V noci byl zase prudkej vítr. Když jsme se ráno probudili, byly u De Wittů u baráku popadaný silný větve stromů. Vyfotil jsem to a jek k Andriesovi. Pracovalo se nám dobře, pracovali jsme převážně na rok starý nahrávce, kterou máme od jinejch. Cestou tam jsem píchl přední kolo, takže jsem ještě u Andriese lepil duši. I jsme si trochu povídali. Koukali jsme s Andriesem na tu jeho postel. Má hezkou, starou, z masivního dřeva. Bylo by škoda dát mu tam ňákej novej krám z lepenejch pilin. Myslím že bude bohatě stačit, když si koupít novou matraci. Je to musíme zejtra změřit. Metr jsem dneska žel zapomněl. Cestou domů jsem píchl zadní kolo. To už je celkem po dvacátý.
Odpoledne jsem přijel a akorát jsem si stačil uvařit špagety když vypli proud. Na čaj už nezbyl čas.
De Wittovi využili chvíle, kdy bez elektřiny nešlo nic dělat a jeli nakoupit do Upingtonu. Vzali mě s sebou, tak jsem koupil melouna a pětilitrovku vody. Byl jsem se taky podívat po zvířátkách, ale sehnal jsem jen kozla, koně, krávu a bejka. Hyjeny, vlky, psy a gazely, takový ty normální zvířata neměli. Ani ovečky ne, představ si to, Liebchen /-: Musíme to někde doposhánět.
Když jsme přijeli proud pořád ještě nešel, ale do večera ho zapli. Paní De Wittová říkala, že nová matrace do postele stojí asi 3000 R, že záleží na tom, koupí-li si Andries jen nějakou molitanovou nebo pořádnou matraci. Takový ty molitanový jsou levnější.
Teď mě jako etymologa napadá, zda nesouvisí slovo matrace (angl. mattress) s franc. maîtresse. Taky by se na ní určitě dobře lehávalo (-; Nemám tu Rejzka, ale schválně se podívejte to etymologickejch slovníků.
V podvečer se byla u De Wittů podívat ta stará paní, který jsem překládal dopis, ale paní De Wittová ten bloček nemohla najít. Jako naše máma. Uklízela, ale kam se ty věci poděli, kór věci cizí, to už neví. Ale hlavně že je uklizeno.
pátek, listopadu 30, 2007
čtvrtek, listopadu 29, 2007
Stránky z deníku XVIII
Ráno jsem brzo vstal abych byl u Andriese včas. Povedlo se. Doufal, že budu mít těch 20 R na kafe, ale tomu jsem včera tak nějak nerozumněl. Tak jsem se omlouval, a domluvili jsme s s tou jeho dcerou (Taloe), že mu zaplatím už zítra. V sobotu bude Andries doma sám, tak doufám, že se mi moc neopije. Taloe to udělala chytře, vyslala mladýho, aby šel koupit kafe, a hned ho Andriesovi uvařila. Chtěl kafe, má kafe. Kdepak dát mu peníze.
Andries si stěžoval, že se mu špatně spí, že ho bolí záda, tak jsem si vzpomněl na nápad paní De Wittový, že by si mohl koupit novou postel. Je to pro starýho člověka velká změna, když najednou nebude spát ve svým, ale možná se v jakýkoliv posteli bude Andriesovi spát líp než na tý jeho pryčně. Když nezapomenu, vezmu s sebou zítra k Andriesovi metr, a změříme, jak může bejt postel velká.
Práce šla dobře. Na zápory jsem se dneska vyptával jen trošku, nic nového jsem v tom směru nezjistil. To chce ještě čas. Probíral jsem se znova tou první nahrávkou, kterou od Andriese mám. Byly tam ještě furt věty, který mi nebyly gramaticky jasný. Teď když jsem se slyšel znova, bylo mi jasný, kde jsem měl chybu. Moc pomohlo, že Andries je teď s odstupem času přeložil trošku jinak, což mi napovědělo něco o významu neznámých částic a slovíček, kterejma se to tam jen hemží.
V poledne byl docela silnej vítr a já musel jet proti němu. To byla daň za to, že jsem ráno jel krásně po větru. Po poledni jsem odpočíval, četl si Sonin týdeníček, kterej jsem si včera stáhl z mejlů. Udělal jsem si špagety, topinky a čaj. Pak jsem zpracovával zápisky. Musel jsem ale práci přerušit. Vítr celý odpoledne nabýval na síle, až z něho byla silná vichřice, což je tady spojený s písečnou bouří, pak začlo lejt a padat kroupy velký jak hrách. Laptopa jsem pro jistotu vypnul, aby mi případný přepětí v elekrický síti neodpálilo zdroj. Po bouřce byla všude dost velká spoušť, urvaný větve stromů se váleli všude možně, všechno co jsem měl vevnitř bylo jak pocukrovaný pískem. Jsem hloupej, že jsem nechal foťák jen tak stát na stole. Moc mu ten jemnej píseček neprospěl. Příště ho pořádně ochráním. De Wittům spadla na střechu tahle větev.
Večer jsem si chtěl ohřát špagety z poledne, ale De Wittovi mě pozvali na večeři. Koupili někde grilovaný vepřový žebírka s hranolkama.
Andries si stěžoval, že se mu špatně spí, že ho bolí záda, tak jsem si vzpomněl na nápad paní De Wittový, že by si mohl koupit novou postel. Je to pro starýho člověka velká změna, když najednou nebude spát ve svým, ale možná se v jakýkoliv posteli bude Andriesovi spát líp než na tý jeho pryčně. Když nezapomenu, vezmu s sebou zítra k Andriesovi metr, a změříme, jak může bejt postel velká.
Práce šla dobře. Na zápory jsem se dneska vyptával jen trošku, nic nového jsem v tom směru nezjistil. To chce ještě čas. Probíral jsem se znova tou první nahrávkou, kterou od Andriese mám. Byly tam ještě furt věty, který mi nebyly gramaticky jasný. Teď když jsem se slyšel znova, bylo mi jasný, kde jsem měl chybu. Moc pomohlo, že Andries je teď s odstupem času přeložil trošku jinak, což mi napovědělo něco o významu neznámých částic a slovíček, kterejma se to tam jen hemží.
V poledne byl docela silnej vítr a já musel jet proti němu. To byla daň za to, že jsem ráno jel krásně po větru. Po poledni jsem odpočíval, četl si Sonin týdeníček, kterej jsem si včera stáhl z mejlů. Udělal jsem si špagety, topinky a čaj. Pak jsem zpracovával zápisky. Musel jsem ale práci přerušit. Vítr celý odpoledne nabýval na síle, až z něho byla silná vichřice, což je tady spojený s písečnou bouří, pak začlo lejt a padat kroupy velký jak hrách. Laptopa jsem pro jistotu vypnul, aby mi případný přepětí v elekrický síti neodpálilo zdroj. Po bouřce byla všude dost velká spoušť, urvaný větve stromů se váleli všude možně, všechno co jsem měl vevnitř bylo jak pocukrovaný pískem. Jsem hloupej, že jsem nechal foťák jen tak stát na stole. Moc mu ten jemnej píseček neprospěl. Příště ho pořádně ochráním. De Wittům spadla na střechu tahle větev.
Večer jsem si chtěl ohřát špagety z poledne, ale De Wittovi mě pozvali na večeři. Koupili někde grilovaný vepřový žebírka s hranolkama.
středa, listopadu 28, 2007
Stránky z deníku XVII
Ráno jsem vstal rozradostněn, že se Soňa včera zase ozvala. Do StudiVZ napsala srandovní věci, šířící dobré jméno našeho Mitduschervereinu, z Greifswaldu poslala kupu fotek, který byly sice strašně zkomprimovaný, ale některý z nich byli hezký. Viděl jsem, že se mi o Zitušku hezky stará. Těším se, že možná už tenhle víkend na mě v Upingtonu bude čekat žlutej dopis.
S Andriesem bylo dneska všechno v pořádku, nebyl opitej, spolupracovalo se nám dobře. Protože jsem si u De Wittů zapomněl bloček s těma zápiskama, který jsem si spěšně dělal, když jsem byl s Andriesem na tahu, vytáh jsem laptopa a ťukal věty, na který jsem se ptal přímo do něj. Tahal jsem z Andriese věty záporné a zakazovací: nespi, nesmíš spát, nekuř, neodcházej, nemám hlad, ještě nechci jíst, nefouká vítr, nemám peníze, atd. Bylo to plodné vyptávání. Zatímco včera jsem znal akorát zapornou částici ||u, dneska jsem narazil na další dvě záporné konstrukce, o kterých jsem předtím nevěděl. Jedna se tvoří pomocným záporným slovesem čoã’a zhruba ve významu nebýt (v našem dosavadním korpusu jsem to našel jen v jednom textu jako samostatné sloveso). Ta druhá je zakazovací, tvořená asi taky slovesem ||chala, který zatím nikde v našem korpusu není. Gramatika záporu v n|uuštině je ještě zcela neorané pole a je toho ještě mnoho nejasného. Čekal jsem, že dojde taky ve slovníku avizovanou zakazovací částici g=ii, ale kde nic tu nic. Moje včerejší teorie o negaci obou spojených sloves se nepotvrdila nebo není obecně platná. Nechci pracovat má v n|uuštině záporné jen sloveso chtít.
Andries po mě zkusmo loudil 20 R, že by si rád odpoledne zašel koupit kafe. Jo, kafe, pomyslel jsem si. Řek jsem mu, že jsme se domluvili, že peníze dostane až v sobotu. S sebou jsem neměl dneska vůbec nic. A už jsem se ptal jak se to řekne n|uusky, což se vyplatilo. Pak Andries říkal, že se zamýšlel nad tou cestou do Olifantshoeku, a vidí to jako nereálný. Říkal, že mu není tak dobře, aby se tam na jeden nebo dva dny vypravil. Má už slabej měchýř, musí chodit často čůrat, a já nevím co ještě. Tak jsme to zatím přeplánovali tak, že přivezeme jeho dvě dcery a tu jednu babku z Olifantshoeku na pár dní do Upingtonu, a dědu Andriese tam za nima přivezeme, třeba jen vždycky na dopoledne. Nějak to zařídíme. Ale každopádně bude mimořádně přínosný natočit Andriese v rozhovoru s ostatníma.
Nikdo z vnoučat nechtěl půjčit kolo, a tak jsem dnes po dlouhé době dojel tam a zpět bez píchnutí. Bylo taky vyjímečně málo aut na silnici, takže jsem nemusel nikomu uhýbat.
Cestou domů mě viděl pan policejní vyšetřovatel, kterej se mnou probíral tu ztrátu peněz. Ptal se mně co a jak. Řekl jsem, že potřebuju aby mi faxnul to oficiální policejní nahlášení ztráty. To evidenční číslo, který mi sdělili telefonicky je sice fajn, ale s ním si v Lipsku nebudou vědět rady. Fax ale do večera nepřišel. Zavolám mu třeba zítra odpoledne, abych mu to zase připomněl.
De Wittovic psi měli dneska ňákel tulimangel. Málem mě umačkali, když jsem přijel. Celý odpoledne mi pak pět psů obléhalo práh strkali nosy dovnitř a těšili se až projdu kolem nich abych je pohladil. Už i domácí Nálinka přišla na to, že je fajn když se nechá podrbat a pohladit. Jen nejdrzejší a nejpyšnější domácí Minka dělá že to nemá zapotřebí. Akorát už na mě tolik neštěká, a když jsou ostatní psi pryč, dolejzá a zkouší, zda ji taky nepohladím.
Zde Cuketka a za ní Minka
Bylo vedro, hlášeno bylo 35 °C ale vypadalo to na víc. Bez klimatizace se nedalo vydržet. Produktivně pracovat jsem byl schopen až v pozdním odpoledni a večer.
S Andriesem bylo dneska všechno v pořádku, nebyl opitej, spolupracovalo se nám dobře. Protože jsem si u De Wittů zapomněl bloček s těma zápiskama, který jsem si spěšně dělal, když jsem byl s Andriesem na tahu, vytáh jsem laptopa a ťukal věty, na který jsem se ptal přímo do něj. Tahal jsem z Andriese věty záporné a zakazovací: nespi, nesmíš spát, nekuř, neodcházej, nemám hlad, ještě nechci jíst, nefouká vítr, nemám peníze, atd. Bylo to plodné vyptávání. Zatímco včera jsem znal akorát zapornou částici ||u, dneska jsem narazil na další dvě záporné konstrukce, o kterých jsem předtím nevěděl. Jedna se tvoří pomocným záporným slovesem čoã’a zhruba ve významu nebýt (v našem dosavadním korpusu jsem to našel jen v jednom textu jako samostatné sloveso). Ta druhá je zakazovací, tvořená asi taky slovesem ||chala, který zatím nikde v našem korpusu není. Gramatika záporu v n|uuštině je ještě zcela neorané pole a je toho ještě mnoho nejasného. Čekal jsem, že dojde taky ve slovníku avizovanou zakazovací částici g=ii, ale kde nic tu nic. Moje včerejší teorie o negaci obou spojených sloves se nepotvrdila nebo není obecně platná. Nechci pracovat má v n|uuštině záporné jen sloveso chtít.
Andries po mě zkusmo loudil 20 R, že by si rád odpoledne zašel koupit kafe. Jo, kafe, pomyslel jsem si. Řek jsem mu, že jsme se domluvili, že peníze dostane až v sobotu. S sebou jsem neměl dneska vůbec nic. A už jsem se ptal jak se to řekne n|uusky, což se vyplatilo. Pak Andries říkal, že se zamýšlel nad tou cestou do Olifantshoeku, a vidí to jako nereálný. Říkal, že mu není tak dobře, aby se tam na jeden nebo dva dny vypravil. Má už slabej měchýř, musí chodit často čůrat, a já nevím co ještě. Tak jsme to zatím přeplánovali tak, že přivezeme jeho dvě dcery a tu jednu babku z Olifantshoeku na pár dní do Upingtonu, a dědu Andriese tam za nima přivezeme, třeba jen vždycky na dopoledne. Nějak to zařídíme. Ale každopádně bude mimořádně přínosný natočit Andriese v rozhovoru s ostatníma.
Nikdo z vnoučat nechtěl půjčit kolo, a tak jsem dnes po dlouhé době dojel tam a zpět bez píchnutí. Bylo taky vyjímečně málo aut na silnici, takže jsem nemusel nikomu uhýbat.
Cestou domů mě viděl pan policejní vyšetřovatel, kterej se mnou probíral tu ztrátu peněz. Ptal se mně co a jak. Řekl jsem, že potřebuju aby mi faxnul to oficiální policejní nahlášení ztráty. To evidenční číslo, který mi sdělili telefonicky je sice fajn, ale s ním si v Lipsku nebudou vědět rady. Fax ale do večera nepřišel. Zavolám mu třeba zítra odpoledne, abych mu to zase připomněl.
De Wittovic psi měli dneska ňákel tulimangel. Málem mě umačkali, když jsem přijel. Celý odpoledne mi pak pět psů obléhalo práh strkali nosy dovnitř a těšili se až projdu kolem nich abych je pohladil. Už i domácí Nálinka přišla na to, že je fajn když se nechá podrbat a pohladit. Jen nejdrzejší a nejpyšnější domácí Minka dělá že to nemá zapotřebí. Akorát už na mě tolik neštěká, a když jsou ostatní psi pryč, dolejzá a zkouší, zda ji taky nepohladím.
Zde Cuketka a za ní Minka
Bylo vedro, hlášeno bylo 35 °C ale vypadalo to na víc. Bez klimatizace se nedalo vydržet. Produktivně pracovat jsem byl schopen až v pozdním odpoledni a večer.
úterý, listopadu 27, 2007
Stránky z deníku XVI
Dneska ráno bylo zadní kolo prázdný. To kvůli tý jedný malý dírce, kterou jsem nemohl najít. Tak jsem záplatoval. Když jsem jel k Andriesovi, musel jsem před vrcholkem kopce, kde nebylo vidět, nejede-li něco doprotivky, sjet se silnice, abych uhnul autu, který mě předjíždělo. Žel, okraj byl tak kamenitej a nerovnej, a bylo to tak dokopce, že jsem to neušlapal, neudržel rovnováhu a skončil v nepříjemně bodlavým a drásavým trní. Sice jen kolenem a lýtkem, ale svědí to jako čert. V kolenní jamce se potím víc a ten pot tu ránu jen ještě víc rozdrážďuje.
Přijel jsem k Andriesovi na devátou. Byl střízlivej. Vyptával jsem se na svý zápisky ze včerejška a ke konci jsme pracovali na tý mý první nahrávce u něho. Stačilo pár dní počkat, nechat vědomosti usadit, a rázem mi bylo jasný, jak správně analyzovat strukturu jednoho souvětí, se kterým jsem si předtím nevěděl rady. Bylo to taky tím, že jsem zápornou částici ||u slyšel a napsal jako zájmeno ku, což mi tam gramaticky pranic nepasovalo. Poznatek ten vede k závěru, že chci-li říct nechci plýtvat musím v n|uuštině mít obě slovesa (chtít i plýtvat) záporná, takže n|uuáci to říkaj gramaticky jako nechci neplýtvat ale znamená to nechci plýtvat. Otázkou zůstává, jak se řekne něco ve významu nechci neplýtvat nebo nechci nejíst atp.
Dcera Andriesovna se pak bavila s Andriesem, a vyšlo najevo, že včera to nebyly jen ty dvě flašky bílýho na tý naší vycházce, ale ještě hned ráno v šest další dvě flašky v tý špeluňce People’s choice na rohu ulice. Když jsem včera krátce po osmý přijel, byl Andries pravda tak nějak podnapilej a rozveselenej. Všímám si, že pokaždý když je pod parou tak se snaží mluvit anglicky (americkou angličtinou). Je to legrační. Vyslovuje afrikáštinu jako Burian s horkým bramborem v hubě. Od Chrise asi pochytil pár anglickejch zájmen a sloves a používá je jak si je sám vyložil. Například pause ‘udělat si přestávku’ si vyložil jako ‘povídat si’. Takže pak z něj leze něco jako We must pause in die tal ‘Musíme si povídat n|uusky’.
Cestou domů mě předjela a stopla jedna stará paní v modrým pick-upu. Vyptávala se, co dělám, nějak se doslechla, že bydlím u De Wittů, věděla dokonce i o Martině a Leně (i to, že Lena je z (Bělo-)Ruska). Zná se s De Wittovejma, vyprávěla o oslavě 75. výročí založení kostela. Myslela že budu třeba chtít pracovat u jejího syna na farmě, že tam hledaj pomocníka, ale vysvělil jsem jí, co tu dělám, a že to je práce až až. Pak vyprávěla že má známý v Německu, kteří každej rok jezděj na dva měsíce sem a k Botswanskýmu pohraničí. Nechala si přes ně v Německu opravit starý kukačky a nemohla je minule pozvat k sobě protože měla něco s kotníkem a musela do nemocnice. Vyprávěla toho ještě spoustu (řetězcem nejrůznějších asociací). Ale v podstatě chce těm známejm teď napsat Vánoční pozdrav, a to by ráda německy. Tak se ptala, zda bych jí to nepřelozil, že by dneska večer zajela s dopisem za mnou k De Wittům. No tak že jo. Dala mi na cestu ještě hrst slanejch arašídů. Abych mohl líp řídit, rychle jsem arašídy jedl, ale cucal jsem v puse ještě sladkej ovocnej bombónek kterej jsem si dal v půli cesty. Směs chutí to byla pozoruhodná.
Ještě než jsem z Raaswateru dojel na asfaltku, všiml jsem si, že se ze zadního kola na mě směje trn, kterej jsem tam raději nechal zabodnutej, abych to vůbec stihl dojet. Takže jsem dojel a zase záplatoval. Zadní kolo už bylo dvanáctkrát píchlý.
Pak jsem si musel chvíli zdřímnout. bylo vedro a byl jsem všecek znaven. Odpoledne jsem dělal n|uuštinu. Zjistil jsem, že si musím nutně pořídit figurky, abych si mohl s Andriesem názorně vymodelovat a vysvětlit situace z vyprávěných příběhů. Potřebuju lidi, muže, ženy, děti, nejlépe černochy, zvířata (hyjenu, gazelu, kozu, ovci, koně, slona, leoparda, geparda, vlka, lva, želvu, hada, pštrosa, gnua, psa a brouka (ten nemusí bejt v měřítku ;-))) a pak pár stromů a keřů. De Wittovi mi poradili jeden obchůdek v Upingtonu. Vím, že prodejny pikovláčků v Německu a katalogy mají velkej výběr nejrůznějších figurek, ale pokud by byly v měřítku H0, tak budou moc malý, potřeboval bych je větší, asi takový jako byli figurky indiánů, se kterýma jsem si hrával. Ty by se hodili. Uvidím, co se dá v Upingtonu sehnat.
Večer přišla ta paní, která chtěla přeložit vánoční pozdrav. Napsala to anglicky, tak jsem to raz dva přeložil, bylo toho pár řádků. Dostal jsem to oříškovou mléčnou čokoládu (-:
Večeřel jsem u De Wittů, někde ve městě koupili smaženou rybu s hranolkama. K tomu jsme měli strouhanou mrkev s ananasem a šendy (pivo se sprite (asi 1:4)).
Večer jsem poseděl chvíli na internetu. Soňa byla online, vrátila se z Greifswaldu, kde neměla internet. Proto mi nemohla psát. Online byl i tatínek, tak jsme se domluvili, že mi zavolá k De Wittům. Paní De Wittová je taky taková správně zvědavá, jako naše máma, tak jsem ji nabídl, že jestli chce slyšet češtinu, tak můžem hovor klidně dát nahlas. To ale tam na tom faxu nešlo, tak se paní na chvilku připojila špionážně z kuchyně (-:
Přijel jsem k Andriesovi na devátou. Byl střízlivej. Vyptával jsem se na svý zápisky ze včerejška a ke konci jsme pracovali na tý mý první nahrávce u něho. Stačilo pár dní počkat, nechat vědomosti usadit, a rázem mi bylo jasný, jak správně analyzovat strukturu jednoho souvětí, se kterým jsem si předtím nevěděl rady. Bylo to taky tím, že jsem zápornou částici ||u slyšel a napsal jako zájmeno ku, což mi tam gramaticky pranic nepasovalo. Poznatek ten vede k závěru, že chci-li říct nechci plýtvat musím v n|uuštině mít obě slovesa (chtít i plýtvat) záporná, takže n|uuáci to říkaj gramaticky jako nechci neplýtvat ale znamená to nechci plýtvat. Otázkou zůstává, jak se řekne něco ve významu nechci neplýtvat nebo nechci nejíst atp.
Dcera Andriesovna se pak bavila s Andriesem, a vyšlo najevo, že včera to nebyly jen ty dvě flašky bílýho na tý naší vycházce, ale ještě hned ráno v šest další dvě flašky v tý špeluňce People’s choice na rohu ulice. Když jsem včera krátce po osmý přijel, byl Andries pravda tak nějak podnapilej a rozveselenej. Všímám si, že pokaždý když je pod parou tak se snaží mluvit anglicky (americkou angličtinou). Je to legrační. Vyslovuje afrikáštinu jako Burian s horkým bramborem v hubě. Od Chrise asi pochytil pár anglickejch zájmen a sloves a používá je jak si je sám vyložil. Například pause ‘udělat si přestávku’ si vyložil jako ‘povídat si’. Takže pak z něj leze něco jako We must pause in die tal ‘Musíme si povídat n|uusky’.
Cestou domů mě předjela a stopla jedna stará paní v modrým pick-upu. Vyptávala se, co dělám, nějak se doslechla, že bydlím u De Wittů, věděla dokonce i o Martině a Leně (i to, že Lena je z (Bělo-)Ruska). Zná se s De Wittovejma, vyprávěla o oslavě 75. výročí založení kostela. Myslela že budu třeba chtít pracovat u jejího syna na farmě, že tam hledaj pomocníka, ale vysvělil jsem jí, co tu dělám, a že to je práce až až. Pak vyprávěla že má známý v Německu, kteří každej rok jezděj na dva měsíce sem a k Botswanskýmu pohraničí. Nechala si přes ně v Německu opravit starý kukačky a nemohla je minule pozvat k sobě protože měla něco s kotníkem a musela do nemocnice. Vyprávěla toho ještě spoustu (řetězcem nejrůznějších asociací). Ale v podstatě chce těm známejm teď napsat Vánoční pozdrav, a to by ráda německy. Tak se ptala, zda bych jí to nepřelozil, že by dneska večer zajela s dopisem za mnou k De Wittům. No tak že jo. Dala mi na cestu ještě hrst slanejch arašídů. Abych mohl líp řídit, rychle jsem arašídy jedl, ale cucal jsem v puse ještě sladkej ovocnej bombónek kterej jsem si dal v půli cesty. Směs chutí to byla pozoruhodná.
Ještě než jsem z Raaswateru dojel na asfaltku, všiml jsem si, že se ze zadního kola na mě směje trn, kterej jsem tam raději nechal zabodnutej, abych to vůbec stihl dojet. Takže jsem dojel a zase záplatoval. Zadní kolo už bylo dvanáctkrát píchlý.
Pak jsem si musel chvíli zdřímnout. bylo vedro a byl jsem všecek znaven. Odpoledne jsem dělal n|uuštinu. Zjistil jsem, že si musím nutně pořídit figurky, abych si mohl s Andriesem názorně vymodelovat a vysvětlit situace z vyprávěných příběhů. Potřebuju lidi, muže, ženy, děti, nejlépe černochy, zvířata (hyjenu, gazelu, kozu, ovci, koně, slona, leoparda, geparda, vlka, lva, želvu, hada, pštrosa, gnua, psa a brouka (ten nemusí bejt v měřítku ;-))) a pak pár stromů a keřů. De Wittovi mi poradili jeden obchůdek v Upingtonu. Vím, že prodejny pikovláčků v Německu a katalogy mají velkej výběr nejrůznějších figurek, ale pokud by byly v měřítku H0, tak budou moc malý, potřeboval bych je větší, asi takový jako byli figurky indiánů, se kterýma jsem si hrával. Ty by se hodili. Uvidím, co se dá v Upingtonu sehnat.
Večer přišla ta paní, která chtěla přeložit vánoční pozdrav. Napsala to anglicky, tak jsem to raz dva přeložil, bylo toho pár řádků. Dostal jsem to oříškovou mléčnou čokoládu (-:
Večeřel jsem u De Wittů, někde ve městě koupili smaženou rybu s hranolkama. K tomu jsme měli strouhanou mrkev s ananasem a šendy (pivo se sprite (asi 1:4)).
Večer jsem poseděl chvíli na internetu. Soňa byla online, vrátila se z Greifswaldu, kde neměla internet. Proto mi nemohla psát. Online byl i tatínek, tak jsme se domluvili, že mi zavolá k De Wittům. Paní De Wittová je taky taková správně zvědavá, jako naše máma, tak jsem ji nabídl, že jestli chce slyšet češtinu, tak můžem hovor klidně dát nahlas. To ale tam na tom faxu nešlo, tak se paní na chvilku připojila špionážně z kuchyně (-:
pondělí, listopadu 26, 2007
Stránky z deníku XV
Ráno jsem časně vyjel, ale hned jsem píchnul. A to tak moc, že jsem ani nedojel. Musel jsem v půli cesty lepit duši. Tak jsem k Andriesovi dojel asi o 40 minut pozdějc. Práce začala dobře. V sobotu jsme si domluvili, že dneska posedíme venku na zahradě, a budeme si cvičit n|uuskou konverzaci. Takže jsem notebook pro pohodlnost nezapnul a snažil se vše zapisovat do bločku. Bavili jsme se příjemně, Andries měl radost z tabáku i rolovátka na cigarety. Pak na mě ale loudil peníze. Říkal něco o 20 R. Já jsem řek, že mám s sebou akorát tu stovku pro něho. Tak říkal, ať mu zaplatím už teď. No pro mě za mě ... Dnes jsem měl s sebou výjimečně i svačinu, tak jsem ji vytáh a podělil se o ní s Andriesem. Pak se ptal, jestli už půjdu. Ne ne, ještě můžeme dvě hodinky pilně pracovat. Navrhl, abysme se šli projít po okolí. Tak fajn. Povídali jsme si dál, já se snažil toho do bločku zapsat co nejvíc, ale sotva měl jsem pokaždý sotva půlku věty Andries už zase říkal něco dalšího a to starý už nezopakovával přesně tak jak to řekl napoprvé.
Zjistil jsem, že Andries bydlí hned u hospody. Vlastně to ani jako hospoda nevypadá, ale prodávaj tam pití. U Dranwinkel People’s Choice se jen zastavil a pokecal s prodavačkou. Pak jsme šli zase zpátky, minuli jsme sousedy na druhý straně od Andriese dál ob barák jsme vešli do dvorku. Vysedávala tam skupinka divnejch očividně nezaměstnanejch týpků, se kterejma se Andries znal. Hospodu jsem v tom opravdu nehledal. Ale prodávali tam bílý víno a cigarety s kdovíjakým tabákem motaný do novinovýho papíru. (Takže už vím, kde si to pořád kupuje.) Andries sotva si sedl poručil si hned flašku bílýho vína a vypil ji se servírkou asi napůl. Než jsem ho přesvědčil, abysme už zase šli, stačil si objednat a zrovna tak vypít i druhou flašku. Nechtěl jsem, aby tu druhou flašku dopíjel, ale než se definitivně zvedl, ještě jednou si pořádně přihnul z dvoudecový sklenice, pročež se pak po pár krocích svalil. Snažil jsem se ho udržet, ale spadli jsme oba. Nastěstí z toho vyvázl jen s ošklivou krvácející odřeninou na obočí. Spadnout o kousíček vedle, tak si o tak si o ten šutr mohl přinejlepším pořádně rozbít hlavu. Domů se sotva dopotácel. Přišel ho podpírat i středně starej vnuk, kterýmu jsem půjčil kolo, když jsme se byli s Andriesem na tý jeho procházce.
S Andriesovou dcerou, která mu tam vaří i uklízí, jsem se pak bavil, říkala, že je to s Andriesem opravdu špatný a k nevzdržení. Že sotva má peníze, tak se jde opít. Proto chtěla, abych mu minulej týden zaplatil až v pátek, a proto byl v sobotu opitej. Prášky samozřejmě pak nemůže brát. Tak jsem domluvil, že mu tehle týden zaplatím až v sobotu. 77 R který zbyly z hospody jsem tam dal do opatrování tý dceři. Andries, než usnul poctivým spánkem opilce se stačil s ní stači ještě pohádat, a rozplakal se nad tím, jak jsou na něj všichni zlí, jak mu ubližujou.
Zkusím Andriese přesvědčit, aby si ty peníze spořil na ty jeho třetí zuby, který snad pořád ještě chce. Klidně mu je budu poukazovat na konto. Nebo může mladýmu vnukovi koupit kolo za šest stovek. Nebo cokoliv jinýho, ale ať ty peníze nepropíjí. To na mě škemral 150 nebo 200 R za den, ale když to hodlá takhle prochlastat, tak dvacka by pro něho byla moc, protože za dvacku si koupí támhle vedle dvě flašky bílýho a ožere se do němoty. Ničí si tím už tak dost podlomený zdraví, prášky nemůže brát, na příbuzenstvo je zlej ... je to s ním těžký.
Středně starej vnuk mě než jsme vyšli s Andriesem do hospod srdceryvně vylíčil, jak chce navštívit nemocnou maminku v nemocnici, abych mu půjčil kolo. No tak teda jo. Nevím, byl-li ji skutečně navštívit, ale to že je nemocná, potvrdil Andries. Kolo samozřejmě vrátil probodaný trnama, takže jsem než jsem odjel ještě hodinu záplatoval. Celkový počet děr za dnešek se vyšplhal na čtyři (vím o jedný další, ale nemohl jsem ji najít). Takže to máme patnáct děr za čtrnáct dnů ježdění. Prohlásil jsem tam přede všema shluklýma vnoučatama a příbuznejma, že to bylo naposled, kdy jsem komukoliv z nich kolo půjčil. Mě to stojí hodně času to furt lepit.
Velkej vnuk pomocník byl dneska přítomen, ale nijak se neangažoval a ani peníze nechtěl. Přišlo mi to vhod, doufám, že už ho nebudu tolik potřebovat. Andries mi tu svou afrikánštinu bude muset odpřeříkal slovo po slovu sám.
Odpoledne jsem se snažil u De Wittů uploadnout fotky ze včerejšího dovádění u řeky, ale marně. Trvalo půl hodiny čekání na servr a přihlašovacích procedur, než jsem mohl začít uploadovat. Za hodinku to jdu zkontrolovat, ale bylo to přerušený, protože De Wittovi museli zjistit pozici náklaďáků. Jejich syn mi to ukazoval a vysvětloval. Maj to bezvadně zařízený. Každej z jejich kamionů má GPS vysílačku, takže nejen že přijímá signál a vypočítává svou pozici, on tu svou pozici taky vysílá zpátky přes satelit někam do centrály ze který si můžou přes internet ihned zjistit a na mapě zobrazit, kde se kterej kamion právě nachází, jak rychle jakým směrem jede. Syn říkal, že když třeba sjede mimo plánovanou trasu, že jim přijde upozorňovací SMSka. Nebo že můžou vyslat příkaz, aby ho to zastavilo. Zaplaceno maj taky, že kdyby jim kamion ukradli, že ho najdou a odškodněj je. Software na to pozorování se jmenuje Fleet Manager Professional (verze 8), myslím že to je od firmy VDO.
Napodruhý jsem u uploadu vydzřel čekat, ale když uploadnul všechny fotky, ztratil spojení se serverem, takže včechno čekání bylo marný. Kašlu na to. V neděli zajdu zase do kavárny.
Zjistil jsem, že Andries bydlí hned u hospody. Vlastně to ani jako hospoda nevypadá, ale prodávaj tam pití. U Dranwinkel People’s Choice se jen zastavil a pokecal s prodavačkou. Pak jsme šli zase zpátky, minuli jsme sousedy na druhý straně od Andriese dál ob barák jsme vešli do dvorku. Vysedávala tam skupinka divnejch očividně nezaměstnanejch týpků, se kterejma se Andries znal. Hospodu jsem v tom opravdu nehledal. Ale prodávali tam bílý víno a cigarety s kdovíjakým tabákem motaný do novinovýho papíru. (Takže už vím, kde si to pořád kupuje.) Andries sotva si sedl poručil si hned flašku bílýho vína a vypil ji se servírkou asi napůl. Než jsem ho přesvědčil, abysme už zase šli, stačil si objednat a zrovna tak vypít i druhou flašku. Nechtěl jsem, aby tu druhou flašku dopíjel, ale než se definitivně zvedl, ještě jednou si pořádně přihnul z dvoudecový sklenice, pročež se pak po pár krocích svalil. Snažil jsem se ho udržet, ale spadli jsme oba. Nastěstí z toho vyvázl jen s ošklivou krvácející odřeninou na obočí. Spadnout o kousíček vedle, tak si o tak si o ten šutr mohl přinejlepším pořádně rozbít hlavu. Domů se sotva dopotácel. Přišel ho podpírat i středně starej vnuk, kterýmu jsem půjčil kolo, když jsme se byli s Andriesem na tý jeho procházce.
S Andriesovou dcerou, která mu tam vaří i uklízí, jsem se pak bavil, říkala, že je to s Andriesem opravdu špatný a k nevzdržení. Že sotva má peníze, tak se jde opít. Proto chtěla, abych mu minulej týden zaplatil až v pátek, a proto byl v sobotu opitej. Prášky samozřejmě pak nemůže brát. Tak jsem domluvil, že mu tehle týden zaplatím až v sobotu. 77 R který zbyly z hospody jsem tam dal do opatrování tý dceři. Andries, než usnul poctivým spánkem opilce se stačil s ní stači ještě pohádat, a rozplakal se nad tím, jak jsou na něj všichni zlí, jak mu ubližujou.
Zkusím Andriese přesvědčit, aby si ty peníze spořil na ty jeho třetí zuby, který snad pořád ještě chce. Klidně mu je budu poukazovat na konto. Nebo může mladýmu vnukovi koupit kolo za šest stovek. Nebo cokoliv jinýho, ale ať ty peníze nepropíjí. To na mě škemral 150 nebo 200 R za den, ale když to hodlá takhle prochlastat, tak dvacka by pro něho byla moc, protože za dvacku si koupí támhle vedle dvě flašky bílýho a ožere se do němoty. Ničí si tím už tak dost podlomený zdraví, prášky nemůže brát, na příbuzenstvo je zlej ... je to s ním těžký.
Středně starej vnuk mě než jsme vyšli s Andriesem do hospod srdceryvně vylíčil, jak chce navštívit nemocnou maminku v nemocnici, abych mu půjčil kolo. No tak teda jo. Nevím, byl-li ji skutečně navštívit, ale to že je nemocná, potvrdil Andries. Kolo samozřejmě vrátil probodaný trnama, takže jsem než jsem odjel ještě hodinu záplatoval. Celkový počet děr za dnešek se vyšplhal na čtyři (vím o jedný další, ale nemohl jsem ji najít). Takže to máme patnáct děr za čtrnáct dnů ježdění. Prohlásil jsem tam přede všema shluklýma vnoučatama a příbuznejma, že to bylo naposled, kdy jsem komukoliv z nich kolo půjčil. Mě to stojí hodně času to furt lepit.
Velkej vnuk pomocník byl dneska přítomen, ale nijak se neangažoval a ani peníze nechtěl. Přišlo mi to vhod, doufám, že už ho nebudu tolik potřebovat. Andries mi tu svou afrikánštinu bude muset odpřeříkal slovo po slovu sám.
Odpoledne jsem se snažil u De Wittů uploadnout fotky ze včerejšího dovádění u řeky, ale marně. Trvalo půl hodiny čekání na servr a přihlašovacích procedur, než jsem mohl začít uploadovat. Za hodinku to jdu zkontrolovat, ale bylo to přerušený, protože De Wittovi museli zjistit pozici náklaďáků. Jejich syn mi to ukazoval a vysvětloval. Maj to bezvadně zařízený. Každej z jejich kamionů má GPS vysílačku, takže nejen že přijímá signál a vypočítává svou pozici, on tu svou pozici taky vysílá zpátky přes satelit někam do centrály ze který si můžou přes internet ihned zjistit a na mapě zobrazit, kde se kterej kamion právě nachází, jak rychle jakým směrem jede. Syn říkal, že když třeba sjede mimo plánovanou trasu, že jim přijde upozorňovací SMSka. Nebo že můžou vyslat příkaz, aby ho to zastavilo. Zaplaceno maj taky, že kdyby jim kamion ukradli, že ho najdou a odškodněj je. Software na to pozorování se jmenuje Fleet Manager Professional (verze 8), myslím že to je od firmy VDO.
Napodruhý jsem u uploadu vydzřel čekat, ale když uploadnul všechny fotky, ztratil spojení se serverem, takže včechno čekání bylo marný. Kašlu na to. V neděli zajdu zase do kavárny.
neděle, listopadu 25, 2007
Stránky z deníku XIV
Ráno šli De Wittovi i se synem a dcerou a jejím snoubencem do kostela. Já jsem jel do Upingtonu. Zapomněl jsem si s sebou vzít nářadí na opravu kola. Dojel jsem jen tak tak. Duše zadního kola byla jak řešeto (tři díry). Měl jsem s sebou jen pumpičku a náhradní duši. Chyběli mi montážní klíče a záplaty. Zapomněl jsem si i klíče od kola, takže jsem přemýšlel, jak to udělat, abych mohl jít nakoupit. Naštěstí mě už v Upingtonu zná dozorce v internetový kavárně, tak jsem k němu zašel a poprosil ho, nemůžu-li si u něj vevnitř odstavit kolo. Jo, šlo to, místa tam bylo dost, lidí málo. Internetový připojení náhodou zrovna šlo, tak jsem využil příležitosti a chvíli pobyl. Do blogů jsem dodal fotky a obrázky, nainstaloval jsem na kavárenským počítači Google Earth a vyhledal a poslal jsem důležitá místa, kde se vyskytuju.
Doufal jsem, že bude Soňa online, ale nebyla. Ani na okounu se na nic z český gramatiky neptala, ani mejlíčka mi neposlala... )-: Možná dneska večer. Pak jsem asi ještě čtvrt hodinky okounil, stahoval si nový příspěvky z oblíbených klubů, abych si je doma v klidu přečetl. Podařilo se mi taky stáhnout Pear Story. V kavárně je internet mnohem rychlejší. Zvlášť když jsem tam byl jedinej kdo zrovna serfoval. Říkal jsem dozorci, že jsem tam minule chytil vira, a jen díky tomu, že mám vypnutý samovolný přehrávání CDček v vloženejch médií mi nezaviroval počítač. Kontroloval jsem to i dneska, USB tyčinka byla zase zavirovaná. Byl na ní autorun.inf s příkazem spustit setup.exe kterej byl nositelem W32/Fujacks-AM.
Andriesovi jsem koupil cigaretovej papír, trochu tabáku a takový to zavinovátko na ně. Už mi tenhle tejden zase kouřil z novin. Bavili jsme se o tom minulý dny, Vnuk pomocník říkal, že může to zavinovátko snadno obstarat. Ano, každej ho může snadno ostarat, ale jde jen o to, kdo ho skutečně obstará. Sobě jsem koupil jsem si chleba, fazole, tři čínský polívky a bon-pari (a taky ňáký plněný ovocný bombónky).
Pak jsem doufal, že bude mít kolařství otevříno, abych si tam mohl vyměnit tu píchlou duši. Nemělo. Ani jedno. Tak jsem zašel k benzínový pumpě poprosit perzonál o montážní klíče. Neměli, ale nabídl se, že se zeptá támhle přes ulici známýho. Za chvíli byl zpátky i s montážníma klíčema. Duši jsem vyměnil, napumpoval, poděkoval a dal jsem mu 5 R a jel jsem se podívat na místo, kde jsme byli v Upingtonu ubytovaní, není-li tam náhodou Martina, abysme domluvili dopravu Andriese do Olifantshoeku. Nebyla.
Jel jsem zpátky k De Wittům. Je to asi 11 km. Bydlej mezi osmým a devátým kilometrem silnice do Louisvale. Cestou k nim jsem píchl pro změnu přední kolo, ale jen malinko, takže jsem to stihl dojet s píchlým kolem. Doma jsem obě duše zalepil. Spočítal jsem záplaty: Jedenáct záplat za třináct dní ježdění. Čtyři na předním, Sedm na zadním kole. Pokaždý to byl trn. Ale lepší sjet se silnice na trny než se nechat sebrat předjíždějícím autem. Jezděj na tý silnici 100–120 km/h a není tam žádný místečko pro cyklisty. Naštěstí aut nejezdí tolik, takže se to dá vydržet.
De Wittovi mě zase pozvali k nedělní tabuli. Měli skopovou pečeni, kuře, fritovaný brambory, rýži, mrkev vařenou na sladko, a dobrej pudink (vlastně takovou mokrou sladkou bábovku s vanilkovou polevou). Takovou majonézovitou patlačku na to skopový udělala paní De Wittová z hořčice, (možná i křenu) a kondenzovanýho nebo jinak zahuštěnýho mlíka. Ŋ chŋ ãã čhá i (jídlo bylo dóóbrýý).
Odpoledne jeli všichni do Upingtonu k řece lyžovat. Byli už minulou neděli a to jsem se jich ptal co jako to je, jako jestli mají vodní lyže nebo co. Něco mi vysvětlovali, čemu jsem stejně nerozuměl, tak mě dneska vzali s sebou. Říkali ať udělám pár fotek, abyste viděli, jak tráví volný čas jihoafričtí běloši vyšší střední třídy. Taky jsem si to zkusil. Je to zábava, to jo. Říkám si ale, že kamenná stavebnice nebo vláčky vyjdou asi na stejný peníze, jsou trvalejší hodnoty a šetrnější k přírodě. Navíc tím děti získaj cennější vědomosti, viď, Soni?
Tímhle jsem rejdil po Oranžový řece.
V tomhletom jsme se vzájemně tahali
Akorát jsem z toho neuměl vystoupit (-:
Panímáma De Wittová to brala pěkně z ostra
Další fotky případně mejlem.
Doufal jsem, že bude Soňa online, ale nebyla. Ani na okounu se na nic z český gramatiky neptala, ani mejlíčka mi neposlala... )-: Možná dneska večer. Pak jsem asi ještě čtvrt hodinky okounil, stahoval si nový příspěvky z oblíbených klubů, abych si je doma v klidu přečetl. Podařilo se mi taky stáhnout Pear Story. V kavárně je internet mnohem rychlejší. Zvlášť když jsem tam byl jedinej kdo zrovna serfoval. Říkal jsem dozorci, že jsem tam minule chytil vira, a jen díky tomu, že mám vypnutý samovolný přehrávání CDček v vloženejch médií mi nezaviroval počítač. Kontroloval jsem to i dneska, USB tyčinka byla zase zavirovaná. Byl na ní autorun.inf s příkazem spustit setup.exe kterej byl nositelem W32/Fujacks-AM.
Andriesovi jsem koupil cigaretovej papír, trochu tabáku a takový to zavinovátko na ně. Už mi tenhle tejden zase kouřil z novin. Bavili jsme se o tom minulý dny, Vnuk pomocník říkal, že může to zavinovátko snadno obstarat. Ano, každej ho může snadno ostarat, ale jde jen o to, kdo ho skutečně obstará. Sobě jsem koupil jsem si chleba, fazole, tři čínský polívky a bon-pari (a taky ňáký plněný ovocný bombónky).
Pak jsem doufal, že bude mít kolařství otevříno, abych si tam mohl vyměnit tu píchlou duši. Nemělo. Ani jedno. Tak jsem zašel k benzínový pumpě poprosit perzonál o montážní klíče. Neměli, ale nabídl se, že se zeptá támhle přes ulici známýho. Za chvíli byl zpátky i s montážníma klíčema. Duši jsem vyměnil, napumpoval, poděkoval a dal jsem mu 5 R a jel jsem se podívat na místo, kde jsme byli v Upingtonu ubytovaní, není-li tam náhodou Martina, abysme domluvili dopravu Andriese do Olifantshoeku. Nebyla.
Jel jsem zpátky k De Wittům. Je to asi 11 km. Bydlej mezi osmým a devátým kilometrem silnice do Louisvale. Cestou k nim jsem píchl pro změnu přední kolo, ale jen malinko, takže jsem to stihl dojet s píchlým kolem. Doma jsem obě duše zalepil. Spočítal jsem záplaty: Jedenáct záplat za třináct dní ježdění. Čtyři na předním, Sedm na zadním kole. Pokaždý to byl trn. Ale lepší sjet se silnice na trny než se nechat sebrat předjíždějícím autem. Jezděj na tý silnici 100–120 km/h a není tam žádný místečko pro cyklisty. Naštěstí aut nejezdí tolik, takže se to dá vydržet.
De Wittovi mě zase pozvali k nedělní tabuli. Měli skopovou pečeni, kuře, fritovaný brambory, rýži, mrkev vařenou na sladko, a dobrej pudink (vlastně takovou mokrou sladkou bábovku s vanilkovou polevou). Takovou majonézovitou patlačku na to skopový udělala paní De Wittová z hořčice, (možná i křenu) a kondenzovanýho nebo jinak zahuštěnýho mlíka. Ŋ chŋ ãã čhá i (jídlo bylo dóóbrýý).
Odpoledne jeli všichni do Upingtonu k řece lyžovat. Byli už minulou neděli a to jsem se jich ptal co jako to je, jako jestli mají vodní lyže nebo co. Něco mi vysvětlovali, čemu jsem stejně nerozuměl, tak mě dneska vzali s sebou. Říkali ať udělám pár fotek, abyste viděli, jak tráví volný čas jihoafričtí běloši vyšší střední třídy. Taky jsem si to zkusil. Je to zábava, to jo. Říkám si ale, že kamenná stavebnice nebo vláčky vyjdou asi na stejný peníze, jsou trvalejší hodnoty a šetrnější k přírodě. Navíc tím děti získaj cennější vědomosti, viď, Soni?
Tímhle jsem rejdil po Oranžový řece.
V tomhletom jsme se vzájemně tahali
Akorát jsem z toho neuměl vystoupit (-:
Panímáma De Wittová to brala pěkně z ostra
Další fotky případně mejlem.
sobota, listopadu 24, 2007
Stránky z deníku XIII
Dnes mám šťastnej den. Píchl jsem jen na ceště zpátky a jen přední kolo. V zaplepování duší dosahuji dokonalosti na kterou jsem hrdý. Už mám dobrej odhad kde všude kolem díry je třeba zdrsnit duši a kolik kam nanýst lepidla, aby po pětiminutovým zavadnutí záplata perfektně držela. Kladu si otázku, proč se dělaj pneumatiky a duše na kolo tak, aby šly píchnout. Proč se nedělaj standardně ty nepropíchnutelný. Od tý doby co je v Lipsku mám, píchl jsem jen jednou.
Čím víc jsem tady nucenej pracovat s levnýma nekvalitníma věcma, tím víc si cením kvalitních byť drahejch věcí. Na každičkým coulu toho kola, na kterým musím jezdit je znát, že to vyšetřili materiálem i konstrukcí jen na to nejnutnější. Je to příšerný s něčím takovým jezdit a cokoliv na tom kole doštelovávat či opravovat (a že toho je). I to mininářadí, který vozím s sebou na opravu kola a pumpička. To je všechno tam nepřesně vyrobený, až hanba. Jednu z matek na tom kole vůbec nemůžu povolit, protože klíč, kterej na ni má pasovat na ni prostě nepasuje. I ten tetris za 2 € má nepěkně provedený knoflíky, který se mačkaj tak nějak divně, baterky do toho taky nešly dát, no hrůza. Nůžky na nehty z Nepálu taky. Jak já je nerad beru do ruky. Reoproduktory pro přehrávání wavíků v počítači. Koupili jsme ty nejdražší nejskladnější, co se tady prodávaj (za 20 €), a stojej za zlámanou grešli. Ze sluchátek, který nám koupil systémák v MPI tak strašně bolej uši, že jsem si ještě v Lipsku honem rychle běžel koupit lepší. Stáli asi dvakrát tolik ale uši z nich tolik nebolej. Schválně jsem je Martině v Upingtonu jednou půjčil. Od tý doby si stěžuje na sluchátka, který má s sebou z MPI.
Ale to je problém dnešní doby. Vědec požádá o grant. Když komise vidí, že si tam žádá 250 € na sluchátka a reproduktory, pošlou ho s tím do háje. Ten, kdo tu práci oddře na šustítkách v notebooku a šťepslíkách za 5 €, tomu grant povolej. Máme s Lenou podezření, že Tomovi ten grant dali jen proto, že kromě jednoho nahrávače a dvou notebooků pro Martinu a pro mě nechtěl v podstatě žádnou další technickou výbavu. Prej že si ji může půjčit z MPI a od jinýho projektu, kterej má v Namibii. Jo. Leda hovno, jak jsme zjistili. Všechno je rozpůjčovaný kdovíkde. Nebejt toho, že se Lenina známá těsně před naším odletem vrátila z výzkumu a mohla nám půjčit použitelnej druhej nahrávač, tak tu toho moc nenahrajem. V Londýně na školení jsem si všechnu tuhle nouzi uvědomil, vybral jsem všechny svoje úspory a šel koupit alespoň tři dobrý mikrofony, abysme mohli každej něčím nahrávat a za nahrávky se nemuseli stydět. Jeden mikrofon tu zůstal na ocet, protože mi řekli: Cože? Ty chceš koupit ke každýmu mikrofonu kabel? Vždyť do toho našeho nahrávače jdou zapojit jen dva. Jenže pak nám do klína nečkaně spadl ten druhej nahrávač a rázem jsme se přeli o kabel. Nahrávat jedním mikrofonem sebe a druhým mluvčího nebo mít dialog dvou mluvčích nahranej stereofonně už prostě nemůžeme. Když je to mono, přepisuje se víc mluvčích mnohem hůř. Je to fakt bída. Měl jsem vzít s sebou z domova ten kabel co má k mikrofonu Pepa.
No nic, zpět k aktuálnímu dění: Andries by dneska zase opitej. Asi se chodí každej pátek někam opíjet. Ale pracovalo se s ním příjemně. Nebyl tak na mol jako minulou sobotu. Už jsme se docela zkamarádili. Ve středu už si ke mně připosunul židličku, ve čtvrtek ráno se přestěhoval vedle mě, aby viděl na co se to v tom notebooku pořád koukám, a dneska když jsem vybaloval a chtěl se uvelebit na obvyklém místě, říkal ať si tu židli přendám vedle něj. Ale to bylo určitě nadměrnou přátelivostí z podnapilosti. Zase říkal, jak musíme víc mluvit n|uusky. Že už afrikánštině rozumím o poznání líp, ale ještě tu n|uuštinu si musím polepšit. Zase plánoval příští týden. Říkal, že mu je to s těma ztracenejma penězma moc líto, ptal se, jak dlouho spolu budeme ještě moct pracovat.
Co mi přišlo vhod je, že si přál, abychom někdy zajeli do Olifantshoeku za jeho dvěma dcerama, abysme si popovídali. (Že by taky uměli n|uusky?) Už je douho neviděl. To je moc fajn. Lámal jsem si hlavu, jak ho starýho nemocnýho na práškách, o holi posadím na jedno nebo dvě odpoledne dopravím do Olifantshoeku, abych ho na pár hodin posadil vedle tý jedný n|uuský babky, aby si s ní popovídal. Ta babka taky mluví nějakým odlišným nářečím, který je pravděpodobně blíž tomu Andriesovýmu než nářečí všech ostatních mluvčích. Pracuje s ní Martina. Má se tenhle nebo příští týden vrátit na pár dní do Upingtonu, tak musíme naplánovat půjčení auta a tak. Musím ji zavolat nebo poslat SMSku, abysme se v tom Upingtonu neminuli. Když Andries totiž z vlastní vůle bude chtít, tak to půjde o moc líp. Do tý hospody se taky vždycky ňákým zázrakem došourá. Dokonce bych zkusil i někde zastavit, a vyjít s ním pár kroků do pouště, mezi to křáčí a bodláčí, který tam roste. Třeba mi řekne co je na co dobrý, jak se to jmenuje, co se z tím dá dělat atp. Ikdyž takovejchhle věcí se on asi už navyprávěl habaděj, když chodil s Chrisem po poušti minulá léta. Jenže ty nahrávky a vyzkoumaný věci k nim jsme od Chrise jaksi nedostali.
Vnuk pomocník přišel dneska asi v 9 hodně naštvanej. Včera byl pryč, takže jsem mu nemohl sdělit, že musím ztrátu peněz oznámit na policii. Dneska si stěžoval, co že to mělo znamenat, že se ho policie vyptávala. Tak jsem mu to vysvětlil. Bude-li si nadále stěžovat, tak mu řeknu, že přeci na policii není nic špatnýho. Když nic neprovedl, nemá se přece čeho bát. Policie se zrovna tak může vyptávat De Wittů, zda mi ty peníze neukradli oni nebo jejch služebná. Můžou se vyptávat mě, zda jsem si to celý nevymyslel a 1600 z projektu si nestrčil do kapsy.
Na přepis z afrikánštiny toho moc nebylo, takže se vnuk pomocník zase odkulhal někam z kumpánama. Loudil na mě drobný, že si musí nabít telefon, ale ještě než jsem mu stačil odpovědět, vyloudil je ze svýho makaráda či bratrance nebo kdovíkoho. Nejen že bych mu je nedal, ale ani jsem je neměl. Kromě stovky pro Andriese neměl s sebou ani floka. Uvědomuju si, že to je zas druhej extrém. Měl bych s sebou mít alespoň pár peněz na telefon, abych se dovolal pomoci.
S malým vnukem jsme pak zkoušeli na mým laptopu přehrát dvě tři vypálený CDčka nebo DVDčka, ale byli tak beznadějně poškrábaný, že to nešlo.
Když jsem přijel, měl jsem hlad. Pan De Witt se právě odněkud vrátil a měl s sebou koupený ňáký hamburgry, tak mi hned jeden dal. Stejně jsem si pak ještě uvařil rejži a smíchal ji s pilchards in chilli sauce.
Odpoledne se mi na fíkovníku (?) v De Wittovic zahradě podařilo vyfotit jeden asi z pěti druhů ptáků. Malý ptáče asi právě vyletělo z hnízda a usedlo na větvičku nebezpečně blízko mě. Jeho ptačí rodiče se z toho mohli zbláznit, a lákali ho, lítali kolem něj srali na mě, ale to mě neodradilo. Tak blízko před objektiv už ho asi nedostanu. Pepo, není to náhodou Zosterops pallidus (Kap-Brillenvogel, Oranje-Brillenvogel)? De Wittovi maj krásnou knížku o ptácích Jižní Afriky (ISBN 1-86812-758, Kenneth Newman: Newman se voëls van Suider-Afrika). Je to ale Afrikánsky, mám ti ji v Upingtonu koupit?
Nezadržitelně mi docházej bombónky. Musím si zítra v Upingtonu koupit nový. Fajfku tady u De Wittů nemám kde kouřit, tak nekouřím a cucám bon-pari.
Podařilo se mi vyfotit Cuketku (za ní je Minka, ale ta je domácí povaleč, ta ke mě nechce).
Čím víc jsem tady nucenej pracovat s levnýma nekvalitníma věcma, tím víc si cením kvalitních byť drahejch věcí. Na každičkým coulu toho kola, na kterým musím jezdit je znát, že to vyšetřili materiálem i konstrukcí jen na to nejnutnější. Je to příšerný s něčím takovým jezdit a cokoliv na tom kole doštelovávat či opravovat (a že toho je). I to mininářadí, který vozím s sebou na opravu kola a pumpička. To je všechno tam nepřesně vyrobený, až hanba. Jednu z matek na tom kole vůbec nemůžu povolit, protože klíč, kterej na ni má pasovat na ni prostě nepasuje. I ten tetris za 2 € má nepěkně provedený knoflíky, který se mačkaj tak nějak divně, baterky do toho taky nešly dát, no hrůza. Nůžky na nehty z Nepálu taky. Jak já je nerad beru do ruky. Reoproduktory pro přehrávání wavíků v počítači. Koupili jsme ty nejdražší nejskladnější, co se tady prodávaj (za 20 €), a stojej za zlámanou grešli. Ze sluchátek, který nám koupil systémák v MPI tak strašně bolej uši, že jsem si ještě v Lipsku honem rychle běžel koupit lepší. Stáli asi dvakrát tolik ale uši z nich tolik nebolej. Schválně jsem je Martině v Upingtonu jednou půjčil. Od tý doby si stěžuje na sluchátka, který má s sebou z MPI.
Ale to je problém dnešní doby. Vědec požádá o grant. Když komise vidí, že si tam žádá 250 € na sluchátka a reproduktory, pošlou ho s tím do háje. Ten, kdo tu práci oddře na šustítkách v notebooku a šťepslíkách za 5 €, tomu grant povolej. Máme s Lenou podezření, že Tomovi ten grant dali jen proto, že kromě jednoho nahrávače a dvou notebooků pro Martinu a pro mě nechtěl v podstatě žádnou další technickou výbavu. Prej že si ji může půjčit z MPI a od jinýho projektu, kterej má v Namibii. Jo. Leda hovno, jak jsme zjistili. Všechno je rozpůjčovaný kdovíkde. Nebejt toho, že se Lenina známá těsně před naším odletem vrátila z výzkumu a mohla nám půjčit použitelnej druhej nahrávač, tak tu toho moc nenahrajem. V Londýně na školení jsem si všechnu tuhle nouzi uvědomil, vybral jsem všechny svoje úspory a šel koupit alespoň tři dobrý mikrofony, abysme mohli každej něčím nahrávat a za nahrávky se nemuseli stydět. Jeden mikrofon tu zůstal na ocet, protože mi řekli: Cože? Ty chceš koupit ke každýmu mikrofonu kabel? Vždyť do toho našeho nahrávače jdou zapojit jen dva. Jenže pak nám do klína nečkaně spadl ten druhej nahrávač a rázem jsme se přeli o kabel. Nahrávat jedním mikrofonem sebe a druhým mluvčího nebo mít dialog dvou mluvčích nahranej stereofonně už prostě nemůžeme. Když je to mono, přepisuje se víc mluvčích mnohem hůř. Je to fakt bída. Měl jsem vzít s sebou z domova ten kabel co má k mikrofonu Pepa.
No nic, zpět k aktuálnímu dění: Andries by dneska zase opitej. Asi se chodí každej pátek někam opíjet. Ale pracovalo se s ním příjemně. Nebyl tak na mol jako minulou sobotu. Už jsme se docela zkamarádili. Ve středu už si ke mně připosunul židličku, ve čtvrtek ráno se přestěhoval vedle mě, aby viděl na co se to v tom notebooku pořád koukám, a dneska když jsem vybaloval a chtěl se uvelebit na obvyklém místě, říkal ať si tu židli přendám vedle něj. Ale to bylo určitě nadměrnou přátelivostí z podnapilosti. Zase říkal, jak musíme víc mluvit n|uusky. Že už afrikánštině rozumím o poznání líp, ale ještě tu n|uuštinu si musím polepšit. Zase plánoval příští týden. Říkal, že mu je to s těma ztracenejma penězma moc líto, ptal se, jak dlouho spolu budeme ještě moct pracovat.
Co mi přišlo vhod je, že si přál, abychom někdy zajeli do Olifantshoeku za jeho dvěma dcerama, abysme si popovídali. (Že by taky uměli n|uusky?) Už je douho neviděl. To je moc fajn. Lámal jsem si hlavu, jak ho starýho nemocnýho na práškách, o holi posadím na jedno nebo dvě odpoledne dopravím do Olifantshoeku, abych ho na pár hodin posadil vedle tý jedný n|uuský babky, aby si s ní popovídal. Ta babka taky mluví nějakým odlišným nářečím, který je pravděpodobně blíž tomu Andriesovýmu než nářečí všech ostatních mluvčích. Pracuje s ní Martina. Má se tenhle nebo příští týden vrátit na pár dní do Upingtonu, tak musíme naplánovat půjčení auta a tak. Musím ji zavolat nebo poslat SMSku, abysme se v tom Upingtonu neminuli. Když Andries totiž z vlastní vůle bude chtít, tak to půjde o moc líp. Do tý hospody se taky vždycky ňákým zázrakem došourá. Dokonce bych zkusil i někde zastavit, a vyjít s ním pár kroků do pouště, mezi to křáčí a bodláčí, který tam roste. Třeba mi řekne co je na co dobrý, jak se to jmenuje, co se z tím dá dělat atp. Ikdyž takovejchhle věcí se on asi už navyprávěl habaděj, když chodil s Chrisem po poušti minulá léta. Jenže ty nahrávky a vyzkoumaný věci k nim jsme od Chrise jaksi nedostali.
Vnuk pomocník přišel dneska asi v 9 hodně naštvanej. Včera byl pryč, takže jsem mu nemohl sdělit, že musím ztrátu peněz oznámit na policii. Dneska si stěžoval, co že to mělo znamenat, že se ho policie vyptávala. Tak jsem mu to vysvětlil. Bude-li si nadále stěžovat, tak mu řeknu, že přeci na policii není nic špatnýho. Když nic neprovedl, nemá se přece čeho bát. Policie se zrovna tak může vyptávat De Wittů, zda mi ty peníze neukradli oni nebo jejch služebná. Můžou se vyptávat mě, zda jsem si to celý nevymyslel a 1600 z projektu si nestrčil do kapsy.
Na přepis z afrikánštiny toho moc nebylo, takže se vnuk pomocník zase odkulhal někam z kumpánama. Loudil na mě drobný, že si musí nabít telefon, ale ještě než jsem mu stačil odpovědět, vyloudil je ze svýho makaráda či bratrance nebo kdovíkoho. Nejen že bych mu je nedal, ale ani jsem je neměl. Kromě stovky pro Andriese neměl s sebou ani floka. Uvědomuju si, že to je zas druhej extrém. Měl bych s sebou mít alespoň pár peněz na telefon, abych se dovolal pomoci.
S malým vnukem jsme pak zkoušeli na mým laptopu přehrát dvě tři vypálený CDčka nebo DVDčka, ale byli tak beznadějně poškrábaný, že to nešlo.
Když jsem přijel, měl jsem hlad. Pan De Witt se právě odněkud vrátil a měl s sebou koupený ňáký hamburgry, tak mi hned jeden dal. Stejně jsem si pak ještě uvařil rejži a smíchal ji s pilchards in chilli sauce.
Odpoledne se mi na fíkovníku (?) v De Wittovic zahradě podařilo vyfotit jeden asi z pěti druhů ptáků. Malý ptáče asi právě vyletělo z hnízda a usedlo na větvičku nebezpečně blízko mě. Jeho ptačí rodiče se z toho mohli zbláznit, a lákali ho, lítali kolem něj srali na mě, ale to mě neodradilo. Tak blízko před objektiv už ho asi nedostanu. Pepo, není to náhodou Zosterops pallidus (Kap-Brillenvogel, Oranje-Brillenvogel)? De Wittovi maj krásnou knížku o ptácích Jižní Afriky (ISBN 1-86812-758, Kenneth Newman: Newman se voëls van Suider-Afrika). Je to ale Afrikánsky, mám ti ji v Upingtonu koupit?
Nezadržitelně mi docházej bombónky. Musím si zítra v Upingtonu koupit nový. Fajfku tady u De Wittů nemám kde kouřit, tak nekouřím a cucám bon-pari.
Podařilo se mi vyfotit Cuketku (za ní je Minka, ale ta je domácí povaleč, ta ke mě nechce).
pátek, listopadu 23, 2007
Stránky z deníku XII
Dneska jsem podruhé přijel k Andriesovi včas Vyhrabal jsem se z postele už v sedum, a v půl osmý jsem nasedl na kolo a vyrazil. Jelikož mi pan De Witt dojednal termín s policejním vyšetřovatelem na desátou, měl jsem s Andriesem jen kratičkou hodinku a půl práce. O to intenzivnějc jsme oba pracovali. Myslím, že čas, kdy tu Afrikánštinu zvládnu bez pomocníka se blíží. Dneska tam stejně nebyl. Jel prej navštívit rodiče do Upingtonu. Myslím že mi to včera oznamoval, takže nic extra podezřelýho. Vysvětlil jsem Andriesovi, že se mi ztratilo hodně projektovejch peněz, a že to musím nahlásit na policii.
Ve třičtvrtě na deset jsem už byl zpátky u De Wittů, pan vyšetřovatel přijel v deset. Všechno jsem mu to vysvětlil jak se co stalo, říkal jsem, že vlastně přesně nevím,, zmizeli-li peníze včera, protože mohli taky zmizet předevčírem, kdy jsem taky nahrával v kuchyni. Prostě že jsem je naposledy kontroloval v pondělí.
Zajeli jsme s panem vyšetřovatelem k Andriesovi, aby viděl kde bydlí, pan policejní krátce promluvil s jeho dcerou i s Andriesem, říkal, že se mnou jen projíždí místa, kde jsem se v posledních dnech zdržoval, že jsem ztratil peníze, a že ještě musí promluvit s tím klukem co mi pomáhá. (Teď už zase nevím, jak se jmenuje. Myslel jsem, že to je Jon, nebo Jan, ale pak to bylo stejně něco jinýho.)
Zajeli jsme zajeli zase k De Wittům, pan vyšetřovatel si zapsal moje telefonní číslo, i číslo na De Wittovi, kam mi pozdějc odpoledne volal registrační číslo policejním nahlášení ztráty peněz. Říkal, že z to nejspíš vyšetřovat nebudou. Myslím, že bude ta policejní zpráva stačit na MPI jako potvrzení, že jsem o ty peníze skutečně přišel. Ještě mu musím příští týden zavolat, aby mi tu zprávu faxnul nebo abych dostal něco do ruky. Třeba to pak díky tomu nebudu muset na MPI zaplatit.
Odpoledne jsem pak pilně zpracovával dnešní zápisk, rozumím n|uuštině zase o něco líp.
Paní De Wittová včera celej večer a dneska celý odpoledne vařila a pekla asi pro 200 lidí. Kostel slaví 75. výročí založení a paní De Wittová to celý zásobuje jídlem. Upekla parádní sladký pečivo, a pak plechy a krabice něčeho těžkýho, voňavýho. Dala mi i k večeři talíř zapečenejch brambor se šunkou a sýrem, velmi podobnejch tomu, co známe z Liberce. Pak to s panem De Wittem, služebnejma a mnou naložili do auta (pick-upu), kterým přijel syn na návštěvu, a naložili ještě vozík. Odjeli a dovolili mi pobýt na internetu.
Snažim se právě stáhnout Pear Stories, který možná s Andriesem projdu, je známej lingvistickej stimulus pro vyprávění.
Ve třičtvrtě na deset jsem už byl zpátky u De Wittů, pan vyšetřovatel přijel v deset. Všechno jsem mu to vysvětlil jak se co stalo, říkal jsem, že vlastně přesně nevím,, zmizeli-li peníze včera, protože mohli taky zmizet předevčírem, kdy jsem taky nahrával v kuchyni. Prostě že jsem je naposledy kontroloval v pondělí.
Zajeli jsme s panem vyšetřovatelem k Andriesovi, aby viděl kde bydlí, pan policejní krátce promluvil s jeho dcerou i s Andriesem, říkal, že se mnou jen projíždí místa, kde jsem se v posledních dnech zdržoval, že jsem ztratil peníze, a že ještě musí promluvit s tím klukem co mi pomáhá. (Teď už zase nevím, jak se jmenuje. Myslel jsem, že to je Jon, nebo Jan, ale pak to bylo stejně něco jinýho.)
Zajeli jsme zajeli zase k De Wittům, pan vyšetřovatel si zapsal moje telefonní číslo, i číslo na De Wittovi, kam mi pozdějc odpoledne volal registrační číslo policejním nahlášení ztráty peněz. Říkal, že z to nejspíš vyšetřovat nebudou. Myslím, že bude ta policejní zpráva stačit na MPI jako potvrzení, že jsem o ty peníze skutečně přišel. Ještě mu musím příští týden zavolat, aby mi tu zprávu faxnul nebo abych dostal něco do ruky. Třeba to pak díky tomu nebudu muset na MPI zaplatit.
Odpoledne jsem pak pilně zpracovával dnešní zápisk, rozumím n|uuštině zase o něco líp.
Paní De Wittová včera celej večer a dneska celý odpoledne vařila a pekla asi pro 200 lidí. Kostel slaví 75. výročí založení a paní De Wittová to celý zásobuje jídlem. Upekla parádní sladký pečivo, a pak plechy a krabice něčeho těžkýho, voňavýho. Dala mi i k večeři talíř zapečenejch brambor se šunkou a sýrem, velmi podobnejch tomu, co známe z Liberce. Pak to s panem De Wittem, služebnejma a mnou naložili do auta (pick-upu), kterým přijel syn na návštěvu, a naložili ještě vozík. Odjeli a dovolili mi pobýt na internetu.
Snažim se právě stáhnout Pear Stories, který možná s Andriesem projdu, je známej lingvistickej stimulus pro vyprávění.
čtvrtek, listopadu 22, 2007
Stránky z deníku XI
Ukradli mi 160 €. Nevím kdo, nevím kdy, ale 1600 R je fuč.
Mám podezření, že to byl Vnuk pomocník. Když si chtěl dneska půjčit kolo, musel jsem s Andriesem zrovna do kuchyně, abysme natočili novou nahrávku. Kolo bylo píchlý, a tak se vnuk pomocník nabídl, že ho opraví. Tak jsem ho tam nechal kolo opravovat. Z kuchyně jsem ho tu a tam skrz otevřený dveře sledoval, protože mě rušilo nahrávku, když pumpoval. Ale pro pumpičku a pro nářadí si musel sáhnout do mýho baťohu, a já tam měl peněženku i obálku s penězma pro Andriese. Když jsem přijel domů, něco mi říkalo, že ty peníze musím zkontrolovat. Nezmizeli všechny. Z obálky, ze který jsem platil Andriese 500 R a z mý peněženky, kde jsem měl čerstvě vybraný peníze pro nocleh u De Wittů, 1100 R. V obálce i v peněžence zbylo ještě dost peněz, aby to na první pohled nebylo nápadný. Ale 1600 je prostě fuč.
Já nevím, vzal-li je Vnuk pomocník. Myslím že jo, ale dokázat to nemůžu. Neviděl jsem ho. Nevim, zmizely-li ty peníze když kolo opravoval nebo když byl pryč nakoupit. Bylo to ode mě krajně neopatrný, nechat ho tam s penězma jen tak, kór když mi bylo jasný, že do baťohu poleze pro pumpičku a nářadí. Ale když já jsem takovej důvěřivej vůl.
Zrovna včera mi paní De Wittová říkala, ať si tady dám set sakra bacha, ať s sebou nenosím zbytečně moc peněz, protože stačí, když se rozkřikne, že s sebou vozím peníze, tak si klidně na mě někde počkaj. A já jsem zrovna ty peníze pro dneska, včera, ani předevčírem Andriese nepotřeboval, protože říkal, že mu mám zaplatit až v pátek. A svou peněženku jsem už vůbec nepotřeboval mít tak narvanou, ale já to ze zvyku pořád vozil s sebou. No, už nebudu.
Škoda, přeškoda, že mě tahle zkušenost stála 160 €.
Vnuk pomocník, pokaždý když si půjčil kolo, si dával sedlo níž, ale utahoval to tak strašně na krev a bezcitně, až strhnul závit. Minulý tři dny to ještě z posledních sil drželo, ale dneska to už nešlo. Takže mi vrátil kolo rozbitý. Vrátil mi ho naposled. Už mu ho nebudu půjčovat. Mám toho dost. Třikrát jsme spolu lepili duši, třikrát mu říkám, že to lepidlo tam musí nejmíň 5 minut schnout, než se tam připlácne záplata. Je to jasně vidět z piktogramů v návodu. Hádal se se mnou, že se to nemusí. Dneska, když to dělal sám, tak to samozřejmě nenechal zaschnout. Doma jsem to kontroloval, ty záplaty se odlepovaly. Ale měl jsem už v zásobě jen jednu poslední, takže jsem si musel napřed jet koupit nový
Využil jsem příležitosti a s paní De Wittovou jsem sjel do Upingtonu. V Baumarktu Midas, kde jsem kupoval kola (pro mě a Martinu) si mě ještě pamatovali a tam mi náhradní šroub a matku na dotažení sedla dali zadarmo. Pak jsem šupajdil do nejbližšího kolařství abych koupil 20 záplat, tubu lepidla a tři náhradní duše za 88 R. Píchlý kolo tu budu mít asi co chvíli. Krabička sedmi záplat stačila tak akorát ty dva týdny co tu jsem. Chtěl jsem taky lepší pumpičku, protože ten krám, co mám teď musím držet při pumpování v ruce. Šlaušek vede přímo zespod, je nepříjemně krátkej a pumpička nemá nožičku, kterou bych ji mohl přišlápnout. Je to běs, je to běs. Ale lepší pumpičku prostě nemaj. Nemaj. Přišlapávací pumpičky na kolo se nevyráběj. Neměli ani žádnou lepší velkou neskladnou, jako mám v Lipsku, s tlakoměrem. Prostě se asi dál budu pachtit s tím krámem co mám teď. Aspoň do tý doby, než v Lipsku koupím něco lepšího.
Byl jsem pak u paní De Wittový v práci, kde jsme bědovali nad ukradenýma penězma, ale seznali jsme, že si za to všechno můžu sám, asi už ty peníze víckrát neuvidím. Uklidňovala mě, že ona je taky taková důvěřivá nána, která by taky věřila, že když cizí člověk vidí v mým baťohu peníze, že je tam nechá. No, tady ne, tady nenechá. Já už teď tady s těma černochama nemůžu jednat bez předsudků. Měli možnost zachovat se jako slušní lidé, měli, nezachovali se tak. Můžou si za to sami. Paní De Wittová říkala, že si můžu peníze uložit u nich doma do sejfu, když bude třeba. Možná že tak udělám. Minulý dva dny jsem zpozoroval, že místní lidi z Louisvale a Raaswateru už stejně vystopovali, kde bydlím. Není těžký vypozorovat dobu, kdy tu nikdo není. Bohužel, nejcennější věci, o který můžu přijít jsou moje vlastní: foťák, mikrofony a doklady. Čert vem ty tři nebo čtyři stovky eur, co mám maximálně na hotovosti. Jen foťák, blesk, objektiv a mikrofony je hodně přes 2000. Trápení se ztracenýma dokladama bych taky nechtěl mít.
Pan De Witt se právě vracel ze závozu z Askhamu, takže mě vzal s sebou z Upingtonu náklaďákem, ještě než paní De Wittový skončila práce. Dělal dřív u policie, tak cestou volal známýmu, co v týhle situaci dělat. Zatím to vypadá tak, že peníze už sice neuvidím, ale alespoň mužu vzít s sebou do Lipska papír s policejním oznámením, že mi ty peníze asi ukradli. Jak to tak vidím, tak i tohle lejstro mi nakonec na nic nebude a ty peníze budu muset zaplatit ze svýho.
No ale když už se to tak rozjelo, musím od Andriese zpátky už v 10 h, protože v tu dobu má k De Wittům někdo přijít to vyšetřovat. U Andriese zítra řeknu, že se mi ztratilo hodně peněz, že musím proto brzo pryč. Volal totiž Tom, říkal, že to bylo ode mne krajně neopatrný a neuvážený, vozit s sebou tolik peněz. A že jestli to nechci platit ye svýho, musím to na policii nahlásit. Ze svýho to platit nechci.
Tak. Teď jdu strhnout ty šlendrijáncky přilepený záplaty na duši předního kola, a jdu to znova zalepit pořádně. Všiml jsem si, jak když Vnuk pomocník bezcitně sundával přední kolo, jak ho dostatečně neuvolnil, prostě ho hrubým násilím vyškub a ohnul přitom pacičku pojistný podložky, která chrání právě napůl povolený přední kolo před vypadnutím nebo vyškubnutím se z vidlice. Buran jeden. Když jsme spolu opravovali kolo u Andriese, prsil se, jak to všechno zná, jak s tím vyrůstal, ale technickej jemnej cit nemá žádnej. Dneska než jsem od Andriese odjel jsem musel přední kolo taky doštelovávat, aby ve vidlici sedělo rovně, pěkně v ose, aby nedřelo o vidlici ani o brzdy.
Mám podezření, že to byl Vnuk pomocník. Když si chtěl dneska půjčit kolo, musel jsem s Andriesem zrovna do kuchyně, abysme natočili novou nahrávku. Kolo bylo píchlý, a tak se vnuk pomocník nabídl, že ho opraví. Tak jsem ho tam nechal kolo opravovat. Z kuchyně jsem ho tu a tam skrz otevřený dveře sledoval, protože mě rušilo nahrávku, když pumpoval. Ale pro pumpičku a pro nářadí si musel sáhnout do mýho baťohu, a já tam měl peněženku i obálku s penězma pro Andriese. Když jsem přijel domů, něco mi říkalo, že ty peníze musím zkontrolovat. Nezmizeli všechny. Z obálky, ze který jsem platil Andriese 500 R a z mý peněženky, kde jsem měl čerstvě vybraný peníze pro nocleh u De Wittů, 1100 R. V obálce i v peněžence zbylo ještě dost peněz, aby to na první pohled nebylo nápadný. Ale 1600 je prostě fuč.
Já nevím, vzal-li je Vnuk pomocník. Myslím že jo, ale dokázat to nemůžu. Neviděl jsem ho. Nevim, zmizely-li ty peníze když kolo opravoval nebo když byl pryč nakoupit. Bylo to ode mě krajně neopatrný, nechat ho tam s penězma jen tak, kór když mi bylo jasný, že do baťohu poleze pro pumpičku a nářadí. Ale když já jsem takovej důvěřivej vůl.
Zrovna včera mi paní De Wittová říkala, ať si tady dám set sakra bacha, ať s sebou nenosím zbytečně moc peněz, protože stačí, když se rozkřikne, že s sebou vozím peníze, tak si klidně na mě někde počkaj. A já jsem zrovna ty peníze pro dneska, včera, ani předevčírem Andriese nepotřeboval, protože říkal, že mu mám zaplatit až v pátek. A svou peněženku jsem už vůbec nepotřeboval mít tak narvanou, ale já to ze zvyku pořád vozil s sebou. No, už nebudu.
Škoda, přeškoda, že mě tahle zkušenost stála 160 €.
Vnuk pomocník, pokaždý když si půjčil kolo, si dával sedlo níž, ale utahoval to tak strašně na krev a bezcitně, až strhnul závit. Minulý tři dny to ještě z posledních sil drželo, ale dneska to už nešlo. Takže mi vrátil kolo rozbitý. Vrátil mi ho naposled. Už mu ho nebudu půjčovat. Mám toho dost. Třikrát jsme spolu lepili duši, třikrát mu říkám, že to lepidlo tam musí nejmíň 5 minut schnout, než se tam připlácne záplata. Je to jasně vidět z piktogramů v návodu. Hádal se se mnou, že se to nemusí. Dneska, když to dělal sám, tak to samozřejmě nenechal zaschnout. Doma jsem to kontroloval, ty záplaty se odlepovaly. Ale měl jsem už v zásobě jen jednu poslední, takže jsem si musel napřed jet koupit nový
Využil jsem příležitosti a s paní De Wittovou jsem sjel do Upingtonu. V Baumarktu Midas, kde jsem kupoval kola (pro mě a Martinu) si mě ještě pamatovali a tam mi náhradní šroub a matku na dotažení sedla dali zadarmo. Pak jsem šupajdil do nejbližšího kolařství abych koupil 20 záplat, tubu lepidla a tři náhradní duše za 88 R. Píchlý kolo tu budu mít asi co chvíli. Krabička sedmi záplat stačila tak akorát ty dva týdny co tu jsem. Chtěl jsem taky lepší pumpičku, protože ten krám, co mám teď musím držet při pumpování v ruce. Šlaušek vede přímo zespod, je nepříjemně krátkej a pumpička nemá nožičku, kterou bych ji mohl přišlápnout. Je to běs, je to běs. Ale lepší pumpičku prostě nemaj. Nemaj. Přišlapávací pumpičky na kolo se nevyráběj. Neměli ani žádnou lepší velkou neskladnou, jako mám v Lipsku, s tlakoměrem. Prostě se asi dál budu pachtit s tím krámem co mám teď. Aspoň do tý doby, než v Lipsku koupím něco lepšího.
Byl jsem pak u paní De Wittový v práci, kde jsme bědovali nad ukradenýma penězma, ale seznali jsme, že si za to všechno můžu sám, asi už ty peníze víckrát neuvidím. Uklidňovala mě, že ona je taky taková důvěřivá nána, která by taky věřila, že když cizí člověk vidí v mým baťohu peníze, že je tam nechá. No, tady ne, tady nenechá. Já už teď tady s těma černochama nemůžu jednat bez předsudků. Měli možnost zachovat se jako slušní lidé, měli, nezachovali se tak. Můžou si za to sami. Paní De Wittová říkala, že si můžu peníze uložit u nich doma do sejfu, když bude třeba. Možná že tak udělám. Minulý dva dny jsem zpozoroval, že místní lidi z Louisvale a Raaswateru už stejně vystopovali, kde bydlím. Není těžký vypozorovat dobu, kdy tu nikdo není. Bohužel, nejcennější věci, o který můžu přijít jsou moje vlastní: foťák, mikrofony a doklady. Čert vem ty tři nebo čtyři stovky eur, co mám maximálně na hotovosti. Jen foťák, blesk, objektiv a mikrofony je hodně přes 2000. Trápení se ztracenýma dokladama bych taky nechtěl mít.
Pan De Witt se právě vracel ze závozu z Askhamu, takže mě vzal s sebou z Upingtonu náklaďákem, ještě než paní De Wittový skončila práce. Dělal dřív u policie, tak cestou volal známýmu, co v týhle situaci dělat. Zatím to vypadá tak, že peníze už sice neuvidím, ale alespoň mužu vzít s sebou do Lipska papír s policejním oznámením, že mi ty peníze asi ukradli. Jak to tak vidím, tak i tohle lejstro mi nakonec na nic nebude a ty peníze budu muset zaplatit ze svýho.
No ale když už se to tak rozjelo, musím od Andriese zpátky už v 10 h, protože v tu dobu má k De Wittům někdo přijít to vyšetřovat. U Andriese zítra řeknu, že se mi ztratilo hodně peněz, že musím proto brzo pryč. Volal totiž Tom, říkal, že to bylo ode mne krajně neopatrný a neuvážený, vozit s sebou tolik peněz. A že jestli to nechci platit ye svýho, musím to na policii nahlásit. Ze svýho to platit nechci.
Tak. Teď jdu strhnout ty šlendrijáncky přilepený záplaty na duši předního kola, a jdu to znova zalepit pořádně. Všiml jsem si, jak když Vnuk pomocník bezcitně sundával přední kolo, jak ho dostatečně neuvolnil, prostě ho hrubým násilím vyškub a ohnul přitom pacičku pojistný podložky, která chrání právě napůl povolený přední kolo před vypadnutím nebo vyškubnutím se z vidlice. Buran jeden. Když jsme spolu opravovali kolo u Andriese, prsil se, jak to všechno zná, jak s tím vyrůstal, ale technickej jemnej cit nemá žádnej. Dneska než jsem od Andriese odjel jsem musel přední kolo taky doštelovávat, aby ve vidlici sedělo rovně, pěkně v ose, aby nedřelo o vidlici ani o brzdy.
středa, listopadu 21, 2007
Stránky z deníku X
Dneska jsem ráno při balení věcí ulomil nožičku u stojánku na mikrofon. Od tý doby co jsem ho měl s sebou v Andriesvale je plnej písku a jedna nožička už nešla pořádně zaklapnout. Je to z plastu a tak dlouho jsem se snažil nožičku citlivým tlakem zaklapnout až se ulomila.
Stojánek jsem ale prozřetelně přecijen vzal s sebou. U Andriese nahradil třetí nožičku slovník, takže mikrofon jakžtakž stál. Chtěl jsem dneska nahrát nějakej další text. U těch ostatních nahrávek v místech kde nic dál nevím, mi Andries omílá furt to samý ale o úsecích na který se ptám mlčí. Asi se ptám blbě, nebo to jejich význam nejspíš nejde dobře laicky vyjádřit v akrikánštině.
U De Wittů jsem nahrávku připravil pro transkripci, zapsal metadata. Všiml jsem si, že jsem v nahrávce zachytil zase ňáký vysokofrekvenční interference. Mé schopnosti a zručnost v Audition se značně zlepšily takže jsem byl schopen frekvenční pásmo izolovat a převézt do do slyšitelného rozsahu. Víc o tom v mém blogu pro vynálezy.
Večer jsem u De Wittů stáhl a nainstaloval Firefox, abych mohl do blogu uploadovat i fotky. Pak dokonce šel v Gmailu i čet, tak jsem u De Wittů zbytek večera propsal se Soňou.
Stojánek jsem ale prozřetelně přecijen vzal s sebou. U Andriese nahradil třetí nožičku slovník, takže mikrofon jakžtakž stál. Chtěl jsem dneska nahrát nějakej další text. U těch ostatních nahrávek v místech kde nic dál nevím, mi Andries omílá furt to samý ale o úsecích na který se ptám mlčí. Asi se ptám blbě, nebo to jejich význam nejspíš nejde dobře laicky vyjádřit v akrikánštině.
U De Wittů jsem nahrávku připravil pro transkripci, zapsal metadata. Všiml jsem si, že jsem v nahrávce zachytil zase ňáký vysokofrekvenční interference. Mé schopnosti a zručnost v Audition se značně zlepšily takže jsem byl schopen frekvenční pásmo izolovat a převézt do do slyšitelného rozsahu. Víc o tom v mém blogu pro vynálezy.
Večer jsem u De Wittů stáhl a nainstaloval Firefox, abych mohl do blogu uploadovat i fotky. Pak dokonce šel v Gmailu i čet, tak jsem u De Wittů zbytek večera propsal se Soňou.
úterý, listopadu 20, 2007
Stránky z deníku IX
Dneska to šlo u Andriese dobře, ale v jedenáct už nebylo co dělat. Procházel jsem znova část starýho textu, kterou je ještě třeba přepsat, ale kterou jsem zapomněl připoravit, takže to byla víceméně ztráta času. S velkým Vnukem pomocníkem jsem přepisoval pasáže afrikánštiny z nahrávky.
Odpoledne jsem byl unavenej, takže jsem si radši na chvíli zdřímnul abych pak mohl líp pracovat. Přepisoval jsem zápisky z dneška.
V podvečer mě pan De Witt svezl s sebou když jel tankovat. Mají špeditérskou firmu a čtyři kamiony. Chtěl jsem vidět jak to vypadá, když se něčím takovým jede a jak se to tankuje.
Paní de Wittová mě pozvala na večeři. Měli stejk s hranolkama a mrkvovým salátem. Mrkvovej salát byl výbornej. Paní ho nedělá s jabkama, ale se sekaným ananasem. Doporučuju. Ikdyž to pak už není z typycky středoevropskýho ovoce.
Mluvili jsme o psech. Pobavilo je, jak jsem je pojmenoval. Maj jich šest, aby uhlídali celý stavení, dva baráky a velkou garáž. Čtyři z nich jsou na evropský poměry příliš neškodní, spíš takoví domácí mazlíčci, ale tady budí respekt. Pak mají dva takový ty hnusný bojový trhače, před kterýma tu každej spolehlivě uteče (Bobík a Torpédo). Ale i ti jsou v podstatě neškodní a až moc přítulní. V hierarchii smečky je jeden z nich dokonce podřízenej těm ratlíkům. Válečka se mi dnes podařilo uspokojivě vyfotit.
Odpoledne jsem byl unavenej, takže jsem si radši na chvíli zdřímnul abych pak mohl líp pracovat. Přepisoval jsem zápisky z dneška.
V podvečer mě pan De Witt svezl s sebou když jel tankovat. Mají špeditérskou firmu a čtyři kamiony. Chtěl jsem vidět jak to vypadá, když se něčím takovým jede a jak se to tankuje.
Paní de Wittová mě pozvala na večeři. Měli stejk s hranolkama a mrkvovým salátem. Mrkvovej salát byl výbornej. Paní ho nedělá s jabkama, ale se sekaným ananasem. Doporučuju. Ikdyž to pak už není z typycky středoevropskýho ovoce.
Mluvili jsme o psech. Pobavilo je, jak jsem je pojmenoval. Maj jich šest, aby uhlídali celý stavení, dva baráky a velkou garáž. Čtyři z nich jsou na evropský poměry příliš neškodní, spíš takoví domácí mazlíčci, ale tady budí respekt. Pak mají dva takový ty hnusný bojový trhače, před kterýma tu každej spolehlivě uteče (Bobík a Torpédo). Ale i ti jsou v podstatě neškodní a až moc přítulní. V hierarchii smečky je jeden z nich dokonce podřízenej těm ratlíkům. Válečka se mi dnes podařilo uspokojivě vyfotit.
pondělí, listopadu 19, 2007
Stránky z deníku VIII
Ráno jsem byl poměrně brzo u Andriese, takže jsme za celý den stihli nejen přeříkat si říkanku o N|ankusi, ale i o Sisoovi. Jsou to dva zesnulí N|uuáci, kteří tady s těma našima informantama jsou nějak příbuzný. Pak jsme dál pracovali na textech dávno natočených, který taky musím zapsat.
O penězích jsme mluvili až ke konci, kdy se Andries smířil s tím, že teď už nebude dostávat stravný. Velkej vnuk si vyžádal telefon na Toma, ale pochybuju, že tím něčeho dosáhne. Nejspíš ho překvapí, že ho minuta hovoru bude stát kolem 4 R.
Velkýmu vnukovi jsem za tenhle týden přece jen ještě zaplatil, protože afrikánštiny je v nahrávkách přece jen ještě dost, a sám bych to tak rychle a snadno přepsat nezvládl.
Dojel jsem k De Wittům, jen tak tak, zadní kolo bylo zase píchlý. Někde vždycky najedu na trn. Leží jich na ktrajích cest hodně, všude tady roste trnitý pouštní křoví.
Odpoledne jsem si musel chvíli pospat, byl jsem nějak znaven. Pak jsem ale zase pilně pracoval, procházel a upravoval dnešní zápisky.
Večer jsem četl co nového mi napsala Soňa. Včera jsem si to u De Wittů zkopíroval na USB, ale pak jsem na to nějak zapomněl. U jedněch Soniných známejch se v březnu uvolní byt. Až se vrátím do Lipska, vezmeme to v úvahu.
O penězích jsme mluvili až ke konci, kdy se Andries smířil s tím, že teď už nebude dostávat stravný. Velkej vnuk si vyžádal telefon na Toma, ale pochybuju, že tím něčeho dosáhne. Nejspíš ho překvapí, že ho minuta hovoru bude stát kolem 4 R.
Velkýmu vnukovi jsem za tenhle týden přece jen ještě zaplatil, protože afrikánštiny je v nahrávkách přece jen ještě dost, a sám bych to tak rychle a snadno přepsat nezvládl.
Dojel jsem k De Wittům, jen tak tak, zadní kolo bylo zase píchlý. Někde vždycky najedu na trn. Leží jich na ktrajích cest hodně, všude tady roste trnitý pouštní křoví.
Odpoledne jsem si musel chvíli pospat, byl jsem nějak znaven. Pak jsem ale zase pilně pracoval, procházel a upravoval dnešní zápisky.
Večer jsem četl co nového mi napsala Soňa. Včera jsem si to u De Wittů zkopíroval na USB, ale pak jsem na to nějak zapomněl. U jedněch Soniných známejch se v březnu uvolní byt. Až se vrátím do Lipska, vezmeme to v úvahu.
neděle, listopadu 18, 2007
Stránky z deníku VII
Ráno jsem dlouho spal. De Wittovi mě pozvali k nedělnímu obědu. Byla u nich dcera se svým snoubencem. Bavili jsme se tak trochu o sobě, národních zvyklostech v Německu a Jižní akrice, o koníčkách, atd. Odpoledne jsem moc nepracoval, spíš jsem ho prolenošil u tetrisu a koukáním na filmy, který mi Lena zkopírovala na disk. Das Leben der Anderen je dobrej film.
Večer jsem byl u De Wittů zase, říkali, že můžu na internet i u nich. Maj mikrovlnný připojení, který je ale zoufale pomalý. Teoreticky by mělo umět ňákejch 20 KB/s, ale asi že je špatnej signál či co, je to pomalu horší než modem ,jen 4 KB/s. Ale platěj jen za přenesený data, takže na ty emaily a text do blogu to stačí.
Pouštěl jsem jim na Youtube naše videa jak se staví kamenná stavebnice.
Taky se vyptávali, co dělám, jak v Německu žijem atd. Když se zmínili, že mají doma taky akordeon, trval jsem na tom, aby mi ho ukázali. Je to Hohner,Verdi III, ale ve velmi zuboženým stavu. Prošoupanej měch, vychlíplá klapka, jeden z basovejch čudlíků zůstává zamáčknutej. Po chvíli seznamování jsem na to zahrál Marjánko, Marjánko, ale nerozluštil jsem systém asi 120 basovejch knoflíků, takže jen bez doprovodu.
Večer jsem byl u De Wittů zase, říkali, že můžu na internet i u nich. Maj mikrovlnný připojení, který je ale zoufale pomalý. Teoreticky by mělo umět ňákejch 20 KB/s, ale asi že je špatnej signál či co, je to pomalu horší než modem ,jen 4 KB/s. Ale platěj jen za přenesený data, takže na ty emaily a text do blogu to stačí.
Pouštěl jsem jim na Youtube naše videa jak se staví kamenná stavebnice.
Taky se vyptávali, co dělám, jak v Německu žijem atd. Když se zmínili, že mají doma taky akordeon, trval jsem na tom, aby mi ho ukázali. Je to Hohner,Verdi III, ale ve velmi zuboženým stavu. Prošoupanej měch, vychlíplá klapka, jeden z basovejch čudlíků zůstává zamáčknutej. Po chvíli seznamování jsem na to zahrál Marjánko, Marjánko, ale nerozluštil jsem systém asi 120 basovejch knoflíků, takže jen bez doprovodu.
sobota, listopadu 17, 2007
Stránky z deníku VI
Včera večer jsem se ještě jednou pořádně zaposlouchal do Andriesových slov, co kdyby to zítra bylo naposled. Seděl jsem u počítače do čtyř do rána. Když poslouchám jeho slova, kterým jsem u Andriese nerozumněl, ještě jednou pěkně v klidu a sám, napadá mě, co vlastně znamenají, protože si vzpomenu na slovo z pracovního slovníku nebo náhodně zahlídnu někde ňáký slovíčko, který převedeno na Andriesova nářečí by mohlo znít tak jak on to vyslovuje to neznámý hledaný.
Ráno jsem samozřejmě zaspal. Probudil jsem se krátce po osmý, u Andriese jsem byl ve tři čtvrtě na devět. Byl malátnej, ospalej a myslím že i opitej. Takže jsme o penězích nemluvili. Říkal, že se necítí dobře, že dneska budeme pracovat zase jen do dvanácti. (Zatím jsme kromě pondělka, kdy jsem přišel až v 10 pracovali vždycky jen do dvanácti.) Pracovali jsme, ale brzo usnul. tři čtvrtě hodinky spal, pak se probudil a začal zase spolupracovat. Pak to šlo dobře. Pomáhal mi jeho mladší syn, kterýho jsem včera potkal u budky. Diktoval mi afrikánštinu sám od sebe a zadarmo. Měl jsem mu dát za to aspoň kokínko, ale nenapadlo mě to, když jsem odjížděl. Byl jsem překvapen. Andries mi vysvětloval horem dolem, afrikánsky i n|uusky že se mám od něj n|uuštinu naučit, abysme spolu mohli mluvit. Že to čím on mluví není !aukuský nářečí, jakým mluví jeho nevlastní dcera Ajnki (se kterou děláme v Upingtonu) ale krásný čistý =aenkuský nářečí. Mám se jím naučit mluvit rychle a tak bohatě jako on. V pondělí říkal, že mám určitě zase přijít, že si musíme projít ještě jednou vyprávění o N|ankusi, v úterý že bude na řadě příběh o Sisoovi, a ve středu že se mám snažit už mluvít já. Uvidíme. Můžu ho překvapit a v pondělí mu převyprávět příběh o N|ankusi. Je to pár vět, který se opakujou a jen lehce obměňujou. Už beztak umím skoro zpaměti.
Celý mě to utvrzuje mou domněnku, že ke smlouvání a protivnosti Andriese popichuje starší syn. Od něj byl dneska pokoj, protože ho zastoupil mladší, a stejně by to němělo smysl, když Andries o sobě dneska moc nevěděl. Jsem zvědavej, kolik z toho, co mi andries nasliboval, si bude ještě v pondělí pamatovat.
Odpoledne jsem měl možnost zajet s De Wittovýma do Upingtonu, kde jsem si koupil chleba, džus a vodu. Meloun jsem chtěl taky, jsou tu levný, ale byly vyprodaný. Mluvil jsem s Martinou, která v pondělí odjíždí do Olifantshoeku. Říkala, že se jí rozbil notebook, teda spíš baterka že už se nenabíjí. Tak doufá, že její informantka bude mít v domě elektřinu, aby mohla pracovat aspoň tak.
Ráno jsem samozřejmě zaspal. Probudil jsem se krátce po osmý, u Andriese jsem byl ve tři čtvrtě na devět. Byl malátnej, ospalej a myslím že i opitej. Takže jsme o penězích nemluvili. Říkal, že se necítí dobře, že dneska budeme pracovat zase jen do dvanácti. (Zatím jsme kromě pondělka, kdy jsem přišel až v 10 pracovali vždycky jen do dvanácti.) Pracovali jsme, ale brzo usnul. tři čtvrtě hodinky spal, pak se probudil a začal zase spolupracovat. Pak to šlo dobře. Pomáhal mi jeho mladší syn, kterýho jsem včera potkal u budky. Diktoval mi afrikánštinu sám od sebe a zadarmo. Měl jsem mu dát za to aspoň kokínko, ale nenapadlo mě to, když jsem odjížděl. Byl jsem překvapen. Andries mi vysvětloval horem dolem, afrikánsky i n|uusky že se mám od něj n|uuštinu naučit, abysme spolu mohli mluvit. Že to čím on mluví není !aukuský nářečí, jakým mluví jeho nevlastní dcera Ajnki (se kterou děláme v Upingtonu) ale krásný čistý =aenkuský nářečí. Mám se jím naučit mluvit rychle a tak bohatě jako on. V pondělí říkal, že mám určitě zase přijít, že si musíme projít ještě jednou vyprávění o N|ankusi, v úterý že bude na řadě příběh o Sisoovi, a ve středu že se mám snažit už mluvít já. Uvidíme. Můžu ho překvapit a v pondělí mu převyprávět příběh o N|ankusi. Je to pár vět, který se opakujou a jen lehce obměňujou. Už beztak umím skoro zpaměti.
Celý mě to utvrzuje mou domněnku, že ke smlouvání a protivnosti Andriese popichuje starší syn. Od něj byl dneska pokoj, protože ho zastoupil mladší, a stejně by to němělo smysl, když Andries o sobě dneska moc nevěděl. Jsem zvědavej, kolik z toho, co mi andries nasliboval, si bude ještě v pondělí pamatovat.
Odpoledne jsem měl možnost zajet s De Wittovýma do Upingtonu, kde jsem si koupil chleba, džus a vodu. Meloun jsem chtěl taky, jsou tu levný, ale byly vyprodaný. Mluvil jsem s Martinou, která v pondělí odjíždí do Olifantshoeku. Říkala, že se jí rozbil notebook, teda spíš baterka že už se nenabíjí. Tak doufá, že její informantka bude mít v domě elektřinu, aby mohla pracovat aspoň tak.
pátek, listopadu 16, 2007
Stránky z deníku V
Dnes práce nebyla produktivní. Včera jsem celý odpoledne a večer proležel, ráno jsem zaspal a zjistil, že mám píchlý kolo (hádej, Murphy, zda přední či zadní). Přijel jsem tak Andriesovi nejen pozdě, ale i nepřipraven, tak jsem jen tak doplňkově vyptával k už udělané práci. Chtěl jsem začít s přepisem textů co je nahráli lingvisti před náma, ale to jen Andriese zlobilo, a říkal, že to s nima už dělal a nehodlá to s náma teď dělat za polovic peněz znovu. Takže se nám to ke konci zase zvrátilo v hořekování nad penězi. Říkal, že teď dál teda bude možná dělat jen kvůli mně, ale příště že mám přijít s Tomem, že si to s ním vyříká. Vnuk pomocník podotkl, že za tu stovku původně Andries dál dělat nechtěl, takže jsme to zase ještě jednou omleli celý kolem dokola.
Říkal jsem, že promluvím s Tomem. Tentokrát jsem tak opravdu udělal a naštěstí jsem u budky potkal Andriesova mladšího vnuka, kterej hovor poslouchal. Rozumněl akorát že mluvíme o Andriesovi. Řekl jsem mu coby shrnutí, že Andries nechce ty peníze, který mu nabízíme a my že mu nemůžeme víc platit. (Ten vnuk se mi teď hodí jako svědek, že jsem s Tomem opravdu mluvil.) Od De Wittů jsem pak mluvil s Tomem ještě dýl. Řekli jsme si, že přestože jsou Andriesova slova pro nás velmi cenná, nesmíme mu ustoupit. Projekt se přinejhorším bude muset obejít bez Adriese. Nejsme dojná kráva, platíme každýmu stejně a nechce-li s náma dělat, nemusí. Když nebude Andries chtít, necháme ho tejden nebo dva na suchu a zeptáme se ho pak znova.
Tom taky říkal, že není správný, že jsem Andriesovi nabídl stravný. Upingtonský babky taky přece žádný stravný nedostávaj. Jen jedí to co tam máme my. A to jen proto, že pracujou celej den, jsou pryč z domova a stejně by neměli čas jít si nakoupit a uvařit. (O tom, že platím pomocníka na přepis afrikánštiny jsem se Tomovi pak už radši ani nezmínil.)
Takže dáme dědkovi nespokojenýmu zítra ultimátum. 100 R za půlden, a žádný stravný, (taky žádná odměna pomocníkovi, maximálně kokínko). A řeknu, že máme naplánováno odpracovat s ním ještě 180, možná 200 (půl)dní. Ať si to děda pěkně rozmyslí a v pondělí ráno se ho přijedu zeptat.
Usmál jsem se, když jsem si u De Wittů spočítal, kolik u Andriese spotřebuju proudu. Dnes totiž vnuk pomocník šel koupit kupón na proud a přinesl 19,4 kWh za 10 R. To můj laptop i s externíma repreákama (dohromady 70 W) spotřebuje za 69 dní (à 4 h) (a to jen pracoval-li by na plnej výkon, k čemuž má při psaní textu hodně daleko). Takže proud jim milerád zaplatím, klidně z vlastní kapsy, ale blbce ze mě dělat nebudou. Když o proudu mluvili minule, znělo to jako bych jim tam bral děnně za 50 R.
Zbytek dne jsem si připravoval afrikánskou slovní zásobu na zítřek a sepsal jsem dosavadní poznatky k odlišnostem Andriesova nářečí, který pošlu Tomovi zítra nebo pozítří mejlem. On dokáže nejlíp posoudit, o kolik bez Andriese projekt přijde.
Připadá mi, že Andriese ku smlouvání popichuje vnuk pomocník. Skončí to teď tak, že připraví sebe a Andriese o 175 R týdně. A to je určitě depotěší. Stejně bych pomocníkovi těch 10 R/d už moc dlouho neplatil. Odposlouchat si tu afrikánštinu umím už skoro sám, jsem jen línej elke woord in die woordeboek seker maak. I tak si myslím, že na naší nabídku Andries nakonec přistoupí. Včera nebo předevčírem se mi svěřil, že by si rád koupil třetí zuby (má už jen tři dolní řezáky). Nevim tak z čeho, kdybychom ho neplatili. Ale jsem rád, že Andries vydělaný peníze nepropije a že hodlá žít ještě aspoň ty tři roky, možná dýl. Chudý člověk si přeci nebude třetí zuby kupovat do hrobu, že?
Pozn. Píchlý kolo jsme zalepili s vnukem pomocníkem u Andriese (dvě díry). U De Wittů uklízim kolo a co nevidím? Trn velkej jak prase zapíchnutej do pneumatiky. Cože, Murphy? Ano, ano, do zadní. Píchl si snad někdy přední, kde se nemusíš prát s řetězem a přehazovačkou?
Říkal jsem, že promluvím s Tomem. Tentokrát jsem tak opravdu udělal a naštěstí jsem u budky potkal Andriesova mladšího vnuka, kterej hovor poslouchal. Rozumněl akorát že mluvíme o Andriesovi. Řekl jsem mu coby shrnutí, že Andries nechce ty peníze, který mu nabízíme a my že mu nemůžeme víc platit. (Ten vnuk se mi teď hodí jako svědek, že jsem s Tomem opravdu mluvil.) Od De Wittů jsem pak mluvil s Tomem ještě dýl. Řekli jsme si, že přestože jsou Andriesova slova pro nás velmi cenná, nesmíme mu ustoupit. Projekt se přinejhorším bude muset obejít bez Adriese. Nejsme dojná kráva, platíme každýmu stejně a nechce-li s náma dělat, nemusí. Když nebude Andries chtít, necháme ho tejden nebo dva na suchu a zeptáme se ho pak znova.
Tom taky říkal, že není správný, že jsem Andriesovi nabídl stravný. Upingtonský babky taky přece žádný stravný nedostávaj. Jen jedí to co tam máme my. A to jen proto, že pracujou celej den, jsou pryč z domova a stejně by neměli čas jít si nakoupit a uvařit. (O tom, že platím pomocníka na přepis afrikánštiny jsem se Tomovi pak už radši ani nezmínil.)
Takže dáme dědkovi nespokojenýmu zítra ultimátum. 100 R za půlden, a žádný stravný, (taky žádná odměna pomocníkovi, maximálně kokínko). A řeknu, že máme naplánováno odpracovat s ním ještě 180, možná 200 (půl)dní. Ať si to děda pěkně rozmyslí a v pondělí ráno se ho přijedu zeptat.
Usmál jsem se, když jsem si u De Wittů spočítal, kolik u Andriese spotřebuju proudu. Dnes totiž vnuk pomocník šel koupit kupón na proud a přinesl 19,4 kWh za 10 R. To můj laptop i s externíma repreákama (dohromady 70 W) spotřebuje za 69 dní (à 4 h) (a to jen pracoval-li by na plnej výkon, k čemuž má při psaní textu hodně daleko). Takže proud jim milerád zaplatím, klidně z vlastní kapsy, ale blbce ze mě dělat nebudou. Když o proudu mluvili minule, znělo to jako bych jim tam bral děnně za 50 R.
Zbytek dne jsem si připravoval afrikánskou slovní zásobu na zítřek a sepsal jsem dosavadní poznatky k odlišnostem Andriesova nářečí, který pošlu Tomovi zítra nebo pozítří mejlem. On dokáže nejlíp posoudit, o kolik bez Andriese projekt přijde.
Připadá mi, že Andriese ku smlouvání popichuje vnuk pomocník. Skončí to teď tak, že připraví sebe a Andriese o 175 R týdně. A to je určitě depotěší. Stejně bych pomocníkovi těch 10 R/d už moc dlouho neplatil. Odposlouchat si tu afrikánštinu umím už skoro sám, jsem jen línej elke woord in die woordeboek seker maak. I tak si myslím, že na naší nabídku Andries nakonec přistoupí. Včera nebo předevčírem se mi svěřil, že by si rád koupil třetí zuby (má už jen tři dolní řezáky). Nevim tak z čeho, kdybychom ho neplatili. Ale jsem rád, že Andries vydělaný peníze nepropije a že hodlá žít ještě aspoň ty tři roky, možná dýl. Chudý člověk si přeci nebude třetí zuby kupovat do hrobu, že?
Pozn. Píchlý kolo jsme zalepili s vnukem pomocníkem u Andriese (dvě díry). U De Wittů uklízim kolo a co nevidím? Trn velkej jak prase zapíchnutej do pneumatiky. Cože, Murphy? Ano, ano, do zadní. Píchl si snad někdy přední, kde se nemusíš prát s řetězem a přehazovačkou?
čtvrtek, listopadu 15, 2007
Stránky z deníku IV
Ráno mi bylo zle. Musel jsem zvracet, měl jsem určitě nízkej tlak a motala se mi hlava, cítil jsem se sláb, bolely mě údy. Jíst jsem nemoh, jen jsem ucítil jídlo, zvedal se mi žaludek ještě víc. Uvařil jsem si čaj a dával se do kupy.
Jak napotvoru jsem k Andriesovi musel šlapat proti větru, kterej byl dneska silnější než obvykle. Andriesovi jsem pak n|uusky vysvětloval, proč jsem přijel o třičtvrtě hodiny pozdě. Měl radost, že už mi to n|uusky trošku jde. V jeho nářečí to ale mělo znít zase jinak než to znám z vyprávění Upingtonskejch babek, tak jsem hned využil příležitosti a nečekaně klidného prostředí u něj doma, a hned jsem ty fráze natočil. Blít se řekne pěkně zvukomalebně: ulé
Pracovalo se nám příjemně, Andries měl radost, když už jsem tu a tam rozuměl celou větu z pondělní nahrávky. Cítím, jak s mými znalostmi n|uuštiny se zlepšuje i Andriesovo mínění o mně. Dneska si svou židličku připosunul o trošku víc k mý, a i se ke mně vykláněl, když mi měl zkontrolovat výslovnost. I s velkým vnukem pomocníkem se taky dneska procovalo dobře. Odpřeříkal toho dost. Ke konci se Andries procítěně rozpovídal (afrikánsky) o tom jak N|uuákům běloši vzali půdu, dobytek, všechno. Nechal jsem ho vypovídat, a řekl jsem, že by bylo fajn, kdyby jsme to vyprávění mohli někdy natočit n|uusky. Je to totiž přesně takovej typ nahrávky, kterou si Tom hodně cení. Tradičních vyprávění máme už habaděj a jsou vešměs nekompletní, vyprávěný na přeskáčku, nebo tak šíleně stručný, že našinec stejně neví, co se tam vlastně odehrává a kdo s kým mluví. Tom chce spíš vyprávění ze života N|uuáků za starejch časů. Dozvíme se tak hodně o vztazích s ostatními domorodými kmeny i bělochy.
Domů jsem jel pěkně po větru, to bylo příjemný. Dojel jsem, svalil se do postele a na dvě a půl hodiny usnul. Neměl jsem sílu zvednout konvici, abych si uvařil čaj. (Vodu z kohoutku tu nemůžu pít jen tak, musím ji napřed převařit, protože De Wittovi musej vodu brát z řeky. Vodu sice čistěj, ale i pak stejně ještě pitná není). Probudil jsem se žízní. Od šoural jsem se do kuchyně (připadal jsem si jak strarej Andries), uvařil konvici čaje a celou jsem ji vypil. Pak jsem si šel zase lehnout. Usoudil jsem, že mi bylo špatně z dehydratace. Vono jezdit každej den v poledním čtyřicetistupňovým verdu 7 km po kopcích není žádná holá prdel a tělo potřebuje mnohem větší přísun tekutin, a to jsem ňák zanedbal. Do večera jsem vypil asi 2 litry čaje a cítil se už mnohem líp. Měl jsem pak už i normálně hlad a ohřál si fazole z konzervy.
De Wittovi nebyli doma, takže jsem si nemoh říct o pomoc. Přijeli až večer, kdy už mě jen bolela hlava. Doufám, že do neděle budu mít už zase dost sil na dlouhou cestu do Upingtonu a zpět.
Večer jsem ještě připravoval dnešní nahrávku pro přepis a zapsal časy, kde se tam mluví.
Jak napotvoru jsem k Andriesovi musel šlapat proti větru, kterej byl dneska silnější než obvykle. Andriesovi jsem pak n|uusky vysvětloval, proč jsem přijel o třičtvrtě hodiny pozdě. Měl radost, že už mi to n|uusky trošku jde. V jeho nářečí to ale mělo znít zase jinak než to znám z vyprávění Upingtonskejch babek, tak jsem hned využil příležitosti a nečekaně klidného prostředí u něj doma, a hned jsem ty fráze natočil. Blít se řekne pěkně zvukomalebně: ulé
Pracovalo se nám příjemně, Andries měl radost, když už jsem tu a tam rozuměl celou větu z pondělní nahrávky. Cítím, jak s mými znalostmi n|uuštiny se zlepšuje i Andriesovo mínění o mně. Dneska si svou židličku připosunul o trošku víc k mý, a i se ke mně vykláněl, když mi měl zkontrolovat výslovnost. I s velkým vnukem pomocníkem se taky dneska procovalo dobře. Odpřeříkal toho dost. Ke konci se Andries procítěně rozpovídal (afrikánsky) o tom jak N|uuákům běloši vzali půdu, dobytek, všechno. Nechal jsem ho vypovídat, a řekl jsem, že by bylo fajn, kdyby jsme to vyprávění mohli někdy natočit n|uusky. Je to totiž přesně takovej typ nahrávky, kterou si Tom hodně cení. Tradičních vyprávění máme už habaděj a jsou vešměs nekompletní, vyprávěný na přeskáčku, nebo tak šíleně stručný, že našinec stejně neví, co se tam vlastně odehrává a kdo s kým mluví. Tom chce spíš vyprávění ze života N|uuáků za starejch časů. Dozvíme se tak hodně o vztazích s ostatními domorodými kmeny i bělochy.
Domů jsem jel pěkně po větru, to bylo příjemný. Dojel jsem, svalil se do postele a na dvě a půl hodiny usnul. Neměl jsem sílu zvednout konvici, abych si uvařil čaj. (Vodu z kohoutku tu nemůžu pít jen tak, musím ji napřed převařit, protože De Wittovi musej vodu brát z řeky. Vodu sice čistěj, ale i pak stejně ještě pitná není). Probudil jsem se žízní. Od šoural jsem se do kuchyně (připadal jsem si jak strarej Andries), uvařil konvici čaje a celou jsem ji vypil. Pak jsem si šel zase lehnout. Usoudil jsem, že mi bylo špatně z dehydratace. Vono jezdit každej den v poledním čtyřicetistupňovým verdu 7 km po kopcích není žádná holá prdel a tělo potřebuje mnohem větší přísun tekutin, a to jsem ňák zanedbal. Do večera jsem vypil asi 2 litry čaje a cítil se už mnohem líp. Měl jsem pak už i normálně hlad a ohřál si fazole z konzervy.
De Wittovi nebyli doma, takže jsem si nemoh říct o pomoc. Přijeli až večer, kdy už mě jen bolela hlava. Doufám, že do neděle budu mít už zase dost sil na dlouhou cestu do Upingtonu a zpět.
Večer jsem ještě připravoval dnešní nahrávku pro přepis a zapsal časy, kde se tam mluví.
středa, listopadu 14, 2007
Stránky z deníku III
Ráno jsem v Raaswateru potkal Andriese na rohu před domem, jak se plouží o holi z krámku, kde koupil kilo cukru. Když jsem vybaloval, připravil jsem si židli blízko něj, abych ho líp slyšel, když mi něco opakuje nebo předříkává. Ale odsunul si svoje křesílko zase do bezpečný vzdálenosti ode mně. Škoda. Na dědu se holt nesmí zhurta. Babky v Upingtonu už Toma znaj a přijali nás s otevřenou náručí, ale Andries s náma ještě nepracoval, a asi se furt ještě cítí ukřivděně. Holt jsem si musel vždycky povysednout z židle a naklonit se k němu, když jsem potřeboval odposlechnout výslovnost. Minulý dva dny jsem ho ani pořádně neslyšel, natož abych mu rozuměl. V jeho domácnosti je nepříjemně rušno. Malej capart vnouče so chvíli bulí, dcera vaří, pere, starší si hraje a pokřikuje se soudovic dětma na dvorku, a z dálky k nám doléhá dunění basáků vyťuněný rezavý káry ňákýho machra (které se žel podepsalo i na předvčerejší nahrávce).
Práce nám šla od ruky dobře, o Andriesových penězích jsme už nemluvili.
O přestávce měli Andriesovci vydatnej játrovej guláš, jakej by mu mohli babky z Upingtonu závidět. Rozhodně za víc než 15 randů. Ale coby ne, ať si daj, když na to maj. K polednímu už Andries mhouřil oči a byl ospalej, tak jsme skončili o půlhodinky dřív. Velkej vnuk pomocník se mě ptal, proč dostává jen 10 R a ne víc, jako N|uuáci. Řekl jsem, že máme stanovený peníze jen pro mluvčí n|uuštiny. Ty, co nám pomáhaj platíme podstatně míň, protože je to práce, kterou může dělat kdekdo. Těch pár slovíček, který mi za ty čtyři hodiny přeříká nebo přeloží za víc nestojej, původně bych si je byl stejně musel, najít ve slovníku. sám.
Než jsem odešel, vyzvěděl jsem od Andriese přesné znění toho pozdravu, kterým se se mnou včera rozloučil: g!’hoo ha ďa. Došlo mi, že to je vlastně to samý, co znám od babek z Upintgonu (!’huua ng ki a), jen je to v Andriesově nářečí.
Pak když jsem balil petflašku s vody do baťohu, vykoktal jsem ng |i !oo botlsi (zvedám flašku), a Andries hned pookřál a poopravil mě. Řekl tam přesnější sloveso a dodal ještě něco ve významu ... a dávám ji do baťohu. Musím to zejtra vyzvědět a zapsat.
U De Wittů jsem cvičil jejich psy. Mají jich dost, ani nevím, viděl-li jsem je už všechny. Tři z nich se každou chvíli motaj před mými dveřmi a lezou mi přes práh do kuchyně. Paní De Wittová říkala, že je tam nemám pouštět. Tak je cvičím, aby čekali před prahem a nelezli mi dovnitř když jsou otevřený dveře. Už jim to jde, jen Bobík si zkouší vydobýt privilégium ležet nataženej na prahu. Nevím, mám-li mu to trpět. Psy pojmenovávám pěkně česky. De Wittovi na ně volaj jmény, kterým nerozumím a nemůžu si je zapamatovat. Už jsem pojmenoval čtyřy psy (z šesti nebo sedmi): Bobík, Váleček, Torpédo a Cuketka (inspirován jménem oblíbeného kuchařského blogu). Říkal jsem paní De Wittový, že Cuketka a Bobík mají klíšťata velký jak fazole. Myslel jsem, že má někde to vytahovátko na klíšťata, ale ne. Říkala něco v tom smyslu, že je maj co chvíli. Ty hodně nacucaný jsme normálně vytáhli, ty málo nacucaný ne, ty říkala že rukou nejdou a bez tý speciální pinzety se to ani nemá zkoušet.
Práce nám šla od ruky dobře, o Andriesových penězích jsme už nemluvili.
O přestávce měli Andriesovci vydatnej játrovej guláš, jakej by mu mohli babky z Upingtonu závidět. Rozhodně za víc než 15 randů. Ale coby ne, ať si daj, když na to maj. K polednímu už Andries mhouřil oči a byl ospalej, tak jsme skončili o půlhodinky dřív. Velkej vnuk pomocník se mě ptal, proč dostává jen 10 R a ne víc, jako N|uuáci. Řekl jsem, že máme stanovený peníze jen pro mluvčí n|uuštiny. Ty, co nám pomáhaj platíme podstatně míň, protože je to práce, kterou může dělat kdekdo. Těch pár slovíček, který mi za ty čtyři hodiny přeříká nebo přeloží za víc nestojej, původně bych si je byl stejně musel, najít ve slovníku. sám.
Než jsem odešel, vyzvěděl jsem od Andriese přesné znění toho pozdravu, kterým se se mnou včera rozloučil: g!’hoo ha ďa. Došlo mi, že to je vlastně to samý, co znám od babek z Upintgonu (!’huua ng ki a), jen je to v Andriesově nářečí.
Pak když jsem balil petflašku s vody do baťohu, vykoktal jsem ng |i !oo botlsi (zvedám flašku), a Andries hned pookřál a poopravil mě. Řekl tam přesnější sloveso a dodal ještě něco ve významu ... a dávám ji do baťohu. Musím to zejtra vyzvědět a zapsat.
U De Wittů jsem cvičil jejich psy. Mají jich dost, ani nevím, viděl-li jsem je už všechny. Tři z nich se každou chvíli motaj před mými dveřmi a lezou mi přes práh do kuchyně. Paní De Wittová říkala, že je tam nemám pouštět. Tak je cvičím, aby čekali před prahem a nelezli mi dovnitř když jsou otevřený dveře. Už jim to jde, jen Bobík si zkouší vydobýt privilégium ležet nataženej na prahu. Nevím, mám-li mu to trpět. Psy pojmenovávám pěkně česky. De Wittovi na ně volaj jmény, kterým nerozumím a nemůžu si je zapamatovat. Už jsem pojmenoval čtyřy psy (z šesti nebo sedmi): Bobík, Váleček, Torpédo a Cuketka (inspirován jménem oblíbeného kuchařského blogu). Říkal jsem paní De Wittový, že Cuketka a Bobík mají klíšťata velký jak fazole. Myslel jsem, že má někde to vytahovátko na klíšťata, ale ne. Říkala něco v tom smyslu, že je maj co chvíli. Ty hodně nacucaný jsme normálně vytáhli, ty málo nacucaný ne, ty říkala že rukou nejdou a bez tý speciální pinzety se to ani nemá zkoušet.
úterý, listopadu 13, 2007
Stránky z deníku II
Ráno jsem nasedl na kolo, a málem se pode mnou ulomila šlapka. Všiml jsem si, že se uvolnila a ztratila matka, kterou byla přišroubovaná. To se dalo u kola za 50 € čekat, ale v projektu je málo peněz a musí se šetřit kde se dá. Doufám jen, že mě ježdění na levně zfušovaným kole nebude stát zdraví. Ale musel jsem do Raaswateru, tak jsem tam šlapku jen tak nakop a jel opatrně, aby z osy nespadla. Dalo se to.
Ráno než jsem vybalil laptopa, nakousli jsme znovu citlivé téma peněz. Dohadovali jsme se tam skoro hodinu. Já jsem říkal, že na to, aby se mnou Andries usmlouval vyšší cenu jsem malej pán. Na to že měl příležitost když jsme tam byli s Tomem, a to tám ty navrhovaný peníze spokojeně odkejval a ani se nevyptával po stravném. Říkal jsem mu, že pár peněz na elektřinu mu přispět můžu, to že chápu, že mu (na jeho poměry nezanedbatelně) roste spotřeba, ale říkal jsem, že to přesně spočítáno bude asi nicotná částka. Čtyři hodiny zapnutýho notebooku jim odeberou max. 260 W. Cenu na kilowatt jsem se od něj a vnuka nedozvěděl, jen že si předplácej čas od času proud po 50 randech. Elektroměr jim ukazoval zásobu ještě 23 kWh (a kdo ví, kdy naposled předpláceli). Prostě trvali na paušálním poplatku za proud.
U placení jídla jsem namítl, že přeci nebývá bězným zvykem, aby zaměstnavatel platil jídlo, ale nabídl jsem mu těch 15 R denně. Bylo nespravedlivý mu to jídlo neplatit, když si babky v Upingtonu popíjej kafíčko a denně si pochutnávaj na teplým obědě, (kterej je mimochodem mnohem bohatší než ten, kterej si dopřávám já z vlastního). Dohodli jsme se, že to jsou peníze na elektřinu a na stravu. Nemyslím si, že by byl škodnej. Babky v Upingtonu s náma dřou celej den a jsou pryč z domova u nás na privátě a ani by si nemohli vařit a nakupovat. Andries sedí u sebe doma, kde to zná, je tam se svejma vnoučatama, nemusí se nikam harcovat. Potomstvo mu nakoupí, uvaři. A budeme dělat vždy jen půlden. Musíme Andriese šanovat, protože je o poznání starší a dost nemocnej. (Musí beztak brát léky po kterých se mu chce spát, takže práce odpoledne by za moc nestála.)
Nakonec teda ty nabízený peníze přijal, ikdyž jedovatě podotkl, že kvůli tý stovce za půlden se se mnou nemá smysl hádat.
Jeho vnuka se ukázalo praktické taky zaměstnat. Vždy když jsem Andriesovi přehrál větu, kterou namluvil a zeptal se ho na překlad do afrikánštiny, něco nesrozumitelně zadrmolil. Když jsem se ho pak zeptal znovu, že mu nerozumím, ať mi to řekne pomalu a srozumitelně, říkal pokaždý něco jinýho, částečně z následujících i předchozích vět na nahrávce, tu a tam tu větu odpřekládal i s doplňujícíma informacema, po kterých v nahrávce není ani stopy, takže je nemůžu psát do překladu. Vnuk to vždycky od Andriese odposlouchá a diktuje mi to slovo po slovu i opravuje mi pravopis, případně přeloží do angličtiny. Platím mu za to 10 R denně. Je to v podstatě to, co po mně včera chtěl.
Pracovalo se už líp, ikdyž jsem cítil, jak mnou Andries opovrhuje.
Před spaním mě napadlo, že pokud ještě jednou zavedeme řeč na nespravedlivost placení, řeknu, že my s Tomem nejsme Chris. Andries žije v domění, že Chris a Tom za horama za dolama kdovíjak zpeněžujou vědomosti n|uuštiny, který z něj vyloudili, a žijou si královsky, zatímco on tady suší hubu. Ovšem Tom (a ani Lena) z celejch projektovejch peněz nedostanou odměnou ani cent. Maj placený místa na univerzitách z úplně jinejch důvodů i peněz. Jsou tu s náma prakticky vzato zadarmo. Chris se nevrátil zřejmě proto, že už na výzkum n|uuštiny nedostal grant, takže se n|uuštinou už moc nezabývá. Asi spotřeboval moc peněz na informanty a výsledek pětiletýho bádání je, že o gramatice n|uuštiny nevíme víceméně nic. Možná je Tom poslední kdo na výzkum n|uuštiny dostal peníze. A Andries je jeden z posledních, který n|uusky uměj, takže má asi poslední možnost jak za to dostat zaplaceno. (Nemusí vědět, že výzkum jeho prapodivně odlišnýho nářečí je stěžejní součástí celýho našeho projektu.) Myslím, že tou stovkou za den vydělá mnohem víc než všichni osatatní dohromady tam u něj doma. A bez našeho grantu by ty peníze neměl.
Možná jsou peníze ale už vyřešený téma. Během práce s Andriesem mi svitla naděje, že se přeci jen se se mnou smířil a snad mě bude učit n|uusky i trošku s vlastní vůle a ne jen pro peníze. Andries si totiž znalecky a důkladně prohlídl moje sandále Mephisto. Řekl, že to jsou dobrý a odolný sandále. Z kvalitní kůže. Ne ňáký levný pláťáky, co se hned roztrhaj. Tak doufám, že mu došlo, že někdo, kdo si dovede vybrat dobrý sandále snad nebude zas až tak špatnej člověk.
Rozloučil jsem se už pěkně n|uusky: něbetě a Andries mi odpověděl pozdravem, který jsem zatím neznal. A když jsem se ho ptal na něbetě, říkal, že se tak dá taky zdravit. Poznamenal jsem si, že to v Andriesově nářečí zní něbéť.
De Wittovi jsou fajn, stravu si platím a kupuju sám, ale paní De Wittová mě stejně zásobuje mlíkem, jogurtama, a kornflejkama, který jím vlastně jen proto, aby mlíko v lednici nezkyslo. Večer mi přinesla grilovanej stejk, dva párky a topinku se sýrem, že toho ugrilovali moc. Pan De Witt vytáhl z garáže nářadí a podívali jsme se na tu uvolněnou šlapku. Hledal a nakonec přinesl přesně takovou matku, jakou je přišroubovaná ta druhá šlapka. Odšrouboval ji ze svýho kola, a říkal, že se příležitostně v Upingtonu někde podívá, kde ji koupit.
Ráno než jsem vybalil laptopa, nakousli jsme znovu citlivé téma peněz. Dohadovali jsme se tam skoro hodinu. Já jsem říkal, že na to, aby se mnou Andries usmlouval vyšší cenu jsem malej pán. Na to že měl příležitost když jsme tam byli s Tomem, a to tám ty navrhovaný peníze spokojeně odkejval a ani se nevyptával po stravném. Říkal jsem mu, že pár peněz na elektřinu mu přispět můžu, to že chápu, že mu (na jeho poměry nezanedbatelně) roste spotřeba, ale říkal jsem, že to přesně spočítáno bude asi nicotná částka. Čtyři hodiny zapnutýho notebooku jim odeberou max. 260 W. Cenu na kilowatt jsem se od něj a vnuka nedozvěděl, jen že si předplácej čas od času proud po 50 randech. Elektroměr jim ukazoval zásobu ještě 23 kWh (a kdo ví, kdy naposled předpláceli). Prostě trvali na paušálním poplatku za proud.
U placení jídla jsem namítl, že přeci nebývá bězným zvykem, aby zaměstnavatel platil jídlo, ale nabídl jsem mu těch 15 R denně. Bylo nespravedlivý mu to jídlo neplatit, když si babky v Upingtonu popíjej kafíčko a denně si pochutnávaj na teplým obědě, (kterej je mimochodem mnohem bohatší než ten, kterej si dopřávám já z vlastního). Dohodli jsme se, že to jsou peníze na elektřinu a na stravu. Nemyslím si, že by byl škodnej. Babky v Upingtonu s náma dřou celej den a jsou pryč z domova u nás na privátě a ani by si nemohli vařit a nakupovat. Andries sedí u sebe doma, kde to zná, je tam se svejma vnoučatama, nemusí se nikam harcovat. Potomstvo mu nakoupí, uvaři. A budeme dělat vždy jen půlden. Musíme Andriese šanovat, protože je o poznání starší a dost nemocnej. (Musí beztak brát léky po kterých se mu chce spát, takže práce odpoledne by za moc nestála.)
Nakonec teda ty nabízený peníze přijal, ikdyž jedovatě podotkl, že kvůli tý stovce za půlden se se mnou nemá smysl hádat.
Jeho vnuka se ukázalo praktické taky zaměstnat. Vždy když jsem Andriesovi přehrál větu, kterou namluvil a zeptal se ho na překlad do afrikánštiny, něco nesrozumitelně zadrmolil. Když jsem se ho pak zeptal znovu, že mu nerozumím, ať mi to řekne pomalu a srozumitelně, říkal pokaždý něco jinýho, částečně z následujících i předchozích vět na nahrávce, tu a tam tu větu odpřekládal i s doplňujícíma informacema, po kterých v nahrávce není ani stopy, takže je nemůžu psát do překladu. Vnuk to vždycky od Andriese odposlouchá a diktuje mi to slovo po slovu i opravuje mi pravopis, případně přeloží do angličtiny. Platím mu za to 10 R denně. Je to v podstatě to, co po mně včera chtěl.
Pracovalo se už líp, ikdyž jsem cítil, jak mnou Andries opovrhuje.
Před spaním mě napadlo, že pokud ještě jednou zavedeme řeč na nespravedlivost placení, řeknu, že my s Tomem nejsme Chris. Andries žije v domění, že Chris a Tom za horama za dolama kdovíjak zpeněžujou vědomosti n|uuštiny, který z něj vyloudili, a žijou si královsky, zatímco on tady suší hubu. Ovšem Tom (a ani Lena) z celejch projektovejch peněz nedostanou odměnou ani cent. Maj placený místa na univerzitách z úplně jinejch důvodů i peněz. Jsou tu s náma prakticky vzato zadarmo. Chris se nevrátil zřejmě proto, že už na výzkum n|uuštiny nedostal grant, takže se n|uuštinou už moc nezabývá. Asi spotřeboval moc peněz na informanty a výsledek pětiletýho bádání je, že o gramatice n|uuštiny nevíme víceméně nic. Možná je Tom poslední kdo na výzkum n|uuštiny dostal peníze. A Andries je jeden z posledních, který n|uusky uměj, takže má asi poslední možnost jak za to dostat zaplaceno. (Nemusí vědět, že výzkum jeho prapodivně odlišnýho nářečí je stěžejní součástí celýho našeho projektu.) Myslím, že tou stovkou za den vydělá mnohem víc než všichni osatatní dohromady tam u něj doma. A bez našeho grantu by ty peníze neměl.
Možná jsou peníze ale už vyřešený téma. Během práce s Andriesem mi svitla naděje, že se přeci jen se se mnou smířil a snad mě bude učit n|uusky i trošku s vlastní vůle a ne jen pro peníze. Andries si totiž znalecky a důkladně prohlídl moje sandále Mephisto. Řekl, že to jsou dobrý a odolný sandále. Z kvalitní kůže. Ne ňáký levný pláťáky, co se hned roztrhaj. Tak doufám, že mu došlo, že někdo, kdo si dovede vybrat dobrý sandále snad nebude zas až tak špatnej člověk.
Rozloučil jsem se už pěkně n|uusky: něbetě a Andries mi odpověděl pozdravem, který jsem zatím neznal. A když jsem se ho ptal na něbetě, říkal, že se tak dá taky zdravit. Poznamenal jsem si, že to v Andriesově nářečí zní něbéť.
De Wittovi jsou fajn, stravu si platím a kupuju sám, ale paní De Wittová mě stejně zásobuje mlíkem, jogurtama, a kornflejkama, který jím vlastně jen proto, aby mlíko v lednici nezkyslo. Večer mi přinesla grilovanej stejk, dva párky a topinku se sýrem, že toho ugrilovali moc. Pan De Witt vytáhl z garáže nářadí a podívali jsme se na tu uvolněnou šlapku. Hledal a nakonec přinesl přesně takovou matku, jakou je přišroubovaná ta druhá šlapka. Odšrouboval ji ze svýho kola, a říkal, že se příležitostně v Upingtonu někde podívá, kde ji koupit.
pondělí, listopadu 12, 2007
Stránky z deníku I
Ráno v půl devátý jsem se přijel ubytovat u De Wittů, asi 1 km před Louisvale. Vybalil jsem si věci, sbalil nejnutnější a vydal se k Andriesovi. Byl doma s vnoučaty. Sotva jsme začali přepisovat jeden z textů, který namluvil před lety, ukázalo se, že je nespokojenej, protože neví, co tu s Tomem vlastně děláme, proč se nevrátili Chris a Nigel (kteří před lety natáčeli Andriesovy texty), proč mu platím míň než oni. Tak jsem to všemožně dovysvětlovával, ačkoliv jsem myslel, že jsme mu to všechno řekli už když jsme u něj byli před týdny na návštěvě celej tým. Vnuk, který umí anglicky to překládal a tak vyvažoval mý neznalosti afrikánštiny. Vypadalo to, že Andries se mnou na konec nebude chtít pracovat. To, co mu můžu platit mu bylo málo. Mám pro něj v rozpočtu 150 R na den práce, 100 R na půlden. Chris mu platil 200 na den, 150 na půlden. Pak si stěžoval, že mu neplatím jídlo, protože, když pracoval s Chrisem, dostával najíst. Nakonec jsme spolu ten půlden odpracovali za 100 R, protože jsem říkal, že musíme platit všem informantům stejně, ale atmosféra to byla napjatá a nejistá, a vůbec to nevypadalo na 3 roky spokojené spolupráce. Řekl jsem, že o tom stejně nemůžu rouhodovat, a že se musím poradit s Tomem. Než jsem odešel, říkal ještě, že proud taky není zadarmo, a že když tam sedím se zapnutým laptopem, musí to platit. Vysvětloval jsem, že laptop za celej den nespotřebuje tolik kolik uvaření obědu na elektrický plotýnce, ale marně. Ještě než jsme se rozloučili, žebronil na mně vnuk pár randů na limču nebo tak, vždyť mi byl taky nápomocen. No, ano, peněženka je ale už kdesi hluboko v baťohu, uvidíme zítra. Totsiens.
Večer jsem koukal do rozpočtových tabulek v Excelu, jak to kolegové v Upingtonu zaonačili, že platěj babkám i jídlo. Maj na to denní paušál 15 R, něco nakoupěj a uklohněj. V Upingtonu se to dá, tam se dá na každým rohu něco koupit, třeba půlka pečenýho kuřete ve stánku a i vaření se ve třech nebo čtyřech lidech líp zvládá. Nevím jak to nakonec vykážou na účtence, protože jídlo pro informanty jaksi nebylo plánovaný. Ale řekl jsem si, že to není moje starost, za to může částečně Tom, že je nenaplánoval a částečně Chris, kterej Andriese stědře živil (zatímco babkám v Upingtonu prej platil o dost míň než my).
Usmyslel jsem si, že 105 R týdně (7 × 15) musí Andriesovi stačit i na jídlo a elektřinu. Jídlo ať mu koupěj vnoučata a uvaří dcera. Možná budu Andriesovu vnukovi taky něco dávat, když mi bude nápomocen s afrikánštinou.
Pak jsem ještě zpracovával natočený text, vytvořil IMDI s metadaty o nahrávce, zapisoval v jakých časových úsecích se v nahrávce mluví a přepisoval z bločku spěšnou transkripci do počítače.
Manželé De Wittovi jsou hodní, předplatil jsem pobyt na týden, doufaje, že to s Andriesem přeci jen nějak půjde. Přinejhorším bych mu musel platit víc a pracovat s ním kratší dobu.
Usínal jsem pln obav a ponaučení pro plánování výzkumných projektů.
Večer jsem koukal do rozpočtových tabulek v Excelu, jak to kolegové v Upingtonu zaonačili, že platěj babkám i jídlo. Maj na to denní paušál 15 R, něco nakoupěj a uklohněj. V Upingtonu se to dá, tam se dá na každým rohu něco koupit, třeba půlka pečenýho kuřete ve stánku a i vaření se ve třech nebo čtyřech lidech líp zvládá. Nevím jak to nakonec vykážou na účtence, protože jídlo pro informanty jaksi nebylo plánovaný. Ale řekl jsem si, že to není moje starost, za to může částečně Tom, že je nenaplánoval a částečně Chris, kterej Andriese stědře živil (zatímco babkám v Upingtonu prej platil o dost míň než my).
Usmyslel jsem si, že 105 R týdně (7 × 15) musí Andriesovi stačit i na jídlo a elektřinu. Jídlo ať mu koupěj vnoučata a uvaří dcera. Možná budu Andriesovu vnukovi taky něco dávat, když mi bude nápomocen s afrikánštinou.
Pak jsem ještě zpracovával natočený text, vytvořil IMDI s metadaty o nahrávce, zapisoval v jakých časových úsecích se v nahrávce mluví a přepisoval z bločku spěšnou transkripci do počítače.
Manželé De Wittovi jsou hodní, předplatil jsem pobyt na týden, doufaje, že to s Andriesem přeci jen nějak půjde. Přinejhorším bych mu musel platit víc a pracovat s ním kratší dobu.
Usínal jsem pln obav a ponaučení pro plánování výzkumných projektů.
neděle, listopadu 11, 2007
Příprava na odjezd
Chtěl jsem nechat vytisknout fotky z Andriesvale, aby je naše bytná zítra přivezla Leně do Andriesvale, ale nikde všude kde jsou fotoautomaty je zavříno nebo fotoautomat nejde, takže nic nebude.
Půjčím Leně do Andriesvale síť na komáry. Je jich tam požehnaně. Já ji v Raaswateru stejně nemám za co přichytit.
Dnes je na dlouhou dobu můj poslední den tady v civilizovaným Upingtonu. Pořádně se sbalím, zásobím, a zítra ráno hurá za Andriesem do Raaswateru.
Jo, abych nezapomněl, tady jsou fotky pro Pepu. Soudruzi prominou vyvážení bílé, nemám tu fotošop a fotili to holky videokamerou.
Tak Pepo, co to je?
A tohle znáte?
Půjčím Leně do Andriesvale síť na komáry. Je jich tam požehnaně. Já ji v Raaswateru stejně nemám za co přichytit.
Dnes je na dlouhou dobu můj poslední den tady v civilizovaným Upingtonu. Pořádně se sbalím, zásobím, a zítra ráno hurá za Andriesem do Raaswateru.
Jo, abych nezapomněl, tady jsou fotky pro Pepu. Soudruzi prominou vyvážení bílé, nemám tu fotošop a fotili to holky videokamerou.
Tak Pepo, co to je?
A tohle znáte?
sobota, listopadu 10, 2007
Botswana se nekoná
Příprava na Z včerejším rozhovoru s |Unou a Griet vyšlo najevo, že po mluvčích v Botswaně už není ani vidu ani slechu. 4 roky stará zpráva o nich je rozporuplná. Když jsme si ji důkladně pročetli a promluvili z |Unou, která je jejich příbuznuá, vyšlo najevo, že vlastně nikdo, pořádně neví, kde mají být a zda ještě vůbec žijou. Místo, kde pravděpodobně naposled byly, jakási Khawa, leží neznámo kde a na to, abychom měli podrobnou mapu Botswany a GPSku, nebyly v projektu naplánovaný peníze. Sami se rozjet silničním sedanem bez rezervního kanistru po neznačených pouštních cestách doufaje, že potkáme nekoho, kdo nás nasměruje do Khawy, a tam že se zdárně doptáme po dvou stařenkách, které mluví křováčtinou je bláhová představa. V Botswaně to není jako tady v Jižní Africe. Tam není radno se zmiňovat o tom, co tam vlastně pohledáváme. Křováky tam prostě nemají rádi a lidi co mají s nima co do činění taky ne. Politicky je to tam v tomhle směru dost napjatý. Takže jsme pátrání zrušili nebo alepoň odložili do doby, kdy na to budeme informačně vybavení. Naději na úspěch nám rozptýlila i |Una, která říkala, že „už jsou pryč“ (mrtví?).
Holky si dneska zajeli do Kalahari Transfrontier Park, kam jsme se snažili dostat už s Tomem, ale pro veliké deště a blátivou silnici jsme tam nemohli dojet. Já jsem zůstal v Molopo Lodge. Návštěva Parku těch pár druhů gazel který to pohopkávaj jsem viděl už v oboře nedaleko Upingtonu, kde jsme byli na výletě ještě s Tomem.
Já jsem zůstal v Molopo Lodge, připravoval nahrávku Andriese pro transkripci, fotil a hrál tetris.
Povečeřeli jsme ve zdejší restauraci. Jídlo tu není nejlevnější, ale na ty dva dny se to dalo vydržet. Dvě střídmý večeře a dvě piva za 10 €.
V takovýhle chajdách jsme byli ubytovaní. Jsou dvoulůžkový, takže jsem měl jednu celou sám pro sebe.
Holky si dneska zajeli do Kalahari Transfrontier Park, kam jsme se snažili dostat už s Tomem, ale pro veliké deště a blátivou silnici jsme tam nemohli dojet. Já jsem zůstal v Molopo Lodge. Návštěva Parku těch pár druhů gazel který to pohopkávaj jsem viděl už v oboře nedaleko Upingtonu, kde jsme byli na výletě ještě s Tomem.
Já jsem zůstal v Molopo Lodge, připravoval nahrávku Andriese pro transkripci, fotil a hrál tetris.
Povečeřeli jsme ve zdejší restauraci. Jídlo tu není nejlevnější, ale na ty dva dny se to dalo vydržet. Dvě střídmý večeře a dvě piva za 10 €.
V takovýhle chajdách jsme byli ubytovaní. Jsou dvoulůžkový, takže jsem měl jednu celou sám pro sebe.
pátek, listopadu 09, 2007
Druhá návštěva Andreisvale
Martina a Lena si byli ráno na letišti koupit novou letenku. Lety z Upingtonu do Johannesburku mají totiž poslední dobou často zpoždění a tak se může stát, že by nestihly let do Frankfurtu. Přemýšlel jsem, zda si taky nezměním let, protože protože v mám v Johannesburku na přestup asi jen hodinku a půl, ale když jsem zjistil, že by mě to stálo asi 70 €, který bych musel zaplatit z vlastní kapsy, tak jsem si řek, že mi to za to nestojí. Dost na tom, že mi MPI neuhradilo Reiserücktrittversicherung stejné ceny, který jsem z dobré vůle koupil před odletem do Afriky, abych v případě nouze nejvyšší ušetril 1300 projektových eur.
Pak jsme jeli do Andriesvale, abysme ještě než se definitvně rozdělíme zkusili zapátrat po oněch dalších dvou mluvčích v Botswaně. Ubytovali jsme se na dvě noci v Molopo Lodge. Lena tu pak zůstane celý 3 týdny. Navštívili jsme |Unu, Simona a Griet Využili jedný z mála příležitostí, kdy máme v Andriesvale kameru a rozhohovor |Uny s Griet jsme natočili i na kameru. Simon moc nemluvil, jen tu a tam něco podotkl. Vítr nám po 20 minutách nahrávání začal spolehlivě kazit nahrávku. Naštěstí ten nejzajímavější text se stačil natočit. Musím si našetřit na pořádnýho medvěda na mikrofon, abych mohl nahrávat i venku. Mám tu fotku z nahrávání
Byli jsme taky v Andriesvale v obchůdku, kde se prodávalo všechno. V Andriesvale bydlí všehovšudy asi 100 lidí, a vše co potřebujou si koupěj právě v tom jenom obchůdku. Viděl jsem tam prodávat i „mački“ tetris, takovej jako jsme měli s Pepou když jsme byli v Limbachu. Stál v přepočtu necelý 2 €, tak jsem ho hned koupil. Samozřejmě že nechodil. Foch na baterky byl tak špatně odlitej, že do něj nešly dát. A Když jsem je tam silou nacpal, ani se to nedalo zapnout. Abych z toho baterky zase vydoloval, vzal jsem si na to dýmkařský náčiní, a ejhle! Sotva jsem do toho náčiním šťournul, display se rozsvítil, a přístroj se zapnul. Fungovalo to jen když byl ke špičce baterky píchnutej dýmkařskej píchlák. Překlenul totiž nepatrnou mezírku mezi pólem baterky a kontaktní ploškou, na kterou měl doléhat. Odlomil jsem tedy v přihrádce na baterky kousek plastický hmoty, kterej baterce bránil správně doléhat na kontakt, a už chodí to tak jak má (-: Nechť mi krátí dlouhé chvíle čekání v Johannesburku, kdybych opravdu propásnul let.
Pak jsme jeli do Andriesvale, abysme ještě než se definitvně rozdělíme zkusili zapátrat po oněch dalších dvou mluvčích v Botswaně. Ubytovali jsme se na dvě noci v Molopo Lodge. Lena tu pak zůstane celý 3 týdny. Navštívili jsme |Unu, Simona a Griet Využili jedný z mála příležitostí, kdy máme v Andriesvale kameru a rozhohovor |Uny s Griet jsme natočili i na kameru. Simon moc nemluvil, jen tu a tam něco podotkl. Vítr nám po 20 minutách nahrávání začal spolehlivě kazit nahrávku. Naštěstí ten nejzajímavější text se stačil natočit. Musím si našetřit na pořádnýho medvěda na mikrofon, abych mohl nahrávat i venku. Mám tu fotku z nahrávání
Byli jsme taky v Andriesvale v obchůdku, kde se prodávalo všechno. V Andriesvale bydlí všehovšudy asi 100 lidí, a vše co potřebujou si koupěj právě v tom jenom obchůdku. Viděl jsem tam prodávat i „mački“ tetris, takovej jako jsme měli s Pepou když jsme byli v Limbachu. Stál v přepočtu necelý 2 €, tak jsem ho hned koupil. Samozřejmě že nechodil. Foch na baterky byl tak špatně odlitej, že do něj nešly dát. A Když jsem je tam silou nacpal, ani se to nedalo zapnout. Abych z toho baterky zase vydoloval, vzal jsem si na to dýmkařský náčiní, a ejhle! Sotva jsem do toho náčiním šťournul, display se rozsvítil, a přístroj se zapnul. Fungovalo to jen když byl ke špičce baterky píchnutej dýmkařskej píchlák. Překlenul totiž nepatrnou mezírku mezi pólem baterky a kontaktní ploškou, na kterou měl doléhat. Odlomil jsem tedy v přihrádce na baterky kousek plastický hmoty, kterej baterce bránil správně doléhat na kontakt, a už chodí to tak jak má (-: Nechť mi krátí dlouhé chvíle čekání v Johannesburku, kdybych opravdu propásnul let.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)