Dneska ráno bylo zadní kolo prázdný. To kvůli tý jedný malý dírce, kterou jsem nemohl najít. Tak jsem záplatoval. Když jsem jel k Andriesovi, musel jsem před vrcholkem kopce, kde nebylo vidět, nejede-li něco doprotivky, sjet se silnice, abych uhnul autu, který mě předjíždělo. Žel, okraj byl tak kamenitej a nerovnej, a bylo to tak dokopce, že jsem to neušlapal, neudržel rovnováhu a skončil v nepříjemně bodlavým a drásavým trní. Sice jen kolenem a lýtkem, ale svědí to jako čert. V kolenní jamce se potím víc a ten pot tu ránu jen ještě víc rozdrážďuje.
Přijel jsem k Andriesovi na devátou. Byl střízlivej. Vyptával jsem se na svý zápisky ze včerejška a ke konci jsme pracovali na tý mý první nahrávce u něho. Stačilo pár dní počkat, nechat vědomosti usadit, a rázem mi bylo jasný, jak správně analyzovat strukturu jednoho souvětí, se kterým jsem si předtím nevěděl rady. Bylo to taky tím, že jsem zápornou částici
||u slyšel a napsal jako zájmeno
ku, což mi tam gramaticky pranic nepasovalo. Poznatek ten vede k závěru, že chci-li říct
nechci plýtvat musím v n|uuštině mít obě slovesa (
chtít i
plýtvat) záporná, takže n|uuáci to říkaj gramaticky jako
nechci neplýtvat ale znamená to
nechci plýtvat. Otázkou zůstává, jak se řekne něco ve významu
nechci neplýtvat nebo
nechci nejíst atp.
Dcera Andriesovna se pak bavila s Andriesem, a vyšlo najevo, že včera to nebyly jen ty dvě flašky bílýho na tý naší vycházce, ale ještě hned ráno v šest další dvě flašky v tý špeluňce
People’s choice na rohu ulice. Když jsem včera krátce po osmý přijel, byl Andries pravda tak nějak podnapilej a rozveselenej. Všímám si, že pokaždý když je pod parou tak se snaží mluvit anglicky (americkou angličtinou). Je to legrační. Vyslovuje afrikáštinu jako Burian s horkým bramborem v hubě. Od Chrise asi pochytil pár anglickejch zájmen a sloves a používá je jak si je sám vyložil. Například
pause ‘udělat si přestávku’ si vyložil jako ‘povídat si’. Takže pak z něj leze něco jako
We must pause in die tal ‘Musíme si povídat n|uusky’.
Cestou domů mě předjela a stopla jedna stará paní v modrým pick-upu. Vyptávala se, co dělám, nějak se doslechla, že bydlím u De Wittů, věděla dokonce i o Martině a Leně (i to, že Lena je z (Bělo-)Ruska). Zná se s De Wittovejma, vyprávěla o oslavě 75. výročí založení kostela. Myslela že budu třeba chtít pracovat u jejího syna na farmě, že tam hledaj pomocníka, ale vysvělil jsem jí, co tu dělám, a že to je práce až až. Pak vyprávěla že má známý v Německu, kteří každej rok jezděj na dva měsíce sem a k Botswanskýmu pohraničí. Nechala si přes ně v Německu opravit starý kukačky a nemohla je minule pozvat k sobě protože měla něco s kotníkem a musela do nemocnice. Vyprávěla toho ještě spoustu (řetězcem nejrůznějších asociací). Ale v podstatě chce těm známejm teď napsat Vánoční pozdrav, a to by ráda německy. Tak se ptala, zda bych jí to nepřelozil, že by dneska večer zajela s dopisem za mnou k De Wittům. No tak že jo. Dala mi na cestu ještě hrst slanejch arašídů. Abych mohl líp řídit, rychle jsem arašídy jedl, ale cucal jsem v puse ještě sladkej ovocnej bombónek kterej jsem si dal v půli cesty. Směs chutí to byla
pozoruhodná.
Ještě než jsem z Raaswateru dojel na asfaltku, všiml jsem si, že se ze zadního kola na mě směje trn, kterej jsem tam raději nechal zabodnutej, abych to vůbec stihl dojet. Takže jsem dojel a zase záplatoval. Zadní kolo už bylo dvanáctkrát píchlý.
Pak jsem si musel chvíli zdřímnout. bylo vedro a byl jsem všecek znaven. Odpoledne jsem dělal n|uuštinu. Zjistil jsem, že si musím nutně pořídit figurky, abych si mohl s Andriesem názorně vymodelovat a vysvětlit situace z vyprávěných příběhů. Potřebuju lidi, muže, ženy, děti, nejlépe černochy, zvířata (hyjenu, gazelu, kozu, ovci, koně, slona, leoparda, geparda, vlka, lva, želvu, hada, pštrosa, gnua, psa a brouka (ten nemusí bejt v měřítku ;-))) a pak pár stromů a keřů. De Wittovi mi poradili jeden obchůdek v Upingtonu. Vím, že prodejny pikovláčků v Německu a katalogy mají velkej výběr nejrůznějších figurek, ale pokud by byly v měřítku H0, tak budou moc malý, potřeboval bych je větší, asi takový jako byli figurky indiánů, se kterýma jsem si hrával. Ty by se hodili. Uvidím, co se dá v Upingtonu sehnat.
Večer přišla ta paní, která chtěla přeložit vánoční pozdrav. Napsala to anglicky, tak jsem to raz dva přeložil, bylo toho pár řádků. Dostal jsem to oříškovou mléčnou čokoládu (-:
Večeřel jsem u De Wittů, někde ve městě koupili smaženou rybu s hranolkama. K tomu jsme měli strouhanou mrkev s ananasem a šendy (pivo se sprite (asi 1:4)).
Večer jsem poseděl chvíli na internetu. Soňa byla online, vrátila se z Greifswaldu, kde neměla internet. Proto mi nemohla psát. Online byl i tatínek, tak jsme se domluvili, že mi zavolá k De Wittům. Paní De Wittová je taky taková správně zvědavá, jako naše máma, tak jsem ji nabídl, že jestli chce slyšet češtinu, tak můžem hovor klidně dát nahlas. To ale tam na tom faxu nešlo, tak se paní na chvilku připojila špionážně z kuchyně (-:
