Nepálská auta a autoopravny

Trošku dobrodružství jsme si na cestě do Biratnagaru přeci jen užili. Tehle taxík už totiž nebyl zdaleka tak dobrý jako ten který nás sem vezl. Zapadal dobře do zdejšího průměru. Představu o tom, v jakém technickém stavu jsou v Nepálu auta (a autobusy), postačí toto přirovnání: Auto pana Kuličky z Ústí nad Labem je proti tomu Mercedes. Vy kdo neznáte pana Kuličku, vězte, že tu jezdí všechno, co ještě jezdí.

Taxkář spěchal, aby co nejvíc cesty najel ještě za světla. Svištěl si to dolů serpentýnama 80 km/h, brzdy pískaly a žhnuly, (nevím, proč nebrzdil motorem), při omezení rychlosti 30 km/h přibrzdil ruční brzdou na 60, města projížděl s rukou na houkačce ... No, za chvíli jsme slyšeli divný kvílení. Naštěstí se blížila pumpa, kde musel natankovat, takže jsme se mohli podívat co to je. Levá zadní půlka nápravy (poloosa?) sebou hnula asi o 10 cm dozadu, takže se pneumatika začínala odírat o karosérii. Na oděr toho moc nezbývalo, protože tu každej jezdí na ojetých pneumatikách, kde už po nějakém profilu není ani stopy. Jak jsem řek, co jezdí, to jezdí.

Taxikář prohlásil, že to není nic tak zlýho, že zná v Dharanu autoopravnu. Ale do Dharanu na úpatí hor zbývalo ještě 10 km a styl taxikářovy jízdy se nijak nezměnil. Seděl jsem vepředu, kde naštěstí byl bezpečnostní pás, nohama jsem se tlačil do sedadla, rukama se držel pásu a v duchu si vypočítával, kam sebou auto asi škubne až prdne guma, upadne kolo nebo celá náprava, a kde bude nejlepší se chytit. Na madlo dveří jsem radši nesahal, protože taxikář ty svoje za jízdy co chvíli znovu přibouchával.

Kvílení gumy za chvíli přehlušilo i taxikářovo neustálé troubení, se kterým projížděl dharanskými ulicemi. Zabočil do jednoho dvora, kde bylo pár ohořelých, zrezivělých, pomuchlaných karoserií a rozeháněje slepice tam zajel do přístřešku, kde na hřebíku visela cedulička s červeným ručně psaným nápisem:

BABA'S

AUTOCAR

E

Poznal jsem, že jsme v autodílně. Taxikář krátce vylíčil, co se mu s autem stalo, Baba svolal svoje maníky, který každou chvíli měli mít padla, vyzvedli heverem zadek auta, sundali kolo, který mělo sedřenou hranu a v ní hlubokou rýhu. „To kolo je ještě dobrý, to tam pak zas zpátky namontujem“, prohlásili s taxikářem. Co ale dobrý nebylo, byla náprava a péro (tlumič ?). Bylo listový a praskl jeho centrální nejtlustší list, kterým se upevňovalo ke karosérii. Roztáhlo se a posunulo nápravu dozadu. Taxikář šel sehnat novej hlavní list péra. Nechápal jsem, kde ho chce v pátek večer tady v Dharanu sehnat, a zrovna nachlup stejný jako to, co se rozbilo. Kluci v dílně mezitím majzlíkama, klínkama, kladivama a palicema rozkládali to prasklý. Přitom se nenávratně porušilo několik dílů, který to všechno držely pohromadě. Pak taxikář přiběhl s novým hlavním listem do péra. Samozřejmě že nesehnal přesně takovej, co tam byl. Tenhle list byl tenčí a daleko míň prohnutej. Ale Baba si jen plivl do dlaní a na kovadlině ho pětitikilovou ocelovou palicí mocnými údery sbouchal do toho správnýho oblouku. Plastická deformace? Únava materiálu? Kdeže! Prasklo snad? Neprasklo. Péruje? Péruje. Tak co furt máte? Pak listy k sobě sešroubovali, nějakým zázrakem se jim do oka na konci hlavního listu podařilo natřískat náboj kterým se to celé připevnilo ke karoserii, a zas tam péro namontovali. Od oka vyrovnali nápravu, nasadili sedřené kolo, taxikář jim zaplatil a mohlo se jet dál (močálem černým kolem bílých skal), zpátky do Biratnagaru.

