V noci jsem se probouzel. Byla ukrutná bouřka. Jeden blesk za druhým. U mě v pokoji to vypadalo jako na ňáký diskotéce se stroboskopem. Někdy uhodil blesk tak blízko, že mi připadalo, jako by to bylo u De Wittů na zahradě.
Ráno jsem zjistil, že mě večerní události rozhodili natolik, že jsem zapomněl dát nažrat psům. Nastěstí na to pomyslel Edru, protože když jsem vyšel ven, měli psi v miskách žrádlo.
Bodná rána pořád bolí, dokonce bych řekl že to teď bolí víc, protože to asi začíná hnisat. Asi tam zůstala špička trnu. Nezdá se být příliš hluboko, ale nedovedu ji vyndat. Rejpal jsem se v tom nůžkama na nehty tak dlouho až se to zalilo krví a pak jsem už vůbec neviděl, kde by ten trn mohl bejt. Asi to budu muset nechat vyhnisat.
Připravoval jsem si práci na pondělí, procházel starý transkripce textů, opravoval je.
Odpoledne přijel Edru zase s tou svojí. Valný mínění o ní nemám, připadá mi taková moc fintivá a nepraktická. Edru telefonoval když odemykala. Jak tam zápasila s klíčem v zámku, seběhli se k ní psi a dychtivě čmuchali a motali se jí u nohou. Snažila se je odhánět, ale nedařilo se. Celá se z toho rozčílila, asi toho na ni bylo moc, taška s nákupem v ruce, klíče nešli vydnat ze zámku, psi ji očuchávali nohy, Edru ji nevěnoval pozornost... Řekl jsem jí, že jdou klíče vyndat jen když je zamčíno.
Dál jsem pracoval, pouštěl jsem si Andriesovi texty, učil se výslovnost epiglotalizovaných samohlásek a kontroloval transkripce. V jednom textu jsem našel ještě spoustu nejasností, který chci v pondělí s Andriesem prověřit.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat