Stránky z deníku XIV

Ráno šli De Wittovi i se synem a dcerou a jejím snoubencem do kostela. Já jsem jel do Upingtonu. Zapomněl jsem si s sebou vzít nářadí na opravu kola. Dojel jsem jen tak tak. Duše zadního kola byla jak řešeto (tři díry). Měl jsem s sebou jen pumpičku a náhradní duši. Chyběli mi montážní klíče a záplaty. Zapomněl jsem si i klíče od kola, takže jsem přemýšlel, jak to udělat, abych mohl jít nakoupit. Naštěstí mě už v Upingtonu zná dozorce v internetový kavárně, tak jsem k němu zašel a poprosil ho, nemůžu-li si u něj vevnitř odstavit kolo. Jo, šlo to, místa tam bylo dost, lidí málo. Internetový připojení náhodou zrovna šlo, tak jsem využil příležitosti a chvíli pobyl. Do blogů jsem dodal fotky a obrázky, nainstaloval jsem na kavárenským počítači Google Earth a vyhledal a poslal jsem důležitá místa, kde se vyskytuju.

Doufal jsem, že bude Soňa online, ale nebyla. Ani na okounu se na nic z český gramatiky neptala, ani mejlíčka mi neposlala... )-: Možná dneska večer. Pak jsem asi ještě čtvrt hodinky okounil, stahoval si nový příspěvky z oblíbených klubů, abych si je doma v klidu přečetl. Podařilo se mi taky stáhnout Pear Story. V kavárně je internet mnohem rychlejší. Zvlášť když jsem tam byl jedinej kdo zrovna serfoval. Říkal jsem dozorci, že jsem tam minule chytil vira, a jen díky tomu, že mám vypnutý samovolný přehrávání CDček v vloženejch médií mi nezaviroval počítač. Kontroloval jsem to i dneska, USB tyčinka byla zase zavirovaná. Byl na ní autorun.inf s příkazem spustit setup.exe kterej byl nositelem W32/Fujacks-AM.

Andriesovi jsem koupil cigaretovej papír, trochu tabáku a takový to zavinovátko na ně. Už mi tenhle tejden zase kouřil z novin. Bavili jsme se o tom minulý dny, Vnuk pomocník říkal, že může to zavinovátko snadno obstarat. Ano, každej ho může snadno ostarat, ale jde jen o to, kdo ho skutečně obstará. Sobě jsem koupil jsem si chleba, fazole, tři čínský polívky a bon-pari (a taky ňáký plněný ovocný bombónky).

Pak jsem doufal, že bude mít kolařství otevříno, abych si tam mohl vyměnit tu píchlou duši. Nemělo. Ani jedno. Tak jsem zašel k benzínový pumpě poprosit perzonál o montážní klíče. Neměli, ale nabídl se, že se zeptá támhle přes ulici známýho. Za chvíli byl zpátky i s montážníma klíčema. Duši jsem vyměnil, napumpoval, poděkoval a dal jsem mu 5 R a jel jsem se podívat na místo, kde jsme byli v Upingtonu ubytovaní, není-li tam náhodou Martina, abysme domluvili dopravu Andriese do Olifantshoeku. Nebyla.

Jel jsem zpátky k De Wittům. Je to asi 11 km. Bydlej mezi osmým a devátým kilometrem silnice do Louisvale. Cestou k nim jsem píchl pro změnu přední kolo, ale jen malinko, takže jsem to stihl dojet s píchlým kolem. Doma jsem obě duše zalepil. Spočítal jsem záplaty: Jedenáct záplat za třináct dní ježdění. Čtyři na předním, Sedm na zadním kole. Pokaždý to byl trn. Ale lepší sjet se silnice na trny než se nechat sebrat předjíždějícím autem. Jezděj na tý silnici 100–120 km/h a není tam žádný místečko pro cyklisty. Naštěstí aut nejezdí tolik, takže se to dá vydržet.

De Wittovi mě zase pozvali k nedělní tabuli. Měli skopovou pečeni, kuře, fritovaný brambory, rýži, mrkev vařenou na sladko, a dobrej pudink (vlastně takovou mokrou sladkou bábovku s vanilkovou polevou). Takovou majonézovitou patlačku na to skopový udělala paní De Wittová z hořčice, (možná i křenu) a kondenzovanýho nebo jinak zahuštěnýho mlíka. Ŋ chŋ ãã čhá i (jídlo bylo dóóbrýý).

Odpoledne jeli všichni do Upingtonu k řece lyžovat. Byli už minulou neděli a to jsem se jich ptal co jako to je, jako jestli mají vodní lyže nebo co. Něco mi vysvětlovali, čemu jsem stejně nerozuměl, tak mě dneska vzali s sebou. Říkali ať udělám pár fotek, abyste viděli, jak tráví volný čas jihoafričtí běloši vyšší střední třídy. Taky jsem si to zkusil. Je to zábava, to jo. Říkám si ale, že kamenná stavebnice nebo vláčky vyjdou asi na stejný peníze, jsou trvalejší hodnoty a šetrnější k přírodě. Navíc tím děti získaj cennější vědomosti, viď, Soni?

Tímhle jsem rejdil po Oranžový řece.



V tomhletom jsme se vzájemně tahali



Akorát jsem z toho neuměl vystoupit (-:



Panímáma De Wittová to brala pěkně z ostra



Další fotky případně mejlem.

Stránky z deníku XIII

Dnes mám šťastnej den. Píchl jsem jen na ceště zpátky a jen přední kolo. V zaplepování duší dosahuji dokonalosti na kterou jsem hrdý. Už mám dobrej odhad kde všude kolem díry je třeba zdrsnit duši a kolik kam nanýst lepidla, aby po pětiminutovým zavadnutí záplata perfektně držela. Kladu si otázku, proč se dělaj pneumatiky a duše na kolo tak, aby šly píchnout. Proč se nedělaj standardně ty nepropíchnutelný. Od tý doby co je v Lipsku mám, píchl jsem jen jednou.

Čím víc jsem tady nucenej pracovat s levnýma nekvalitníma věcma, tím víc si cením kvalitních byť drahejch věcí. Na každičkým coulu toho kola, na kterým musím jezdit je znát, že to vyšetřili materiálem i konstrukcí jen na to nejnutnější. Je to příšerný s něčím takovým jezdit a cokoliv na tom kole doštelovávat či opravovat (a že toho je). I to mininářadí, který vozím s sebou na opravu kola a pumpička. To je všechno tam nepřesně vyrobený, až hanba. Jednu z matek na tom kole vůbec nemůžu povolit, protože klíč, kterej na ni má pasovat na ni prostě nepasuje. I ten tetris za 2 € má nepěkně provedený knoflíky, který se mačkaj tak nějak divně, baterky do toho taky nešly dát, no hrůza. Nůžky na nehty z Nepálu taky. Jak já je nerad beru do ruky. Reoproduktory pro přehrávání wavíků v počítači. Koupili jsme ty nejdražší nejskladnější, co se tady prodávaj (za 20 €), a stojej za zlámanou grešli. Ze sluchátek, který nám koupil systémák v MPI tak strašně bolej uši, že jsem si ještě v Lipsku honem rychle běžel koupit lepší. Stáli asi dvakrát tolik ale uši z nich tolik nebolej. Schválně jsem je Martině v Upingtonu jednou půjčil. Od tý doby si stěžuje na sluchátka, který má s sebou z MPI.

Ale to je problém dnešní doby. Vědec požádá o grant. Když komise vidí, že si tam žádá 250 € na sluchátka a reproduktory, pošlou ho s tím do háje. Ten, kdo tu práci oddře na šustítkách v notebooku a šťepslíkách za 5 €, tomu grant povolej. Máme s Lenou podezření, že Tomovi ten grant dali jen proto, že kromě jednoho nahrávače a dvou notebooků pro Martinu a pro mě nechtěl v podstatě žádnou další technickou výbavu. Prej že si ji může půjčit z MPI a od jinýho projektu, kterej má v Namibii. Jo. Leda hovno, jak jsme zjistili. Všechno je rozpůjčovaný kdovíkde. Nebejt toho, že se Lenina známá těsně před naším odletem vrátila z výzkumu a mohla nám půjčit použitelnej druhej nahrávač, tak tu toho moc nenahrajem. V Londýně na školení jsem si všechnu tuhle nouzi uvědomil, vybral jsem všechny svoje úspory a šel koupit alespoň tři dobrý mikrofony, abysme mohli každej něčím nahrávat a za nahrávky se nemuseli stydět. Jeden mikrofon tu zůstal na ocet, protože mi řekli: Cože? Ty chceš koupit ke každýmu mikrofonu kabel? Vždyť do toho našeho nahrávače jdou zapojit jen dva. Jenže pak nám do klína nečkaně spadl ten druhej nahrávač a rázem jsme se přeli o kabel. Nahrávat jedním mikrofonem sebe a druhým mluvčího nebo mít dialog dvou mluvčích nahranej stereofonně už prostě nemůžeme. Když je to mono, přepisuje se víc mluvčích mnohem hůř. Je to fakt bída. Měl jsem vzít s sebou z domova ten kabel co má k mikrofonu Pepa.

No nic, zpět k aktuálnímu dění: Andries by dneska zase opitej. Asi se chodí každej pátek někam opíjet. Ale pracovalo se s ním příjemně. Nebyl tak na mol jako minulou sobotu. Už jsme se docela zkamarádili. Ve středu už si ke mně připosunul židličku, ve čtvrtek ráno se přestěhoval vedle mě, aby viděl na co se to v tom notebooku pořád koukám, a dneska když jsem vybaloval a chtěl se uvelebit na obvyklém místě, říkal ať si tu židli přendám vedle něj. Ale to bylo určitě nadměrnou přátelivostí z podnapilosti. Zase říkal, jak musíme víc mluvit n|uusky. Že už afrikánštině rozumím o poznání líp, ale ještě tu n|uuštinu si musím polepšit. Zase plánoval příští týden. Říkal, že mu je to s těma ztracenejma penězma moc líto, ptal se, jak dlouho spolu budeme ještě moct pracovat.

Co mi přišlo vhod je, že si přál, abychom někdy zajeli do Olifantshoeku za jeho dvěma dcerama, abysme si popovídali. (Že by taky uměli n|uusky?) Už je douho neviděl. To je moc fajn. Lámal jsem si hlavu, jak ho starýho nemocnýho na práškách, o holi posadím na jedno nebo dvě odpoledne dopravím do Olifantshoeku, abych ho na pár hodin posadil vedle tý jedný n|uuský babky, aby si s ní popovídal. Ta babka taky mluví nějakým odlišným nářečím, který je pravděpodobně blíž tomu Andriesovýmu než nářečí všech ostatních mluvčích. Pracuje s ní Martina. Má se tenhle nebo příští týden vrátit na pár dní do Upingtonu, tak musíme naplánovat půjčení auta a tak. Musím ji zavolat nebo poslat SMSku, abysme se v tom Upingtonu neminuli. Když Andries totiž z vlastní vůle bude chtít, tak to půjde o moc líp. Do tý hospody se taky vždycky ňákým zázrakem došourá. Dokonce bych zkusil i někde zastavit, a vyjít s ním pár kroků do pouště, mezi to křáčí a bodláčí, který tam roste. Třeba mi řekne co je na co dobrý, jak se to jmenuje, co se z tím dá dělat atp. Ikdyž takovejchhle věcí se on asi už navyprávěl habaděj, když chodil s Chrisem po poušti minulá léta. Jenže ty nahrávky a vyzkoumaný věci k nim jsme od Chrise jaksi nedostali.

Vnuk pomocník přišel dneska asi v 9 hodně naštvanej. Včera byl pryč, takže jsem mu nemohl sdělit, že musím ztrátu peněz oznámit na policii. Dneska si stěžoval, co že to mělo znamenat, že se ho policie vyptávala. Tak jsem mu to vysvětlil. Bude-li si nadále stěžovat, tak mu řeknu, že přeci na policii není nic špatnýho. Když nic neprovedl, nemá se přece čeho bát. Policie se zrovna tak může vyptávat De Wittů, zda mi ty peníze neukradli oni nebo jejch služebná. Můžou se vyptávat mě, zda jsem si to celý nevymyslel a 1600 z projektu si nestrčil do kapsy.

Na přepis z afrikánštiny toho moc nebylo, takže se vnuk pomocník zase odkulhal někam z kumpánama. Loudil na mě drobný, že si musí nabít telefon, ale ještě než jsem mu stačil odpovědět, vyloudil je ze svýho makaráda či bratrance nebo kdovíkoho. Nejen že bych mu je nedal, ale ani jsem je neměl. Kromě stovky pro Andriese neměl s sebou ani floka. Uvědomuju si, že to je zas druhej extrém. Měl bych s sebou mít alespoň pár peněz na telefon, abych se dovolal pomoci.

S malým vnukem jsme pak zkoušeli na mým laptopu přehrát dvě tři vypálený CDčka nebo DVDčka, ale byli tak beznadějně poškrábaný, že to nešlo.

Když jsem přijel, měl jsem hlad. Pan De Witt se právě odněkud vrátil a měl s sebou koupený ňáký hamburgry, tak mi hned jeden dal. Stejně jsem si pak ještě uvařil rejži a smíchal ji s pilchards in chilli sauce.

Odpoledne se mi na fíkovníku (?) v De Wittovic zahradě podařilo vyfotit jeden asi z pěti druhů ptáků. Malý ptáče asi právě vyletělo z hnízda a usedlo na větvičku nebezpečně blízko mě. Jeho ptačí rodiče se z toho mohli zbláznit, a lákali ho, lítali kolem něj srali na mě, ale to mě neodradilo. Tak blízko před objektiv už ho asi nedostanu. Pepo, není to náhodou Zosterops pallidus (Kap-Brillenvogel, Oranje-Brillenvogel)? De Wittovi maj krásnou knížku o ptácích Jižní Afriky (ISBN 1-86812-758, Kenneth Newman: Newman se voëls van Suider-Afrika). Je to ale Afrikánsky, mám ti ji v Upingtonu koupit?





Nezadržitelně mi docházej bombónky. Musím si zítra v Upingtonu koupit nový. Fajfku tady u De Wittů nemám kde kouřit, tak nekouřím a cucám bon-pari.

Podařilo se mi vyfotit Cuketku (za ní je Minka, ale ta je domácí povaleč, ta ke mě nechce).

Stránky z deníku XII

Dneska jsem podruhé přijel k Andriesovi včas Vyhrabal jsem se z postele už v sedum, a v půl osmý jsem nasedl na kolo a vyrazil. Jelikož mi pan De Witt dojednal termín s policejním vyšetřovatelem na desátou, měl jsem s Andriesem jen kratičkou hodinku a půl práce. O to intenzivnějc jsme oba pracovali. Myslím, že čas, kdy tu Afrikánštinu zvládnu bez pomocníka se blíží. Dneska tam stejně nebyl. Jel prej navštívit rodiče do Upingtonu. Myslím že mi to včera oznamoval, takže nic extra podezřelýho. Vysvětlil jsem Andriesovi, že se mi ztratilo hodně projektovejch peněz, a že to musím nahlásit na policii.

Ve třičtvrtě na deset jsem už byl zpátky u De Wittů, pan vyšetřovatel přijel v deset. Všechno jsem mu to vysvětlil jak se co stalo, říkal jsem, že vlastně přesně nevím,, zmizeli-li peníze včera, protože mohli taky zmizet předevčírem, kdy jsem taky nahrával v kuchyni. Prostě že jsem je naposledy kontroloval v pondělí.

Zajeli jsme s panem vyšetřovatelem k Andriesovi, aby viděl kde bydlí, pan policejní krátce promluvil s jeho dcerou i s Andriesem, říkal, že se mnou jen projíždí místa, kde jsem se v posledních dnech zdržoval, že jsem ztratil peníze, a že ještě musí promluvit s tím klukem co mi pomáhá. (Teď už zase nevím, jak se jmenuje. Myslel jsem, že to je Jon, nebo Jan, ale pak to bylo stejně něco jinýho.)

Zajeli jsme zajeli zase k De Wittům, pan vyšetřovatel si zapsal moje telefonní číslo, i číslo na De Wittovi, kam mi pozdějc odpoledne volal registrační číslo policejním nahlášení ztráty peněz. Říkal, že z to nejspíš vyšetřovat nebudou. Myslím, že bude ta policejní zpráva stačit na MPI jako potvrzení, že jsem o ty peníze skutečně přišel. Ještě mu musím příští týden zavolat, aby mi tu zprávu faxnul nebo abych dostal něco do ruky. Třeba to pak díky tomu nebudu muset na MPI zaplatit.

Odpoledne jsem pak pilně zpracovával dnešní zápisk, rozumím n|uuštině zase o něco líp.

Paní De Wittová včera celej večer a dneska celý odpoledne vařila a pekla asi pro 200 lidí. Kostel slaví 75. výročí založení a paní De Wittová to celý zásobuje jídlem. Upekla parádní sladký pečivo, a pak plechy a krabice něčeho těžkýho, voňavýho. Dala mi i k večeři talíř zapečenejch brambor se šunkou a sýrem, velmi podobnejch tomu, co známe z Liberce. Pak to s panem De Wittem, služebnejma a mnou naložili do auta (pick-upu), kterým přijel syn na návštěvu, a naložili ještě vozík. Odjeli a dovolili mi pobýt na internetu.

Snažim se právě stáhnout Pear Stories, který možná s Andriesem projdu, je známej lingvistickej stimulus pro vyprávění.

Stránky z deníku XI

Ukradli mi 160 €. Nevím kdo, nevím kdy, ale 1600 R je fuč.

Mám podezření, že to byl Vnuk pomocník. Když si chtěl dneska půjčit kolo, musel jsem s Andriesem zrovna do kuchyně, abysme natočili novou nahrávku. Kolo bylo píchlý, a tak se vnuk pomocník nabídl, že ho opraví. Tak jsem ho tam nechal kolo opravovat. Z kuchyně jsem ho tu a tam skrz otevřený dveře sledoval, protože mě rušilo nahrávku, když pumpoval. Ale pro pumpičku a pro nářadí si musel sáhnout do mýho baťohu, a já tam měl peněženku i obálku s penězma pro Andriese. Když jsem přijel domů, něco mi říkalo, že ty peníze musím zkontrolovat. Nezmizeli všechny. Z obálky, ze který jsem platil Andriese 500 R a z mý peněženky, kde jsem měl čerstvě vybraný peníze pro nocleh u De Wittů, 1100 R. V obálce i v peněžence zbylo ještě dost peněz, aby to na první pohled nebylo nápadný. Ale 1600 je prostě fuč.

Já nevím, vzal-li je Vnuk pomocník. Myslím že jo, ale dokázat to nemůžu. Neviděl jsem ho. Nevim, zmizely-li ty peníze když kolo opravoval nebo když byl pryč nakoupit. Bylo to ode mě krajně neopatrný, nechat ho tam s penězma jen tak, kór když mi bylo jasný, že do baťohu poleze pro pumpičku a nářadí. Ale když já jsem takovej důvěřivej vůl.

Zrovna včera mi paní De Wittová říkala, ať si tady dám set sakra bacha, ať s sebou nenosím zbytečně moc peněz, protože stačí, když se rozkřikne, že s sebou vozím peníze, tak si klidně na mě někde počkaj. A já jsem zrovna ty peníze pro dneska, včera, ani předevčírem Andriese nepotřeboval, protože říkal, že mu mám zaplatit až v pátek. A svou peněženku jsem už vůbec nepotřeboval mít tak narvanou, ale já to ze zvyku pořád vozil s sebou. No, už nebudu.

Škoda, přeškoda, že mě tahle zkušenost stála 160 €.

Vnuk pomocník, pokaždý když si půjčil kolo, si dával sedlo níž, ale utahoval to tak strašně na krev a bezcitně, až strhnul závit. Minulý tři dny to ještě z posledních sil drželo, ale dneska to už nešlo. Takže mi vrátil kolo rozbitý. Vrátil mi ho naposled. Už mu ho nebudu půjčovat. Mám toho dost. Třikrát jsme spolu lepili duši, třikrát mu říkám, že to lepidlo tam musí nejmíň 5 minut schnout, než se tam připlácne záplata. Je to jasně vidět z piktogramů v návodu. Hádal se se mnou, že se to nemusí. Dneska, když to dělal sám, tak to samozřejmě nenechal zaschnout. Doma jsem to kontroloval, ty záplaty se odlepovaly. Ale měl jsem už v zásobě jen jednu poslední, takže jsem si musel napřed jet koupit nový

Využil jsem příležitosti a s paní De Wittovou jsem sjel do Upingtonu. V Baumarktu Midas, kde jsem kupoval kola (pro mě a Martinu) si mě ještě pamatovali a tam mi náhradní šroub a matku na dotažení sedla dali zadarmo. Pak jsem šupajdil do nejbližšího kolařství abych koupil 20 záplat, tubu lepidla a tři náhradní duše za 88 R. Píchlý kolo tu budu mít asi co chvíli. Krabička sedmi záplat stačila tak akorát ty dva týdny co tu jsem. Chtěl jsem taky lepší pumpičku, protože ten krám, co mám teď musím držet při pumpování v ruce. Šlaušek vede přímo zespod, je nepříjemně krátkej a pumpička nemá nožičku, kterou bych ji mohl přišlápnout. Je to běs, je to běs. Ale lepší pumpičku prostě nemaj. Nemaj. Přišlapávací pumpičky na kolo se nevyráběj. Neměli ani žádnou lepší velkou neskladnou, jako mám v Lipsku, s tlakoměrem. Prostě se asi dál budu pachtit s tím krámem co mám teď. Aspoň do tý doby, než v Lipsku koupím něco lepšího.

Byl jsem pak u paní De Wittový v práci, kde jsme bědovali nad ukradenýma penězma, ale seznali jsme, že si za to všechno můžu sám, asi už ty peníze víckrát neuvidím. Uklidňovala mě, že ona je taky taková důvěřivá nána, která by taky věřila, že když cizí člověk vidí v mým baťohu peníze, že je tam nechá. No, tady ne, tady nenechá. Já už teď tady s těma černochama nemůžu jednat bez předsudků. Měli možnost zachovat se jako slušní lidé, měli, nezachovali se tak. Můžou si za to sami. Paní De Wittová říkala, že si můžu peníze uložit u nich doma do sejfu, když bude třeba. Možná že tak udělám. Minulý dva dny jsem zpozoroval, že místní lidi z Louisvale a Raaswateru už stejně vystopovali, kde bydlím. Není těžký vypozorovat dobu, kdy tu nikdo není. Bohužel, nejcennější věci, o který můžu přijít jsou moje vlastní: foťák, mikrofony a doklady. Čert vem ty tři nebo čtyři stovky eur, co mám maximálně na hotovosti. Jen foťák, blesk, objektiv a mikrofony je hodně přes 2000. Trápení se ztracenýma dokladama bych taky nechtěl mít.

Pan De Witt se právě vracel ze závozu z Askhamu, takže mě vzal s sebou z Upingtonu náklaďákem, ještě než paní De Wittový skončila práce. Dělal dřív u policie, tak cestou volal známýmu, co v týhle situaci dělat. Zatím to vypadá tak, že peníze už sice neuvidím, ale alespoň mužu vzít s sebou do Lipska papír s policejním oznámením, že mi ty peníze asi ukradli. Jak to tak vidím, tak i tohle lejstro mi nakonec na nic nebude a ty peníze budu muset zaplatit ze svýho.

No ale když už se to tak rozjelo, musím od Andriese zpátky už v 10 h, protože v tu dobu má k De Wittům někdo přijít to vyšetřovat. U Andriese zítra řeknu, že se mi ztratilo hodně peněz, že musím proto brzo pryč. Volal totiž Tom, říkal, že to bylo ode mne krajně neopatrný a neuvážený, vozit s sebou tolik peněz. A že jestli to nechci platit ye svýho, musím to na policii nahlásit. Ze svýho to platit nechci.

Tak. Teď jdu strhnout ty šlendrijáncky přilepený záplaty na duši předního kola, a jdu to znova zalepit pořádně. Všiml jsem si, jak když Vnuk pomocník bezcitně sundával přední kolo, jak ho dostatečně neuvolnil, prostě ho hrubým násilím vyškub a ohnul přitom pacičku pojistný podložky, která chrání právě napůl povolený přední kolo před vypadnutím nebo vyškubnutím se z vidlice. Buran jeden. Když jsme spolu opravovali kolo u Andriese, prsil se, jak to všechno zná, jak s tím vyrůstal, ale technickej jemnej cit nemá žádnej. Dneska než jsem od Andriese odjel jsem musel přední kolo taky doštelovávat, aby ve vidlici sedělo rovně, pěkně v ose, aby nedřelo o vidlici ani o brzdy.

Stránky z deníku X

Dneska jsem ráno při balení věcí ulomil nožičku u stojánku na mikrofon. Od tý doby co jsem ho měl s sebou v Andriesvale je plnej písku a jedna nožička už nešla pořádně zaklapnout. Je to z plastu a tak dlouho jsem se snažil nožičku citlivým tlakem zaklapnout až se ulomila.

Stojánek jsem ale prozřetelně přecijen vzal s sebou. U Andriese nahradil třetí nožičku slovník, takže mikrofon jakžtakž stál. Chtěl jsem dneska nahrát nějakej další text. U těch ostatních nahrávek v místech kde nic dál nevím, mi Andries omílá furt to samý ale o úsecích na který se ptám mlčí. Asi se ptám blbě, nebo to jejich význam nejspíš nejde dobře laicky vyjádřit v akrikánštině.

U De Wittů jsem nahrávku připravil pro transkripci, zapsal metadata. Všiml jsem si, že jsem v nahrávce zachytil zase ňáký vysokofrekvenční interference. Mé schopnosti a zručnost v Audition se značně zlepšily takže jsem byl schopen frekvenční pásmo izolovat a převézt do do slyšitelného rozsahu. Víc o tom v mém blogu pro vynálezy.

Večer jsem u De Wittů stáhl a nainstaloval Firefox, abych mohl do blogu uploadovat i fotky. Pak dokonce šel v Gmailu i čet, tak jsem u De Wittů zbytek večera propsal se Soňou.

Stránky z deníku IX

Dneska to šlo u Andriese dobře, ale v jedenáct už nebylo co dělat. Procházel jsem znova část starýho textu, kterou je ještě třeba přepsat, ale kterou jsem zapomněl připoravit, takže to byla víceméně ztráta času. S velkým Vnukem pomocníkem jsem přepisoval pasáže afrikánštiny z nahrávky.

Odpoledne jsem byl unavenej, takže jsem si radši na chvíli zdřímnul abych pak mohl líp pracovat. Přepisoval jsem zápisky z dneška.

V podvečer mě pan De Witt svezl s sebou když jel tankovat. Mají špeditérskou firmu a čtyři kamiony. Chtěl jsem vidět jak to vypadá, když se něčím takovým jede a jak se to tankuje.

Paní de Wittová mě pozvala na večeři. Měli stejk s hranolkama a mrkvovým salátem. Mrkvovej salát byl výbornej. Paní ho nedělá s jabkama, ale se sekaným ananasem. Doporučuju. Ikdyž to pak už není z typycky středoevropskýho ovoce.



Mluvili jsme o psech. Pobavilo je, jak jsem je pojmenoval. Maj jich šest, aby uhlídali celý stavení, dva baráky a velkou garáž. Čtyři z nich jsou na evropský poměry příliš neškodní, spíš takoví domácí mazlíčci, ale tady budí respekt. Pak mají dva takový ty hnusný bojový trhače, před kterýma tu každej spolehlivě uteče (Bobík a Torpédo). Ale i ti jsou v podstatě neškodní a až moc přítulní. V hierarchii smečky je jeden z nich dokonce podřízenej těm ratlíkům. Válečka se mi dnes podařilo uspokojivě vyfotit.

Stránky z deníku VIII

Ráno jsem byl poměrně brzo u Andriese, takže jsme za celý den stihli nejen přeříkat si říkanku o N|ankusi, ale i o Sisoovi. Jsou to dva zesnulí N|uuáci, kteří tady s těma našima informantama jsou nějak příbuzný. Pak jsme dál pracovali na textech dávno natočených, který taky musím zapsat.

O penězích jsme mluvili až ke konci, kdy se Andries smířil s tím, že teď už nebude dostávat stravný. Velkej vnuk si vyžádal telefon na Toma, ale pochybuju, že tím něčeho dosáhne. Nejspíš ho překvapí, že ho minuta hovoru bude stát kolem 4 R.

Velkýmu vnukovi jsem za tenhle týden přece jen ještě zaplatil, protože afrikánštiny je v nahrávkách přece jen ještě dost, a sám bych to tak rychle a snadno přepsat nezvládl.

Dojel jsem k De Wittům, jen tak tak, zadní kolo bylo zase píchlý. Někde vždycky najedu na trn. Leží jich na ktrajích cest hodně, všude tady roste trnitý pouštní křoví.

Odpoledne jsem si musel chvíli pospat, byl jsem nějak znaven. Pak jsem ale zase pilně pracoval, procházel a upravoval dnešní zápisky.

Večer jsem četl co nového mi napsala Soňa. Včera jsem si to u De Wittů zkopíroval na USB, ale pak jsem na to nějak zapomněl. U jedněch Soniných známejch se v březnu uvolní byt. Až se vrátím do Lipska, vezmeme to v úvahu.

Stránky z deníku VII

Ráno jsem dlouho spal. De Wittovi mě pozvali k nedělnímu obědu. Byla u nich dcera se svým snoubencem. Bavili jsme se tak trochu o sobě, národních zvyklostech v Německu a Jižní akrice, o koníčkách, atd. Odpoledne jsem moc nepracoval, spíš jsem ho prolenošil u tetrisu a koukáním na filmy, který mi Lena zkopírovala na disk. Das Leben der Anderen je dobrej film.

Večer jsem byl u De Wittů zase, říkali, že můžu na internet i u nich. Maj mikrovlnný připojení, který je ale zoufale pomalý. Teoreticky by mělo umět ňákejch 20 KB/s, ale asi že je špatnej signál či co, je to pomalu horší než modem ,jen 4 KB/s. Ale platěj jen za přenesený data, takže na ty emaily a text do blogu to stačí.

Pouštěl jsem jim na Youtube naše videa jak se staví kamenná stavebnice.

Taky se vyptávali, co dělám, jak v Německu žijem atd. Když se zmínili, že mají doma taky akordeon, trval jsem na tom, aby mi ho ukázali. Je to Hohner,Verdi III, ale ve velmi zuboženým stavu. Prošoupanej měch, vychlíplá klapka, jeden z basovejch čudlíků zůstává zamáčknutej. Po chvíli seznamování jsem na to zahrál Marjánko, Marjánko, ale nerozluštil jsem systém asi 120 basovejch knoflíků, takže jen bez doprovodu.

Stránky z deníku VI

Včera večer jsem se ještě jednou pořádně zaposlouchal do Andriesových slov, co kdyby to zítra bylo naposled. Seděl jsem u počítače do čtyř do rána. Když poslouchám jeho slova, kterým jsem u Andriese nerozumněl, ještě jednou pěkně v klidu a sám, napadá mě, co vlastně znamenají, protože si vzpomenu na slovo z pracovního slovníku nebo náhodně zahlídnu někde ňáký slovíčko, který převedeno na Andriesova nářečí by mohlo znít tak jak on to vyslovuje to neznámý hledaný.

Ráno jsem samozřejmě zaspal. Probudil jsem se krátce po osmý, u Andriese jsem byl ve tři čtvrtě na devět. Byl malátnej, ospalej a myslím že i opitej. Takže jsme o penězích nemluvili. Říkal, že se necítí dobře, že dneska budeme pracovat zase jen do dvanácti. (Zatím jsme kromě pondělka, kdy jsem přišel až v 10 pracovali vždycky jen do dvanácti.) Pracovali jsme, ale brzo usnul. tři čtvrtě hodinky spal, pak se probudil a začal zase spolupracovat. Pak to šlo dobře. Pomáhal mi jeho mladší syn, kterýho jsem včera potkal u budky. Diktoval mi afrikánštinu sám od sebe a zadarmo. Měl jsem mu dát za to aspoň kokínko, ale nenapadlo mě to, když jsem odjížděl. Byl jsem překvapen. Andries mi vysvětloval horem dolem, afrikánsky i n|uusky že se mám od něj n|uuštinu naučit, abysme spolu mohli mluvit. Že to čím on mluví není !aukuský nářečí, jakým mluví jeho nevlastní dcera Ajnki (se kterou děláme v Upingtonu) ale krásný čistý =aenkuský nářečí. Mám se jím naučit mluvit rychle a tak bohatě jako on. V pondělí říkal, že mám určitě zase přijít, že si musíme projít ještě jednou vyprávění o N|ankusi, v úterý že bude na řadě příběh o Sisoovi, a ve středu že se mám snažit už mluvít já. Uvidíme. Můžu ho překvapit a v pondělí mu převyprávět příběh o N|ankusi. Je to pár vět, který se opakujou a jen lehce obměňujou. Už beztak umím skoro zpaměti.

Celý mě to utvrzuje mou domněnku, že ke smlouvání a protivnosti Andriese popichuje starší syn. Od něj byl dneska pokoj, protože ho zastoupil mladší, a stejně by to němělo smysl, když Andries o sobě dneska moc nevěděl. Jsem zvědavej, kolik z toho, co mi andries nasliboval, si bude ještě v pondělí pamatovat.

Odpoledne jsem měl možnost zajet s De Wittovýma do Upingtonu, kde jsem si koupil chleba, džus a vodu. Meloun jsem chtěl taky, jsou tu levný, ale byly vyprodaný. Mluvil jsem s Martinou, která v pondělí odjíždí do Olifantshoeku. Říkala, že se jí rozbil notebook, teda spíš baterka že už se nenabíjí. Tak doufá, že její informantka bude mít v domě elektřinu, aby mohla pracovat aspoň tak.

Stránky z deníku V

Dnes práce nebyla produktivní. Včera jsem celý odpoledne a večer proležel, ráno jsem zaspal a zjistil, že mám píchlý kolo (hádej, Murphy, zda přední či zadní). Přijel jsem tak Andriesovi nejen pozdě, ale i nepřipraven, tak jsem jen tak doplňkově vyptával k už udělané práci. Chtěl jsem začít s přepisem textů co je nahráli lingvisti před náma, ale to jen Andriese zlobilo, a říkal, že to s nima už dělal a nehodlá to s náma teď dělat za polovic peněz znovu. Takže se nám to ke konci zase zvrátilo v hořekování nad penězi. Říkal, že teď dál teda bude možná dělat jen kvůli mně, ale příště že mám přijít s Tomem, že si to s ním vyříká. Vnuk pomocník podotkl, že za tu stovku původně Andries dál dělat nechtěl, takže jsme to zase ještě jednou omleli celý kolem dokola.

Říkal jsem, že promluvím s Tomem. Tentokrát jsem tak opravdu udělal a naštěstí jsem u budky potkal Andriesova mladšího vnuka, kterej hovor poslouchal. Rozumněl akorát že mluvíme o Andriesovi. Řekl jsem mu coby shrnutí, že Andries nechce ty peníze, který mu nabízíme a my že mu nemůžeme víc platit. (Ten vnuk se mi teď hodí jako svědek, že jsem s Tomem opravdu mluvil.) Od De Wittů jsem pak mluvil s Tomem ještě dýl. Řekli jsme si, že přestože jsou Andriesova slova pro nás velmi cenná, nesmíme mu ustoupit. Projekt se přinejhorším bude muset obejít bez Adriese. Nejsme dojná kráva, platíme každýmu stejně a nechce-li s náma dělat, nemusí. Když nebude Andries chtít, necháme ho tejden nebo dva na suchu a zeptáme se ho pak znova.

Tom taky říkal, že není správný, že jsem Andriesovi nabídl stravný. Upingtonský babky taky přece žádný stravný nedostávaj. Jen jedí to co tam máme my. A to jen proto, že pracujou celej den, jsou pryč z domova a stejně by neměli čas jít si nakoupit a uvařit. (O tom, že platím pomocníka na přepis afrikánštiny jsem se Tomovi pak už radši ani nezmínil.)

Takže dáme dědkovi nespokojenýmu zítra ultimátum. 100 R za půlden, a žádný stravný, (taky žádná odměna pomocníkovi, maximálně kokínko). A řeknu, že máme naplánováno odpracovat s ním ještě 180, možná 200 (půl)dní. Ať si to děda pěkně rozmyslí a v pondělí ráno se ho přijedu zeptat.

Usmál jsem se, když jsem si u De Wittů spočítal, kolik u Andriese spotřebuju proudu. Dnes totiž vnuk pomocník šel koupit kupón na proud a přinesl 19,4 kWh za 10 R. To můj laptop i s externíma repreákama (dohromady 70 W) spotřebuje za 69 dní (à 4 h) (a to jen pracoval-li by na plnej výkon, k čemuž má při psaní textu hodně daleko). Takže proud jim milerád zaplatím, klidně z vlastní kapsy, ale blbce ze mě dělat nebudou. Když o proudu mluvili minule, znělo to jako bych jim tam bral děnně za 50 R.

Zbytek dne jsem si připravoval afrikánskou slovní zásobu na zítřek a sepsal jsem dosavadní poznatky k odlišnostem Andriesova nářečí, který pošlu Tomovi zítra nebo pozítří mejlem. On dokáže nejlíp posoudit, o kolik bez Andriese projekt přijde.

Připadá mi, že Andriese ku smlouvání popichuje vnuk pomocník. Skončí to teď tak, že připraví sebe a Andriese o 175 R týdně. A to je určitě depotěší. Stejně bych pomocníkovi těch 10 R/d už moc dlouho neplatil. Odposlouchat si tu afrikánštinu umím už skoro sám, jsem jen línej elke woord in die woordeboek seker maak. I tak si myslím, že na naší nabídku Andries nakonec přistoupí. Včera nebo předevčírem se mi svěřil, že by si rád koupil třetí zuby (má už jen tři dolní řezáky). Nevim tak z čeho, kdybychom ho neplatili. Ale jsem rád, že Andries vydělaný peníze nepropije a že hodlá žít ještě aspoň ty tři roky, možná dýl. Chudý člověk si přeci nebude třetí zuby kupovat do hrobu, že?

Pozn. Píchlý kolo jsme zalepili s vnukem pomocníkem u Andriese (dvě díry). U De Wittů uklízim kolo a co nevidím? Trn velkej jak prase zapíchnutej do pneumatiky. Cože, Murphy? Ano, ano, do zadní. Píchl si snad někdy přední, kde se nemusíš prát s řetězem a přehazovačkou?

Stránky z deníku IV

Ráno mi bylo zle. Musel jsem zvracet, měl jsem určitě nízkej tlak a motala se mi hlava, cítil jsem se sláb, bolely mě údy. Jíst jsem nemoh, jen jsem ucítil jídlo, zvedal se mi žaludek ještě víc. Uvařil jsem si čaj a dával se do kupy.

Jak napotvoru jsem k Andriesovi musel šlapat proti větru, kterej byl dneska silnější než obvykle. Andriesovi jsem pak n|uusky vysvětloval, proč jsem přijel o třičtvrtě hodiny pozdě. Měl radost, že už mi to n|uusky trošku jde. V jeho nářečí to ale mělo znít zase jinak než to znám z vyprávění Upingtonskejch babek, tak jsem hned využil příležitosti a nečekaně klidného prostředí u něj doma, a hned jsem ty fráze natočil. Blít se řekne pěkně zvukomalebně: ulé

Pracovalo se nám příjemně, Andries měl radost, když už jsem tu a tam rozuměl celou větu z pondělní nahrávky. Cítím, jak s mými znalostmi n|uuštiny se zlepšuje i Andriesovo mínění o mně. Dneska si svou židličku připosunul o trošku víc k mý, a i se ke mně vykláněl, když mi měl zkontrolovat výslovnost. I s velkým vnukem pomocníkem se taky dneska procovalo dobře. Odpřeříkal toho dost. Ke konci se Andries procítěně rozpovídal (afrikánsky) o tom jak N|uuákům běloši vzali půdu, dobytek, všechno. Nechal jsem ho vypovídat, a řekl jsem, že by bylo fajn, kdyby jsme to vyprávění mohli někdy natočit n|uusky. Je to totiž přesně takovej typ nahrávky, kterou si Tom hodně cení. Tradičních vyprávění máme už habaděj a jsou vešměs nekompletní, vyprávěný na přeskáčku, nebo tak šíleně stručný, že našinec stejně neví, co se tam vlastně odehrává a kdo s kým mluví. Tom chce spíš vyprávění ze života N|uuáků za starejch časů. Dozvíme se tak hodně o vztazích s ostatními domorodými kmeny i bělochy.

