Stránky z deníku XXII

Dnes ráno jsem opustil pohodlnou zelenou postel u De Wittů a zdárně dojel do Upingtonu.



Dopoledne jsme byli s Lenou ve městě nakoupit nějaký jídlo do zásoby. Odpoledne jsme si povídali o práci. Dohodli jsme se, že asi budeme informantům platit víc. Ostatní lingvisti platili 200 R a my jsme u většiny informantů takoví škrti, kteří platěj málo. Důvodem je, že my nenatáčíme texty, ale my je přepisujeme a lingvisticky analyzujeme. To je náročná práce, která se musí pečlivě připravit a dodělávat. Proto můžeme dlouhodobě pracovat jen půl dne, protože odpoledne strávíme nad počítačem sami tím, že zpracováváme zapsaný poznámky, ještě jednou vše kontrolujem, aktualizujem slovníky, hledáme v konkordancích slova a připravujem si další texty. Informanti tak dostávaj jen 100 R, protože s náma trávěj jen dopoledne. Ale pro ně to je a bude jen stovka denně. Ne, že by to byly špatný peníze, je to 3-4x víc, než dostávaj důchod, ale od jinejch holt dostávali víc. Když Lena chtěla dělat s Upingtonskejma jen půlden, zkoušej všechno možný, aby mohli zůstat celej den, aby dostali těch 150 R. Jenže celej den pracovat se nedá dlouhodobě. Andries, ten je tak rozmazlenej a tak pyšnej, že se nad stovkou ofrňuje. Říká, že ty babky Upingtonský berou co jim kdo nabídne, ale že on takovej není, že on má svou cenu.

Tak jsme se s Lenou usnesli, že bysme mohli klidně platit i těch 150 R za půlden. V projektu je naplánováno na každej den pobytu v Africe 150 R informantům. Když děláme ne dýl než půlden, můžeme platit i 150. Peníze na to jsou. Když pak náhodou budem někdy potřebovat pracovat celej den, dáme asi taky jen 150, nebo možná 200, protože jsou dny, kdy nepracujem s informantama, takže se to vyrovná. Volali jsme Tomovi, co si o tom myslí, říkal, že si to musí rozmyslet a že nám dá vědět. V podstatě ale není co rozmejšlet. S informantama tady musíme pracovat my, ne on, a když jim je stovka děnně málo, zaplatíme víc. Alespoň u nich nebudeme za držgrešle.

Je teda fakt, že jsme teď ti, kteří ustoupili, ale je to tím, že jsou rozmazlený z předešlých štědře plánovanejch projektů. Jen doufám, že si Andries příští rok nevzpomene, že 150 R je mu málo a že nebude chtít 200. To už ho fakt pošlu někam.

Zajel jsem si koupit SIM kartu a kredit do telefonu, abych měl místní mobilní telefonní číslo, abych nemusel chodit k budce když potřebuju někomu zavolat a abych mohl příští týden s Martinou organizovat setkání Andriese s Olifantshoekskejma.

S upingtonskejma babkama a jejich vnučkou Klaudií jsem domluvil, aby zítra přijeli. O babky se postaraj holky, já chci s Klaudií projít věci, který mám od Andriese v afrikánštině a kterejm nerozumím.

K večeři udělala Lena rýži a kuře na kari, přijela Martina a dlouho do večera jsme si vyprávěli.

Od bytný jsem dostal Sonin žlutej dopis, kterej tu na mě čekal pravděpodobně od doby, kdy jsem odjel do Raaswateru.