Chtěl jsem to fotit, tati, chtěl, aby se Maaßovi a Hutzlerovi zdravě proježili vlasy hrůzou, ale byla tma. V dílně svítila jen světla taxikářova auta a na připevnění péra a kola si montéři svítili svíčkou. Malej foťáček prostě nebyl schopnej v tý tmě zaostřit. Mít svou D50 s infračerveným světlem na blesku, nebyl by to problém. Asi jsem si ji měl přeci jen vzít s sebou. :-(

Úprkem z Dhankuty

Instalace počítače probíhala hladce, sehnali jsme dokonce instalační CD Windows XP s integrovaným Service Packem 2. Jistě už jste četli, jak to tu vypadá s internetovým připojením, takže vás nepřekvapí, že nejvíc času zabralo stažení aktualizací Antiviru. Nejnovější sehnatelná verze byla Norton Antivirus 2005 (vydaný určitě někdy v půli roku 2004), takže těch aktualizací bylo požehnaně. Na stažení aktualizací Windows prostě nezbyl čas. Sotva jsem totiž odpojil modem a znovu zapojit telefon, volal Icchův známý aby nás varoval, že na zítřek maoisti vyhlásili dopravní stávku. Takovýhle stávky tu bere každej setsakra vážně, jelikož jednoho taxikáře, který se při minulé dopravní stávce odvážil pracovat, pro výstrahu ostatním zastřelili a dva autobusy napchaný lidma (a turistama) prostě spálili a zabarikádovali jima na několik dnů silnici (lidi ale nechali napřed vystoupit).

Měli jsme naplánováno, že se vrátíme právě zítra, protože na pozítří mám zaplacenej drahej let z Biratnagaru do Kathmandu. Chvíli jsme uvažovali, že by se dalo jet taky až pozítří ráno, ale zkušenosti se stávkami jsou zde takové, že se rády prodlužují, takže to bylo riskantní. Navíc se proslýchalo, že prej se tu v Dhankutě a okolí brzo zase něco semele, takže jsme nelenili, objednali okamžitě taxíka, sbalili saky paky a horem pádem z Dhankuty. Byl totiž už předvečer a taxikáři neradi jezdí v noci, počítaj si za to příplatek. Naštěstí jsme stihli vše důležité.

Martin zajistil kolegovy Lokendrovi vydání jeho knihy o Chintangu, počítač zase chodil tak jak měl, bylo na něm co bejt mělo, takže jsme s pocitem dobře vykonané práce nasedli do taxíka a jeli zpátky do Biratnagaru. Na cestě z hor jsme nepotkali jedinou policejní hlídku. Strašně nás to s Martinem udivilo, zvlášť na Bhedetarským pasu, kde bývaj kontroly nejostřejší. Asi se opravdu chystal nějakej další útok. To se policie totiž vždycky stáhne radši do bezpečí, a nechá veškerou obranu na armádě. Kdyby maoisti chtěli, mohli by teď klidně kolonama náklaďáků dopravit do hor spoustu bomb, zbraní a munice. Nechápu, nač tam ty policejní hlídky teda jsou.

Boj s viry

V Dhankutě jsem měl za úkol zabývat se i nechodícím kancelářským počítačem. Byly na něm Windows XP SP1, který v sobě ještě nemaj firewall, a nebyl na něm antivirus. Počítač byl samozřejmě zavirovanej do posledního čipečku, takže jsem ho musel nějak odvirovat, aby nezpůsobil nějakou neplechu na lipský univerzitě, až se s ní spojí. Vývojáři virů jsou opravdu koumáci. Na to, že se viry při restaru po smazání obnovují, jsem byl zvyklý, že nejdou ukončit procesy, který zabraňujou smazání virů, protože se tváří jako důležitý systémový procesy, jsem byl taky zvyklej. Ale viry na dhankutském počítači byly ještě vymakanější. Původní standardní uživatelský účet „Administrator“ schovali, znepřístupnili, a založili si svůj vlastní účet, „Admininstrator“, kterej nešel smazat ani v nouzovým režimu. V tom jejich účtu viry nedovolily spustit editor registrů (regedit), nedovolily nainstalovat Service Pack 2 (po předinstalačním rozbalení do temporárního adresáře soubory okamžitě smazaly), nedovolily nainstalovat známější antiviry (Norton, McAffee, AVG), a browserům zakazovaly navštívit stránky, které obsahovaly informace k jejich odstranění. (V souboru hosts v C:\WINDOWS\system32\drivers\etc\ nastavily IP antivirových serverů na 127.0.0.1). Z Martinova nezavirovanýho notebooku jsem se mohl dozvědět podrobnější informace k jejich odstranění. Spolu s centrálními soubory virů bylo potřeba smazat ještě všechny další zavirované soubory, ale právě toho jsem bez antivirovýho softwaru nemohl dosáhnout. Nebylo času nazbyt, takže to vyřešil starý známý format c:, samozřejmě ne tak doslova, ale prostě tak, jak se to s Windows XP dělá.

Dhankutská tržnice

Každý čtvrtek je Dhankutě trh. Sejdou se tam lidi z blízka z dáli a nabízejí co mají. Je to pro dhankutské víceméně jediná příležitost koupit si čerstvou zeleninu nebo maso. Všechny fotky kromě té první pořídil Martin Gaenszle. Já mám s focením lidí na veřejnosti nemilou zkušenost z Drážďan s jedním namyšleným žebrákem. Od tý doby mi schází odvaha. Martin alespoň s některejma prohodil pár slov, čehož bez znalostí Nepálštiny nejsem schopen. Byly tu i lidi z Chintangu, tedy z území, kde kolegové nahrávaj chintangštinu, kam ale právě teď nemůžou, protože to je obsazený maoistama.

Na tržnici Martin navrhl, abych si koupil alespoň zdejší kokosové keksy, které si Sindy strašně oblíbila, kupovala toho na kila, a přivezla mi i do Kirtipuru ochutnat. Keksy jsem si koupil, takže jsem nebyl celej den o hladu, ale měl jsem keksy s čajem, což taky není špatný na uklidnění trávení. Čerstvě koupený dhankutský kokosový keksy mi chutnaly daleko víc než starší vyschlý a rozdrolený, jak jsem je ochutnal v Kirtipuru. Vy si určitě pomyslíte, že „hlad je nejlepší kuchař“, ale já jsem hlad neměl. Od rána do večera jsem neměl hlad. Pořád jsem měl co trávit ze včerejška.

Zbytek dne jsem hloubal opět nad pumským slovesem, jež má stovky rozličných tvarů. Mám dojem že jsem pochopil, proč se příznak druhé osoby objevuje i ve tvarech, kde na první pohled nemá co dělat. ale ještě toho hodně nechápu.


řezník


zelinář


Chintangské ženy 

Rovnýma nohama do ceremonie

Když jsme přijeli do dhankutské kanceláře, uvítali se se spolupracovníkama Icchou a Lokendrou i s majitelema domu zjistilo se, že v přízemí se koná nějaká velká sláva. Iccha (který se raději píše starší transliterací Ichchha, ale vy jeho jméno vyslovujte prostě Icccha, s dvojitým „c“ s přídechem) to šel fotit, a vyzval mě, abych šel s ním. Nejmladší (tříletý) syn právě prodělával rituál „head-shaving“. To mu, jako správnému členovi klanu Raiů, jeho otec oholil břitvou hlavu, nechal mu na ni jen takovou malinkou šošolku úplně nahoře, oblíkli ho do svátečních ale prostých šatů s typickým vzorkem klanu Raiů, na hlavu mu dali „topi“, tedy čapku, jaké tady Nepálci tradičně nosí, a to hlavní mohlo začít:

Posadili synka do pokoje, zapálili vonné tyčinky, porozkládali kolem něj obřadní parafernálie a pak k němu postupně přicházeli príbuzní a přátelé rodiny, umyli si v mističce ruce, pocákali rýží obrázek nějakého boha, pak nejmladšího syna, dali mu do topi pár růžových lístečků, na čelo mu nalepili špetku rýže a vyslovili mu osobní požehnání a blahopřání na cestu do života (třeba že má vystudovat, udělat doktorát, dobře se oženit, atd.) a pak ho obdarovali. Dávali mu většinou peníze, ale i oblečení nebo knížku. Brzo si k němu přisedli i jeho bratranec a sestřenice, a nechávali se taky obdarovávat, vychcánci. :-)

Iccha nebyl dobře obeznámen s digitálním foťákem, takže se nedokázal zvládnout fotografii do protisvětla. Ještě že mám s sebou vždy svůj kompakt, takže jsem pořídil pár fotek, na kterých je alespoň něco vidět. Ještě lepší by byly fotky z D50 na který mám pořádnej blesk, ale tu jsem nechal doma.

