pondělí, prosince 31, 2007

Stránky z deníku XLI

Andriesovi jsem dneska předal dárky, který jsem mu chtěl dát před Vánocema. Byl rád. Pracovalo se nám dobře, byl poměrně klid, přestože byl plnej barák příbuzenstva. Andries vnuky ale často napomínal a malej Collin ho strašně dožíral, ikdyž asi ne schválně. Je to takový technicky zvídavý dítě. Když on by se rád naučil ovládat notebook a nahrávač, ale tohle právě Andriese vytáčí, když se vyptává co je co a co to dělá. Asi tam někdy zůstanu přesčas ať si zkusí nahrávat a otevřít to v počítači.

Nakonec mi Andries ještě vyprávěl hezky n|uusky cosi o přípravě jídla, což jsem hned natočil zase pěkně pohotově z ruky, žádný přesedávání do rádobyklidnýho pokoje a štelování stojánku. Ruchy na pozadí tam sice jsou a vaděj, ale já nejsem nahrávací studio. Tady jsou polní podmínky.

Když jsem jel zpátky, bylo děsný horko. Tipuju to na 40 °C. Příště si s sebou vezmu teploměr. Ale to tu bude zima a nebude to tak extrémní jako teď. Je tu spousta tepla, ale nikdo ho tu neměří. U nikoho jsem teploměr neviděl.

Sotva jsem dojel, volali na mě De Wittovi ze zahrady, že maj čtyři štěňata. Vypadaj jak koťata (-: Vyfotil jsem.

sobota, prosince 29, 2007

Objeveno dýmkařství v Upingtonu

Když jsem byl minule s paní De Wittovou v Upingtonu, vešli jsme do obchůdku koupit rasky (jihoafrická specialita) a co nevidím. U kasy stojí zamknutej prosklenej regálek plnej fajfek petersonek. Většinou to byly Aran, ale i pár systémovek a jedna nebo dvě ze sady Sherlock Holmes. Zajímal jsem se o tuhle. Ale já jsem si ji maminko nekoupil. Abych si koupil další fajfku, to by se mi musela moc a moc líbit. Ty co teď mám ty mi bohatě stačej.

Oblečení DKW

De Wittovi říkali, že mám oblečení DKW. Je to jejich interní rodinná zkratka pro oblečení pro Dans, Kerk a Werk. čili takový, který někdo nosí k tanci, do kostela i do práce. Vidí mě tu totiž jen v zelenejch kraťasech a zeleným tričku. Nic jinýho nenosím. Na dlouhý kalhoty je tu přece jen dost velkej hic.

pátek, prosince 28, 2007

Dorost na ceště

Nálinka je plná štěňat. Za dva týdny by je měla vrhnout. Toho se asi těsně nedočkám.

Bissl fíkn

Paní De Wittová říkala, že se má každý den brzo ráno jíst jeden fík. Dneska jsem ho stihl i vyfotit, než jsem ho smlsnul.

úterý, prosince 25, 2007

Vánoce u De Wittů



Takovejhle vánoční stromek maj De Wittovi. Hezky jim svítí. Na štědrej večer nešli spát, čekali až do půlnoci, a když bylo 25.12., tak si nadělili dárky, poobjímali se, a popřáli si šťastný a veselý Vánoce. Mě paní De Wittová nadělila malou cestovní osmidílnou soupravu s nůžkama na nehty, a všelijakejma šťourátkama, kleštičkama a pilníčkama na manikúru, který jsem částečně v žívotě neviděl a ani nevím, jak je používat. Musel jsem si z popisu na obale napsat k nářadíčkům co je co, abych to vůbec věděl. (-:

pondělí, prosince 24, 2007

Poslední dobou

Poslední dobou se toho moc neděje. Kaluž u De Wittů na příjezdový cestě je pořád, zásobována vydatnými obdenními deštíky. Žáby, který jsem onehdy natáčel z toho maj líheň, je to plný pulců. Vídám je vždy když kaluží projíždím, rostou jako z vody.

V sobotu jsem se k Andriesovi nedostal. Snaha byla, ale nedostal. Trochu jsem zaspal, vyjel jsem bez klobouku, což by mi tolik nevadilo, ale neměl jsem s sebou ani peníze pro Andriese za pátek a sobotu. Tak jsem to za prvním kopcem obrátil, vyšlapal ho zase zpátky, zase v kaluž probrodil, vzal jsem si klobouk a peníze, a znova vyjel. Vyšlapal jsem první kopec, a když ho sjíždím dolů, najel jsem na nějakej trn, ktere se zabod do kola s takovou radostí, že jsem přímo slyšel jak syší unikající vzduch. To, že mám ty trnuvrzdorný duše se nijak moc neprojevilo. Trn byl střední až menší, a přesto to propíchl. Jenže opravovat a montovat a pumpovat tlustý trnuvzdorný duše není žádnej med tou malou ruční pumpičkou, takže jsem to obrátil, zajel zase k De Wittům, a začal opravovat. Asi za třičtvrtě hodiny bylo hotovo. Ale pak jsem si uvědomil, že než k Andriesovi dojedu, bude už pozdě a zbylo by něco přes 2 h na práci, což už by se moc nevyplatilo. Proto jsem poslal vnukovi SMSku, že nepřijedu, že až za týden.

V sobotu odpoledne jsem jel s De Wittovejma do města nakoupit trochu zásob. Zjistil jsem, že jogurty se tu daj taky kupovat. Prodával se v asi litrovejch kyblíčkách a nejsou drahý. Koupil jsem si i osvěžující meloun. Venku bylo 37 °C.

V neděli se mi paní De Wittová chlubila, jak hezky jim zrajou fíky. Část fíků na stromě dozrává podstatně dřív než zbytek. Tyhle první už jsou teď právě jedlý. Ukazovala mi, jako to utrhnout, oloupat, a jíst. Když se jí první dozrálej fík v roce, má si člověk něco přát. Tak jsem si něco přál. (-: Fíky jsou moc dobrý, sladký. Já je znal jen jako sušený, který teda moc nemusím. Ale tyhle čerstvý mi chutnaj.

V pondělí jsem seděl u počítače, a kdyby mě paní De Wittová neoznámila, že mě večer zvou ke sváteční tabuli, ani bych si neuvědomil, že jsou Vánoce a že je dneska štědrej den. Tak upřímě a docela jsem na to snad ještě nikdy nezapomněl.

pátek, prosince 21, 2007

Stránky z deníku XL

Ráno mi paní De Wittová otevřela sejf abych si mohl vybrat peníze pro Andriese na tenhle týden. Jednu stovku jsem potřeboval rozměnit, tak jsem zastavil v Luisvale Supermark a prosil paní u kasy. Ta ale řekla že si musím něco koupit, aby jí šla kasa otevřít. Koupil jsem si lízátko za 1 R (-:

U Andriese se to dalo dneska vydržet. Dcery se v deset strašně navoněly, vyfintili a někam odešly, zbylo tam jen pár vnoučat a malej prcek. Pořád by se bylo nedalo nahrávat, ale už alespoň bylo rozumnět, co přehrávám. Zapomněl jsem si kabel k notebooku, tak jsem jel dnes jen na baterky. Collin, to zvídavý vnouče, někde splašil DVDčko Tai Chi II, tak chtěl zkusit, zda to na mým laptopu lze přehrát. Šlo to. Kupodivu nebylo DVDčko poškrábaný, takže nebyl problém.

S Andriesem jsem přepisoval Pear Story, který namlouval před rokem kolegům. Šlo to docela dobře. Andries se i velice snažil to přesně překládat. Na jednom místě mi dokonce vysvětloval, že oni pro uvázání kozy používaj sloveso =khaqa, pověsit. To mi hodně pomohlo, protože jsem se moc divil, když jsem text připravoval, proč říká, že věší kozu na strom. Andries pak trochu i filozofoval o jazycích a říkal že nestačí znát jen překlady slovíček, ale celý jejich spektrum významu v daný řeči. Kx’am ke, kx’am ke.

Odpoledne paní De Wittová zase pekla plný plechy obalovanýho kuřecího masa asi 80 lidí na nějakou žranici v kostele.

Sen

Byl jsem jeden z diplomatů, kteří měli ňáký mezinárodní jednání, měli něco koupit za strašně moc peněz, nějaký učebnice nebo co. Jenže v tom byly všelijaký podvody. Nakonec se koupilo něco, co jen tak slibně vypadalo, ale ve skutečnosti to bylo něco úplně jinýho, co prospěje úplně někomu jinýmu, totiž tomu kdo celej ten klamavej podvod zorganizoval. Pak jsme všichni seděli u dlouhýho stolu s papežem a jednali jsme o něčem. Papež pak každýmu z nás vystavil potrvrzení, asi o tom, že jednání proběhlo. Jedna mladá diplomatka měla pochybnosti, zda je potvrzení pravý. Ptala se: Jse opravdu papež? Mlčel. Jinej diplomat, už zkušenější, podotkl: Papež je přeci Johan Paul II. A vy jste se podepsal jako ... a papež to dokončil: Johannes Paul II. Velice se vám omlouvám, ta potvrzení jsou prakticky bezcenná, a já nejsem skutečný papež. A mladá diplomatka se ozvala: No tak pane to já vám to musím oplatit: Já se totiž nejmenuju Lída (jak stálo psáno v tom potvrzení), ale Lenka. Dál byl sen furt ještě z tohohle prostředí podvodů a intrik, ale bylo to už takový nesouvislý, chaotický, už si to nepamatuju.

čtvrtek, prosince 20, 2007

Sny

Byl jsem synem černošskýho bojovníka. Nosil rytířský brnění. Jednoho dne se nepřítel naší rodiny rozhodl, že tátu i mě zabije. Nabil do foukačky otrávený šipky a do každýho z nás zasáhl. Oba jsme padli mrtvý do jezírka nebo močálu, kde nám postupně od těla odpadávaly údy. Brnění tam rezivělo. Já jsem ale už dvakrát předtím ochutnával jed, který byl v šipkách v menším množství, takže jsem byl proti němu trochu imunní. Uvědomil jsem si, že to nebyla rytířská smrt a že tátu pomstím. Vstal jsem z močálu zase celej zdravej, ikdyž trochu slabej. Vzal jsem do ruky dřevěnou bojovou hůl (ale vypadala přesně jako postranní lišta v našem obývákovým nábytku) a šel jsem vyhledat nepřítele. Vyzval jsem ho k boji muže proti muži. On si vzal taky dřevěnou hůl, ale ta byla delší a silnější. Bylo to trochu jak ten souboj v Cimrmanově Blaníku. Pokaždý, když na mě zaútočil, přišláp jsem mu tu jeho hůl k zemi, doběhl k němu a udeřil. Jeho hůl se postupně lámala, až žádnou neměl. Vytáhl ale ještě odněkud druhou záložní. Z ní nakonec zbyl kus dlouhej jako ruka s velkým dřevěným bodcem do strany na konci (asi jako měli meče uruk-hai ve zfilmovaným Pánu Prstenů). Podařilo se mi ho odzbrojit a přemoct, takže když pak ležel přede mnou v písku na zemi, chtěl jsem mu rozpárat břicho tím jeho bodcem na holi, ale když jsem to zkoušel, tak to nešlo, takže jsem dělal jako bych to ani byl nechtěl vyzkoušet. Okolo bylo dost svědků, kteří souboj sledovali, a budu-li chtít, přemohl bych ho znova.

Stránky z deníku XXXIX - Já chci háziki!

V noci byla zase bouřka. Muselo pršet o moc víc než minule, protože malá říčka dole u silnice se vylily z koryta, tekla po silnici, zaplavila De Wittovic kravám pastvinu a zaplavila taky dole u silnice příjezdovou cestu k De Wittovic domkům. Když jsem tu hlubokou kaluž projížděl, bylo kolo celý ponořený v blátivý vodě, vyčuhovaly jen řidítka, štangle a sedlo. Měl jsem sandále a kraťasy, tak to nebylo tak hrozný.

U Andriese se zase pracovalo strašně těžko. Plno ruchu kolem. Prostě prosinec není dobrý měsíc na práci u Andriese. Sbíhá se tam všechno jeho příbuzenstvo, děcka mají prázdniny a je tam hlučno. Andries co chvíli napomíná vnoučata, odvádí to jeho pozornost, a je z toho celej nevrlej. Dneska tam i Taloe na ně hulákala, no prostě hrůza. Dodělali přepsali jsme jakž takž ty jeho pitomý heořekující texty o Mandelovi, o tom jak byl život těžkej. Mluví tam půl minuty afrikánsky a pak prohodí pár slov n|uusky. A někdy to je něco v tom smyslu jako No jo, no, takový to tenkrát bylo.. Takže to von ani pořádně nemůže přeložit do afrikánštiny, je tam plno částic, o jejichž významu zatím nemáme ani šajna.

Já chci háziki! (-: To Martina v Olifantshoeku si zase stěžovala že s tou její babkou musí přepisovat spoustu bajek o králíčkách (háziki), pštrosech, gazelách a takový tý zdejší havěti. Že nemá žádný osobní vyprávění. Tak říkala Ich will keine Haasiki-Stories mehr. Pro mě by byl jeden takovej příběh vítanou změnou. Je fakt, že to opravdu je těžký s nima takovýhle bajky přepisovat. Oni je totiž všichni navzájem znají popředu i pozpátku, takže vynechávaj spostu věcí, který považujou za obecně známý a samozřejmý. Nám pak při přepisu chybí klíčový body a změny v jednání, takže těžko vytušíme, o čem je asi příští věta nebo nechápem, jak navazuje obsahově na tu předchozí. Martina to krásně ilustrovala na pohádce o Červené Karkulce: Je to jako kdyby ta babka vyprávěla: Karkulka šla do lesa navštívit svou babičku. Myslivec uviděl v posteli vlka a rozpáral mu břicho. V nějakým takovýmhle stavu jsou ty její bajky. Martina pak při notný dávce štěstí a doptávání z tý svý babky nakonec dostane, proč myslivec vlkovi rozpáral břicho, co dělal vlk v posteli, a všechno to dění mezitím, ale není to žádná slast to přepisovat, protože to jsou silně nekoherentní. Často to vyprávěj napřeskáčku, na prostě prase aby se v tom vyznalo.

Když jsem jel domů, bylo horko, 35 °C. Vody v kaluži ale neubylo. Už se mi ji ale nepodařilo projet. Uprostřed jsem musel seskočit z kola a doprobrodit se.

Osprchoval jsem se a šel si lehnout cesta domů byla v tom vedru namáhavá, jel jsem proti větru a spotřeboval na to čtyři bombónky (místo běžných dvou). Spal jsem docela dlouho, zase se mi něco zdálo.

Potom jsem ale už neměl chuť projít si znova ty protivný texty, tak jsem si ohřál svou rejži s rajčatovým protlakem a šel jsem si natrhat misku moruší. To jsou rajský plody. Kdybych byl básníkem, používal bych ve svých básních obraz sladká jako moruše.

Odpoledne se De Wittovi odněkud vrátili a přinesli mi s sebou večeři, pravděpodobně z KFC nebo jinýho fastfoodu. Ani jsem to všechno nesnědl, sytila mě ještě pořád rýže. Zbytek si ohřeju ráno.

Sny

Zdály se mi čtyři sny

1. Včelojed a brundibár. Viděl jsem v klícce (spíš to byla taková samostatná přihrádka pro králíky vypletená jemným šestiúhelníkovým pletivem) žlutýho ptáka. Bylo to ještě mládě, rozcuchaný peří a bříško bledě žlutý. Nevím přesně jak přesně vypadá včelojed, ale tomuhle jsem včelojed říkal. V jeho klícce totiž poletovala včela, kterou se snažil ulovit do zobáčku. Z horní strany byla ta jeho klícka vypolstrovaná včelíma plástvema a ta včela na nich přistála. Tu ji chytil. Sotva ji měl ale v zobáčku ukázalo se, že to není včela, ale brouk kterýho jsem pracovně pojmenoval brundibár, když jsem ho včera pozoroval na odkvetlý okrasný popínavý rostlině zdobící De Wittům plot. Je dlouhej asi pět cm a když zvedne krovky a letí, má vidět tlustý rubínově červený dýchající tělíčko. Dělá dost kravál, když lítá, ale ne takovej jako zdejší velký černý kobylky. Ty jsou skoro jak vrtulník. Nu a tohohle velkýho brouka tržel ten ptáček v zobáčku a když ho spolkl, říkal jsem si, že má na pár dnů vystaráno.



2. Fībha’. Stēru za ŋı u Fībdza’. Zfēťare nja. Ğuoberı zŋa za zbura fa feja, gta zı ŋı za’re tu ğrīme e ňazťıre ŋı buhfwo bu bamızo duğo’n zaŋ mafızdřīchr. Aňeğurē’n břızdē’r me uğleňı femı, Fībdza me lodza e fa frezah. Njare sefŗamī udžı, dechža du chma’n mafıťarə. Gtıž du sbuzulufere, mefwoğre za e vızdwobıre s femı. Onīfer zan uğleň femo duera’jīŋ bebīlaŋ. Beğ zŋa njrı nī’n fadžaŗi, era ňē zaŋ za blupoťiŕ e zğumdlurufe’r ňazdrı zaŋ ňažďa zohaň. Ňu. Mapiŕ du nuğlī za’ŋ.

3. Pak se mi zdálo o Soně. Sledovali jsme jejího tátu, někde na německým nádraží. Vypadal jako učitel angličtiny, ke kterýmu jsem chodil na kurzy když jsem byl v Lipsku na vojně. Balil nějakou o 17 let mladší holku, chodil s ní po nádraží a mluvil s ní. Sledovali jsme to a bavili se tím.

4. Pak ale Soňa už nevypadala jako Soňa: Měla úplně jinej obličej, jako naše matikářka na ZŠ, hnědočerný vlasy, buclatější tváře a kůře na nic byla nerovná, taková jak posypaná krupicí. Probudil jsem se. Později jsem si uvědomil, že takový tváře měla žena toho novýho řidiče včera u večeře.

středa, prosince 19, 2007

Stránky z deníku XXXVIII

U Andriese se pracovalo blbě, bylo tam děsně rušno, plno lidí, plno hluku. Ale to je tím, že tu teď mají od začátku prosince děti Vánoční prázdniny, tak se zdržujou doma u Andriese, protože tak se teď furt něco děje a smrdí to tam penězma. Byly jsme z toho z Andriesem oba na nervy, ale nic jsme neříkali. Pracovali jsme jak se dalo, dlouho.

Když jsem přijel šel jsem si lehnout. Něco se mi zdálo, ale zapomněl jsem to.

Pak jsem až do večera pracoval na textech, který jsem s Andreisem zatím nepřepisoval, protože obsahují tuze mnoho afrikánštiny. Tu už jsem ale teď zdárně přepsal s Máriem v Upingtonu, takže se do nich konečně můžu pustit. Dneska jsme s Andriesem začali jeden z nich. Teď odpoledne jsem tam toho ještě mnoho upravil a připravil zbytek textu na zítřek. Už toho mám ale plný zuby, teď jdu na internet, třeba bude Soňa online.

Paní De Wittová uvařila včera volskej ocas, tak jsme ho měli dneska k večeři zase. Není to špatný jídlo, ale je na tom ocasu hodně tlustýho masa, takže pro mě žádná vyslovená pochoutka. Ale bylo to vesměs dobrý.

U večeře byla ještě návštěva. Zřejmě De Wittovic novej řidič kamionu se svou ženou. Mladej pár, řekl bych že i mladší než já (no jo, už jsem starej dědek). Jeho žena nebyla nijak hezká, což je na zdejší poměry normální. Akorát De Wittovi maj to štěstí, že by se obě jejich děti i Evropanům líbily. Když jsme byli s Lenou a Martinou na pizze v Upingtonu, bavili jsme se o tom, proč ti afričtí běloši vypadaj všichni tak divně a proč je tady tak strašně málo hezkejch holek. Za celou dobu jsem v Upingtonu viděl jen asi tři nebo čtyři hezký holky, a to si nejsem jistej, zda polovina z nich nebyly turistky. Vyslovil jsem domněnku, že sem kdysi z Holandska (nebo odkud) přišli asi jen ti nešťastníci, kteří tam nemohli výhodně provdat své dcery, jednoduše proto, že se nelíbily. Tak to odtáhlo všechno sem a tady vznikl genofond z takovejch těch holek co se nelíběj. No ale tady ty holky chce nechce na ocet nezbyly, tak se to tu udrželo.

úterý, prosince 18, 2007

Stránky z deníku XXXVII

Andries byl zezačátku príma. Mluvil hodně a mluvil n|uusky. Ale nestačil jsem tomu porozumět. Musím se to intenzivnějc učit. Hlavně takový ty běžný věci. Už bych si to kurňa moh pamatovat. Ale já se slovíčka tak nerad učím. Respektive se je neučím vůbec. Čím častěji je hledám ve slovníku, tím spíš si je zapamatuju.

Prošel jsem s ním ještě to málo, co jsem měl připraveno, pak jsem vyhmát nějakej text, kde se projevuje stařecká nechopnost myšlenku udržet a myšlenku opustit. Andries se má totž jako úniokový téma Nelsona Mandelu, a o něm on dokáže dlouze vyprávět. Žel zatím jen v Afrikánštině, protože mu jde o to, abych tomu hned rozumněl. No a stačilo abych před přehrátím textu oznámil, že se tam povídá o Mandelovi, tak už spustil, a zastavil jsem to až za hodinu. Ale to už byl tak nějak v tom svým nahořklým rozjímání, že pak ta práce za moc nestála.

Nějak jsme to tam doodseděli. Alespoň jsem vyzvěděl, co by se mu šiklo jako dárek k Vánocům. Košile. Když se dostanu do města ještě než bude sobota, po nějaký se mu podívám. Nejsou tu moc drahý.

Odpoledne jsem znova procházel přepisy a opravoval starý a neplatný analýzy.

Sny

Byl jsem nějakej jednatel nebo agent nebo něco takovýho. Někam jsem letěl letadlem a někde jsme přestupovali. Nebyl čas, proto jsem se musel do dalšího letadla dostat co nejrychlejc. Vlezl jsem si do takový tý klasický německý popelnice na sklo. I s mým velkým kufrem (nevím kudy jsem tam vešel, prostě to šlo). Věděl jsem, že tu popelnici co nevidět odvezou do toho letadla. Nějakej špión či co mi byl v patách a vlezl si do popelnice vedle mě. Já jsem to ale objevil, a začal jsem ho pronásledovat. Najednou jsme byli z popelnic venku, já ho honil takovou chodbou která vypadala jako podchod na nádraží. Tam byl i policajt. Byl to Šťopík. snažil se ho zastavit. Ale pak mi řekl, že policejní zásah by trval dlouho, a mě za tři minuty letí to letadlo. To už mě ale vezl zavazadlovej vozík i s popelnicí do letadla. Z popelnice jsem vylezl přímo v prostoru pro cestující. Pak jsem si říkal: ano, takhle to teda dělaj ty lidi, kteří se nedostavujou včas k nástupu do letadla a který pak musej vyvolávat letištním hlášením.

pondělí, prosince 17, 2007

Stránky z deníku XXXVI

S Andriesem se pracovalo divně, dneska toho moc nenamluvil. Procházeli jsme ale už víceměné hotový věci, měl to být jen takovej fajnšlif. Ale nebyl. Zjistil jsem, že jsem pochopil mnohem více slovíček a konstrukcí, který jsem předtím neuměl analyzovat. Resp. uměl, ale nepomyslel na ně.

Odpoledne jsem pak celej text přehodnosoval. V Předvečer jsem poměrně dlouho seděl u internetu, povídal si se Soňou. Mluvili jsme o jejím domácím úkolu a opravovali ho.

Než jsem šel spát, jel jsem se podívat s De Wittovejma do Upingtonu na Vánoční výzdobu. Měl jsem s sebou foťák i stativ, tak jsem fotil dlouhý expozice.

Sny

Rozhodl jsem se, že sem budu psát svoje sny. Pamatuju si na svou profesorku sumerštiny, která intenzivně zkoumala sumerský sny zapsaný na hliněných tabulkách a jejich výklady. Taky si svoje sny zapisuje. Je to totiž jediný způsob, jak sny obsahově zkoumat. Je nutné je nejprve zapsat. Možná se tyhle zápisky snů budou jednou někomu hodit. Zápisky se sny budu štítkovat jako "sny", aby je bylo možný všechny rychle najít.

Dneska ráno jsem snil poměrně hodně. Pamatuju si na čtyři sny:

1. Šlo o přípravu nějaký taneční vložky na školní oslavu, kterou připravoval učitel společenskýho tance, u kterýho jsem měl asi před rokem a půl kurz. Vybral devět párů, u kterých si měl tanečník nasadit na hlavu ten můj slamák co tu mám s sebou. Měl jsem radost, a hned jsem jim devět takových slamáků rozdal.

2. Lena vyprávěla, že když měla jednou letět do jižní Afriky, seděla už v letadle, a tu jí volala kolegyně Nannette z Andriesvale, že Afrika se politicky rozdělila sever a jich (zhruba tam, kde je rovník) a je tam moc nepokojů, skoro občanská válka. Lena tak raději zůstala v Rusku, kde měla původně jen přestoupit na další let.

3. Tatínek jednou pozval k nám domů tolik hostů, že neměl kde spát, tak šel spát k tetě Soně. Vzal si tam s sebou toho svýho bílýho budíka, co se rozsvítí, když se nahoře zamáčkne. Teta Soňa se bála, že ho ze spaní na nočním stolku vedle tatínka vypne a pak ráno nebude zvonit. Přikryla proto budík svým zimníkem. Jenže to se tatínkovi vůbec nelíbilo. Neviděl by na budík, ani na světýlko, kterým budík svítí (když se zmáčkne). Teta Soňa teda řekla, že teda zavolá anonymě na město, jestli by nemohl jednu noc přespat někde v noclehárnách pro bezdomovce. Ale to taky nebylo hezký řešení, tak tatínek radši nespal vůbec.

4. Ve Francii v polovině 19. století žili dva lesníci. Tedy lesník a lesnice. Byly sousedé, ne manželé. (Lesník byl ten herec, co hrál faráře ve filmu Slunce, seno erotika.) Lesnice měla krásný dlouhý tmavohnědý vlasy. Jednou si je stříhala na krátko a dávala ustřižený vlasy do kbelíku. Šel kolem ten lesník, hrábl do kbelíku, pak prozkoumal zbytek lesničiných vlasů na hlavě a pravil: „No to je teda materiál, z toho by se daly dělat dělový koule! Když by se vlasy pořádně zašmodrchaly a slisovaly, byly by z nich dělový koule jedna radost. Alespoň takový cvičný, který toho moc neponičej, když někam dopadnou.“ Doporučil jí, aby šla s vlasama někam do hospody, kde je prý může výhodně odprodat. Až budou zavírat, má je po pracovní době nabídnout panu vrchnímu. Tak šla i se svou dcerkou, krátkovlasou hlavu si ovázala kapesníkem, a pár kroků před hospodou si na ni nasadila širokej černej klobouk, upletenej z vlny. Vešla dovnitř, sedla si ke stolu, a aby ji tam nechali sedět než někdo přijde i přestože neměla čím platit, vyndala na stůl pár bombónků. Číšník se radoval, říkal, že ji teda z hospody nevyhoděj, protože má bombónky rád.

neděle, prosince 16, 2007

Stránky z deníku XXXV

V noci jsem se probouzel. Byla ukrutná bouřka. Jeden blesk za druhým. U mě v pokoji to vypadalo jako na ňáký diskotéce se stroboskopem. Někdy uhodil blesk tak blízko, že mi připadalo, jako by to bylo u De Wittů na zahradě.

Ráno jsem zjistil, že mě večerní události rozhodili natolik, že jsem zapomněl dát nažrat psům. Nastěstí na to pomyslel Edru, protože když jsem vyšel ven, měli psi v miskách žrádlo.

Bodná rána pořád bolí, dokonce bych řekl že to teď bolí víc, protože to asi začíná hnisat. Asi tam zůstala špička trnu. Nezdá se být příliš hluboko, ale nedovedu ji vyndat. Rejpal jsem se v tom nůžkama na nehty tak dlouho až se to zalilo krví a pak jsem už vůbec neviděl, kde by ten trn mohl bejt. Asi to budu muset nechat vyhnisat.

Připravoval jsem si práci na pondělí, procházel starý transkripce textů, opravoval je.

Odpoledne přijel Edru zase s tou svojí. Valný mínění o ní nemám, připadá mi taková moc fintivá a nepraktická. Edru telefonoval když odemykala. Jak tam zápasila s klíčem v zámku, seběhli se k ní psi a dychtivě čmuchali a motali se jí u nohou. Snažila se je odhánět, ale nedařilo se. Celá se z toho rozčílila, asi toho na ni bylo moc, taška s nákupem v ruce, klíče nešli vydnat ze zámku, psi ji očuchávali nohy, Edru ji nevěnoval pozornost... Řekl jsem jí, že jdou klíče vyndat jen když je zamčíno.

Dál jsem pracoval, pouštěl jsem si Andriesovi texty, učil se výslovnost epiglotalizovaných samohlásek a kontroloval transkripce. V jednom textu jsem našel ještě spoustu nejasností, který chci v pondělí s Andriesem prověřit.

Úvaha o křesťanství a manželství

Vrtá mi hlavou, jak si počíná Edru (viz zde). Chápu, že chce využít příležitosti, když rodiče nejsou doma, aby si tam pozval holku, ale proč jim to tají? To jim to nemůže říct? Hele, když budete v sobotu pryč, nemohl bych tu bejt s tou a tou? Nevím. A co mě ještě víc zaráží je to, že s ní vůbec spí. To von mi říkal, jakej je křesťan, ale nevadí mu s ní spát když není jeho manželka a nevadí mu s ní spát přestože nechtěj plodit děti. Pomyslel jsem si, že rozdíl mezi křesťanem a ateistou je ten, že oba souloží ještě před manželstvím a odhodláním mít děti, akorát že to křesťan před ostatníma musí tajit. A dost možná i sám před sebou. Připadá mi to celý na hlavu postavený. Zbytečně si tím křesťani komplikujou výběr partnera a život.

Zastávám názor, že volbě partnera pro manželství musí předcházet společný milostný vztah, tak dlouhý, dokud po sexuální stránce nezevšední. Jedině pak se milostná láska proměnila v maželskou, když si každý z partnerů pro sebe může říct: Teď bych se zase mohl čerstvě zamilovat do někoho jinýho, ale protože všechno ve vztahu funguje tak, jak bych to chtěl napořád, je lepší zůstat spolu. Čili asi tak jak to píše Plzák.

sobota, prosince 15, 2007

Stránky z deníku XXXIV

U Andriese jsem dneska byl jen do půl jedenáctý. Víc jsem toho připravenýho neměl, a byl jsem tak unavenej, že jsem sotva dojel zpátky domů. Zpotil jsem se hodně, vypil půl litru vody, šel se osprchovat a lehnout. Spal jsem asi do dvou. Pak jsem opravil zadní kolo, který mi drhlo o brzdy a naolejoval řetěz, protože už začínal pískat.

De Wittovic známej byl u nich na návštěvě, bude se dnes ženit, tak jeli odpoledne do Upingtonu, vrátěj se až pozdě vnoci, nebo ráno, takže mi to tam zase svěřili na starosti. Paní De Wittová říkala, že si tam mám vzít z ledničky bramborovej salát a včera večer ugrilovaný maso (který grilovali už když jsem spal). Celý odpoledne jsem hodně pil, protože jsem měl dojem že zase slábnu. Poslední dny tu bylo nad 35 °C, takže jsem toho víc vypotil než vypil.

Byl jsem si zase natrhat hrst moruší. Je to slast. Možná proto se z moruší nic nedělá, protože samy chutnaj tak dobře. Na mošt jich je škoda, píct z nich koláč taky, prostě nejlíp asi když se snědí jen tak.

Cuketka si dneska vyžádala hodně pozornosti. Občas ji normální hlazení nestačí. To na ní vidím. To za mnou do kuchyně vejde tak poloplaze a dělá tulicí oči. Zvednu se ze židle, radostně ji vyženu ven, kde si hned za prahem lehne na záda, a drbací orgie můžou začít. Většinou to vidí Bobík nebo Torpédo, a přijdou taky. To se pak sobecká Cuketka zvedne a všechny je odežene, jakmile se jí nedostává hlavní pozornosti. De Wittovic jméno pro Cuketku nevím jak se píše, ale zní Dúeř. (Afrikánci říkaj neznělé [ř] tam kde píšou rs.) Vůbec těm jejich psím jménům nerozumím a nevím proč je tak pojmenovali. Musím to někdy zjistit. Vím to zatím jen u Válečka. Ten se jmenuje Pantoffel. Když byl malý štěně, nemohli ho najít, protože si vlezl do pantofle, kde pak usnul.

U De Wittů na zahradě povolil spoj zavlažovací hadice, takže se voda začala rozolejvat po trávníku. Chtěl jsem to opravit, ale nedroželo to. Nářadí, abych to pořádně utěsnit jsem nenašel. Zavolal jsem De Wittům, kde a jak mám vypnout tu pumpu. Přitom jsem z neopatrnosti šlápl na trávě na trnitou větvičku, a zabod jsem si trn nepříjemně hluboko do chodidla. Je to jen malá ranka, ale moc to bolí.

Večer jsem byl online, pokecal jsem se Soňou. Byla ráda, že má tenhle semestr už všechny referáty za sebou. Z češtiny má za úkol zapsat dialog u telefonátu s přítelem, profesorem a někým dle libosti. Hned jsem ji poslal znění Nohavicovy telefonovací básničky Haló haló. Tak si to moc chválila a odborně usoudila, jak hezky se taková jednoduchá a úsměvná básnička hodí pro výuku češtiny. Říkala, že ji vezme s sebou na hodinu češtiny. Pak šla tancovat. Basistka Sára (tedy ona je především veterinářka) zorganizovala nějakou tancovačku kam pozvala všechny známý z tanečních kroužků.

S Pepou jsem se potkal na StudiVZ, říkal, že v sobotu pojede domů a že se nerad učí Chemii.

A na závěr ještě pár drbů pro pro zvědavé mámy: Krátce před osmou přijel Edru [Ijedry] a přitáh si s sebou nějakou babu. Seděl jsem tam, kudy vešli, zrovna u internetu, takže nezbývalo než se vzájemně představit. Zřejmě to byla ta jeho holka z Kimberley, o který jeho rodiče oficialně nic neví. (Ale De Wittovi mi onehdy říkali, když musel Edru pracovně odjet na víkend do Kimberley, že si myslej, že tam někoho má a že jen nápadně často hledá záminku proč tam jet. Takže o tom stejně vědí.) Edru za mnou hned zase přišel, a poprosil mě, abych o tom, že tu dnes v noci bude (budou) spát jeho rodičům nic neříkal. (Ti si totiž myslej, že je pracovně v Kimberley.) Neboj, nic neřeknu. Pak jsem ale už šel spát, abych tam zbytečně dlouho nepřekážel. Edru se ještě výslovně ujistil, zda nebudu dnes později ještě jednou chtít na internet a jestli se opravdu uvidíme nejdřív zítra ráno. No to víš že jo (-;

pátek, prosince 14, 2007

Stránky z deníku XXXIII

Ráno jsem se pomstil asi pěti přeživším komárům . V osum jsem jel pro Martinu, všechno už měla sbalený, jen tak tak se nám to i s jejím kolem do toho malýho autíčka vešlo. S babkama to bylo jako včera. Ke konci jsme natočili ještě nějaký vyprávění.

Pak jsme jeli rovnou do Upingtonu. Ani jsem netankoval. Nádrž měla ještě tři čtvrtě. Jeli jsme v tom největším popoledním vedru, a v autě nefungovala klimatizace. Dneska bylo 37 °C: hrůza. Ale darovanému koni na zuby nekoukej. Takhle vypadá to prdítko, VW Velociti. Motor to nemá nic moc. Zrychlení ze stovky na 130 to nemá veškerý žádný, takže by se tím u nás blbě přejíždělo. Tady to byla pohodička. Silnice rovný jako když střelí, a neuvěřitelně prázdný. Jede to zkopce po větru 170.



V Upingtonu jsem se zajel zeptat, zda už přišli objednaný duše. Nepřišli. Nejsou na skladě. Možná příští rok. Poslal mě ale do jinýho kolařství hned pár kroků vedle. Tam je měli skladem, tak jsem hned dvě koupil. Chtěl jsem hned koupit i pro Marinu, ale nechtěla. Prej že je tady v Upingtonu už nebude potřebovat. Tak ne, vnucovat je jí nebudu. Ale vsadím se, že co nevidět stejně píchne. Mohla mít klid.

Pak jsem pobyl s Martinou chvíli u Grace, ředitelky South African San Institute, u který jsme v Upingtonu ubytovaný. Jen jsme zkopírovali natočený věci na externí disk, aby měla backup a já si mohl vzít k Andriesovi kameru. Na její kolo jsme zase namontovali kola, protože jsme ho museli v autě vízt rozebraný, aby se tam vůbec vešlo. Pak jsem jel natankovat a k De Wittům.

Celý to ježdění jsem přežil téměř bez úhony. Akorát jsem si popálil dlaně o volant a řadicí páku, protože tu chvíli kdy jsme kopírovali věci a montovali kolo muselo auto stát na sluníčku, a to víte, jak se takovej černej volant rozpálí. Kór když je takový vedro. Ale řídit a řadit jsem nějak musel.

Paní De Wittová mě radostně přivítala, říkala že musí jet ještě do města nakoupit, jestli něco nechci. Poprosil jsem ji o melouna. V Olifantshoeku jsem toho moc nepil, a měl jsem větší žízeň než jsem mohl najednou vypít.

Večer jsem stačil vymětit duše, abych tam měl ty trnuvzdorný, snědl jsem kus melounu, a šel brzo spát (asi v 7), protože jsem byl unavenej.

čtvrtek, prosince 13, 2007

Stránky z deníku XXXII

Ráno jsem se sbalil a v půl sedmý jel do Olifantshoeku. Je to asi 160 km, byl jsem tam ve čtvrt na devět. Jeli jsme s Martinou hned za babkama. Přepisovala tam s nima texty, který s nima Tom před lety natočil. Než jsme skončili nechali jsme babky ještě půl hodinky spolu volně povídat a natáčeli jsme to stereofonně, máme i videozáznam. Ale zapomněl jsem tam na videu odtlesknout, abych měl něco podle čeho můžu synchronizovat.



Odpoledne jsme nejprve jeli hledat, kde se na tu noc ubytuju. Nemuseli jsme dlouho hledat. Pokoj byl za 220 R docela drahej, ale na tu jednu noc se to snese.

Byli jsme babkám koupit nějaký Vánoční dárky (Fresstüten) babkám, Martina s nima bude pracovat totiž až zase příště, tak se s nima chtěla nějak rozloučit. Sobě jsem koupil housky a osvědčený pilchards in chili sauce. Pak ještě pendreky a kus nugátu s oříškama, měl jsem chuť na sladkosti.

Zajeli jsme zase ke mně na pokoj, kde se dalo dobře pracovat. Porovnávali jsme Andriesovo nářečí s tím, který zná Martina od babky Hannie (to je ta ve žlutý bundě na týmový fotce v Upingtonu).

Celej večer až dlouho do noci jsem se snažil vymýtit hejno komárů v mým pokoji. Pozabíjel jsem jich asi 20 než mi došlo, že budu muset zavřít okno, který jsem pro záclonu neviděl. Po dalších deseti jsem našel ještě další okno otevřený. Myslím, že jsem jich celkem zabil asi 50, ale stejně mě přes noc nejmíň tři ješetě žrali. Holt tam nebyly třesavky, který by je vychytaly.

středa, prosince 12, 2007

Stránky z deníku XXXI

Budík mi zvonil v půl šestý, ale zdál se mi zrovna tak zajímavej sen, že jsem ho musel dosnít. Vyplatilo se. Byl jsem totiž čarodějův učeň. Tedy možná ne přímo čarodějův, ale nějakýho astrologa nebo věštce. Rovnal jsem mu kouzelný knihy v knihovně v jeho pracovně a učil se věštit z karet. Četl jsem si návod k věšteckým kartám. Byl psán pseudostarou češtinou. Vlastně tam říkali, že to je čeština, která je zkomolená tak, aby to neznalcům znělo hodně staře a tajemně. Že to je taková umělá forma, ve který se mají zákazníkům odříkávat věštby z karet, taková komunikační norma. Nahlas jsem si četl pár řádků, byl to krásnej srozumitelnej text, který oslovoval všechny ty, kdo se chtějí učit věštit z karet. Žel skoro všechno už jsem zapomněl. Pamatuji si jen na tvar řikéž místo říkáš a any místo ani. Myslím že jedna věta byla

Za časův dávných, kdy nebylo na zemi any Čechův any českých bravenců, ...

A u slova bravenců jsem byl etymologicky osvícen. Říkal jsem si (pořád ještě ve snu): ano, dnes je z toho slovo brabenec resp. mravenec, ale vlastně je v tom kořen brav znamenající ‘dobytek’, tak jako to Nohavica zpívá bravkum daval žrať. Tedy za časů, kdy nebylo Čechů ani českého dobytka.

To by mě zajímalo, nakolik je to etymologicky pravda, že mravenec má spojitost s dobytkem, bravem.

Pak jsem jel k Andriesovi, přijel jsem asi ve čtvrt na devět, ale Andries byl u doktorky. Přišel asi za čtvrt hodinky. Bolí ho čelist, nemůže pořádně kousat. Doktorka mu tam ale nic divnýho nenašla. Dala mu na to ale nějaký kapky a tabletky, a má se někdy přijít ukázat na kontrolu. Zatím co jsme čekali na Andriese, zaučoval jsem jeho vnuka Collina na počítači. On vždycky tak zvídavě kouká, co tam kde mačkám, co kde dělám, kam co zapojuju, atp. Ukazoval jsem mu, co jak se v tom Auditionu dá všemožně poslouchat. Ukazoval jsem mu jak otevřít soubor, zavřít, soubor, multitasking. Otevřeli jsme si nahrávku hlasů ptáků, kterou jsem natáčel v Upintgonu, a ukázal jsem mu, jak vypadají formanty ptačího zpěvu, jak je může sledovat při přehrávání ve frekvenčním histogramu a jak to zní zajímavě, když si to pustí zpomaleně. Měl jsem natočeno i jak mi moucha dosedá na mikrofon a zase odlítá. To když jsme si pustili dvanáctkrát zpomaleně, bylo krásně slyšet každý mávnutí muších křídel.

S Andriesem jsme toho dneska stihli hodně. Vyprávěl mi nakonec ještě Streitgespräch koně s velbloudem (jak je česky Streitgespäch? Taková rozepře, jako bylo o lišce a džbánu) . Vyprávěl ale afrikánsky. To nevadilo. Někdy jindy ho poprosím, nepřevyprávěl-li by mi to i n|uusky, abych to natočil. Dneska stejně nebyl na nahrávání klid.

