Nepálská auta a autoopravny

Trošku dobrodružství jsme si na cestě do Biratnagaru přeci jen užili. Tehle taxík už totiž nebyl zdaleka tak dobrý jako ten který nás sem vezl. Zapadal dobře do zdejšího průměru. Představu o tom, v jakém technickém stavu jsou v Nepálu auta (a autobusy), postačí toto přirovnání: Auto pana Kuličky z Ústí nad Labem je proti tomu Mercedes. Vy kdo neznáte pana Kuličku, vězte, že tu jezdí všechno, co ještě jezdí.

Taxkář spěchal, aby co nejvíc cesty najel ještě za světla. Svištěl si to dolů serpentýnama 80 km/h, brzdy pískaly a žhnuly, (nevím, proč nebrzdil motorem), při omezení rychlosti 30 km/h přibrzdil ruční brzdou na 60, města projížděl s rukou na houkačce ... No, za chvíli jsme slyšeli divný kvílení. Naštěstí se blížila pumpa, kde musel natankovat, takže jsme se mohli podívat co to je. Levá zadní půlka nápravy (poloosa?) sebou hnula asi o 10 cm dozadu, takže se pneumatika začínala odírat o karosérii. Na oděr toho moc nezbývalo, protože tu každej jezdí na ojetých pneumatikách, kde už po nějakém profilu není ani stopy. Jak jsem řek, co jezdí, to jezdí.

Taxikář prohlásil, že to není nic tak zlýho, že zná v Dharanu autoopravnu. Ale do Dharanu na úpatí hor zbývalo ještě 10 km a styl taxikářovy jízdy se nijak nezměnil. Seděl jsem vepředu, kde naštěstí byl bezpečnostní pás, nohama jsem se tlačil do sedadla, rukama se držel pásu a v duchu si vypočítával, kam sebou auto asi škubne až prdne guma, upadne kolo nebo celá náprava, a kde bude nejlepší se chytit. Na madlo dveří jsem radši nesahal, protože taxikář ty svoje za jízdy co chvíli znovu přibouchával.

Kvílení gumy za chvíli přehlušilo i taxikářovo neustálé troubení, se kterým projížděl dharanskými ulicemi. Zabočil do jednoho dvora, kde bylo pár ohořelých, zrezivělých, pomuchlaných karoserií a rozeháněje slepice tam zajel do přístřešku, kde na hřebíku visela cedulička s červeným ručně psaným nápisem:

BABA'S

AUTOCAR

E

Poznal jsem, že jsme v autodílně. Taxikář krátce vylíčil, co se mu s autem stalo, Baba svolal svoje maníky, který každou chvíli měli mít padla, vyzvedli heverem zadek auta, sundali kolo, který mělo sedřenou hranu a v ní hlubokou rýhu. „To kolo je ještě dobrý, to tam pak zas zpátky namontujem“, prohlásili s taxikářem. Co ale dobrý nebylo, byla náprava a péro (tlumič ?). Bylo listový a praskl jeho centrální nejtlustší list, kterým se upevňovalo ke karosérii. Roztáhlo se a posunulo nápravu dozadu. Taxikář šel sehnat novej hlavní list péra. Nechápal jsem, kde ho chce v pátek večer tady v Dharanu sehnat, a zrovna nachlup stejný jako to, co se rozbilo. Kluci v dílně mezitím majzlíkama, klínkama, kladivama a palicema rozkládali to prasklý. Přitom se nenávratně porušilo několik dílů, který to všechno držely pohromadě. Pak taxikář přiběhl s novým hlavním listem do péra. Samozřejmě že nesehnal přesně takovej, co tam byl. Tenhle list byl tenčí a daleko míň prohnutej. Ale Baba si jen plivl do dlaní a na kovadlině ho pětitikilovou ocelovou palicí mocnými údery sbouchal do toho správnýho oblouku. Plastická deformace? Únava materiálu? Kdeže! Prasklo snad? Neprasklo. Péruje? Péruje. Tak co furt máte? Pak listy k sobě sešroubovali, nějakým zázrakem se jim do oka na konci hlavního listu podařilo natřískat náboj kterým se to celé připevnilo ke karoserii, a zas tam péro namontovali. Od oka vyrovnali nápravu, nasadili sedřené kolo, taxikář jim zaplatil a mohlo se jet dál (močálem černým kolem bílých skal), zpátky do Biratnagaru.

Chtěl jsem to fotit, tati, chtěl, aby se Maaßovi a Hutzlerovi zdravě proježili vlasy hrůzou, ale byla tma. V dílně svítila jen světla taxikářova auta a na připevnění péra a kola si montéři svítili svíčkou. Malej foťáček prostě nebyl schopnej v tý tmě zaostřit. Mít svou D50 s infračerveným světlem na blesku, nebyl by to problém. Asi jsem si ji měl přeci jen vzít s sebou. :-(