Stránky z deníku II

Ráno jsem nasedl na kolo, a málem se pode mnou ulomila šlapka. Všiml jsem si, že se uvolnila a ztratila matka, kterou byla přišroubovaná. To se dalo u kola za 50 € čekat, ale v projektu je málo peněz a musí se šetřit kde se dá. Doufám jen, že mě ježdění na levně zfušovaným kole nebude stát zdraví. Ale musel jsem do Raaswateru, tak jsem tam šlapku jen tak nakop a jel opatrně, aby z osy nespadla. Dalo se to.

Ráno než jsem vybalil laptopa, nakousli jsme znovu citlivé téma peněz. Dohadovali jsme se tam skoro hodinu. Já jsem říkal, že na to, aby se mnou Andries usmlouval vyšší cenu jsem malej pán. Na to že měl příležitost když jsme tam byli s Tomem, a to tám ty navrhovaný peníze spokojeně odkejval a ani se nevyptával po stravném. Říkal jsem mu, že pár peněz na elektřinu mu přispět můžu, to že chápu, že mu (na jeho poměry nezanedbatelně) roste spotřeba, ale říkal jsem, že to přesně spočítáno bude asi nicotná částka. Čtyři hodiny zapnutýho notebooku jim odeberou max. 260 W. Cenu na kilowatt jsem se od něj a vnuka nedozvěděl, jen že si předplácej čas od času proud po 50 randech. Elektroměr jim ukazoval zásobu ještě 23 kWh (a kdo ví, kdy naposled předpláceli). Prostě trvali na paušálním poplatku za proud.

U placení jídla jsem namítl, že přeci nebývá bězným zvykem, aby zaměstnavatel platil jídlo, ale nabídl jsem mu těch 15 R denně. Bylo nespravedlivý mu to jídlo neplatit, když si babky v Upingtonu popíjej kafíčko a denně si pochutnávaj na teplým obědě, (kterej je mimochodem mnohem bohatší než ten, kterej si dopřávám já z vlastního). Dohodli jsme se, že to jsou peníze na elektřinu a na stravu. Nemyslím si, že by byl škodnej. Babky v Upingtonu s náma dřou celej den a jsou pryč z domova u nás na privátě a ani by si nemohli vařit a nakupovat. Andries sedí u sebe doma, kde to zná, je tam se svejma vnoučatama, nemusí se nikam harcovat. Potomstvo mu nakoupí, uvaři. A budeme dělat vždy jen půlden. Musíme Andriese šanovat, protože je o poznání starší a dost nemocnej. (Musí beztak brát léky po kterých se mu chce spát, takže práce odpoledne by za moc nestála.)

Nakonec teda ty nabízený peníze přijal, ikdyž jedovatě podotkl, že kvůli tý stovce za půlden se se mnou nemá smysl hádat.

Jeho vnuka se ukázalo praktické taky zaměstnat. Vždy když jsem Andriesovi přehrál větu, kterou namluvil a zeptal se ho na překlad do afrikánštiny, něco nesrozumitelně zadrmolil. Když jsem se ho pak zeptal znovu, že mu nerozumím, ať mi to řekne pomalu a srozumitelně, říkal pokaždý něco jinýho, částečně z následujících i předchozích vět na nahrávce, tu a tam tu větu odpřekládal i s doplňujícíma informacema, po kterých v nahrávce není ani stopy, takže je nemůžu psát do překladu. Vnuk to vždycky od Andriese odposlouchá a diktuje mi to slovo po slovu i opravuje mi pravopis, případně přeloží do angličtiny. Platím mu za to 10 R denně. Je to v podstatě to, co po mně včera chtěl.

Pracovalo se už líp, ikdyž jsem cítil, jak mnou Andries opovrhuje.

Před spaním mě napadlo, že pokud ještě jednou zavedeme řeč na nespravedlivost placení, řeknu, že my s Tomem nejsme Chris. Andries žije v domění, že Chris a Tom za horama za dolama kdovíjak zpeněžujou vědomosti n|uuštiny, který z něj vyloudili, a žijou si královsky, zatímco on tady suší hubu. Ovšem Tom (a ani Lena) z celejch projektovejch peněz nedostanou odměnou ani cent. Maj placený místa na univerzitách z úplně jinejch důvodů i peněz. Jsou tu s náma prakticky vzato zadarmo. Chris se nevrátil zřejmě proto, že už na výzkum n|uuštiny nedostal grant, takže se n|uuštinou už moc nezabývá. Asi spotřeboval moc peněz na informanty a výsledek pětiletýho bádání je, že o gramatice n|uuštiny nevíme víceméně nic. Možná je Tom poslední kdo na výzkum n|uuštiny dostal peníze. A Andries je jeden z posledních, který n|uusky uměj, takže má asi poslední možnost jak za to dostat zaplaceno. (Nemusí vědět, že výzkum jeho prapodivně odlišnýho nářečí je stěžejní součástí celýho našeho projektu.) Myslím, že tou stovkou za den vydělá mnohem víc než všichni osatatní dohromady tam u něj doma. A bez našeho grantu by ty peníze neměl.

Možná jsou peníze ale už vyřešený téma. Během práce s Andriesem mi svitla naděje, že se přeci jen se se mnou smířil a snad mě bude učit n|uusky i trošku s vlastní vůle a ne jen pro peníze. Andries si totiž znalecky a důkladně prohlídl moje sandále Mephisto. Řekl, že to jsou dobrý a odolný sandále. Z kvalitní kůže. Ne ňáký levný pláťáky, co se hned roztrhaj. Tak doufám, že mu došlo, že někdo, kdo si dovede vybrat dobrý sandále snad nebude zas až tak špatnej člověk.

Rozloučil jsem se už pěkně n|uusky: něbetě a Andries mi odpověděl pozdravem, který jsem zatím neznal. A když jsem se ho ptal na něbetě, říkal, že se tak dá taky zdravit. Poznamenal jsem si, že to v Andriesově nářečí zní něbéť.

De Wittovi jsou fajn, stravu si platím a kupuju sám, ale paní De Wittová mě stejně zásobuje mlíkem, jogurtama, a kornflejkama, který jím vlastně jen proto, aby mlíko v lednici nezkyslo. Večer mi přinesla grilovanej stejk, dva párky a topinku se sýrem, že toho ugrilovali moc. Pan De Witt vytáhl z garáže nářadí a podívali jsme se na tu uvolněnou šlapku. Hledal a nakonec přinesl přesně takovou matku, jakou je přišroubovaná ta druhá šlapka. Odšrouboval ji ze svýho kola, a říkal, že se příležitostně v Upingtonu někde podívá, kde ji koupit.