Dnes se potvrdila domněnka, kterou jsem měl už včera odpoledne, že vyprávění o koni a Měsíci je to, který už máme zpracovaný z nahrávky z roku 1936. Andriesovo vyprávění je ale dost zkrácený, Měsíc se tam skoro vůbec nevyskytuje. Dneska mi všechen ten důležitej materiál o Měsíci doplnil jen tak mezi řečí, když jsme tu jeho nahrávku přepisovali. Jenže to mi je málo platný, že? Pak jsme ještě jednou procházeli tu nahrávku, kde si Andries stěžuje, že mu málo platím. Tu chci poslat Tomovi.

Dneska se mi zase podařilo nepíchnout. Asi už jsem všechny trny vysbíral, nebo spíš pomalu ale jistě končí sezóna, kdy je ty keře trousej. Teď, když mám objednaný neprůstřelný duše a mám supr ďupr pumpičku.

Na zítřek a na pozítří jsem se u Andriese odhlásil, protože musím za Martinou do Olifantshoeku. Musí se dostat zpátky do Upingtonu a nemůže jet autobusem, protože ji nechtěj vzít s sebou kolo. Už při dopravě kola do Olifantshoeku měla problémy. Martina nemá v Olifantshoeku nic čím by mohla nahrávat (kdo to říkal? já jsem to říkal!), proto mám s sebou vzít H4ku a mikrofon, případně – povede-li se mi to nějak zorganizovat – i to, co má teď Lena v Upingtonu. Zítra Lena letí domů, tak to stejně už nebude potřebovat.

Odpoledne jsem si byl natrhat plnou misku slaďoulinkých moruší. Mmmm, teď už chápu, proč je má tatínek tak rád. Je to pravděpodobně to nejhezčí a nejchutnější co může na zahrádce růst. Stromě vypadá opravdu krásně, a zralý moruše maj rajskou chuť. Akorát je kolem zrající moruše na zemi plno svinstva. Utrhneš jednu moruši, další dvě spadnou, rozšlapou se, ... a strašně barvěj a nejde to vyprat, pročež by je člověk měl trhat jen spoře oblečen, nebo v maskáčích, kde se nějakej ten rudej flek ztratí.

Foto: Většina moruší v misce není ještě úplně zralá. Ty zralý se v ruce přímo rozpadaj, proto jsem je rovnou jedl. Čím černější, tím sladší a chutnější. Nezralý chutnaj kysele.



Umyl jsem s panem De Wittem auto, jel do Upingtonu natankovat, popřát Leně příjemný let a vyzvedl jsem si tam zubní karáček, pastu a šmrdlátko. Vzal jsem s sebou i nahrávací výbavu.

Večer jsem ještě psal emaily.

úterý, prosince 11, 2007

Stránky z deníku XXX

Dneska jsem spal až do půl osmý. Zdálo se mi o univerzitě. Psal jsem nějakou velkou písemnou zkoušku z předmětu, na kterej jsem vůbec nechodil. Dozor byl děsně přísnej, chodil mezi lavicema kde studenti psali. Měl jsem napsáno asi jeden a půl stránky, on jde kolem mě a povídá: „Co je to tady v tom levým horním rohu na kraji za čmáranici?!“ bylo tam napsáno „AA“ prvňáčkovským písmem. Říkal jsem: „No to jste nám přece řekl abysme tam napsali.“ „Říkal jsem vám AI, ne AA! Odevzdejte práci, je to za pět. Můžete jít.“ „Ale to je omyl, vy jste říkal AA.“ „Mlčte! Jděte.“ Tak jdu, a vídím, že za mnou v lavici seděla Zuzanka! Moje ochraňovatekla z gymnázia. Říkala dozorci: „Tak to mě to teda vemte taky. Jednáte nespravedlivě a za takových okolností já zkoušky dělat nebudu.“ Tak jsme šli spolu, příhodu jsme oznámili na Prüfungsamtu, a řekli nám, že ty zkoušky budeme opakovat u jinýho dozorce.

S Andriesem se dneska pracovalo špatně. Taloe dneska odeška brzo, a nechala nás tam asi s pěti hlučnejma Andriesováma vnukama. Andries je furt napomínal, a pořád to odvádělo jeho pozornost od práce. Po hodině a půl jsme z toho byli oba úplně hotový. Pak jsme ale měli přestávku na jídlo a po ní se to jakžtakž uklidnilo. Pustil jsem Andriesovo naučný vyprávění o jedovatých hadech, který je skoro celý v afrikánštině, takže se část vnoučat sesedla okolo a poslouchali. To Andriese očividně potěšilo, a jal se vyprávět příběh kterýmu jsem moc nerozumněl, ale zdá se, že jsou v něm nějaký paralely mezi koňskou tlamou a srpkem Měsíce. Poprosil jsem ho, aby mi to převyprávěl znova a jen n|uusky. Ani jsme nešli do obýváku. Vytáh jsem nahrávač, zapnul, a držel jsem mikrofon Andriesovi u pusy. Myslím že kvalita nahrávky je lepší než kdyby jsme byli šli do obýváku. Nastavil jsem nejnižší citlivost ale zase jsem držel mikrofon blíž Andriese než by byl kdyby seděl v obýváku u stolu, proto ruchy na pozadí nejsou tolik slyšet. Ale zase mi to kazil vítr, co, vítr, průvan, vánek! Já chci pořádnýho medvěda!! Dál už byla atmosféra příjemná, ale stejně ta nahrávka, na který jsem chtěl pracovat nějak nešla přepisovat. Tak jsem toho nechal o hodinu dřív a odjel domů už v jedenáct. Andries mě poprosil, zda bych mu ve městě příležitostně nekoupil tabák.

Když jsem přijel, volal jsem na policii panu vyšetřovateli, aby mi faxnul to potvrzení. Zrovna nebyl v kanceláři, ale říkal, že to zejtra faxne. Taky jsem při tý příležitosti zkontroloval mejly. Soňa mi poslala svoje zápisky z deníku a jeden mejl, kterým mě moc potěšila. (To je něco na naši zvědavou maminku.) (-:

Odpoledne jsem zpracovával nahrávku, zapsal metadata a časy kdy se v ní mluví. Čekal jsem na paní De Wittovou, nepojede-li do Upingtonu. Nakonec řekla, že se věci vyvinuli tak, že ve městě nic zařídit nepotřebuje, ale že si můžu půjčit jejich auto a zajet si tam sám. Slyšíš to, maminko? Cizí lidi, a půjčej Tejínkovi auto. Vlastní rodiče, a Tejínkovi auto půjčovat nechtěli. Tak jsem jel. Zařídil jsem skoro všechno co jsem potřeboval, i jsem De Wittům třináct litrů (za 100 projektovejch cestovních randů) do auta přitankoval. Koupil jsem novou pumpičku, dokonce jsem v tom krámu nečekaně viděl přišlapovací obouručnou pumpičku, tak jsem neváhal a hned ji taky koupil. Pak jsem si koupil 10 l stolní vody a Andriesovi tabák. (Ani po něm ty 2 € nebudu chtít.) Zajel jsem taky tam, kde je v Upingtonu ubytovaná Lena a doufal jsem, že si tam vyzvednu zubní pastu, kartáček a šmrdlátko, ale ukázalo se, že věci uklízečka uklidila, dala je Leně, ta je měla zamčený na pokoji, a zrovna nebyla doma. )-: Syn bytný se divil, že mi zubní pasta a kartáček stojí za to, abych si je vyzvedával, ale ano, stojí! Ne tolik ta zubní pasta, ale ten kartáček Reach je naprosto perfektní. Maminko, zase mi, prosím, takovej v Čechách kup, klidně 10 kusů, abych měl zásobu. Osvědčej se, přestanou se vyrábět, a co já potom? A šmrdlátko tady taky nikde neseženu. Nešmrdlám se a za půl dne tady v tom horku smrdím jak pes.

Když jsem přijel, ptala se mě panímáma De Wittová, jestli znám moerbeie [murbeje]. Nevěděl jsem, ale když mě přivedla u nich na zahradě ke stromu, kterej stál vedle fíkovníku, na kterým jsem fotil ty zelený ptáky, bylo mi jasný, co to je: moruše! Právě první dozrávaj. Když jsem fotil ptáky, byly moruše ještě zelený, některý lehce načervenalý. Nepoznal jsem je. Říkal jsem si: „to bude určitě něco okrasnýho jedovatýho.“ Nevím kterej z těch dvou druhů to je, ale vyfotím je a později dodám fotky. Natrhal jsem si hrst. Mňam. Baie lekker.

Pak jsem s radostí dopumpoval kolo, který se mi dneska podařilo nepíchnout. Příšlapná pumpička je sice čtyřikrát dražší, ale člověk se tolik neunaví když pumpuje. Žel, je neskladná a nevejde se do baťohu. Proto jsem pro jistotu koupil ještě jednou ten krám, co jsem měl, abych ho vozil s sebou pro případ nouze. Tu rozbitou jsem hned vyhodil.

Večer jsem ještě trochu internetil, stáhl jsem si asi na třetí pokus naši oblíbenou koncoroční písničku, kterou mi Soňa poslala mejlem. Volal tatínek, zařídil konferenci s maminkou a tak jsme se zase slyšeli všichni pohromadě.

Maminka mě pověřila výzvědným úkolem, tak tedy: De Wittovi se oba narodili v Jižní Africe, a za celou dobu jejich života byl jedinej pantáta De Witt kousek za hranicema v Botswaně, když ještě dělal u policie. Jinak celou Jižní Afriku maj proježděnou křížem krážem (to dá rozum, když maj špaditérskou firmu), ale nikde jinde nikdy nebyli. Ani v Evropě ne. Holandsky neuměj. Jejich syn Edru [čti: Ijedry] byl párkrát v Londýně.

pondělí, prosince 10, 2007

Stránky z deníku XXIX

Vstával jsem brzo, v šest. Připravil jsem texty, který chci s Andriesem probrat, De Wittů jsem zaplatil za ubytování a vydal se na cestu. jelo se krásně rychle po větru. Auta veškerý žádný. Vyplatí se jet k Andriesovi na osmou. Když zaspím a jedu jen o půl hodinky pozdějc, aut už jezdí mnohem víc. Přijel jsem přesně včas.

Andriese jsem potkal na rohu ulice, jak se odněkud vracel. Byl ale střízlivej, ostříhanej a měl vypranej svůj plstěnej klobouk. Do běla už to nešlo vyprat, ale byl o moc světlejší.

Po úvodním oprášení pozdravovacích frází jsem mu sdělil novinu o vyšší odměně. Byl rád.

Pracovalo se nám dobře, ale před jedenáctou na nás oba padla únava. Já bych to byl vydržel, ale Andries už tam jen tak klimbal a když chtěl něco říct, jen mumlal. Tak jsme se na půl hodinky uvelebili v drátěných židlích a odfrkli si. Pak to šlo s Andriesem zase trochu líp, ale do dvanácti už jsme toho moc neudělali, jen velmi povrchně pár vět.

Mluvili jsme o návštěvě Olifantshoeku, dokonce jsem volal Martině z hendíku a nechal Andriese domlouvat se s jeho dcerou. Vyšlo najevo, že tehnle rok asi ne, nejdřív až v lednu, ale spíš až tam budu příští rok znova. Nijak se jim to tam v Olifantshoeku nehodí. Ani aby přijel Andries ani aby oni přijeli do Upingtonu.

Zpátky jsem jel v pravý poledne, proti větru a ve strašvým horku přijel jsem strašně zpocenej, chtěl jsem si dát studenou sprchu, ale voda byla tak ohřátá že tekla skoro horká. Vypil jsem pak v průběhu odpoledne asi 2 l vody. Ohřál jsem si fazole v konzervy a jedl kornflejky, který tam v kuchyni paní De Wittová pro mě připravila. Musel jsem je nechat napřed pořádně promočit. Nemám rád, když moc křupou. Naneštěstí se skoro všechny druhy vyráběj tak, aby do sebe to mlíko nevsakovaly.

Teprve večer až se ochladilo jsem zalepoval píchlý kolo (přední). Zjistil jsem, že mám rozbitou pumpičku. Šlaušek už moc netěsní. Asi mu neprospělo když jsem jednou na cestě do Raaswateru musel lepit duši na písčitým odstavným pruhu pro auta, kde se mu do závitů dostali zrnka písku. Od tý doby to skřípe když to utahuju a nejde to dotáhnout. A aby toho nebylo málo, myslím, že kolem toho točítka, kterým se to utahuje k ventilku to taky netěsní, a to z úplně jinýho důvodu. Zítra jedou De Wittovi do Upingtonu, tak jim řeknu, aby mi koupili pumpičku. Doufám že tímhle rozbitým krámem nebudu muset zítra nouzově někde pumpovat.

Odpoledne jsem ty nejhorší vedra proležel a prospal v posteli. Alespoň jsem si odpočal. Pak jsem procházel zápisky z dnešní práce s Andriesem.

Večer se postupně přišli nechat podrbat a pohladit všichni psi (kromě pyšný Minky). Cuketce a Bobíkovi jsem vymyslel dělávat motorku. Chytnu jim do každý ruky jedno ucho a kroutím a řídím jako na motorce a dělám „rrrrrrrrr“. (-:

neděle, prosince 09, 2007

Stránky z deníku XXVIII

Zase jsem dlouho spal, a zase jsem cejel den jenom četl a pobýval na internetu. Převážně nějaký soukromý věci, který se netýkaj projektu. Bylo hrozný vedro, v podvečer pak silnej vítr a malá přeháňka.

Když se De Wittovi odpoledne vrátili, vypravovali, že jim jeden jejich řidič vykradl kamion. Prostě ho nechal někde stát, vzal s sebou drahou výbavu (GPS apod.), trochu vevnitř poničil kabinu a odešel. Nedal ani pořádnou výpověď, kterou on něj čekali až koncem měsíce. No, pak tady někoho zaměstnej. Dospělej člověk, táta čtyř dětí, a jedná takhle.

Večer byla Soňa online, tak jsem byl rád, že jsme si popovídali.

Tom se za celej víkend nevyjádřil k vyšší odměně informantům, takže od zítřka platím Andriesovi víc.

sobota, prosince 08, 2007

Stránky z deníku XXVII

Spal jsem dlouho. Zdálo se mi, že mi brašule poškrábal (místy jakoby osmirkoval) dýmku petersonku. Na těch osmirkovanejch místech ji poznamenal takovýma hlubokýma ostrýma zářezama, jako od nože. Udělal to záměrně, nějak ze msty, což mě strašně rozčílilo a já mu dal pohlavek. Moc jsem nadával, mimo jíné slovy kurva kopanec, což mi přišlo jako děsně originální kombinace. Pak jsem se naprd a říkal si, že si za to půjdu koupit tu krásnou černou dýmku z rašeliništního dubu, kterou jsem v září chodíval obdivovat do Pfeifenstube.

Paní De Wittová byla dopoledne ještě doma a dala mi zubní kartáček a pastu, takže jsem do Upingtonu nemusel. Proseděl jsem víceméně celej den u internetu s delšími či kratšími přestávkami. Psal šéf Tom z Lipska a ptal se co nás vede k tomu, že chceme teď informantům platit víc, tak jsem mu odpověděl.

Maminka taky byla online, psala jakej má komplikovanej překlad. Nedá se to ani pořádně číst, natož překládat. Brrr. Domluvili jsme se a zavolala mi k De Wittům. Byl jsem moc rád, že jsem s ní mohl mluvit.

Početoval jsem s Pepou. Má se asi dobře tam daleko na severu.

Většinu času jsem pak seděl a četl postahovaný texty který mě osobně zajímaj.

Psům jsem dal nažrat. Bylo mi podezřelý, proč za mnou lezou všichni najednou a lísaj se, až mě to nakonec trklo. Pak jsem si uvědomil, že jsem vlastně ani sám nic pořádně nejedl, a ohřál si zbytek včerejší večeře, kterou jsem měl u De Wittovejch, kterej mi paní De Wittová ráno dala než odjela.

Když jsem šel večer zkontrolovat mejly, slyšel jsem tak krásnej žabí a hmyzí koncert, že jsem se vrátil pro nahrávač, sešel dolů k silnici k tůňce (za doporovod psů jsem byl vděčen, byla tma a já neviděl kam šlapu), a natočil jsem to. Kochněte se. Naneštěstí byla silnice jen málokdy úplně klidná. Co chvíli tam jelo auto. Vystříhl jsem nejpovedenější kousek. Komáři mě nemálo žrali.

boomp3.com

pátek, prosince 07, 2007

Stránky z deníku XXVI

Ráno jsem připravil vše pro přepis. Začal jsem krátkou nahrávkou kde si Andries stěžuje, že mu platím málo. Pak jsme přešli k tý fekální urážlivý nahrávce. Nabyl jsem dojmu, že to je urážlivý jen z našeho hlediska. Andries to nemyslel zle. Je to starej příběh a tenhle se zdá být takovej, že se vypravěč vtělí do jedný postavy, posluchač do druhý, a už to jede:

Andries visí na stromě a čeká na šakaly a psy. Ti přiběhnou pod strom a říkaj: ser, ser, ser, ser, ser, ser. Už vejš vylízt nemůže, tak kouká dolů, jak tam s šakalama na zemi sereme. Pak ještě přiběhne divoká kočka, a taky vidí jak tam visí a pod ním s šakalama seru. Kočka skočí mezi psy a začne rvačka, kočka všechny psy a šakaly rozhází do všech stran. ...

Pro nás to zní dost chaoticky. Je to zatím jen to, co řekl afrikánsky. Když dopřeložím n|uuštinu, možná to bude lepší, ale možná taky ne. Už i teď v tý akrikánštině nelze přesně vystopovat co se vlastně děje. Podle starýho n|uuskýho vypravěčskýho stylu Andries zaměňuje zájmena 1., a 3. osoby (tady možná i 1. a 2.), takže našinec vůbec neví, která bije. Proto ten příběh chci nechat jednou převyprávět a přehrát s figurkama.

Když jsem ohříval oběd v mikrovlnce napadl mě novej vynález, nová mezera na trhu. Napsal jsem o tom do vynalézavýho blogu.

Celej den když jsme pracovali bylo hezky, ale sotva jsme skončili a já chtěl jet k De Wittům, začlo pršet )-: Skončilo až v půl pátý. Ale bylo ještě světlo tak jsem se sbalil, zkontroloval zásobu bombónků na cestu a jel.

Dojel jsem dobře, De Wittovi měli radost, říkali, že to u nich beze mě bylo takový opuštěný. Psi taky měli radost, že jsem přijel. Mohli se o mně poprat. Cuketka se nejvíc těšila na mý fousy. Vždycky když se k ní skloním nebo si k ní podřepnu, stoupne si na zadní, packy mi opře o stehno a snaží se nořit tlamu do mých fousů nebo po nich aspoň chňape. To je to hezký na psovi, že projevuje svou radost nad tím, když se k němu vrátíš. Kočka, ta má taky radost, ale její vrozená hrdost ji brání dávat to moc najevo.

De Wittovi jsem poprosil,aby mi 7000 R, který mám vybraný na pobyt a pro Andriese uložili do sejfu. Po večeři mi říkali, že na víkend nebudou doma, že musej kamionem dovýzt něco do Kapskýho Města. Tak mi tam svěřili svůj byt na starosti, ukázali kde a jak zamykat, a jak v sobotu večer nakrmit psy. Říkali, že můžu na internet, kdy budu potřebovat. V neděli večer už by měli bejt zpátky.

Pak jsem se ještě koukal na hloupej film Lookout, kterej Leně zkopíroval v Upingtonu syn naší bytný. Nestojí ani za to, abych se tu o něm rozepisoval.

Když jsem šel spát, uvědomil jsem si, že jsem si v Upingtonu zapomněl zubní pastu, kartáček na zuby a šmrdlátko. )-: takže zejtra zase hurá zpátky.

čtvrtek, prosince 06, 2007

Stránky z deníku XXV

Ráno jsem dlouho spal, do půl desátý, poněvadž jsem půlku noci probabóněl koukáním na filmy. Nasnídal jsem se a jal se připravovat dlouhou sobotní nahrávku s fekálním příběhem na zítřejší přepis afrikánskejch vět. Nahrávka byla tak dlouhá, že to trvalo až do půl čtvrtý. Bylo to namáhavý. Když jsem ke konci už jen překopírovával data z jednoho okna do druhýho poslouchal jsem Klipwerf a moc se mi chtělo zase zajít se Soňou na Zerrwanst tancovat.

Lena zkoumala n|uuskej korpus na ditranzitivní slovesa, a předběžně zjistila, že vče nasvědčuje tomu, že n|uuština žádná nemá (-: Tím asi padá vyplňování pečlivě připravovanýho dotazníku jednoho z vědců na MPI, kterej se o taková slovesa zajímá ve všech jazycích. Teď nám ještě zbývá podložit Lenin úsudek datama z korpusu, aby se každej mohl přesvědčit, že tomu opravdu tak je. To bude asi co budu dělat teď o víkendu u De Wittů.

Šli jsme pak s Lenou do internetový kavárny. Musíme se podívat, co říká Tom na to placení, jestli nemá nic proti těm 150 R denně.

Potom jsem promyslel strukturu databáze, do který budeme zapisovat data o slovesech, abychom mohli zjistit, zda n|uuština opravdu nemá ditranzitivní slovesa. Prodskutoval jsem s lenou, co všechno bude muset databáze pojmout, a hned jsem ji vytvořil. Zapsali jsme tam s Lenou pár dat o slovesech z Andriesova korpusu. Než odjedu, zkopíruju databázi Leně, abysme mohli každej zapisovat svoje data a pak je v Lipsku sloučíme.

Večer jsem ještě uvařil vrtulky s masovou omáčkou, aby se to zejtra jen ohřálo a my se nezdržovali s vařením oběda pro 5 lidí.

středa, prosince 05, 2007

Stránky z deníku XXIV

Ráno jsem vstával pozdě, v půl devátý a sotva jsem se nasnídal, už tu byly babky a Mário. Zase jako včera, pracoval jsem s Máriem až do dvou, a stihli jsme všechno, co jsem měl připraveno. Zbývá afrikánština už jen v jedný čerstvý nahrávce ze soboty, kterou musím ještě trochu prostříhat, protože tam je hodně rušivejch pozornost odvádějících pasáží. Tu připravím na pátek. Zítra jsme se dohodli že nepozveme nikoho, ale že si v projektu přerovnáme oběžničky.

Večer jsme si společně zašli na pizzu. Dal jsem si dobrou, s pořádnou porcí česneku (-: Byl to na dlouhou dobu poslední večer, co jsme byli takhle pospolu. Martina zase jede zítra brzo ráno do Olifantshoeku, já jsem od soboty zase v Raaswateru, a Lena třináctýho prosince letí zpátky do Německa.

Večer jsem si zpestřil dvdčkama, který Lena měla s sebou. Koukal jsem na francouzskej thriller Anthony Zimmer. Překvapilo mě, jak se mi líbil. Je totiž natočenej tak, že jsem na samým konci filmu zjistil, že vlastně nevím, kdo byl s kým spolčenej, kdo na čí straně, a zda vyhrálo dobro nebo zlo, nebo nikdo z nich. Je prostě několik možností, jak si události ve filmu vyložit. A to se mi na tom moc líbilo. Určitě se na něj znova podívám.

Pak jsem měl ještě půjčený dvdčko s nějakým dalším francouzským filmem, ale ten byl tak dlouhej a složitej, že jsem nevěděl, o co tam vlastně jde.

úterý, prosince 04, 2007

Stránky z deníku XXIII

Ráno babky ne a ne přijet. Tak volám, a dozvídám se, že Klaudie se rozhodla tady tenhle tejden nebýt, tak místo ní přijel s babkama vnuk Mário, kterej se ukázal bejt na přepis afrikánštiny taky dobrej. Přijeli až v poledne, ale za odpoledne jsme toho stihli hodně. Myslím, že když zejtra začneme ráno v 9, tak toho stihnem ještě mnohem víc. Domluvili jsme, že mu zaplatíme za celej den práce 70 R. Klaudie dostávala za 2 h pajdu a matlala se s tím tužkou na papír nebo to ťukala do Wordu. Já ty texty nechávám Mária diktovat a píšu si to sám rovnou do programu, kde je musím analyzovat. Jde to mnohem rychlejc.

Bylo už pozdní odpoledne když babky a vnuk odešli. Spěchal jsem do internetový kavárny abych ještě stihl poslat mejly, ale nestihl jsem to. V druhý internetová kavárně, která má otevříno dýl zrovna nešel internet. Tak jsem měl smůlu. Objednal jsem v kolařství nepíchnutelný (resp. hůř propíchnutelný) duše. Tlustý pláště Schwalbe, jako mám v Lipsku, neměli a nemůžou objednat. Za tlustý duše dám 100 R. Jsem zvědavej, kolik vydržej. Měly by přijít za dva týdny. Koupil jsem si do zásoby raděju ještě 20 záplat.

A koupil jsem si 2 l vanilkový zmrzliny za 20 R, abych nebyl tolik smutnej, že to s internetem nevyšlo. Dal jsem si ji hned jak jsem přijel. Poslouchal jsem k tomu CDčko Hantam Drafstap od Klipwerfu, který jsem si tady koupil.

V podvečer jsem si po dlouhý době zase zakouřil.

Včer bytná grilovala a pozvala všechny svoje blízký a příbuzný, tak byl velká masitá žranice, na kterou nás pozvala.

V noci jsem nemohl usnout. Kousal mě komár, a já se ho snažil vyslídit a zabít, ale po dvou a půl hodinách bdění jsem to musel vzdát.

pondělí, prosince 03, 2007

Stránky z deníku XXII

Dnes ráno jsem opustil pohodlnou zelenou postel u De Wittů a zdárně dojel do Upingtonu.



Dopoledne jsme byli s Lenou ve městě nakoupit nějaký jídlo do zásoby. Odpoledne jsme si povídali o práci. Dohodli jsme se, že asi budeme informantům platit víc. Ostatní lingvisti platili 200 R a my jsme u většiny informantů takoví škrti, kteří platěj málo. Důvodem je, že my nenatáčíme texty, ale my je přepisujeme a lingvisticky analyzujeme. To je náročná práce, která se musí pečlivě připravit a dodělávat. Proto můžeme dlouhodobě pracovat jen půl dne, protože odpoledne strávíme nad počítačem sami tím, že zpracováváme zapsaný poznámky, ještě jednou vše kontrolujem, aktualizujem slovníky, hledáme v konkordancích slova a připravujem si další texty. Informanti tak dostávaj jen 100 R, protože s náma trávěj jen dopoledne. Ale pro ně to je a bude jen stovka denně. Ne, že by to byly špatný peníze, je to 3-4x víc, než dostávaj důchod, ale od jinejch holt dostávali víc. Když Lena chtěla dělat s Upingtonskejma jen půlden, zkoušej všechno možný, aby mohli zůstat celej den, aby dostali těch 150 R. Jenže celej den pracovat se nedá dlouhodobě. Andries, ten je tak rozmazlenej a tak pyšnej, že se nad stovkou ofrňuje. Říká, že ty babky Upingtonský berou co jim kdo nabídne, ale že on takovej není, že on má svou cenu.

Tak jsme se s Lenou usnesli, že bysme mohli klidně platit i těch 150 R za půlden. V projektu je naplánováno na každej den pobytu v Africe 150 R informantům. Když děláme ne dýl než půlden, můžeme platit i 150. Peníze na to jsou. Když pak náhodou budem někdy potřebovat pracovat celej den, dáme asi taky jen 150, nebo možná 200, protože jsou dny, kdy nepracujem s informantama, takže se to vyrovná. Volali jsme Tomovi, co si o tom myslí, říkal, že si to musí rozmyslet a že nám dá vědět. V podstatě ale není co rozmejšlet. S informantama tady musíme pracovat my, ne on, a když jim je stovka děnně málo, zaplatíme víc. Alespoň u nich nebudeme za držgrešle.

Je teda fakt, že jsme teď ti, kteří ustoupili, ale je to tím, že jsou rozmazlený z předešlých štědře plánovanejch projektů. Jen doufám, že si Andries příští rok nevzpomene, že 150 R je mu málo a že nebude chtít 200. To už ho fakt pošlu někam.

Zajel jsem si koupit SIM kartu a kredit do telefonu, abych měl místní mobilní telefonní číslo, abych nemusel chodit k budce když potřebuju někomu zavolat a abych mohl příští týden s Martinou organizovat setkání Andriese s Olifantshoekskejma.

S upingtonskejma babkama a jejich vnučkou Klaudií jsem domluvil, aby zítra přijeli. O babky se postaraj holky, já chci s Klaudií projít věci, který mám od Andriese v afrikánštině a kterejm nerozumím.

K večeři udělala Lena rýži a kuře na kari, přijela Martina a dlouho do večera jsme si vyprávěli.

Od bytný jsem dostal Sonin žlutej dopis, kterej tu na mě čekal pravděpodobně od doby, kdy jsem odjel do Raaswateru.

neděle, prosince 02, 2007

Stránky z deníku XXI

Ráno jsem chtěl jet do Upingtonu, abych pobyl na internetu, ale byl takovej silnej vítr, že se mi nechtělo. Určitě bych musel tam a nebo zpátky proti němu. Dobře jsem udělal protože celý dopoledne vítr sílil, až z toho zase byla vichřice, která přinesla prudkej déšť a kroupy. Pršelo tolik, že se Oranžová řeka rozlila do záplavovejch koryt.



Byli jsme to po bouřce s De Wittovejma fotit. Nešla elektřina, tak nebylo co dělat. Cestou jsme viděli polámaný a převrácený elektrický vedení, zpřelámaný stromy, škole v Louisvale to vzalo celou střechu, a úroda zdejších vinic je zdecimovaná.

Když jsme projížděli okolo vinic, říkal pan De Witt: no podívej se na tu spoušť. A já se dívám, a nic zvláštního nevidím. On ale vysvětlil, že když vichřice strahala listy, nejsou hrozny dostatečně chráněný proti slunci a pravděpodobně hned zajdou. A opravdu bylo vidět, jak se všude po zemi ve vinicích válí orvaný listí a nerzalý hrozny.



Když jsme se vrátili, zase šla elektřina, a jsem mohl dál pracovat. Večer volala Lena z Upingtonu, že už se vrátila z Andriesvale, jestli zítra přijedu. V Andriesvale čtvrteční vichřice sbourala všechny chatrče. Co nadělala ta dnešní, to ještě nevíme.

sobota, prosince 01, 2007

Stránky z deníku XX

Andries byl dneska mírně přiopit, což zezačátku nebylo na škodu. Mluvil n|uusky jedna báseň, zahrnul mě sprškou zajímavých vět ještě než jsem s stačil vybalit. To snad abych přístě vešel s už zapnutým nahrávačem a mikrofonem v ruce. Takový krásný spontánní věty. Pryč jsou navždy.

Začali jsme pracovat na starý nahrávce, šlo to dobře. Andries mi pak už už chtěl povyprávět vtipnej příběh, ale v ten okamžik přišel na návštěvu jeden dědula, kterej k nám už jednou nakouk, ale Andries na něj tenkrát neměl čas. Tentokrát s ním mluvit chtěl. Přestože mi říkal, že se na dvoudenní cestu do Olifantshoeku necítí zdráv, teď to zase tak nějak šlo. Plánování dopravy vzal Andries nečekaně do svých rukou, a začal s dědulou domlouvat, za kolik by nás tam mohl odvýzt a kdy. Handlovali, a když se cena vyšplhala na 600 R, uvědomil si Andries asi, kolik je to peněz, že to on se mnou vysdělá za tejden. A tady tomu to měl dát za dva dny. Takže zase začal hořekovat, jak málo mu platím. Dědula mu odkejvl, že 100 R na den je málo, a to byla voda na Andriesův mlejn.

Zřejmě si neuvědomuje, že 100 R za to, že spolu dopoledne sedíme a povídáme, je něco jinýho než 100 R za den namáhavý práce. Dědula dá cestou do Olifantshoeku 400 jen za benzín, a to tam ještě nespal a nejedl. Říkal jsem s trochou nadsázky, že za 600 R si v Upingtonu můžeme půjčit auto, a jet si tam sami. To, že auto bude mít klimatizaci a bude v bezpečným technickým stavu, ve kterým nakrásně dojedeme tam a zpátky, jsem radši neříkal, abych nepopudil. Vzalo nám to asi hodinu času, pak už Dědula musel jít. Nic nedohodli. Jen to dohnalo Andriese k tomu, že mi řekl, že až se za tejnden vrátím z Upingtonu, bude se mnou dělat už jen tejden, pak že toho nechá. Nevím, na kolik to mám brát vážně. Každopádně jsem s tím nepočítal, tak jsem jen zakoktal něco ve smyslu: „no jo no, co se dá dělat“.

Pak jsme teda šli do kuchyně nahrávat, ale bylo tam pořád ještě napjatě třaskavý ovzduší. Prvních 10 minut nahrávky si Adries furt ještě stěžoval, říkal, že ho okrádám, a až se vrátím do Německa, ať honem rychle sháním peníze, abych mu mohli platit víc. Říká to napůl n|uusky, takže to asi vystřihnu, a někdy to asi s někým projdu.

Pak se teda rozpovídal, ale místo vtipnýho příběhu přišel nějakej děsně sprostej, fekální, a navíc jsem měl pocit, že to Andries modifikoval, tak, aby mě v tom příběhu zesměšňoval a urážel. Ale možná jsem tomu jen špatně rozuměl. Občas totiž nevím, kdy Andries říká hy ‘on’ a kdy jy ‘ty’. Ale možná to opravdu je takovej příběh. Tom říkal, že N|uuáci si mezi sebou pro zábavu vyprávěj hrozně sprostý příběhy, a děsně se tím bavěj. Spousta tradičních povídaček je prej tak zvhrlá, že je z toho nepřipravený Evropan naprosto konsternován. Nevím, kdy se odvážím to s Andriesem transkribovat. Domnívám se, že mu to zase připomene jak byl naštvanej kvůli penězům, a zase se hned začne hádat. Na druhou stranu mám dojem, že se to v příběhu tabuizovanými výrazy jen hemží, což může být cennější než jen ňáký Šla Nanynka do zelí, natrhala lupení, který už dávno máme všechno ve slovníku.

Pak teda vyprávěl ještě další dva příběhy. Jeden volně navazuje na ten předchozí a ten poslední je naučnej a lidově vysvětluje, jak to, že kůň záhadným způsobem vytuší, kde v blízkosti leží jedovatej had. Tím příběhem asi budu pokračovat. Možná ho přehraju už i babkám v Upingtonu.

Odpoledne jsem byl rozčílenej z Andriese, až do pozdního večera jsem nemohl koncentrovaně pracovat. Jen jsem nahrávku poslouchal a uvažoval, jak ji rozstříhám. Je narušená další návštěvou a Andriesovým napomínáním vnuka, kterej za mými zády tahal po pokoji notebook z jednoho místa na druhý. Venku jsem nahrávat nechtěl, protože tam zněla z dálky hudba, ale vevnitř máchala Taloe prádlo a vejskal tam její jedenapůlroční (seskviroční?) prcek. Navíc jsem neuváženě zvolil vyšší citlivost mikrofonu, protože Andries nemluvil přímo do něj, ale to jen přidalo nahrávce ozvěnu pokoje a zesílilo ruchy na pozadí.

Večer, když už byla tma mě De Wittovi vytáhli do města podívat se na předvánoční tradiční výzdobu Jihoafričanů. Vyfotil jsem. Pošlete mi mejlem fotky svítících Švipbógnů a blikátek tam u nás v podkrušnohoří.

pátek, listopadu 30, 2007

Stránky z deníku XIX

V noci byl zase prudkej vítr. Když jsme se ráno probudili, byly u De Wittů u baráku popadaný silný větve stromů. Vyfotil jsem to a jek k Andriesovi. Pracovalo se nám dobře, pracovali jsme převážně na rok starý nahrávce, kterou máme od jinejch. Cestou tam jsem píchl přední kolo, takže jsem ještě u Andriese lepil duši. I jsme si trochu povídali. Koukali jsme s Andriesem na tu jeho postel. Má hezkou, starou, z masivního dřeva. Bylo by škoda dát mu tam ňákej novej krám z lepenejch pilin. Myslím že bude bohatě stačit, když si koupít novou matraci. Je to musíme zejtra změřit. Metr jsem dneska žel zapomněl. Cestou domů jsem píchl zadní kolo. To už je celkem po dvacátý.

Odpoledne jsem přijel a akorát jsem si stačil uvařit špagety když vypli proud. Na čaj už nezbyl čas.

De Wittovi využili chvíle, kdy bez elektřiny nešlo nic dělat a jeli nakoupit do Upingtonu. Vzali mě s sebou, tak jsem koupil melouna a pětilitrovku vody. Byl jsem se taky podívat po zvířátkách, ale sehnal jsem jen kozla, koně, krávu a bejka. Hyjeny, vlky, psy a gazely, takový ty normální zvířata neměli. Ani ovečky ne, představ si to, Liebchen /-: Musíme to někde doposhánět.

Když jsme přijeli proud pořád ještě nešel, ale do večera ho zapli. Paní De Wittová říkala, že nová matrace do postele stojí asi 3000 R, že záleží na tom, koupí-li si Andries jen nějakou molitanovou nebo pořádnou matraci. Takový ty molitanový jsou levnější.

Teď mě jako etymologa napadá, zda nesouvisí slovo matrace (angl. mattress) s franc. maîtresse. Taky by se na ní určitě dobře lehávalo (-; Nemám tu Rejzka, ale schválně se podívejte to etymologickejch slovníků.

V podvečer se byla u De Wittů podívat ta stará paní, který jsem překládal dopis, ale paní De Wittová ten bloček nemohla najít. Jako naše máma. Uklízela, ale kam se ty věci poděli, kór věci cizí, to už neví. Ale hlavně že je uklizeno.

čtvrtek, listopadu 29, 2007

Stránky z deníku XVIII

Ráno jsem brzo vstal abych byl u Andriese včas. Povedlo se. Doufal, že budu mít těch 20 R na kafe, ale tomu jsem včera tak nějak nerozumněl. Tak jsem se omlouval, a domluvili jsme s s tou jeho dcerou (Taloe), že mu zaplatím už zítra. V sobotu bude Andries doma sám, tak doufám, že se mi moc neopije. Taloe to udělala chytře, vyslala mladýho, aby šel koupit kafe, a hned ho Andriesovi uvařila. Chtěl kafe, má kafe. Kdepak dát mu peníze.

Andries si stěžoval, že se mu špatně spí, že ho bolí záda, tak jsem si vzpomněl na nápad paní De Wittový, že by si mohl koupit novou postel. Je to pro starýho člověka velká změna, když najednou nebude spát ve svým, ale možná se v jakýkoliv posteli bude Andriesovi spát líp než na tý jeho pryčně. Když nezapomenu, vezmu s sebou zítra k Andriesovi metr, a změříme, jak může bejt postel velká.

Práce šla dobře. Na zápory jsem se dneska vyptával jen trošku, nic nového jsem v tom směru nezjistil. To chce ještě čas. Probíral jsem se znova tou první nahrávkou, kterou od Andriese mám. Byly tam ještě furt věty, který mi nebyly gramaticky jasný. Teď když jsem se slyšel znova, bylo mi jasný, kde jsem měl chybu. Moc pomohlo, že Andries je teď s odstupem času přeložil trošku jinak, což mi napovědělo něco o významu neznámých částic a slovíček, kterejma se to tam jen hemží.

V poledne byl docela silnej vítr a já musel jet proti němu. To byla daň za to, že jsem ráno jel krásně po větru. Po poledni jsem odpočíval, četl si Sonin týdeníček, kterej jsem si včera stáhl z mejlů. Udělal jsem si špagety, topinky a čaj. Pak jsem zpracovával zápisky. Musel jsem ale práci přerušit. Vítr celý odpoledne nabýval na síle, až z něho byla silná vichřice, což je tady spojený s písečnou bouří, pak začlo lejt a padat kroupy velký jak hrách. Laptopa jsem pro jistotu vypnul, aby mi případný přepětí v elekrický síti neodpálilo zdroj. Po bouřce byla všude dost velká spoušť, urvaný větve stromů se váleli všude možně, všechno co jsem měl vevnitř bylo jak pocukrovaný pískem. Jsem hloupej, že jsem nechal foťák jen tak stát na stole. Moc mu ten jemnej píseček neprospěl. Příště ho pořádně ochráním. De Wittům spadla na střechu tahle větev.



Večer jsem si chtěl ohřát špagety z poledne, ale De Wittovi mě pozvali na večeři. Koupili někde grilovaný vepřový žebírka s hranolkama.

středa, listopadu 28, 2007

Stránky z deníku XVII

Ráno jsem vstal rozradostněn, že se Soňa včera zase ozvala. Do StudiVZ napsala srandovní věci, šířící dobré jméno našeho Mitduschervereinu, z Greifswaldu poslala kupu fotek, který byly sice strašně zkomprimovaný, ale některý z nich byli hezký. Viděl jsem, že se mi o Zitušku hezky stará. Těším se, že možná už tenhle víkend na mě v Upingtonu bude čekat žlutej dopis.

S Andriesem bylo dneska všechno v pořádku, nebyl opitej, spolupracovalo se nám dobře. Protože jsem si u De Wittů zapomněl bloček s těma zápiskama, který jsem si spěšně dělal, když jsem byl s Andriesem na tahu, vytáh jsem laptopa a ťukal věty, na který jsem se ptal přímo do něj. Tahal jsem z Andriese věty záporné a zakazovací: nespi, nesmíš spát, nekuř, neodcházej, nemám hlad, ještě nechci jíst, nefouká vítr, nemám peníze, atd. Bylo to plodné vyptávání. Zatímco včera jsem znal akorát zapornou částici ||u, dneska jsem narazil na další dvě záporné konstrukce, o kterých jsem předtím nevěděl. Jedna se tvoří pomocným záporným slovesem čoã’a zhruba ve významu nebýt (v našem dosavadním korpusu jsem to našel jen v jednom textu jako samostatné sloveso). Ta druhá je zakazovací, tvořená asi taky slovesem ||chala, který zatím nikde v našem korpusu není. Gramatika záporu v n|uuštině je ještě zcela neorané pole a je toho ještě mnoho nejasného. Čekal jsem, že dojde taky ve slovníku avizovanou zakazovací částici g=ii, ale kde nic tu nic. Moje včerejší teorie o negaci obou spojených sloves se nepotvrdila nebo není obecně platná. Nechci pracovat má v n|uuštině záporné jen sloveso chtít.

Andries po mě zkusmo loudil 20 R, že by si rád odpoledne zašel koupit kafe. Jo, kafe, pomyslel jsem si. Řek jsem mu, že jsme se domluvili, že peníze dostane až v sobotu. S sebou jsem neměl dneska vůbec nic. A už jsem se ptal jak se to řekne n|uusky, což se vyplatilo. Pak Andries říkal, že se zamýšlel nad tou cestou do Olifantshoeku, a vidí to jako nereálný. Říkal, že mu není tak dobře, aby se tam na jeden nebo dva dny vypravil. Má už slabej měchýř, musí chodit často čůrat, a já nevím co ještě. Tak jsme to zatím přeplánovali tak, že přivezeme jeho dvě dcery a tu jednu babku z Olifantshoeku na pár dní do Upingtonu, a dědu Andriese tam za nima přivezeme, třeba jen vždycky na dopoledne. Nějak to zařídíme. Ale každopádně bude mimořádně přínosný natočit Andriese v rozhovoru s ostatníma.

Nikdo z vnoučat nechtěl půjčit kolo, a tak jsem dnes po dlouhé době dojel tam a zpět bez píchnutí. Bylo taky vyjímečně málo aut na silnici, takže jsem nemusel nikomu uhýbat.

Cestou domů mě viděl pan policejní vyšetřovatel, kterej se mnou probíral tu ztrátu peněz. Ptal se mně co a jak. Řekl jsem, že potřebuju aby mi faxnul to oficiální policejní nahlášení ztráty. To evidenční číslo, který mi sdělili telefonicky je sice fajn, ale s ním si v Lipsku nebudou vědět rady. Fax ale do večera nepřišel. Zavolám mu třeba zítra odpoledne, abych mu to zase připomněl.

De Wittovic psi měli dneska ňákel tulimangel. Málem mě umačkali, když jsem přijel. Celý odpoledne mi pak pět psů obléhalo práh strkali nosy dovnitř a těšili se až projdu kolem nich abych je pohladil. Už i domácí Nálinka přišla na to, že je fajn když se nechá podrbat a pohladit. Jen nejdrzejší a nejpyšnější domácí Minka dělá že to nemá zapotřebí. Akorát už na mě tolik neštěká, a když jsou ostatní psi pryč, dolejzá a zkouší, zda ji taky nepohladím.

Zde Cuketka a za ní Minka



Bylo vedro, hlášeno bylo 35 °C ale vypadalo to na víc. Bez klimatizace se nedalo vydržet. Produktivně pracovat jsem byl schopen až v pozdním odpoledni a večer.

úterý, listopadu 27, 2007

Stránky z deníku XVI

Dneska ráno bylo zadní kolo prázdný. To kvůli tý jedný malý dírce, kterou jsem nemohl najít. Tak jsem záplatoval. Když jsem jel k Andriesovi, musel jsem před vrcholkem kopce, kde nebylo vidět, nejede-li něco doprotivky, sjet se silnice, abych uhnul autu, který mě předjíždělo. Žel, okraj byl tak kamenitej a nerovnej, a bylo to tak dokopce, že jsem to neušlapal, neudržel rovnováhu a skončil v nepříjemně bodlavým a drásavým trní. Sice jen kolenem a lýtkem, ale svědí to jako čert. V kolenní jamce se potím víc a ten pot tu ránu jen ještě víc rozdrážďuje.

Přijel jsem k Andriesovi na devátou. Byl střízlivej. Vyptával jsem se na svý zápisky ze včerejška a ke konci jsme pracovali na tý mý první nahrávce u něho. Stačilo pár dní počkat, nechat vědomosti usadit, a rázem mi bylo jasný, jak správně analyzovat strukturu jednoho souvětí, se kterým jsem si předtím nevěděl rady. Bylo to taky tím, že jsem zápornou částici ||u slyšel a napsal jako zájmeno ku, což mi tam gramaticky pranic nepasovalo. Poznatek ten vede k závěru, že chci-li říct nechci plýtvat musím v n|uuštině mít obě slovesa (chtít i plýtvat) záporná, takže n|uuáci to říkaj gramaticky jako nechci neplýtvat ale znamená to nechci plýtvat. Otázkou zůstává, jak se řekne něco ve významu nechci neplýtvat nebo nechci nejíst atp.

Dcera Andriesovna se pak bavila s Andriesem, a vyšlo najevo, že včera to nebyly jen ty dvě flašky bílýho na tý naší vycházce, ale ještě hned ráno v šest další dvě flašky v tý špeluňce People’s choice na rohu ulice. Když jsem včera krátce po osmý přijel, byl Andries pravda tak nějak podnapilej a rozveselenej. Všímám si, že pokaždý když je pod parou tak se snaží mluvit anglicky (americkou angličtinou). Je to legrační. Vyslovuje afrikáštinu jako Burian s horkým bramborem v hubě. Od Chrise asi pochytil pár anglickejch zájmen a sloves a používá je jak si je sám vyložil. Například pause ‘udělat si přestávku’ si vyložil jako ‘povídat si’. Takže pak z něj leze něco jako We must pause in die tal ‘Musíme si povídat n|uusky’.

Cestou domů mě předjela a stopla jedna stará paní v modrým pick-upu. Vyptávala se, co dělám, nějak se doslechla, že bydlím u De Wittů, věděla dokonce i o Martině a Leně (i to, že Lena je z (Bělo-)Ruska). Zná se s De Wittovejma, vyprávěla o oslavě 75. výročí založení kostela. Myslela že budu třeba chtít pracovat u jejího syna na farmě, že tam hledaj pomocníka, ale vysvělil jsem jí, co tu dělám, a že to je práce až až. Pak vyprávěla že má známý v Německu, kteří každej rok jezděj na dva měsíce sem a k Botswanskýmu pohraničí. Nechala si přes ně v Německu opravit starý kukačky a nemohla je minule pozvat k sobě protože měla něco s kotníkem a musela do nemocnice. Vyprávěla toho ještě spoustu (řetězcem nejrůznějších asociací). Ale v podstatě chce těm známejm teď napsat Vánoční pozdrav, a to by ráda německy. Tak se ptala, zda bych jí to nepřelozil, že by dneska večer zajela s dopisem za mnou k De Wittům. No tak že jo. Dala mi na cestu ještě hrst slanejch arašídů. Abych mohl líp řídit, rychle jsem arašídy jedl, ale cucal jsem v puse ještě sladkej ovocnej bombónek kterej jsem si dal v půli cesty. Směs chutí to byla pozoruhodná.

Ještě než jsem z Raaswateru dojel na asfaltku, všiml jsem si, že se ze zadního kola na mě směje trn, kterej jsem tam raději nechal zabodnutej, abych to vůbec stihl dojet. Takže jsem dojel a zase záplatoval. Zadní kolo už bylo dvanáctkrát píchlý.

Pak jsem si musel chvíli zdřímnout. bylo vedro a byl jsem všecek znaven. Odpoledne jsem dělal n|uuštinu. Zjistil jsem, že si musím nutně pořídit figurky, abych si mohl s Andriesem názorně vymodelovat a vysvětlit situace z vyprávěných příběhů. Potřebuju lidi, muže, ženy, děti, nejlépe černochy, zvířata (hyjenu, gazelu, kozu, ovci, koně, slona, leoparda, geparda, vlka, lva, želvu, hada, pštrosa, gnua, psa a brouka (ten nemusí bejt v měřítku ;-))) a pak pár stromů a keřů. De Wittovi mi poradili jeden obchůdek v Upingtonu. Vím, že prodejny pikovláčků v Německu a katalogy mají velkej výběr nejrůznějších figurek, ale pokud by byly v měřítku H0, tak budou moc malý, potřeboval bych je větší, asi takový jako byli figurky indiánů, se kterýma jsem si hrával. Ty by se hodili. Uvidím, co se dá v Upingtonu sehnat.

Večer přišla ta paní, která chtěla přeložit vánoční pozdrav. Napsala to anglicky, tak jsem to raz dva přeložil, bylo toho pár řádků. Dostal jsem to oříškovou mléčnou čokoládu (-:



Večeřel jsem u De Wittů, někde ve městě koupili smaženou rybu s hranolkama. K tomu jsme měli strouhanou mrkev s ananasem a šendy (pivo se sprite (asi 1:4)).

Večer jsem poseděl chvíli na internetu. Soňa byla online, vrátila se z Greifswaldu, kde neměla internet. Proto mi nemohla psát. Online byl i tatínek, tak jsme se domluvili, že mi zavolá k De Wittům. Paní De Wittová je taky taková správně zvědavá, jako naše máma, tak jsem ji nabídl, že jestli chce slyšet češtinu, tak můžem hovor klidně dát nahlas. To ale tam na tom faxu nešlo, tak se paní na chvilku připojila špionážně z kuchyně (-:

pondělí, listopadu 26, 2007

Stránky z deníku XV

Ráno jsem časně vyjel, ale hned jsem píchnul. A to tak moc, že jsem ani nedojel. Musel jsem v půli cesty lepit duši. Tak jsem k Andriesovi dojel asi o 40 minut pozdějc. Práce začala dobře. V sobotu jsme si domluvili, že dneska posedíme venku na zahradě, a budeme si cvičit n|uuskou konverzaci. Takže jsem notebook pro pohodlnost nezapnul a snažil se vše zapisovat do bločku. Bavili jsme se příjemně, Andries měl radost z tabáku i rolovátka na cigarety. Pak na mě ale loudil peníze. Říkal něco o 20 R. Já jsem řek, že mám s sebou akorát tu stovku pro něho. Tak říkal, ať mu zaplatím už teď. No pro mě za mě ... Dnes jsem měl s sebou výjimečně i svačinu, tak jsem ji vytáh a podělil se o ní s Andriesem. Pak se ptal, jestli už půjdu. Ne ne, ještě můžeme dvě hodinky pilně pracovat. Navrhl, abysme se šli projít po okolí. Tak fajn. Povídali jsme si dál, já se snažil toho do bločku zapsat co nejvíc, ale sotva měl jsem pokaždý sotva půlku věty Andries už zase říkal něco dalšího a to starý už nezopakovával přesně tak jak to řekl napoprvé.

Zjistil jsem, že Andries bydlí hned u hospody. Vlastně to ani jako hospoda nevypadá, ale prodávaj tam pití. U Dranwinkel People’s Choice se jen zastavil a pokecal s prodavačkou. Pak jsme šli zase zpátky, minuli jsme sousedy na druhý straně od Andriese dál ob barák jsme vešli do dvorku. Vysedávala tam skupinka divnejch očividně nezaměstnanejch týpků, se kterejma se Andries znal. Hospodu jsem v tom opravdu nehledal. Ale prodávali tam bílý víno a cigarety s kdovíjakým tabákem motaný do novinovýho papíru. (Takže už vím, kde si to pořád kupuje.) Andries sotva si sedl poručil si hned flašku bílýho vína a vypil ji se servírkou asi napůl. Než jsem ho přesvědčil, abysme už zase šli, stačil si objednat a zrovna tak vypít i druhou flašku. Nechtěl jsem, aby tu druhou flašku dopíjel, ale než se definitivně zvedl, ještě jednou si pořádně přihnul z dvoudecový sklenice, pročež se pak po pár krocích svalil. Snažil jsem se ho udržet, ale spadli jsme oba. Nastěstí z toho vyvázl jen s ošklivou krvácející odřeninou na obočí. Spadnout o kousíček vedle, tak si o tak si o ten šutr mohl přinejlepším pořádně rozbít hlavu. Domů se sotva dopotácel. Přišel ho podpírat i středně starej vnuk, kterýmu jsem půjčil kolo, když jsme se byli s Andriesem na tý jeho procházce.

S Andriesovou dcerou, která mu tam vaří i uklízí, jsem se pak bavil, říkala, že je to s Andriesem opravdu špatný a k nevzdržení. Že sotva má peníze, tak se jde opít. Proto chtěla, abych mu minulej týden zaplatil až v pátek, a proto byl v sobotu opitej. Prášky samozřejmě pak nemůže brát. Tak jsem domluvil, že mu tehle týden zaplatím až v sobotu. 77 R který zbyly z hospody jsem tam dal do opatrování tý dceři. Andries, než usnul poctivým spánkem opilce se stačil s ní stači ještě pohádat, a rozplakal se nad tím, jak jsou na něj všichni zlí, jak mu ubližujou.

Zkusím Andriese přesvědčit, aby si ty peníze spořil na ty jeho třetí zuby, který snad pořád ještě chce. Klidně mu je budu poukazovat na konto. Nebo může mladýmu vnukovi koupit kolo za šest stovek. Nebo cokoliv jinýho, ale ať ty peníze nepropíjí. To na mě škemral 150 nebo 200 R za den, ale když to hodlá takhle prochlastat, tak dvacka by pro něho byla moc, protože za dvacku si koupí támhle vedle dvě flašky bílýho a ožere se do němoty. Ničí si tím už tak dost podlomený zdraví, prášky nemůže brát, na příbuzenstvo je zlej ... je to s ním těžký.

Středně starej vnuk mě než jsme vyšli s Andriesem do hospod srdceryvně vylíčil, jak chce navštívit nemocnou maminku v nemocnici, abych mu půjčil kolo. No tak teda jo. Nevím, byl-li ji skutečně navštívit, ale to že je nemocná, potvrdil Andries. Kolo samozřejmě vrátil probodaný trnama, takže jsem než jsem odjel ještě hodinu záplatoval. Celkový počet děr za dnešek se vyšplhal na čtyři (vím o jedný další, ale nemohl jsem ji najít). Takže to máme patnáct děr za čtrnáct dnů ježdění. Prohlásil jsem tam přede všema shluklýma vnoučatama a příbuznejma, že to bylo naposled, kdy jsem komukoliv z nich kolo půjčil. Mě to stojí hodně času to furt lepit.

Velkej vnuk pomocník byl dneska přítomen, ale nijak se neangažoval a ani peníze nechtěl. Přišlo mi to vhod, doufám, že už ho nebudu tolik potřebovat. Andries mi tu svou afrikánštinu bude muset odpřeříkal slovo po slovu sám.

Odpoledne jsem se snažil u De Wittů uploadnout fotky ze včerejšího dovádění u řeky, ale marně. Trvalo půl hodiny čekání na servr a přihlašovacích procedur, než jsem mohl začít uploadovat. Za hodinku to jdu zkontrolovat, ale bylo to přerušený, protože De Wittovi museli zjistit pozici náklaďáků. Jejich syn mi to ukazoval a vysvětloval. Maj to bezvadně zařízený. Každej z jejich kamionů má GPS vysílačku, takže nejen že přijímá signál a vypočítává svou pozici, on tu svou pozici taky vysílá zpátky přes satelit někam do centrály ze který si můžou přes internet ihned zjistit a na mapě zobrazit, kde se kterej kamion právě nachází, jak rychle jakým směrem jede. Syn říkal, že když třeba sjede mimo plánovanou trasu, že jim přijde upozorňovací SMSka. Nebo že můžou vyslat příkaz, aby ho to zastavilo. Zaplaceno maj taky, že kdyby jim kamion ukradli, že ho najdou a odškodněj je. Software na to pozorování se jmenuje Fleet Manager Professional (verze 8), myslím že to je od firmy VDO.