Domů jsem jel pěkně po větru, to bylo příjemný. Dojel jsem, svalil se do postele a na dvě a půl hodiny usnul. Neměl jsem sílu zvednout konvici, abych si uvařil čaj. (Vodu z kohoutku tu nemůžu pít jen tak, musím ji napřed převařit, protože De Wittovi musej vodu brát z řeky. Vodu sice čistěj, ale i pak stejně ještě pitná není). Probudil jsem se žízní. Od šoural jsem se do kuchyně (připadal jsem si jak strarej Andries), uvařil konvici čaje a celou jsem ji vypil. Pak jsem si šel zase lehnout. Usoudil jsem, že mi bylo špatně z dehydratace. Vono jezdit každej den v poledním čtyřicetistupňovým verdu 7 km po kopcích není žádná holá prdel a tělo potřebuje mnohem větší přísun tekutin, a to jsem ňák zanedbal. Do večera jsem vypil asi 2 litry čaje a cítil se už mnohem líp. Měl jsem pak už i normálně hlad a ohřál si fazole z konzervy.

De Wittovi nebyli doma, takže jsem si nemoh říct o pomoc. Přijeli až večer, kdy už mě jen bolela hlava. Doufám, že do neděle budu mít už zase dost sil na dlouhou cestu do Upingtonu a zpět.

Večer jsem ještě připravoval dnešní nahrávku pro přepis a zapsal časy, kde se tam mluví.

Stránky z deníku III

Ráno jsem v Raaswateru potkal Andriese na rohu před domem, jak se plouží o holi z krámku, kde koupil kilo cukru. Když jsem vybaloval, připravil jsem si židli blízko něj, abych ho líp slyšel, když mi něco opakuje nebo předříkává. Ale odsunul si svoje křesílko zase do bezpečný vzdálenosti ode mně. Škoda. Na dědu se holt nesmí zhurta. Babky v Upingtonu už Toma znaj a přijali nás s otevřenou náručí, ale Andries s náma ještě nepracoval, a asi se furt ještě cítí ukřivděně. Holt jsem si musel vždycky povysednout z židle a naklonit se k němu, když jsem potřeboval odposlechnout výslovnost. Minulý dva dny jsem ho ani pořádně neslyšel, natož abych mu rozuměl. V jeho domácnosti je nepříjemně rušno. Malej capart vnouče so chvíli bulí, dcera vaří, pere, starší si hraje a pokřikuje se soudovic dětma na dvorku, a z dálky k nám doléhá dunění basáků vyťuněný rezavý káry ňákýho machra (které se žel podepsalo i na předvčerejší nahrávce).

Práce nám šla od ruky dobře, o Andriesových penězích jsme už nemluvili.

O přestávce měli Andriesovci vydatnej játrovej guláš, jakej by mu mohli babky z Upingtonu závidět. Rozhodně za víc než 15 randů. Ale coby ne, ať si daj, když na to maj. K polednímu už Andries mhouřil oči a byl ospalej, tak jsme skončili o půlhodinky dřív. Velkej vnuk pomocník se mě ptal, proč dostává jen 10 R a ne víc, jako N|uuáci. Řekl jsem, že máme stanovený peníze jen pro mluvčí n|uuštiny. Ty, co nám pomáhaj platíme podstatně míň, protože je to práce, kterou může dělat kdekdo. Těch pár slovíček, který mi za ty čtyři hodiny přeříká nebo přeloží za víc nestojej, původně bych si je byl stejně musel, najít ve slovníku. sám.

Než jsem odešel, vyzvěděl jsem od Andriese přesné znění toho pozdravu, kterým se se mnou včera rozloučil: g!’hoo ha ďa. Došlo mi, že to je vlastně to samý, co znám od babek z Upintgonu (!’huu^a ng ki a), jen je to v Andriesově nářečí.

Pak když jsem balil petflašku s vody do baťohu, vykoktal jsem ng |i !oo botlsi (zvedám flašku), a Andries hned pookřál a poopravil mě. Řekl tam přesnější sloveso a dodal ještě něco ve významu ... a dávám ji do baťohu. Musím to zejtra vyzvědět a zapsat.

U De Wittů jsem cvičil jejich psy. Mají jich dost, ani nevím, viděl-li jsem je už všechny. Tři z nich se každou chvíli motaj před mými dveřmi a lezou mi přes práh do kuchyně. Paní De Wittová říkala, že je tam nemám pouštět. Tak je cvičím, aby čekali před prahem a nelezli mi dovnitř když jsou otevřený dveře. Už jim to jde, jen Bobík si zkouší vydobýt privilégium ležet nataženej na prahu. Nevím, mám-li mu to trpět. Psy pojmenovávám pěkně česky. De Wittovi na ně volaj jmény, kterým nerozumím a nemůžu si je zapamatovat. Už jsem pojmenoval čtyřy psy (z šesti nebo sedmi): Bobík, Váleček, Torpédo a Cuketka (inspirován jménem oblíbeného kuchařského blogu). Říkal jsem paní De Wittový, že Cuketka a Bobík mají klíšťata velký jak fazole. Myslel jsem, že má někde to vytahovátko na klíšťata, ale ne. Říkala něco v tom smyslu, že je maj co chvíli. Ty hodně nacucaný jsme normálně vytáhli, ty málo nacucaný ne, ty říkala že rukou nejdou a bez tý speciální pinzety se to ani nemá zkoušet.

Stránky z deníku II

Ráno jsem nasedl na kolo, a málem se pode mnou ulomila šlapka. Všiml jsem si, že se uvolnila a ztratila matka, kterou byla přišroubovaná. To se dalo u kola za 50 € čekat, ale v projektu je málo peněz a musí se šetřit kde se dá. Doufám jen, že mě ježdění na levně zfušovaným kole nebude stát zdraví. Ale musel jsem do Raaswateru, tak jsem tam šlapku jen tak nakop a jel opatrně, aby z osy nespadla. Dalo se to.

Ráno než jsem vybalil laptopa, nakousli jsme znovu citlivé téma peněz. Dohadovali jsme se tam skoro hodinu. Já jsem říkal, že na to, aby se mnou Andries usmlouval vyšší cenu jsem malej pán. Na to že měl příležitost když jsme tam byli s Tomem, a to tám ty navrhovaný peníze spokojeně odkejval a ani se nevyptával po stravném. Říkal jsem mu, že pár peněz na elektřinu mu přispět můžu, to že chápu, že mu (na jeho poměry nezanedbatelně) roste spotřeba, ale říkal jsem, že to přesně spočítáno bude asi nicotná částka. Čtyři hodiny zapnutýho notebooku jim odeberou max. 260 W. Cenu na kilowatt jsem se od něj a vnuka nedozvěděl, jen že si předplácej čas od času proud po 50 randech. Elektroměr jim ukazoval zásobu ještě 23 kWh (a kdo ví, kdy naposled předpláceli). Prostě trvali na paušálním poplatku za proud.

