Za časův dávných, kdy nebylo na zemi any Čechův any českých bravenců, ...
A u slova bravenců jsem byl etymologicky osvícen. Říkal jsem si (pořád ještě ve snu): ano, dnes je z toho slovo brabenec resp. mravenec, ale vlastně je v tom kořen brav znamenající ‘dobytek’, tak jako to Nohavica zpívá bravkum daval žrať. Tedy za časů, kdy nebylo Čechů ani českého dobytka.
To by mě zajímalo, nakolik je to etymologicky pravda, že mravenec má spojitost s dobytkem, bravem.
Pak jsem jel k Andriesovi, přijel jsem asi ve čtvrt na devět, ale Andries byl u doktorky. Přišel asi za čtvrt hodinky. Bolí ho čelist, nemůže pořádně kousat. Doktorka mu tam ale nic divnýho nenašla. Dala mu na to ale nějaký kapky a tabletky, a má se někdy přijít ukázat na kontrolu. Zatím co jsme čekali na Andriese, zaučoval jsem jeho vnuka Collina na počítači. On vždycky tak zvídavě kouká, co tam kde mačkám, co kde dělám, kam co zapojuju, atp. Ukazoval jsem mu, co jak se v tom Auditionu dá všemožně poslouchat. Ukazoval jsem mu jak otevřít soubor, zavřít, soubor, multitasking. Otevřeli jsme si nahrávku hlasů ptáků, kterou jsem natáčel v Upintgonu, a ukázal jsem mu, jak vypadají formanty ptačího zpěvu, jak je může sledovat při přehrávání ve frekvenčním histogramu a jak to zní zajímavě, když si to pustí zpomaleně. Měl jsem natočeno i jak mi moucha dosedá na mikrofon a zase odlítá. To když jsme si pustili dvanáctkrát zpomaleně, bylo krásně slyšet každý mávnutí muších křídel.
S Andriesem jsme toho dneska stihli hodně. Vyprávěl mi nakonec ještě Streitgespräch koně s velbloudem (jak je česky Streitgespäch? Taková rozepře, jako bylo o lišce a džbánu) . Vyprávěl ale afrikánsky. To nevadilo. Někdy jindy ho poprosím, nepřevyprávěl-li by mi to i n|uusky, abych to natočil. Dneska stejně nebyl na nahrávání klid.
Dnes se potvrdila domněnka, kterou jsem měl už včera odpoledne, že vyprávění o koni a Měsíci je to, který už máme zpracovaný z nahrávky z roku 1936. Andriesovo vyprávění je ale dost zkrácený, Měsíc se tam skoro vůbec nevyskytuje. Dneska mi všechen ten důležitej materiál o Měsíci doplnil jen tak mezi řečí, když jsme tu jeho nahrávku přepisovali. Jenže to mi je málo platný, že? Pak jsme ještě jednou procházeli tu nahrávku, kde si Andries stěžuje, že mu málo platím. Tu chci poslat Tomovi.
Dneska se mi zase podařilo nepíchnout. Asi už jsem všechny trny vysbíral, nebo spíš pomalu ale jistě končí sezóna, kdy je ty keře trousej. Teď, když mám objednaný neprůstřelný duše a mám supr ďupr pumpičku.
Na zítřek a na pozítří jsem se u Andriese odhlásil, protože musím za Martinou do Olifantshoeku. Musí se dostat zpátky do Upingtonu a nemůže jet autobusem, protože ji nechtěj vzít s sebou kolo. Už při dopravě kola do Olifantshoeku měla problémy. Martina nemá v Olifantshoeku nic čím by mohla nahrávat (kdo to říkal? já jsem to říkal!), proto mám s sebou vzít H4ku a mikrofon, případně – povede-li se mi to nějak zorganizovat – i to, co má teď Lena v Upingtonu. Zítra Lena letí domů, tak to stejně už nebude potřebovat.
Odpoledne jsem si byl natrhat plnou misku slaďoulinkých moruší. Mmmm, teď už chápu, proč je má tatínek tak rád. Je to pravděpodobně to nejhezčí a nejchutnější co může na zahrádce růst. Stromě vypadá opravdu krásně, a zralý moruše maj rajskou chuť. Akorát je kolem zrající moruše na zemi plno svinstva. Utrhneš jednu moruši, další dvě spadnou, rozšlapou se, ... a strašně barvěj a nejde to vyprat, pročež by je člověk měl trhat jen spoře oblečen, nebo v maskáčích, kde se nějakej ten rudej flek ztratí.
Foto: Většina moruší v misce není ještě úplně zralá. Ty zralý se v ruce přímo rozpadaj, proto jsem je rovnou jedl. Čím černější, tím sladší a chutnější. Nezralý chutnaj kysele.
Umyl jsem s panem De Wittem auto, jel do Upingtonu natankovat, popřát Leně příjemný let a vyzvedl jsem si tam zubní karáček, pastu a šmrdlátko. Vzal jsem s sebou i nahrávací výbavu.
Večer jsem ještě psal emaily.
Žádné komentáře:
Okomentovat