Napodruhý jsem u uploadu vydzřel čekat, ale když uploadnul všechny fotky, ztratil spojení se serverem, takže včechno čekání bylo marný. Kašlu na to. V neděli zajdu zase do kavárny.

neděle, listopadu 25, 2007

Stránky z deníku XIV

Ráno šli De Wittovi i se synem a dcerou a jejím snoubencem do kostela. Já jsem jel do Upingtonu. Zapomněl jsem si s sebou vzít nářadí na opravu kola. Dojel jsem jen tak tak. Duše zadního kola byla jak řešeto (tři díry). Měl jsem s sebou jen pumpičku a náhradní duši. Chyběli mi montážní klíče a záplaty. Zapomněl jsem si i klíče od kola, takže jsem přemýšlel, jak to udělat, abych mohl jít nakoupit. Naštěstí mě už v Upingtonu zná dozorce v internetový kavárně, tak jsem k němu zašel a poprosil ho, nemůžu-li si u něj vevnitř odstavit kolo. Jo, šlo to, místa tam bylo dost, lidí málo. Internetový připojení náhodou zrovna šlo, tak jsem využil příležitosti a chvíli pobyl. Do blogů jsem dodal fotky a obrázky, nainstaloval jsem na kavárenským počítači Google Earth a vyhledal a poslal jsem důležitá místa, kde se vyskytuju.

Doufal jsem, že bude Soňa online, ale nebyla. Ani na okounu se na nic z český gramatiky neptala, ani mejlíčka mi neposlala... )-: Možná dneska večer. Pak jsem asi ještě čtvrt hodinky okounil, stahoval si nový příspěvky z oblíbených klubů, abych si je doma v klidu přečetl. Podařilo se mi taky stáhnout Pear Story. V kavárně je internet mnohem rychlejší. Zvlášť když jsem tam byl jedinej kdo zrovna serfoval. Říkal jsem dozorci, že jsem tam minule chytil vira, a jen díky tomu, že mám vypnutý samovolný přehrávání CDček v vloženejch médií mi nezaviroval počítač. Kontroloval jsem to i dneska, USB tyčinka byla zase zavirovaná. Byl na ní autorun.inf s příkazem spustit setup.exe kterej byl nositelem W32/Fujacks-AM.

Andriesovi jsem koupil cigaretovej papír, trochu tabáku a takový to zavinovátko na ně. Už mi tenhle tejden zase kouřil z novin. Bavili jsme se o tom minulý dny, Vnuk pomocník říkal, že může to zavinovátko snadno obstarat. Ano, každej ho může snadno ostarat, ale jde jen o to, kdo ho skutečně obstará. Sobě jsem koupil jsem si chleba, fazole, tři čínský polívky a bon-pari (a taky ňáký plněný ovocný bombónky).

Pak jsem doufal, že bude mít kolařství otevříno, abych si tam mohl vyměnit tu píchlou duši. Nemělo. Ani jedno. Tak jsem zašel k benzínový pumpě poprosit perzonál o montážní klíče. Neměli, ale nabídl se, že se zeptá támhle přes ulici známýho. Za chvíli byl zpátky i s montážníma klíčema. Duši jsem vyměnil, napumpoval, poděkoval a dal jsem mu 5 R a jel jsem se podívat na místo, kde jsme byli v Upingtonu ubytovaní, není-li tam náhodou Martina, abysme domluvili dopravu Andriese do Olifantshoeku. Nebyla.

Jel jsem zpátky k De Wittům. Je to asi 11 km. Bydlej mezi osmým a devátým kilometrem silnice do Louisvale. Cestou k nim jsem píchl pro změnu přední kolo, ale jen malinko, takže jsem to stihl dojet s píchlým kolem. Doma jsem obě duše zalepil. Spočítal jsem záplaty: Jedenáct záplat za třináct dní ježdění. Čtyři na předním, Sedm na zadním kole. Pokaždý to byl trn. Ale lepší sjet se silnice na trny než se nechat sebrat předjíždějícím autem. Jezděj na tý silnici 100–120 km/h a není tam žádný místečko pro cyklisty. Naštěstí aut nejezdí tolik, takže se to dá vydržet.

De Wittovi mě zase pozvali k nedělní tabuli. Měli skopovou pečeni, kuře, fritovaný brambory, rýži, mrkev vařenou na sladko, a dobrej pudink (vlastně takovou mokrou sladkou bábovku s vanilkovou polevou). Takovou majonézovitou patlačku na to skopový udělala paní De Wittová z hořčice, (možná i křenu) a kondenzovanýho nebo jinak zahuštěnýho mlíka. Ŋ chŋ ãã čhá i (jídlo bylo dóóbrýý).

Odpoledne jeli všichni do Upingtonu k řece lyžovat. Byli už minulou neděli a to jsem se jich ptal co jako to je, jako jestli mají vodní lyže nebo co. Něco mi vysvětlovali, čemu jsem stejně nerozuměl, tak mě dneska vzali s sebou. Říkali ať udělám pár fotek, abyste viděli, jak tráví volný čas jihoafričtí běloši vyšší střední třídy. Taky jsem si to zkusil. Je to zábava, to jo. Říkám si ale, že kamenná stavebnice nebo vláčky vyjdou asi na stejný peníze, jsou trvalejší hodnoty a šetrnější k přírodě. Navíc tím děti získaj cennější vědomosti, viď, Soni?

Tímhle jsem rejdil po Oranžový řece.



V tomhletom jsme se vzájemně tahali



Akorát jsem z toho neuměl vystoupit (-:



Panímáma De Wittová to brala pěkně z ostra



Další fotky případně mejlem.

sobota, listopadu 24, 2007

Stránky z deníku XIII

Dnes mám šťastnej den. Píchl jsem jen na ceště zpátky a jen přední kolo. V zaplepování duší dosahuji dokonalosti na kterou jsem hrdý. Už mám dobrej odhad kde všude kolem díry je třeba zdrsnit duši a kolik kam nanýst lepidla, aby po pětiminutovým zavadnutí záplata perfektně držela. Kladu si otázku, proč se dělaj pneumatiky a duše na kolo tak, aby šly píchnout. Proč se nedělaj standardně ty nepropíchnutelný. Od tý doby co je v Lipsku mám, píchl jsem jen jednou.

Čím víc jsem tady nucenej pracovat s levnýma nekvalitníma věcma, tím víc si cením kvalitních byť drahejch věcí. Na každičkým coulu toho kola, na kterým musím jezdit je znát, že to vyšetřili materiálem i konstrukcí jen na to nejnutnější. Je to příšerný s něčím takovým jezdit a cokoliv na tom kole doštelovávat či opravovat (a že toho je). I to mininářadí, který vozím s sebou na opravu kola a pumpička. To je všechno tam nepřesně vyrobený, až hanba. Jednu z matek na tom kole vůbec nemůžu povolit, protože klíč, kterej na ni má pasovat na ni prostě nepasuje. I ten tetris za 2 € má nepěkně provedený knoflíky, který se mačkaj tak nějak divně, baterky do toho taky nešly dát, no hrůza. Nůžky na nehty z Nepálu taky. Jak já je nerad beru do ruky. Reoproduktory pro přehrávání wavíků v počítači. Koupili jsme ty nejdražší nejskladnější, co se tady prodávaj (za 20 €), a stojej za zlámanou grešli. Ze sluchátek, který nám koupil systémák v MPI tak strašně bolej uši, že jsem si ještě v Lipsku honem rychle běžel koupit lepší. Stáli asi dvakrát tolik ale uši z nich tolik nebolej. Schválně jsem je Martině v Upingtonu jednou půjčil. Od tý doby si stěžuje na sluchátka, který má s sebou z MPI.

Ale to je problém dnešní doby. Vědec požádá o grant. Když komise vidí, že si tam žádá 250 € na sluchátka a reproduktory, pošlou ho s tím do háje. Ten, kdo tu práci oddře na šustítkách v notebooku a šťepslíkách za 5 €, tomu grant povolej. Máme s Lenou podezření, že Tomovi ten grant dali jen proto, že kromě jednoho nahrávače a dvou notebooků pro Martinu a pro mě nechtěl v podstatě žádnou další technickou výbavu. Prej že si ji může půjčit z MPI a od jinýho projektu, kterej má v Namibii. Jo. Leda hovno, jak jsme zjistili. Všechno je rozpůjčovaný kdovíkde. Nebejt toho, že se Lenina známá těsně před naším odletem vrátila z výzkumu a mohla nám půjčit použitelnej druhej nahrávač, tak tu toho moc nenahrajem. V Londýně na školení jsem si všechnu tuhle nouzi uvědomil, vybral jsem všechny svoje úspory a šel koupit alespoň tři dobrý mikrofony, abysme mohli každej něčím nahrávat a za nahrávky se nemuseli stydět. Jeden mikrofon tu zůstal na ocet, protože mi řekli: Cože? Ty chceš koupit ke každýmu mikrofonu kabel? Vždyť do toho našeho nahrávače jdou zapojit jen dva. Jenže pak nám do klína nečkaně spadl ten druhej nahrávač a rázem jsme se přeli o kabel. Nahrávat jedním mikrofonem sebe a druhým mluvčího nebo mít dialog dvou mluvčích nahranej stereofonně už prostě nemůžeme. Když je to mono, přepisuje se víc mluvčích mnohem hůř. Je to fakt bída. Měl jsem vzít s sebou z domova ten kabel co má k mikrofonu Pepa.

No nic, zpět k aktuálnímu dění: Andries by dneska zase opitej. Asi se chodí každej pátek někam opíjet. Ale pracovalo se s ním příjemně. Nebyl tak na mol jako minulou sobotu. Už jsme se docela zkamarádili. Ve středu už si ke mně připosunul židličku, ve čtvrtek ráno se přestěhoval vedle mě, aby viděl na co se to v tom notebooku pořád koukám, a dneska když jsem vybaloval a chtěl se uvelebit na obvyklém místě, říkal ať si tu židli přendám vedle něj. Ale to bylo určitě nadměrnou přátelivostí z podnapilosti. Zase říkal, jak musíme víc mluvit n|uusky. Že už afrikánštině rozumím o poznání líp, ale ještě tu n|uuštinu si musím polepšit. Zase plánoval příští týden. Říkal, že mu je to s těma ztracenejma penězma moc líto, ptal se, jak dlouho spolu budeme ještě moct pracovat.

Co mi přišlo vhod je, že si přál, abychom někdy zajeli do Olifantshoeku za jeho dvěma dcerama, abysme si popovídali. (Že by taky uměli n|uusky?) Už je douho neviděl. To je moc fajn. Lámal jsem si hlavu, jak ho starýho nemocnýho na práškách, o holi posadím na jedno nebo dvě odpoledne dopravím do Olifantshoeku, abych ho na pár hodin posadil vedle tý jedný n|uuský babky, aby si s ní popovídal. Ta babka taky mluví nějakým odlišným nářečím, který je pravděpodobně blíž tomu Andriesovýmu než nářečí všech ostatních mluvčích. Pracuje s ní Martina. Má se tenhle nebo příští týden vrátit na pár dní do Upingtonu, tak musíme naplánovat půjčení auta a tak. Musím ji zavolat nebo poslat SMSku, abysme se v tom Upingtonu neminuli. Když Andries totiž z vlastní vůle bude chtít, tak to půjde o moc líp. Do tý hospody se taky vždycky ňákým zázrakem došourá. Dokonce bych zkusil i někde zastavit, a vyjít s ním pár kroků do pouště, mezi to křáčí a bodláčí, který tam roste. Třeba mi řekne co je na co dobrý, jak se to jmenuje, co se z tím dá dělat atp. Ikdyž takovejchhle věcí se on asi už navyprávěl habaděj, když chodil s Chrisem po poušti minulá léta. Jenže ty nahrávky a vyzkoumaný věci k nim jsme od Chrise jaksi nedostali.

Vnuk pomocník přišel dneska asi v 9 hodně naštvanej. Včera byl pryč, takže jsem mu nemohl sdělit, že musím ztrátu peněz oznámit na policii. Dneska si stěžoval, co že to mělo znamenat, že se ho policie vyptávala. Tak jsem mu to vysvětlil. Bude-li si nadále stěžovat, tak mu řeknu, že přeci na policii není nic špatnýho. Když nic neprovedl, nemá se přece čeho bát. Policie se zrovna tak může vyptávat De Wittů, zda mi ty peníze neukradli oni nebo jejch služebná. Můžou se vyptávat mě, zda jsem si to celý nevymyslel a 1600 z projektu si nestrčil do kapsy.

Na přepis z afrikánštiny toho moc nebylo, takže se vnuk pomocník zase odkulhal někam z kumpánama. Loudil na mě drobný, že si musí nabít telefon, ale ještě než jsem mu stačil odpovědět, vyloudil je ze svýho makaráda či bratrance nebo kdovíkoho. Nejen že bych mu je nedal, ale ani jsem je neměl. Kromě stovky pro Andriese neměl s sebou ani floka. Uvědomuju si, že to je zas druhej extrém. Měl bych s sebou mít alespoň pár peněz na telefon, abych se dovolal pomoci.

S malým vnukem jsme pak zkoušeli na mým laptopu přehrát dvě tři vypálený CDčka nebo DVDčka, ale byli tak beznadějně poškrábaný, že to nešlo.

Když jsem přijel, měl jsem hlad. Pan De Witt se právě odněkud vrátil a měl s sebou koupený ňáký hamburgry, tak mi hned jeden dal. Stejně jsem si pak ještě uvařil rejži a smíchal ji s pilchards in chilli sauce.

Odpoledne se mi na fíkovníku (?) v De Wittovic zahradě podařilo vyfotit jeden asi z pěti druhů ptáků. Malý ptáče asi právě vyletělo z hnízda a usedlo na větvičku nebezpečně blízko mě. Jeho ptačí rodiče se z toho mohli zbláznit, a lákali ho, lítali kolem něj srali na mě, ale to mě neodradilo. Tak blízko před objektiv už ho asi nedostanu. Pepo, není to náhodou Zosterops pallidus (Kap-Brillenvogel, Oranje-Brillenvogel)? De Wittovi maj krásnou knížku o ptácích Jižní Afriky (ISBN 1-86812-758, Kenneth Newman: Newman se voëls van Suider-Afrika). Je to ale Afrikánsky, mám ti ji v Upingtonu koupit?





Nezadržitelně mi docházej bombónky. Musím si zítra v Upingtonu koupit nový. Fajfku tady u De Wittů nemám kde kouřit, tak nekouřím a cucám bon-pari.

Podařilo se mi vyfotit Cuketku (za ní je Minka, ale ta je domácí povaleč, ta ke mě nechce).