Jedna nehoda za druhou

Boural jsem. Už zase, a zase při couvání. Už je to asi měsíc, ale paní Grace jsem zničil plůtek před brankou domu, když jsem couval, ... jeepu se nestalo nic, ale železnej, betonem plněnej sloupek držící okrasnej řetěz před brankou se zlomil a celej položil. (Byl už hodně rezavej.)

A dnes, když jsem si couvnul, v postranním parkovacím pruhu, abych to naráz popředu vytočil, neuvědomil jsem si, jak je ten jeep dlouhej, a odchlípl jsem lak na autě za mnou. Laku jen co by se za nehet vešlo, ale odchlípl jsem — Koulí na vozejk. Bohužel se to nedalo spravit nějakým bakšišem, protože to bylo auto policejní (ikdyž vypadalo jako civilní, bylo detektivní).

Konstábl mě hned zastavil, a napřed jsem si myslel, že si dělá šoufky, ale ukázal mi průkazku, i odchlíplej lak, a vysvětlil mi, že nemám co platit, ale že musíme na policejní stanici sepsat protokol o dopravní nehodě. To naštěstí netrvalo dlouho. Vzal si můj řidičák a občanku, a řekl, ať jedu za ním. Na stanici jsme to sepsali, on si zkopíroval můj řidičák a občanku, nafotil si obě auta po nehodě, a moh jsem zase jet, ani ne za hodinku.

Bylo to ale nepříjemný zdržení. Škoda, že mi nevzali otisky prstů, rád bych věděl, jak to dělaj.

Potřetí do Afriky

Dnes odlétám potřetí do Afriky. Balím teď na poslední chvíli. Mám na to ale škycle, takže jen dávám do kufru a odškrtávám. Letím s Egyptairem přes Káhiru. To jsem zvědavej.

Výpravy do Botswany

Někteří botswanští celníci jsou nebezpeční blbci. Hodinu jsme se na jedný takový celnici s nima vadili. Málem nás nepustili, protože mě obvinili z falšování pasu. Napsal jsem totiž do vízovýho formuláře národnost German což se ani trochu nepodobalo tomu Deutsch v pase. Taky se jim nelíbilo, že nesouhlasí v pase uvedený Liberec s Czechoslovakia. Inu proto, milí celníci, že v pase je město narození, ale formulář požaduje stát narození. Vysvětloval jsem jim, že Liberec je město v Čechách. Jejich bystrý velitel to hned napodruhý pochopil a uvěřil. Proč jedete do Tsabongu? Co tam chcete? Najít jednu starou babičku. Jak se jmenuje a kde bydlí? Víme jen, že se jí říká Platkop (placatá hlava) a nevíme kde bydlí. To tam právě jedeme vypátrat. Ne, pánové, to tam nejedete vypátrat. Uveďte plné jméno a adresu osoby, kterou jedete navštívit. Ždímal jsem ze svých poznámek poslední kapky informací. Bydlí ve čtvrti Mokhodustadt, poblíž školy, povídám jim. Žádná čtvrť Mokhodustadt ani škola v Tsabongu není. A to vaše Platkop taky nezní jako pravé jméno. Uveďte plné jméno, příjmení a přesnou adresu. Ona prosím nemá příjmení (to křováci nemají). Jaktože nemá příjmení? Každý náš občan má jméno i příjmení! Ó, ano, promiňte, vlastně má. Mám ho tu napsané v poznámkách, nějak jsem na to zapomněl, podívejte. Ukázal jsem jim v poznámkách z minulé výpravy příjmení někoho úplně jiného, které vypadalo dostatečně botswansky. A hle, bydlí hned vedle školy. Název ulice ale opravdu nevím. Ale už babčino nové botswansky libozvučné příjmení připisuju do našich vízových formulářů a jako adresu píšu Mokhodustadt, hned vedle školy. No, my vám, pánové, ani trochu nevěříme, ta adresa je naprosto nedostatečná, ale pustíme vás. Ale to si pište, že si to všechno ověříme. A koukejte bejt v půl pátý zpátky. Celnice je pak zavřená a vízum máte jen na jeden den. Ještě než jsme si prohlídli orazítkovaný pasy, celníci už hltali další díl 7de Laan, afrikánskou obdobu Lindenstraße. Jo, vy si to tak určitě ověříte. Vogoni. (První osoba který jsme se v Tsabongu vyptávali řekla: … a kterou školu myslíte? Máme tu tři. … Jó, v Mokhodustadtu, tak tam je jen jedna …)

Pobyt v Andriesvale

Týden v Andriesvale byl velmi produktivní. V prvních dnech jsem zorganizoval a vedl pátrací výpravy do čtyř míst, kde prý ještě jsou Nǀuuáci. Dvakrát jsme byli v Botswaně.


Je libo botswanské skály?


Babku Tsamas (vlevo), kterou už rok hledáme v Khawě, jsme po nepředstavitelných oklikách a sedmi hodinách terénní jízdy přes duny našli v botswanském Struizendamu. Připadala mi jak Metuzalémova kojná. Z živé paměti líčila zážitky z třicátýho šestýho, jak náklaďáky odvážely její rodiče na výstavu křováků do Johannesburku, kde byly pořízeny vůbec první zvukové záznamy nǀuuštiny. Bohužel nǀuusky nemluví.

Potom jsem hodně nahrával, jsou z toho to bezmála dvě hodiny nǀuuštiny, převážně dialogů. Babky se při potlachu dosyta nasmály, takže se nám to s nima bude i vesele přepisovat, příští rok.




Drahý pobyt v andriesvalské Molopo Lodge ubíhal příjemně. Hned po příjezdu, když mě mladá hezká inteligentní praktikantka doprovázela k mý chatičce, jsme se tak nějak sčuchli a volný chvíle dalších dnů jsme trávili společně (a i tajně, jelikož nám pan vedoucí záhy schůzky zatrhl; asi mu zaváněly neřestí). Přijela tam sotva dva týdny přede mnou a jako studentka turizmu přicházející z univerzitního prostředí si asi neměla moc o čem povídat s uklizečkama ze základky, který se tam ochomejtaly.


Zapřáhl jsem ji tak trochu do projektu. Pohotově a angažovaně se mnou vypátrala dvě zapomenutý skoro-nǀuuský babky v nedalekém Askhamu a opraví nám afrikánskej pravopis ve sbírce nǀuuskejch textů, což mi kolegyně Martina okamžitě prokoukla jako záminku k výměně emailovejch adres.

Testuju Google Chrome

Včera jsem proseděl spoustu času u internetu (u nás by to byla tak půlhodinka, ale při zdejší rychlosti to vyšlo na celý odpoledne).

Stáhl jsem prohlížeč Chorme od Googlu. Líbí se mi, ikdyž nemá (zatím) myší gesta. Za jeho největší vylepšení považuju to, že každý tab spouští v počítači samostatný proces. Takže když se na stránce něco podělá, nespadne celej browser s 20 dalšímy taby, ale jen ta jedna stránka která zamrzla. To je dnes dost důležitý, protože jak Google správně pochopil, browser dnes nepoužíváme jen ke brouzdání, ale vyloženě jako platformu pro růuzné aplikacc. Máme permanentně otevřenou stránku s emaily, kalendář, přistupujeme na svůj účet ve spořitelně, nakupujeme, čteme v noviny, PDFka, a možná i něco píšeme (třeba na Google Docs).

Ptáče v hnízdě

U De Wittů na zahradě hnízděj ptáci, který vydávaj skřey podobný těm pávovým. Mládě v hnízdě má asi 40 nebo 50 cm a je rodičům už dost podobný. Ty se v hnízdě objevujou už jen málokdy, vyfotit se mi je zatím nepodařilo.

Tohle je fotka dělaná videokamerou, protože jen ta má na ptáky dostatečnej zoom.

Kobylka

Máme tu velký kobylky. Tahle měla asi 8 cm. Masa dost.

Nálinčina štěňata

Nálinka měla letos zase štěňata. Aby se je podařilo rozdat dobrým lidem, pověřili mě, abych je vyfotil. Dají někam inzerát i s fotkama. To bílý flekatý minitele si už někdo odnes. Andriesův Collin se těší na jednoho z těch hnědoušků.

Devatero pohrom kazících nahrávku

Dneska se mi u Andriese podařila poměrně dobrá nahrávka. Shodou šťastných okolností: 1. Andries vydržel mluvit při nahrávce převážně nǀuusky. 2. Sousedé upustili od skoro každodenní reprodukce dunivejch hitů, jak z auta tak z domácích beden. 3. Malý vnouče nevýskalo, protože bylo kdesi s mámou. 4. Z kuchyně se neozývalo bití čůrku vody do plechovýho dřezu, ani 5. zametání kamenný podlahy neprosykávalo do nahrávky, ani 6. olej nebylo slyšet prskat na pánvi, ani 7. nádobím se dnes nehrbócelo, protože Andriesova dcera byla s vnukem kdesi cosi vyřizovat. 8. Ba i vítr vál dnes výjimečně z opačný strany (protože byl předbouřkovej) a tak byl mikrofon v závětří. 9. A hlučící děti co nechoděj do školy se ulili a doprovodná prťata se vydováděla dnes někde jinde než na Andriesově dvorku.

Andries vyprávěl o jeho tátovi jak spolu se statkářem, u kterýho sloužil, potkali v poušti „tygra“ (tak se tu říká jednomu druhu hyeny velký jako tele a nebezpečný jako tygr). Statkář měl nahnáno tak, že po hyeně nesvedl ani vystřelit. Nakonec se utkali s hyenou v lítém boji prakticky holýma rukama. Dědovu předkovi šeredně pokousala ruku a statkáři … no, vlastně už to bylo stehno. Hyenu nakonec přemohli (když jí vydloubli oči), došli domů celí zkrvavení, rozdrásaní, rány provizorně ovázané cárami oblečení, který na nich zůstaly. Dědův táta si tak vysloužil přezdívku Tygří Ruka, a statkář ― Tygří Zadek.

Návštěva v Olifantshoeku

Martina tam bydlí hezky. U bohatejch a hodnejch lidí. Mě se tam pokazil disk. Zálohy mám jen psaný propiskou v sešitku. Jsem vůl, že jsem si dlouho nezálohoval. Přišel jsem tak o poslední verzi mýho nǀuuskýho slovníku.

Vyfotil jsem tarantuli, co tam lezla v obýváku. A když jsem si zjistil, že tarantulovití se jmenujou lycosidae došlo mi, že kdysi slavný internetový vyhledávač Lycos odvodil své jméno právě od tarantulí. Vlastně hezky zvolený jméno pro internetový vyhledávač v době, kdy se internet hodně přirovnával k pavučině a vědělo se o browseru Arachne apod.



A vyfotil jsem kudlanku, co na mou ruku číhala na autě u klíčový dírky kufru, ale když jsem odemknul, tak si to rozmyslela a uletěla. Otáčela hlavou volně kolem sebe odkudkoliv jsem se na ni díval. Má pohled skoro jak kočka, nemyslíte?





Viděl jsem ptáka co se latinsky jmenuje tockus leucomelas a viděl jsem jedno ze tří jihoafrických hnízdišť včelojedů. Ptačí ráj to byl, kde hnízdil. Nevyfotil jsem, protože by to na fotce nebylo poznat.