Pak nás všechny pozvali k obřadnímu hodování. Jedlo se drahé vepřové (byla zabíjačka) se zeleninou a samozřejmě rýží. Jídla bylo strašně moc a hostitelé nemilosrdně přidávali. Nejhorší bylo, když jsme asi hodinu po neplánované oslavě zjistili, že nám projektová dhankutská kuchařka navařila večeři, takže se jedlo zase. Sice už ne tolik, ale stačilo to, abych se pořádně přejedl. Celej večer mě pak bolelo břicho, bylo tvrdý a nafouklý jak balón. Nebylo bezbolestné polohy, kterou bych zaujmul, těžko se mi usínalo a měl jsem blénunk, jak říkává tatínek. Ráno se to nepříjemě odrazilo na stolici, takže jsem si řekl, že mi jednodenní půst nemůže uškodit. 

Sindiny zážitky z Dhankuty

Kolegyně Sindy, která svou praxi v Nepálu trávila především v Dhankutě tam zažila i útok maoistů. Vyprávěla mi, jak to probíhalo: To se mezi lidma napřed šuškalo, že budou útočit, pak to maoisti, pár dní před útokem oficiálně ohlásili, že chtěj na Dhankutu zaútočit, a pak zaútočili. Policie a armáda se při útoku rozprchla na všechny strany, maoisti jich pár postříleli, vyhodili pár důležitejch veřejných a správních budov do vzduchu, důležitý úřady vypálili, střelbou po ulicích a domech postrašili civilisty, a pak se zase stáhli do hor. Dům, kde máme kancelář schytal jen jednu zbloudilou kulku. Ale všude kolem bylo slyšet samopaly, kulomety, bomby. No chudák Sindy a Netra (taky lingvista, spolupracovník), kteří tam v kanceláři v tu dobu byli, se schovali v přízemí pod postel a přečkali útok bez úhony. Nejdramatičtější okamžik nastal, když jeden z maoistů zaklepal na dveře. To oni dělaj, když třeba potřebujou vodu, jídlo nebo tak. Bylo na majiteli domu, který byl taky přítomen, zda mu otevře nebo ne. Ovšem když mu otevřete, vystavujete se nebezpečí, že armáda postřílí všechno osazenstvo domu za to, že pomáhaj maoistům, a když neotevřete, může se stát, že se maoisti naserou, a udělaj to samý, jako varování pro ty, co nechtěj pomáhat maoistům. Dělali tedy jako že nikdo doma, a maoista odešel.

Já jsem tady nic takovýho nezažil, ikdyž by to určitě bylo pořádný vzrůšo. Když jsme se Sindy v Kathmanu v hotelu slyšeli někde na druhým konci města vybouchnout bombu, byla z toho celá rozrušená a rozpovídala se o svých zážitcích z Dhankuty. Za mýho pobytu v Biratnagaru jsem slyšel další dva výbychy bomb. To bylo i pro Sriho a Arjuna docela nezvyklý, protože Biratnagar maoisti nemají v merku, a města jsou dobře střežený - narozdíl od vesnic nebo menších městeček jako je Dhankuta.

Cesta do Dhankuty

Martin měl nějaký vyřizování v Dhankutě (asi 100 km od Biratnagaru), takže mě mohl vzít s sebou. Arjun nám sháněl autobus, který by tam jel, ale nějak jim tu zdražili benzín, čili vyšlo skoro nastejno sjednat si taxíka. Takže jsme jeli taxíkem. Byl to na zdejší poměry velmi luxusní landrover (dokonce s pásama pro řidiče a spolujezdce), takže se do hor vydrápal hravě a předjel všechny autobusy, který měli se stoupáním hodně co dělat. Na ceště do Dhankuty byla v každým větším městě policejní kontrola. To vypadá tak, že na silnici stojí několikačlenná policejní hlídka se samopalama, zastavujou každý auto, ptaj se odkud kam jedou, proč, na jak dlouho, co vezou, atd. Jednou dokonce chtěli vidět i Martinovy osobní doklady (to prej ještě nikdy nechtěli). Taxikář se krátce po vjezdu do hor musel u jedný takový hlídky zaregistrovat, že vjíždí do hor. V horách a divočině se to totiž hemží maoistama a města a vesnice se bojí jejich útoku (Nedávno si vyhlídli právě Dhankutu). Tak to policie a státní armáda všechno střeží a chrání. Zostřeně kontolujou ale jen místní lidi. Turisti je nezajímaj, takže nám každá hlídka po pár slovech mávla že máme jet dál. Autobusy, který jsou plný Nepálců zastavujou na dlouho, klidně nechaj všechny vystoupit, prohledaj celej autobus i zavazadla cestujících, nevezou-li náhodou maoistům bomby, zbraně nebo munici. Nejostřejší kontorla byla na Bhedetarským horským pasu.

Šéf nám přivezl novou práci

Do naší kanceláře v Biratnagaru přijel předevčírem vrchní etnolog projektu Martin Gaenszle, který se nedávno stal profesorem na vídeňský univerzitě. Přivezl důležitý věci a materiály na zpracování a vytyčil nám směr naší další práce. Dostal jsem za úkol nejprve připojit externí disk, na kterým bude zase načas dostatek místa pro digitalizaci natočených videjí s pumskými mluvčími. Externí disk, který se donedávna používal v Lipsku nikomu ze zdejších kolegů nefungoval.

Ještě že mě napadlo, že to bude asi tím, že ho naše lipské oddělení používalo na Macintoších. Naštěstí pracuje Sri na iBooku, takže jsem u něj ten disk mohl přeformátovat na dosovský systém. Pak ho Windows na PCčku poznaly, takže jsem ho pod nima mohl přeformátovat do NTFS. Nebejt Sri Kumarova počítače, nerozchodil bych to.

Jenže nastal jinej problém, kterej jsem řešil bezmála dva dny. Když se zdigitalizovalo nějaký video na ten externí disk, stačilo se v něm v Adobe Premiere lehce pohnout kurzorem, a počítač se bez milosti resetoval.

Updatoval jsem ovladače grafický karty, motherboardu, přeinstaloval Adobe Premiere, nakonec jsem aktualizoval i Bios, zkoušel se vracet ke starým ovladačům, no prostě nic nepomohlo. Naštěstí mi pak nakonec došlo, že to bude tím, že to digitalizovaný videjko na tom externím disku zabírá přes 4 GB, a zbytek disků v počítači (i ten s Adobe Premiere a jejími preview soubory) je nějakým nedopatřením ještě ve FAT32.

Chtěl jsem je zkonvertovat do NTFS už před pár dny, hned jak jsem přišel, ale neměl jsem odvahu, protože tu nepředvídatelně vypadává proud a naše UPSka vydrží jen 12 minut. Víte co se stane s datama na disku, když uprostřed konverze do NTFS vypnete počítač? Tuším, že to nejhorší. No ale teď už nebylo jinýho východiska. Musel jsem to risknout. Naštěstí disky byly malý, dat nebylo moc, takže konverze šla mnohem rychlejc než jsem předpokládal.

Pak samoržejmně všechno chodilo jako po másle. Jen mě štve, že vám to Windows v chybových hlášení neřeknou, proč se předtím resetovali. Člověk si myslí, že disky NTFS a FAT32 se spolu snesou, ale zjevně tomu tak není. Taky mě štve, proč windows nepoznaj disk s Macintošovkým souborovám systémem. Mohly by ho přece rozpoznat a říct, že s ním bohužel nemůžou nic dělat, tak akorát přeformátovat. To by úplně stačilo. Jenže to byste po Windows chtěli moc. Oni neřeknou, co jim je. Kdo to nevytuší, má smůlu. Very krejzy. Very krejzy indýd. 

Práce v Biratnagaru

S Arjunem digitalizujeme videonahrávky s pumskými mluvčími, komprimujeme je do MPEG2, vyexportováváme zvukovou stopu, vedeme pečlivé záznamy o tom, které nahrávky jsou už zdigitalizovány, zkomprimovány, vypáleny. Ke každé nahrávce patří spousta metadat. Kdy a kde se to nahrávalo, kdo to nahrával, koho nahrával, co to je za člověka, kterýma jazykama mluví, co dělá, atd.

Sri Kumar pracuje na přepisu textů. Jsou to většinou přepisy natočených videjí. Lingvista si brzo po natočení videa s někým pumštiny znalým sedne, a přepíše za jeho asistence vše natočené slovo po slovu do notesu. Lepší by bylo psát to rovnou do laptopu, ale nezapomeňte, že vesničky v Nepálu jsou velmi špatně zásobeny elektřinou. Do notesu se to píše dvojřádkově. Napřed pumsky, a pod to doslovný nepálský překlad. Záznamy vypadají tak, jak vidíte na obrázku. Je to kvapně psaná kurzíva písma Devanagari, kterým se v Nepálu píše. Výborně se hodí k psaní pumštiny, která má podobný hlásky jako nepálština, takže proč se zdržovat s latinkou nebo dokonce IPA. Sri to přepisuje do Toolboxu, tj. do lingvistickýho softwaru, kterej nám lingvistům potom umožní rychle rozdělit pumská slova na jednotlivé významové částečky (morfémy), a napíše k nim anglicky nebo v lingvistických zkratkách význam. Pak ještě identifikuje, zda je to čistě pumské slovíčko nebo výpůjčka z nepálštiny. Nakonec k textu píšeme anglický a nepálský překlad, teď už ne doslovný, ale normální. Tomu se říká interlinearizace, nebo glosování.

Já právě Sri Kumarovi vysvětluju, co která lingvistická zkratka znamená, jak se nastavuje Toolbox, aby dělal to, co potřebujeme, a zasvěcuju ho do lingvistiky, protože on sice je mluvčím pumštiny, ale vystudoval business management, takže je potřeba, aby když ty texty bude jednou takhle oglosovávat, aby tomu taky rozumněl. 

Takzvaný pták loskuták?

Možná se mýlím, ale na tohohle ptáka jsme se byli přece podívat ve zverimexu. Tatínek ho s pohotovostí sobě vlastní označil za ptáka loskutáka, s čímž se spokojil i náš vrchní ornitolog Pepa. Nevím, zda je to opravdu pták loskuták, vím však, že je tu tak častý jako u nás kos, že má poměrně velký repertoár uchu libých popěvků a že je příliš plachý na to abych jej mohl lépe vyfotit. Tohle je zatím nejzdařenější fotka. Vídám tu ještě dva další velmi zajímavé druhy, ale ty jsou ještě plašší. :-(
  

Tržní ulice v Biratnagaru

Zase jedna z typicky turistickejch nicneříkajících fotek. Tohle je jedna z hlavních biratnagarských tržnicových ulic. To jsou takové, kde jsou po obou stranách obchůdky a příbytky řemeslníků jeden vedle druhýho. Jezdí se tu vlevo. Tady v Biratnagaru je mnohem míň motorových vozidel než v Kathmandu. Nejsou tu kopce, lautr rovina, takže kolo je ideální dopravní prostředek. Zato v takovém Kathmandu, v údolí mezi strmými horami, by se rikšové hodně nadřeli, ikdyž jablonečák Píďa by si to tam na kole mohl klidně rozdat i s motocyklistou ;-)
  

Svastiky

V Nepálu je Němec jako uvytržení, protože tu téměř na každým rohu vidíte hákové kříže, neboli svastiky. K vidění jsou oba druhy, tenhle je zrovna ten pravej nacistickej. Málokdo tu ví, že to je v Německu přísně zakázaný symbol. Tady je to prostě znak štěstí a úrody. Zvlášť pikantní je, když vidíte svastiku hned vedle Davidovy hvězdy.
 

Všeliká havěť 3 – barevnej brouk

Než jsme se s klukama šli projít po městě, aby mi ukázali, jak vypadá Biratnagar, podařilo se mi (po asi 15minutovém snažení) jakžtakž zveřejnitelně vyfotit tohohle hezkýho brouka. Byl docela velkej, asi jako klapka na myši. Pepo určuj!
  

Všeliká havěť 2 – pavouci

Tenhle plochej pavouk je ještě z hotelu
Kirtipur Hillside. Vylezl mi tenkrát přede dveřma zpod rohožky. Měl tloušťku asi 1 mm. Div, že se nepoláme.
 

Tadyten druhej je častej i u nás v Evropě. Málokdy ovšem je k vidění tak velkej exemplář. Zas tam nemáte nic pro srovnání. Prst jsem tam k němu strkat nechtěl. To né, že bych se ho přímo štítil, ale abych ho nevyplašil, víte? ;-)   

Všeliká havěť 1 – švábi

Když už se mi nedaří fotit ptáky, fotím alespoň hmyz a jinou havěť, která neutíká, když na ní vytasím foťák. Tohle všechno nám tu v Biratnagaru leze od večera do rána po stropě a po zdech. Hlavně ve sprše a na záchodě.
Švábi tu jsou normální (jako u nás) ...

... i strakatý (toho jsem měl tady v pokoji), ...

... ale ve sprše a na záchodě se v noci potulujou i takový obrovský, macatý, tělo mají dlouhý nejmíň na tři prsty, takže takovejch 5 cm (to nepřehánim. Na fotce bohužel není nic, ve srovnání s čím by vynikla velikost tohohle exempláře). Takový jsem zatím viděl jen v chemnitzký zoo.

Jednou se jdu takhle sprchovat, obhlídnu zdi, není-li tam novej druh, kterej jsem ještě nevyfotil, všimnu si jen jednoho téměř nehybnýho švába, kterej je trochu odloučenej od skupinky ostatních. Po osprchování jsem si všimnul, že mu zjevně v tý jeho schránce bylo těsno, a že z ní právě leze. Tak jsem to hned patřičně zdokumentoval. Nečekal jsem až vyleze, a když jsem si chtěl ráno prohlídnout tu jeho starou schránku, už tam nebyla. :-( Asi ji naše kuchařka při ranním úklidu smetla. 

Zlepšení

Zlepšení se dostavilo. V noci jsem místo kašlání klidně spal, probudil jsem se s volným nosem, v krku mě skoro neškrábalo, a i přes den jsem kašlal jen velmi málo. Postupně se zmírňuje i průjem způsobený antibiotikama. Odpoledne jsem prospal, protože jsem se necítil dost silný na to, abych pracoval. Myslím, že jsem udělal dobře, že jsem šel k doktorovi. Kdo ví, co by se z toho bývalo mohlo vyvrbit.

U doktora

Protože jsem již třetí noc hodně kašlal, musel pořád smrkat, a škrábalo mě v krku, přesvědčil mě Arjun, abych tu šel k dokrorovi. Doktor a zároveň lékárník tu je hned na první křižovatce, asi 300 m od baráku, kde máme kancelář. Měl tam takový kiosk, bez oken a dveří, připomínající autobusovou zastávku. V něm psací stůl a regály plný léků. Uměl dobře anglicky, takže jsem se s ním domluvil i bez Arjunovy pomoci. Řekl jsem mu o své teplotě v pondělí, o škrábání v krku, který začlo třetí den v Kathmadu, o nosu a plicích produkujících obivuhodné množství hlenu (asi aby se zbavili prachu?). Pan doktor si mě prohlídl, poslechl a nakázal mi dvakrát denně kloktat horkou vodu. Dal mi ještě pár prášků proti alergii, sirup proti kašli, a ňáký antibiotika, který mám brát dvakrát denně vždy po jídle. (V Nepálu jedí jen dvakrát denně.) Stálo to 250 rupií, tedy asi 3,5 $.

