Zababov: Stránky z deníku XIV

Ráno šli De Wittovi i se synem a dcerou a jejím snoubencem do kostela. Já jsem jel do Upingtonu. Zapomněl jsem si s sebou vzít nářadí na opravu kola. Dojel jsem jen tak tak. Duše zadního kola byla jak řešeto (tři díry). Měl jsem s sebou jen pumpičku a náhradní duši. Chyběli mi montážní klíče a záplaty. Zapomněl jsem si i klíče od kola, takže jsem přemýšlel, jak to udělat, abych mohl jít nakoupit. Naštěstí mě už v Upingtonu zná dozorce v internetový kavárně, tak jsem k němu zašel a poprosil ho, nemůžu-li si u něj vevnitř odstavit kolo. Jo, šlo to, místa tam bylo dost, lidí málo. Internetový připojení náhodou zrovna šlo, tak jsem využil příležitosti a chvíli pobyl. Do blogů jsem dodal fotky a obrázky, nainstaloval jsem na kavárenským počítači Google Earth a vyhledal a poslal jsem důležitá místa, kde se vyskytuju.

Doufal jsem, že bude Soňa online, ale nebyla. Ani na okounu se na nic z český gramatiky neptala, ani mejlíčka mi neposlala... )-: Možná dneska večer. Pak jsem asi ještě čtvrt hodinky okounil, stahoval si nový příspěvky z oblíbených klubů, abych si je doma v klidu přečetl. Podařilo se mi taky stáhnout Pear Story. V kavárně je internet mnohem rychlejší. Zvlášť když jsem tam byl jedinej kdo zrovna serfoval. Říkal jsem dozorci, že jsem tam minule chytil vira, a jen díky tomu, že mám vypnutý samovolný přehrávání CDček v vloženejch médií mi nezaviroval počítač. Kontroloval jsem to i dneska, USB tyčinka byla zase zavirovaná. Byl na ní autorun.inf s příkazem spustit setup.exe kterej byl nositelem W32/Fujacks-AM.

Andriesovi jsem koupil cigaretovej papír, trochu tabáku a takový to zavinovátko na ně. Už mi tenhle tejden zase kouřil z novin. Bavili jsme se o tom minulý dny, Vnuk pomocník říkal, že může to zavinovátko snadno obstarat. Ano, každej ho může snadno ostarat, ale jde jen o to, kdo ho skutečně obstará. Sobě jsem koupil jsem si chleba, fazole, tři čínský polívky a bon-pari (a taky ňáký plněný ovocný bombónky).

Pak jsem doufal, že bude mít kolařství otevříno, abych si tam mohl vyměnit tu píchlou duši. Nemělo. Ani jedno. Tak jsem zašel k benzínový pumpě poprosit perzonál o montážní klíče. Neměli, ale nabídl se, že se zeptá támhle přes ulici známýho. Za chvíli byl zpátky i s montážníma klíčema. Duši jsem vyměnil, napumpoval, poděkoval a dal jsem mu 5 R a jel jsem se podívat na místo, kde jsme byli v Upingtonu ubytovaní, není-li tam náhodou Martina, abysme domluvili dopravu Andriese do Olifantshoeku. Nebyla.

Jel jsem zpátky k De Wittům. Je to asi 11 km. Bydlej mezi osmým a devátým kilometrem silnice do Louisvale. Cestou k nim jsem píchl pro změnu přední kolo, ale jen malinko, takže jsem to stihl dojet s píchlým kolem. Doma jsem obě duše zalepil. Spočítal jsem záplaty: Jedenáct záplat za třináct dní ježdění. Čtyři na předním, Sedm na zadním kole. Pokaždý to byl trn. Ale lepší sjet se silnice na trny než se nechat sebrat předjíždějícím autem. Jezděj na tý silnici 100–120 km/h a není tam žádný místečko pro cyklisty. Naštěstí aut nejezdí tolik, takže se to dá vydržet.

De Wittovi mě zase pozvali k nedělní tabuli. Měli skopovou pečeni, kuře, fritovaný brambory, rýži, mrkev vařenou na sladko, a dobrej pudink (vlastně takovou mokrou sladkou bábovku s vanilkovou polevou). Takovou majonézovitou patlačku na to skopový udělala paní De Wittová z hořčice, (možná i křenu) a kondenzovanýho nebo jinak zahuštěnýho mlíka. Ŋ chŋ ãã čhá i (jídlo bylo dóóbrýý).

Odpoledne jeli všichni do Upingtonu k řece lyžovat. Byli už minulou neděli a to jsem se jich ptal co jako to je, jako jestli mají vodní lyže nebo co. Něco mi vysvětlovali, čemu jsem stejně nerozuměl, tak mě dneska vzali s sebou. Říkali ať udělám pár fotek, abyste viděli, jak tráví volný čas jihoafričtí běloši vyšší střední třídy. Taky jsem si to zkusil. Je to zábava, to jo. Říkám si ale, že kamenná stavebnice nebo vláčky vyjdou asi na stejný peníze, jsou trvalejší hodnoty a šetrnější k přírodě. Navíc tím děti získaj cennější vědomosti, viď, Soni?

Tímhle jsem rejdil po Oranžový řece.