Hraju na brumli

Natočil jsem, jak jsem dneska hrál na brumli. Poslechnout si je mě možno zde:

Boomp3.com

Byli jsme si zastřílet

V neděli odpoledne si De Wittovic jeli zastřílet. Upozornili mě, že až uslyším rány, že to budou oni támhle na tom pozemku. Řek jsem, že to chci vyfotit, tak mě vzali s sebou a i jsem si zastřílel. Pozemek byl takovej kus pouště, skoro jak rumiště s valy písku a zeminy. Široko daleko nic. Tam jsme postavili dvě papundeklový krabice před jeden takovej val, a do nich se střílelo. Maj dvě stejný moderní pistole ráže 9 mm, zásobník má myslím 12 střel. Ukazovali mi i střelecký licence.

Pistolí se přetěžko míří. Asi jako z luku bez mířidel. Chce to hodně cviku. Do krabice jsem ještě jakžtakž ztrefoval, ale do bonusový plechovky na ní už ne.

Zázvorky hitem roku

De Wittovic ještě pořád básněj o zázvorkách. Příští rok jim je uděláme zase, jo tati? Paní De Wittová moc chce recept. Říkal jsem, že není vůbec jistý, jestli ho vydáš. Na oplátku ale chci přivýst recept na osvěžující letní pečivo, sladký, ale osvěžující. Jí se chlazený. Je moc dobrý.

Půjčil jsem foťák Colinovi

To je ten Andriesův technicky zvídavej (?pra-)vnuk. Zde je na fotce s dvěma kamarádama (vlevo).



Nasadil jsem mu tam velkej blesk, přepnul na automatiku a ukázal mu jak funguje spoušť a zoom a jak si může na fotky dívat na displeji.

Nechal jsem ho fotit tam na dvorku a u sousedů.

V pondělí to zhodnotíme:




Dáme lekci o výřezu


Ano, o výřezu. Tady nevím, co tohle gesto znamená. Pepo prozkoumej to.


Pochválím volbu formátu na šířku. I nevadí, že je to našikmo, protože postavy jsou rovně. Je to skoro jak of nějakýho fotoreportéra.


Tohle je docela povedenej portrét Andriese. Pochválím mu rozostřený popředí a pozadí. Že poklekl na úroveň (zde vlastně mírně pod úroveň) foceného udělal dobře. Taky to, že se Andries nedívá do objektivu tomu přidává.


I tohle ujde. Může si dát tátu a brášku do rodinnýho alba.


Zopakujeme tématiku výřezu a probereme ho v závislosti na směru pohledu.


Jeden z nepovedenejch výcvaků.


Nejmladší z Andriesovců. Poměrně pěkná fotka, jen trochu víc nožiček na úkor pozadí nad hlavou.


Fotit z televize není žádnej špás. Ale jak jsem vyrozuměl, tak tohle je asi ňákej zpěváckej idol mladejch kluků. Nejradši by si ho vytisk v plakátový velikosti.


Tak tady nevím. Dát větší výřez, tak to asi ztratí na pozoruhodnosti.


Tady je výřez už o poznání lepší.


A zakončíme lekcí o ksichtech. (Připomíná toho kašpárka z Gobliiins, že jo?)

Vynechal jsem fotky "umělecky" našikmo, fotky bez motivu a obyčejný nicneříkající výcvaky.

Proč je kohoutek šestihranej?

Zaobíral jsem se myšlenkou, proč je kohoutek zrovna šestihranej. Proč není třeba troj- čtyř- pěti- nebo sedmihranej.

Nemám na to uspokojující odpověď. Je to snad proto, že pěti a sedmiúhelník jde hůř spočítat, nakreslit a vyrobit? Proč tedy ne čtyřhranej kohoutek? A trojúhelník a čtverec že by hůř padly do dlaně? I se stejně zaoblenými rohy? Nebo to souvisí se strojírenstvím a šestihranými šrouby? To by pak Američani měli mít i čtyhraný kohoutky.