Nepálský záchod a koupelna

Takhle vypadá náš záchod. V Nepálu najdete dva typy záchodů. Jednak ten náš evropský sedací nebo tenhle dřepěcí. Můžu hovořit o štěstí, že je splachovací, (tzn. je u něj kohoutek s vodou a kbelíkem). Ať už vám připadá jakkoli hrozně, musím říct, že se mi na něm v dřepu kaká pohodlnějc než na tom evropském v sedě. Konečník a pánev jsou naprosto přirozeně nastaveny do takové polohy, ve které to z vás leze o poznání snáz, ba i čistějc. I malou potřebu radno vykonávat dřepě, neb to tak moc necáká všude okolo. V Nepálu nemají bězně toaletní papír, zadek si daleko líp umejete levou rukou vodou z kohoutku. V hotelu na to byla dokonce i praktická ruční spršička s ohebnou hadicí. Je to daleko čistčí způsob než to patlat nasucho nějakým papírem.
 
Sprchu potřebuju denně, protože se tu člověk při těch teplotách (den: 25–30 °C, noc: 20–25 °C) opravdu potí. Vadí vám, že neteče teplá? Nejezděte do Nepálu. Ani v hotelu pro zhýčkané hosty netekla (přestože tam na ni byl druhej kohoutek). Mně to nevadí, protože se i doma beztak sprchuju studenou vodou, ale jinýho to může třeba zaskočit. Teplá voda z kohoutku bude tady v Nepálu asi takovej luxus jako u nás v vlastní bazén ve sklepě. (Ostatně při zdejších teplotách je tu ta jejich studená "jak kafe". V Kathmandu ještě alespoň byla svěže studená, ikdyž pořád teplejší než u nás.) Výška umístění menšího kohoutku je volena tak, abyste si snáze umyli intimní partie a opláchli nohy. Velmi praktické, nemáte-li sprchu s hadicí. 

Prádlo si tu pereme v tom kovovým kbelíku pod sprchou a taky tam přímo na zemi. Vůbec: pokud jakkoli lpíte na luxusu, nejezděte do Nepálu. To byste se museli pohybovat jen v móóc nóbl hotelích, utratili byste spoustu peněz, a pravého Nepálu byste si neužili. Chybí vám tu v koupelně kachlíky? Mně ne. V celém stavení jsou jen holé stěny a nikomu to nepřijde divný. (Ostatně měli i Uma s Gomou doma převážně holé stěny.) Je vám tvrdá postel? Kdepak, to jste jen vy zaujali tlačivou polohu. I spát se musí umět. 

Komáři

Takhle vypadá místnost, ve které spím. Moje postel je ta s bílou sítí, kterou jsem si přivezl z Lipska. Druhá postel patří kolegovi Narayanovi, který je teď nepřítomen, protože musel nečekaně odletět do Pokhary do nemocnice za otcem. Na jeho posteli pod jeho sítí sedávám přes den a hloubám nad kořeny pumských sloves a jejich rozličnými tvary. V místnosti jsou dva stolky. U jednoho z nich sedává den co den Sri notebooku a transkribuje záznamy z notýsků jednotlivých výzkumníků do počítačově zpracovatelné podoby. Je to fajn, protože se ho můžu ptát na spoustu věcí kolem pumštiny, což je z Lipska možno jen formou dlouhých mejlů, kde je třeba dlouho čekat na odpověď, poněvadž je tady telefonická dosažitelnost kanceláře mnohem důležitější než internet a taky tu co chvíli nejde proud. Zrovna tu začla pískat UPSka, který za 10 min dojde proud. Komáři tu opravdu jsou. Víc je jich v noci než ve dne. Jen pár hodin po tom, co jsem sem přiletěl mě už jeden kousl. Doufám, že nebyl ničím nakaženej, a že mě už nic nekousne. Jsem buď pod sítí nebo postříkanej silným kůži škodlivým repelentem.
  

Biratnagarská výzkumní kancelář

Tak v tohmle stavení nedaleko centra Biratnagaru pronajímáme celé druhé patro. V současný chvíli tu jsme čtyři. Arjun Rai, Sri Kumar, já a kuchařka Sarika, jíž se zde říká bhajni "sestra", což je běžné přátelské oslovení ženské osoby, která je stará asi jako vaše sestra. Bhajni tu poklízí, chodí nakupovat a vaří pro Arjuna a mě. (Sri a kuchařka s námi nejí, protože jejich pracovní smlouva s projektem nezahrnuje stravu.) Jí se dvakrát děnně, dopoledne kolem desáté a večer kolem sedmé. Jíme venku na terase.