Čím víc jsem tady nucenej pracovat s levnýma nekvalitníma věcma, tím víc si cením kvalitních byť drahejch věcí. Na každičkým coulu toho kola, na kterým musím jezdit je znát, že to vyšetřili materiálem i konstrukcí jen na to nejnutnější. Je to příšerný s něčím takovým jezdit a cokoliv na tom kole doštelovávat či opravovat (a že toho je). I to mininářadí, který vozím s sebou na opravu kola a pumpička. To je všechno tam nepřesně vyrobený, až hanba. Jednu z matek na tom kole vůbec nemůžu povolit, protože klíč, kterej na ni má pasovat na ni prostě nepasuje. I ten tetris za 2 € má nepěkně provedený knoflíky, který se mačkaj tak nějak divně, baterky do toho taky nešly dát, no hrůza. Nůžky na nehty z Nepálu taky. Jak já je nerad beru do ruky. Reoproduktory pro přehrávání wavíků v počítači. Koupili jsme ty nejdražší nejskladnější, co se tady prodávaj (za 20 €), a stojej za zlámanou grešli. Ze sluchátek, který nám koupil systémák v MPI tak strašně bolej uši, že jsem si ještě v Lipsku honem rychle běžel koupit lepší. Stáli asi dvakrát tolik ale uši z nich tolik nebolej. Schválně jsem je Martině v Upingtonu jednou půjčil. Od tý doby si stěžuje na sluchátka, který má s sebou z MPI.
Ale to je problém dnešní doby. Vědec požádá o grant. Když komise vidí, že si tam žádá 250 € na sluchátka a reproduktory, pošlou ho s tím do háje. Ten, kdo tu práci oddře na šustítkách v notebooku a šťepslíkách za 5 €, tomu grant povolej. Máme s Lenou podezření, že Tomovi ten grant dali jen proto, že kromě jednoho nahrávače a dvou notebooků pro Martinu a pro mě nechtěl v podstatě žádnou další technickou výbavu. Prej že si ji může půjčit z MPI a od jinýho projektu, kterej má v Namibii. Jo. Leda hovno, jak jsme zjistili. Všechno je rozpůjčovaný kdovíkde. Nebejt toho, že se Lenina známá těsně před naším odletem vrátila z výzkumu a mohla nám půjčit použitelnej druhej nahrávač, tak tu toho moc nenahrajem. V Londýně na školení jsem si všechnu tuhle nouzi uvědomil, vybral jsem všechny svoje úspory a šel koupit alespoň tři dobrý mikrofony, abysme mohli každej něčím nahrávat a za nahrávky se nemuseli stydět. Jeden mikrofon tu zůstal na ocet, protože mi řekli: Cože? Ty chceš koupit ke každýmu mikrofonu kabel? Vždyť do toho našeho nahrávače jdou zapojit jen dva. Jenže pak nám do klína nečkaně spadl ten druhej nahrávač a rázem jsme se přeli o kabel. Nahrávat jedním mikrofonem sebe a druhým mluvčího nebo mít dialog dvou mluvčích nahranej stereofonně už prostě nemůžeme. Když je to mono, přepisuje se víc mluvčích mnohem hůř. Je to fakt bída. Měl jsem vzít s sebou z domova ten kabel co má k mikrofonu Pepa.
No nic, zpět k aktuálnímu dění: Andries by dneska zase opitej. Asi se chodí každej pátek někam opíjet. Ale pracovalo se s ním příjemně. Nebyl tak na mol jako minulou sobotu. Už jsme se docela zkamarádili. Ve středu už si ke mně připosunul židličku, ve čtvrtek ráno se přestěhoval vedle mě, aby viděl na co se to v tom notebooku pořád koukám, a dneska když jsem vybaloval a chtěl se uvelebit na obvyklém místě, říkal ať si tu židli přendám vedle něj. Ale to bylo určitě nadměrnou přátelivostí z podnapilosti. Zase říkal, jak musíme víc mluvit n|uusky. Že už afrikánštině rozumím o poznání líp, ale ještě tu n|uuštinu si musím polepšit. Zase plánoval příští týden. Říkal, že mu je to s těma ztracenejma penězma moc líto, ptal se, jak dlouho spolu budeme ještě moct pracovat.
Co mi přišlo vhod je, že si přál, abychom někdy zajeli do Olifantshoeku za jeho dvěma dcerama, abysme si popovídali. (Že by taky uměli n|uusky?) Už je douho neviděl. To je moc fajn. Lámal jsem si hlavu, jak ho starýho nemocnýho na práškách, o holi posadím na jedno nebo dvě odpoledne dopravím do Olifantshoeku, abych ho na pár hodin posadil vedle tý jedný n|uuský babky, aby si s ní popovídal. Ta babka taky mluví nějakým odlišným nářečím, který je pravděpodobně blíž tomu Andriesovýmu než nářečí všech ostatních mluvčích. Pracuje s ní Martina. Má se tenhle nebo příští týden vrátit na pár dní do Upingtonu, tak musíme naplánovat půjčení auta a tak. Musím ji zavolat nebo poslat SMSku, abysme se v tom Upingtonu neminuli. Když Andries totiž z vlastní vůle bude chtít, tak to půjde o moc líp. Do tý hospody se taky vždycky ňákým zázrakem došourá. Dokonce bych zkusil i někde zastavit, a vyjít s ním pár kroků do pouště, mezi to křáčí a bodláčí, který tam roste. Třeba mi řekne co je na co dobrý, jak se to jmenuje, co se z tím dá dělat atp. Ikdyž takovejchhle věcí se on asi už navyprávěl habaděj, když chodil s Chrisem po poušti minulá léta. Jenže ty nahrávky a vyzkoumaný věci k nim jsme od Chrise jaksi nedostali.
Vnuk pomocník přišel dneska asi v 9 hodně naštvanej. Včera byl pryč, takže jsem mu nemohl sdělit, že musím ztrátu peněz oznámit na policii. Dneska si stěžoval, co že to mělo znamenat, že se ho policie vyptávala. Tak jsem mu to vysvětlil. Bude-li si nadále stěžovat, tak mu řeknu, že přeci na policii není nic špatnýho. Když nic neprovedl, nemá se přece čeho bát. Policie se zrovna tak může vyptávat De Wittů, zda mi ty peníze neukradli oni nebo jejch služebná. Můžou se vyptávat mě, zda jsem si to celý nevymyslel a 1600 z projektu si nestrčil do kapsy.
Na přepis z afrikánštiny toho moc nebylo, takže se vnuk pomocník zase odkulhal někam z kumpánama. Loudil na mě drobný, že si musí nabít telefon, ale ještě než jsem mu stačil odpovědět, vyloudil je ze svýho makaráda či bratrance nebo kdovíkoho. Nejen že bych mu je nedal, ale ani jsem je neměl. Kromě stovky pro Andriese neměl s sebou ani floka. Uvědomuju si, že to je zas druhej extrém. Měl bych s sebou mít alespoň pár peněz na telefon, abych se dovolal pomoci.
S malým vnukem jsme pak zkoušeli na mým laptopu přehrát dvě tři vypálený CDčka nebo DVDčka, ale byli tak beznadějně poškrábaný, že to nešlo.
Když jsem přijel, měl jsem hlad. Pan De Witt se právě odněkud vrátil a měl s sebou koupený ňáký hamburgry, tak mi hned jeden dal. Stejně jsem si pak ještě uvařil rejži a smíchal ji s pilchards in chilli sauce.
Odpoledne se mi na fíkovníku (?) v De Wittovic zahradě podařilo vyfotit jeden asi z pěti druhů ptáků. Malý ptáče asi právě vyletělo z hnízda a usedlo na větvičku nebezpečně blízko mě. Jeho ptačí rodiče se z toho mohli zbláznit, a lákali ho, lítali kolem něj srali na mě, ale to mě neodradilo. Tak blízko před objektiv už ho asi nedostanu. Pepo, není to náhodou Zosterops pallidus (Kap-Brillenvogel, Oranje-Brillenvogel)? De Wittovi maj krásnou knížku o ptácích Jižní Afriky (ISBN 1-86812-758, Kenneth Newman: Newman se voëls van Suider-Afrika). Je to ale Afrikánsky, mám ti ji v Upingtonu koupit?
Nezadržitelně mi docházej bombónky. Musím si zítra v Upingtonu koupit nový. Fajfku tady u De Wittů nemám kde kouřit, tak nekouřím a cucám bon-pari.
Podařilo se mi vyfotit Cuketku (za ní je Minka, ale ta je domácí povaleč, ta ke mě nechce).
Žádné komentáře:
Okomentovat