Sny

Rozhodl jsem se, že sem budu psát svoje sny. Pamatuju si na svou profesorku sumerštiny, která intenzivně zkoumala sumerský sny zapsaný na hliněných tabulkách a jejich výklady. Taky si svoje sny zapisuje. Je to totiž jediný způsob, jak sny obsahově zkoumat. Je nutné je nejprve zapsat. Možná se tyhle zápisky snů budou jednou někomu hodit. Zápisky se sny budu štítkovat jako "sny", aby je bylo možný všechny rychle najít.

Dneska ráno jsem snil poměrně hodně. Pamatuju si na čtyři sny:

1. Šlo o přípravu nějaký taneční vložky na školní oslavu, kterou připravoval učitel společenskýho tance, u kterýho jsem měl asi před rokem a půl kurz. Vybral devět párů, u kterých si měl tanečník nasadit na hlavu ten můj slamák co tu mám s sebou. Měl jsem radost, a hned jsem jim devět takových slamáků rozdal.

2. Lena vyprávěla, že když měla jednou letět do jižní Afriky, seděla už v letadle, a tu jí volala kolegyně Nannette z Andriesvale, že Afrika se politicky rozdělila sever a jich (zhruba tam, kde je rovník) a je tam moc nepokojů, skoro občanská válka. Lena tak raději zůstala v Rusku, kde měla původně jen přestoupit na další let.

3. Tatínek jednou pozval k nám domů tolik hostů, že neměl kde spát, tak šel spát k tetě Soně. Vzal si tam s sebou toho svýho bílýho budíka, co se rozsvítí, když se nahoře zamáčkne. Teta Soňa se bála, že ho ze spaní na nočním stolku vedle tatínka vypne a pak ráno nebude zvonit. Přikryla proto budík svým zimníkem. Jenže to se tatínkovi vůbec nelíbilo. Neviděl by na budík, ani na světýlko, kterým budík svítí (když se zmáčkne). Teta Soňa teda řekla, že teda zavolá anonymě na město, jestli by nemohl jednu noc přespat někde v noclehárnách pro bezdomovce. Ale to taky nebylo hezký řešení, tak tatínek radši nespal vůbec.

4. Ve Francii v polovině 19. století žili dva lesníci. Tedy lesník a lesnice. Byly sousedé, ne manželé. (Lesník byl ten herec, co hrál faráře ve filmu Slunce, seno erotika.) Lesnice měla krásný dlouhý tmavohnědý vlasy. Jednou si je stříhala na krátko a dávala ustřižený vlasy do kbelíku. Šel kolem ten lesník, hrábl do kbelíku, pak prozkoumal zbytek lesničiných vlasů na hlavě a pravil: „No to je teda materiál, z toho by se daly dělat dělový koule! Když by se vlasy pořádně zašmodrchaly a slisovaly, byly by z nich dělový koule jedna radost. Alespoň takový cvičný, který toho moc neponičej, když někam dopadnou.“ Doporučil jí, aby šla s vlasama někam do hospody, kde je prý může výhodně odprodat. Až budou zavírat, má je po pracovní době nabídnout panu vrchnímu. Tak šla i se svou dcerkou, krátkovlasou hlavu si ovázala kapesníkem, a pár kroků před hospodou si na ni nasadila širokej černej klobouk, upletenej z vlny. Vešla dovnitř, sedla si ke stolu, a aby ji tam nechali sedět než někdo přijde i přestože neměla čím platit, vyndala na stůl pár bombónků. Číšník se radoval, říkal, že ji teda z hospody nevyhoděj, protože má bombónky rád.