Fakt nevím. Čekám na vaše názory, myšlenky a fotky nešestihranejch kohoutků.
Jedinej nešestihranej kohoutek, je ten "dvouhrannej", lze-li tak nazvat takovej ten s prostrčenou osičkou.

Včely v De Wittovic garáži

Jsou tu každej rok. Akorát je De Wittovi nemaj moc rádi. Jednou odjeli na dovolenou a poprosili souseda aby chodil zaopatřovat jejich psy. Pouštět je z klece, dávat jim nažrat atp. Nenechavej soused ovšem rozzuřil včely a musel před nima utýct. Ovšem hned vedle garáží jsou klece pro psy a psi byli v nich. Pět z šesti psů tak včely ubodaly.

Hloupej je soused. Včely jsou mírumilovný. Opatrně jsem se příblížil asi na metr a nijak jim to nevadilo. Rád je chodím pozorovat. Myslím, že by mě včelařství bavilo. Jako koníček.

Jedl jsem Afval

Jedním z tradičních jídel Búrů je Afval. Jsou na to tady hrdí asi jako Rusové na soljanku. Německy to znamená Abfall 'odpadky'. Jsou to vlastně rozvařený zbytky ovce, co zbyde po zabíjačce: Hlava, žaludek a nohy. Vše pečlivě očištěno a odchlupeno, nahrubo rozsekáno, naházeno do vody, přikořeněno (třeba kari) a tři hodiny vařeno v papiňáku. Hlava se vším všudy, mozkem, očima, lebkou, čelistma, zubama. Z noh se myslím odseknou akorát kopýtka.

Jí se to s rýží nebo bílým toastovým chlebem (jinej chleba tu nemaj). My to jedli s chlebem. Očička jsme vyndali. Ty paní De Wittová nemusela. Já jich taky ani moc nelituju.

Snědl jsem asi čtvrtku mozečku, kus žaludku a něco z toho zbytku. Mozeček mi chutí trochu připomínal játra, byl akorát měkej a takovej rozplývavej. Žaludek, zvláště pak jeho vnitřní stěna vypadala pozoruhodně. Chutnal z toho všecho asi nejlíp. Zbytek nevím co byl, bylo to takový tlustý měkký mazlavý masoidní tučný hlenovitý cosi. Jedl jsem k tomu víc chleba. Jednou jsem porci na lžíci pořádně neprozkoumal, neprohrábl, a cejtím, že koušu do něčoho míň poddajnýho, ale rozkousatelnýho, skoro chrupkavýho. Nějaká chrupavka? Ne, ta je není na jazyku tak suchá. Svou konzistencí to připomínalo čokoládu s jemňounkejma vzduchovejma bublinkama. Akorát to chutnalo jako ten vývar, ve kterým se to všechno vařilo. Co by to mohlo být? Hledám na talíři, podobně tvarovaný předměty. Zkusím jeden takovej rozdrtit vidličkou. Ano! Byl to zub. Nevěděl jsem, že ovce má tak velký stoličky. Rozvařily se natolik, že šly rozkousat.

Tak není to tak úplně špatný jídlo, má to svůj rajc, ale myslím, že se bez toho obejdu. Škoda, že paní De Wittová neohlásila, že to bude dělat. Zavolala mě k večeři a já byl překvapenej. Neměl jsem s sebou ani foťák. Přál bych vám to vidět. Možná příští rok ji poprosím, aby to znova udělala, pak to vyfotím.

Fotky z práce v Upingtonu

Naše dvě babky a dvě z tamních posluhovaček (ty dvě v hnědým). Vpravo je bábi Ainki, moc milá, znalá tradičního léčitelstí, květeny a zvířeny, ale koktá. Vlevo Geelmeid.

Nejoblíbenější jídlo: spookasem

Kupuju si tady zdejší obdobu cukrový vaty. Jmenuje se spookasem. Je jedovatě barevná, jako ta naše, hustší a nelepí se tak moc na prsty. a to hlavní: Stojí v přepočtu jen 50 centů. Prodává se v nafouknutých pytlíkách. Nejlepší je, že je k dostání prakticky kdykoliv. U nás aby jeden čekal až zas bude jarmark.

