Ráno mi bylo zle. Musel jsem zvracet, měl jsem určitě nízkej tlak a motala se mi hlava, cítil jsem se sláb, bolely mě údy. Jíst jsem nemoh, jen jsem ucítil jídlo, zvedal se mi žaludek ještě víc. Uvařil jsem si čaj a dával se do kupy.
Jak napotvoru jsem k Andriesovi musel šlapat proti větru, kterej byl dneska silnější než obvykle. Andriesovi jsem pak n|uusky vysvětloval, proč jsem přijel o třičtvrtě hodiny pozdě. Měl radost, že už mi to n|uusky trošku jde. V jeho nářečí to ale mělo znít zase jinak než to znám z vyprávění Upingtonskejch babek, tak jsem hned využil příležitosti a nečekaně klidného prostředí u něj doma, a hned jsem ty fráze natočil. Blít se řekne pěkně zvukomalebně: ulé
Pracovalo se nám příjemně, Andries měl radost, když už jsem tu a tam rozuměl celou větu z pondělní nahrávky. Cítím, jak s mými znalostmi n|uuštiny se zlepšuje i Andriesovo mínění o mně. Dneska si svou židličku připosunul o trošku víc k mý, a i se ke mně vykláněl, když mi měl zkontrolovat výslovnost. I s velkým vnukem pomocníkem se taky dneska procovalo dobře. Odpřeříkal toho dost. Ke konci se Andries procítěně rozpovídal (afrikánsky) o tom jak N|uuákům běloši vzali půdu, dobytek, všechno. Nechal jsem ho vypovídat, a řekl jsem, že by bylo fajn, kdyby jsme to vyprávění mohli někdy natočit n|uusky. Je to totiž přesně takovej typ nahrávky, kterou si Tom hodně cení. Tradičních vyprávění máme už habaděj a jsou vešměs nekompletní, vyprávěný na přeskáčku, nebo tak šíleně stručný, že našinec stejně neví, co se tam vlastně odehrává a kdo s kým mluví. Tom chce spíš vyprávění ze života N|uuáků za starejch časů. Dozvíme se tak hodně o vztazích s ostatními domorodými kmeny i bělochy.
Domů jsem jel pěkně po větru, to bylo příjemný. Dojel jsem, svalil se do postele a na dvě a půl hodiny usnul. Neměl jsem sílu zvednout konvici, abych si uvařil čaj. (Vodu z kohoutku tu nemůžu pít jen tak, musím ji napřed převařit, protože De Wittovi musej vodu brát z řeky. Vodu sice čistěj, ale i pak stejně ještě pitná není). Probudil jsem se žízní. Od šoural jsem se do kuchyně (připadal jsem si jak strarej Andries), uvařil konvici čaje a celou jsem ji vypil. Pak jsem si šel zase lehnout. Usoudil jsem, že mi bylo špatně z dehydratace. Vono jezdit každej den v poledním čtyřicetistupňovým verdu 7 km po kopcích není žádná holá prdel a tělo potřebuje mnohem větší přísun tekutin, a to jsem ňák zanedbal. Do večera jsem vypil asi 2 litry čaje a cítil se už mnohem líp. Měl jsem pak už i normálně hlad a ohřál si fazole z konzervy.
De Wittovi nebyli doma, takže jsem si nemoh říct o pomoc. Přijeli až večer, kdy už mě jen bolela hlava. Doufám, že do neděle budu mít už zase dost sil na dlouhou cestu do Upingtonu a zpět.
Večer jsem ještě připravoval dnešní nahrávku pro přepis a zapsal časy, kde se tam mluví.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat