Dneska jsem spal až do půl osmý. Zdálo se mi o univerzitě. Psal jsem nějakou velkou písemnou zkoušku z předmětu, na kterej jsem vůbec nechodil. Dozor byl děsně přísnej, chodil mezi lavicema kde studenti psali. Měl jsem napsáno asi jeden a půl stránky, on jde kolem mě a povídá: „Co je to tady v tom levým horním rohu na kraji za čmáranici?!“ bylo tam napsáno „AA“ prvňáčkovským písmem. Říkal jsem: „No to jste nám přece řekl abysme tam napsali.“ „Říkal jsem vám AI, ne AA! Odevzdejte práci, je to za pět. Můžete jít.“ „Ale to je omyl, vy jste říkal AA.“ „Mlčte! Jděte.“ Tak jdu, a vídím, že za mnou v lavici seděla Zuzanka! Moje ochraňovatekla z gymnázia. Říkala dozorci: „Tak to mě to teda vemte taky. Jednáte nespravedlivě a za takových okolností já zkoušky dělat nebudu.“ Tak jsme šli spolu, příhodu jsme oznámili na Prüfungsamtu, a řekli nám, že ty zkoušky budeme opakovat u jinýho dozorce.
S Andriesem se dneska pracovalo špatně. Taloe dneska odeška brzo, a nechala nás tam asi s pěti hlučnejma Andriesováma vnukama. Andries je furt napomínal, a pořád to odvádělo jeho pozornost od práce. Po hodině a půl jsme z toho byli oba úplně hotový. Pak jsme ale měli přestávku na jídlo a po ní se to jakžtakž uklidnilo. Pustil jsem Andriesovo naučný vyprávění o jedovatých hadech, který je skoro celý v afrikánštině, takže se část vnoučat sesedla okolo a poslouchali. To Andriese očividně potěšilo, a jal se vyprávět příběh kterýmu jsem moc nerozumněl, ale zdá se, že jsou v něm nějaký paralely mezi koňskou tlamou a srpkem Měsíce. Poprosil jsem ho, aby mi to převyprávěl znova a jen n|uusky. Ani jsme nešli do obýváku. Vytáh jsem nahrávač, zapnul, a držel jsem mikrofon Andriesovi u pusy. Myslím že kvalita nahrávky je lepší než kdyby jsme byli šli do obýváku. Nastavil jsem nejnižší citlivost ale zase jsem držel mikrofon blíž Andriese než by byl kdyby seděl v obýváku u stolu, proto ruchy na pozadí nejsou tolik slyšet. Ale zase mi to kazil vítr, co, vítr, průvan, vánek! Já chci pořádnýho medvěda!! Dál už byla atmosféra příjemná, ale stejně ta nahrávka, na který jsem chtěl pracovat nějak nešla přepisovat. Tak jsem toho nechal o hodinu dřív a odjel domů už v jedenáct. Andries mě poprosil, zda bych mu ve městě příležitostně nekoupil tabák.
Když jsem přijel, volal jsem na policii panu vyšetřovateli, aby mi faxnul to potvrzení. Zrovna nebyl v kanceláři, ale říkal, že to zejtra faxne. Taky jsem při tý příležitosti zkontroloval mejly. Soňa mi poslala svoje zápisky z deníku a jeden mejl, kterým mě moc potěšila.
(To je něco na naši zvědavou maminku.) (-:
Odpoledne jsem zpracovával nahrávku, zapsal metadata a časy kdy se v ní mluví. Čekal jsem na paní De Wittovou, nepojede-li do Upingtonu. Nakonec řekla, že se věci vyvinuli tak, že ve městě nic zařídit nepotřebuje, ale že si můžu půjčit jejich auto a zajet si tam sám. Slyšíš to, maminko? Cizí lidi, a půjčej Tejínkovi auto. Vlastní rodiče, a Tejínkovi auto půjčovat nechtěli. Tak jsem jel. Zařídil jsem skoro všechno co jsem potřeboval, i jsem De Wittům třináct litrů (za 100 projektovejch cestovních randů) do auta přitankoval. Koupil jsem novou pumpičku, dokonce jsem v tom krámu nečekaně viděl přišlapovací obouručnou pumpičku, tak jsem neváhal a hned ji taky koupil. Pak jsem si koupil 10 l stolní vody a Andriesovi tabák. (Ani po něm ty 2 € nebudu chtít.) Zajel jsem taky tam, kde je v Upingtonu ubytovaná Lena a doufal jsem, že si tam vyzvednu zubní pastu, kartáček a šmrdlátko, ale ukázalo se, že věci uklízečka uklidila, dala je Leně, ta je měla zamčený na pokoji, a zrovna nebyla doma. )-: Syn bytný se divil, že mi zubní pasta a kartáček stojí za to, abych si je vyzvedával, ale ano, stojí! Ne tolik ta zubní pasta, ale ten kartáček Reach je naprosto perfektní. Maminko, zase mi, prosím, takovej v Čechách kup, klidně 10 kusů, abych měl zásobu. Osvědčej se, přestanou se vyrábět, a co já potom? A šmrdlátko tady taky nikde neseženu. Nešmrdlám se a za půl dne tady v tom horku smrdím jak pes.
Když jsem přijel, ptala se mě panímáma De Wittová, jestli znám
moerbeie [murbeje]. Nevěděl jsem, ale když mě přivedla u nich na zahradě ke stromu, kterej stál vedle fíkovníku, na kterým jsem fotil ty zelený ptáky, bylo mi jasný, co to je:
moruše! Právě první dozrávaj. Když jsem fotil ptáky, byly moruše ještě zelený, některý lehce načervenalý. Nepoznal jsem je. Říkal jsem si: „to bude určitě něco okrasnýho jedovatýho.“ Nevím kterej z těch dvou druhů to je, ale vyfotím je a později dodám fotky. Natrhal jsem si hrst. Mňam.
Baie lekker.
Pak jsem s radostí dopumpoval kolo, který se mi dneska podařilo nepíchnout. Příšlapná pumpička je sice čtyřikrát dražší, ale člověk se tolik neunaví když pumpuje. Žel, je neskladná a nevejde se do baťohu. Proto jsem pro jistotu koupil ještě jednou ten krám, co jsem měl, abych ho vozil s sebou pro případ nouze. Tu rozbitou jsem hned vyhodil.
Večer jsem ještě trochu internetil, stáhl jsem si asi na třetí pokus naši oblíbenou koncoroční písničku, kterou mi Soňa poslala mejlem. Volal tatínek, zařídil konferenci s maminkou a tak jsme se zase slyšeli všichni pohromadě.
Maminka mě pověřila výzvědným úkolem, tak tedy: De Wittovi se oba narodili v Jižní Africe, a za celou dobu jejich života byl jedinej pantáta De Witt kousek za hranicema v Botswaně, když ještě dělal u policie. Jinak celou Jižní Afriku maj proježděnou křížem krážem (to dá rozum, když maj špaditérskou firmu), ale nikde jinde nikdy nebyli. Ani v Evropě ne. Holandsky neuměj. Jejich syn Edru [čti: Ijedry] byl párkrát v Londýně.