Programování umělý inteligence

Dnes jsem musel oslavit významný krok v programování umělý inteligence v Naší hře. Napsal jsem stěžejní funkci která pomůže počítači odhadovat, jaký karty mají jeho soupeřové. (Nechci, aby se jim přímo podíval do karet. To by bylo podvádění.) Funkce je to rekurzívní. Dvanáct jednoduchejch řádků programu, ale je za tím 1,5 dne přemejšlení. Najít algoritmus, který by ty možný kombinace systematicky prošel a žádnou nevynechal, nebylo tak těžký protože byl rekurzivní, ale sepsat ho jako funkci mi dalo zabrat.

To, co jsem naprogramoval, řekne počítači všechny možný kombinace karet v rukou soupeřů. V Naší hře je před vynesením první karty 184 756 možností kombinací karet v rukou soupeřů. (Každý z hráčů totiž vidí svých 10 karet, a ví, které 2 karty byly odhozeny. Jeden soupeř má 10 z 20 zbylých karet a druhý soupeř má pak už jen to, co zbyde.) Z tohoto (z počítačovýho hlediska přehledně malýho) množství kombinací se v průběhu hry musí postupně vyškrtávat ty, který nezapadaj do průběhu sehrávky. Například není třeba zabývat se nadále možnostmi s žaludskými kartami v rukou soupeře, který nemohl ctít žaludskou barvu.

Zhruba polovinu času jsem musel věnovat stochastickým výpočtům. Karetní hry skýtají mnoho krásnejch matematickejch úkolů. Například jsem spočítal, že v Naší hře, tak jako v mariáši nebo skatu je 2 753 294 408 504 640 (2,75 biliard) možných rozdání (samozřejmě bez ohledu na pořadí karet). Nebo že sehrávek bez pravidel (kdy každý hraje libovolnout kartu) je přesně 2 375 880 867 360 000 (2,4 biliardy). Zatím nevím jak spočítat, kolik je možných sehrávek pokud se ctí barva. Je to totiž závislý na rozdání. Asi je třeba projít všechny možnosti a najít horní a dolní hranici. Ještě těžší by bylo to spočítat, kdyby se musela ctít barva a přebíjet (tak jako v Mariáši, v Naší hře se přebíjet nemusí.)

Úspěsný naprogramování jsem oslavoval tak, že jsem celou noc (8 hodin) nechal hrát počítač Naší hru. Zahrál 6,5 miliónů sehrávek (225 sehrávek za sekundu). Počítačový hráči zatím nepřemejšlej. Uměj jenom ctít barvu. Možnou kartu vybíraj náhodně. Jeden hráč tak v jedný hře uhraje průměrně 8 bodů. Z výpisu podrobných histogramů jsem zjistil, že systém bodování, který je v Naší hře zvýhodňuje štychy za 4 body. Vynásobím-li četnost štychů jejich bodovou hodnotou, jsou na tom nejlíp štychy za 4 body, hůř pak štychy za 3 nebo 5, pak za 2 nebo 6 bodů, a nejvíc podceněný jsou štychy za 1 nebo 7 bodů. Štychy za 1 bod se uhrajou často, ale jeden bod za ně je málo (rozhodně nejsou 4x častější než štychy za 4 body, aby se jim svou efektivitou vyrovnaly). Štychy za 7 bodů se podaří uhrát málokdy, a 7 bodů za ně je taky málo (jejich efektivita (četnost × hodnota) je zrovna tak malá jako u štychů za 1 bod).

Systém bodování zatím měnit nehodlám. Jsou to statistický výsledky náhodný hry a v reálu to je tak, že se nehraje náhodně. Počkám až jak se výsledky změní budou-li hrát inteligentnější přemejšlecí algoritmy.