U placení jídla jsem namítl, že přeci nebývá bězným zvykem, aby zaměstnavatel platil jídlo, ale nabídl jsem mu těch 15 R denně. Bylo nespravedlivý mu to jídlo neplatit, když si babky v Upingtonu popíjej kafíčko a denně si pochutnávaj na teplým obědě, (kterej je mimochodem mnohem bohatší než ten, kterej si dopřávám já z vlastního). Dohodli jsme se, že to jsou peníze na elektřinu a na stravu. Nemyslím si, že by byl škodnej. Babky v Upingtonu s náma dřou celej den a jsou pryč z domova u nás na privátě a ani by si nemohli vařit a nakupovat. Andries sedí u sebe doma, kde to zná, je tam se svejma vnoučatama, nemusí se nikam harcovat. Potomstvo mu nakoupí, uvaři. A budeme dělat vždy jen půlden. Musíme Andriese šanovat, protože je o poznání starší a dost nemocnej. (Musí beztak brát léky po kterých se mu chce spát, takže práce odpoledne by za moc nestála.)

Nakonec teda ty nabízený peníze přijal, ikdyž jedovatě podotkl, že kvůli tý stovce za půlden se se mnou nemá smysl hádat.

Jeho vnuka se ukázalo praktické taky zaměstnat. Vždy když jsem Andriesovi přehrál větu, kterou namluvil a zeptal se ho na překlad do afrikánštiny, něco nesrozumitelně zadrmolil. Když jsem se ho pak zeptal znovu, že mu nerozumím, ať mi to řekne pomalu a srozumitelně, říkal pokaždý něco jinýho, částečně z následujících i předchozích vět na nahrávce, tu a tam tu větu odpřekládal i s doplňujícíma informacema, po kterých v nahrávce není ani stopy, takže je nemůžu psát do překladu. Vnuk to vždycky od Andriese odposlouchá a diktuje mi to slovo po slovu i opravuje mi pravopis, případně přeloží do angličtiny. Platím mu za to 10 R denně. Je to v podstatě to, co po mně včera chtěl.

Pracovalo se už líp, ikdyž jsem cítil, jak mnou Andries opovrhuje.

Před spaním mě napadlo, že pokud ještě jednou zavedeme řeč na nespravedlivost placení, řeknu, že my s Tomem nejsme Chris. Andries žije v domění, že Chris a Tom za horama za dolama kdovíjak zpeněžujou vědomosti n|uuštiny, který z něj vyloudili, a žijou si královsky, zatímco on tady suší hubu. Ovšem Tom (a ani Lena) z celejch projektovejch peněz nedostanou odměnou ani cent. Maj placený místa na univerzitách z úplně jinejch důvodů i peněz. Jsou tu s náma prakticky vzato zadarmo. Chris se nevrátil zřejmě proto, že už na výzkum n|uuštiny nedostal grant, takže se n|uuštinou už moc nezabývá. Asi spotřeboval moc peněz na informanty a výsledek pětiletýho bádání je, že o gramatice n|uuštiny nevíme víceméně nic. Možná je Tom poslední kdo na výzkum n|uuštiny dostal peníze. A Andries je jeden z posledních, který n|uusky uměj, takže má asi poslední možnost jak za to dostat zaplaceno. (Nemusí vědět, že výzkum jeho prapodivně odlišnýho nářečí je stěžejní součástí celýho našeho projektu.) Myslím, že tou stovkou za den vydělá mnohem víc než všichni osatatní dohromady tam u něj doma. A bez našeho grantu by ty peníze neměl.

Možná jsou peníze ale už vyřešený téma. Během práce s Andriesem mi svitla naděje, že se přeci jen se se mnou smířil a snad mě bude učit n|uusky i trošku s vlastní vůle a ne jen pro peníze. Andries si totiž znalecky a důkladně prohlídl moje sandále Mephisto. Řekl, že to jsou dobrý a odolný sandále. Z kvalitní kůže. Ne ňáký levný pláťáky, co se hned roztrhaj. Tak doufám, že mu došlo, že někdo, kdo si dovede vybrat dobrý sandále snad nebude zas až tak špatnej člověk.

Rozloučil jsem se už pěkně n|uusky: něbetě a Andries mi odpověděl pozdravem, který jsem zatím neznal. A když jsem se ho ptal na něbetě, říkal, že se tak dá taky zdravit. Poznamenal jsem si, že to v Andriesově nářečí zní něbéť.

De Wittovi jsou fajn, stravu si platím a kupuju sám, ale paní De Wittová mě stejně zásobuje mlíkem, jogurtama, a kornflejkama, který jím vlastně jen proto, aby mlíko v lednici nezkyslo. Večer mi přinesla grilovanej stejk, dva párky a topinku se sýrem, že toho ugrilovali moc. Pan De Witt vytáhl z garáže nářadí a podívali jsme se na tu uvolněnou šlapku. Hledal a nakonec přinesl přesně takovou matku, jakou je přišroubovaná ta druhá šlapka. Odšrouboval ji ze svýho kola, a říkal, že se příležitostně v Upingtonu někde podívá, kde ji koupit.

Stránky z deníku I

Ráno v půl devátý jsem se přijel ubytovat u De Wittů, asi 1 km před Louisvale. Vybalil jsem si věci, sbalil nejnutnější a vydal se k Andriesovi. Byl doma s vnoučaty. Sotva jsme začali přepisovat jeden z textů, který namluvil před lety, ukázalo se, že je nespokojenej, protože neví, co tu s Tomem vlastně děláme, proč se nevrátili Chris a Nigel (kteří před lety natáčeli Andriesovy texty), proč mu platím míň než oni. Tak jsem to všemožně dovysvětlovával, ačkoliv jsem myslel, že jsme mu to všechno řekli už když jsme u něj byli před týdny na návštěvě celej tým. Vnuk, který umí anglicky to překládal a tak vyvažoval mý neznalosti afrikánštiny. Vypadalo to, že Andries se mnou na konec nebude chtít pracovat. To, co mu můžu platit mu bylo málo. Mám pro něj v rozpočtu 150 R na den práce, 100 R na půlden. Chris mu platil 200 na den, 150 na půlden. Pak si stěžoval, že mu neplatím jídlo, protože, když pracoval s Chrisem, dostával najíst. Nakonec jsme spolu ten půlden odpracovali za 100 R, protože jsem říkal, že musíme platit všem informantům stejně, ale atmosféra to byla napjatá a nejistá, a vůbec to nevypadalo na 3 roky spokojené spolupráce. Řekl jsem, že o tom stejně nemůžu rouhodovat, a že se musím poradit s Tomem. Než jsem odešel, říkal ještě, že proud taky není zadarmo, a že když tam sedím se zapnutým laptopem, musí to platit. Vysvětloval jsem, že laptop za celej den nespotřebuje tolik kolik uvaření obědu na elektrický plotýnce, ale marně. Ještě než jsme se rozloučili, žebronil na mně vnuk pár randů na limču nebo tak, vždyť mi byl taky nápomocen. No, ano, peněženka je ale už kdesi hluboko v baťohu, uvidíme zítra. Totsiens.

Večer jsem koukal do rozpočtových tabulek v Excelu, jak to kolegové v Upingtonu zaonačili, že platěj babkám i jídlo. Maj na to denní paušál 15 R, něco nakoupěj a uklohněj. V Upingtonu se to dá, tam se dá na každým rohu něco koupit, třeba půlka pečenýho kuřete ve stánku a i vaření se ve třech nebo čtyřech lidech líp zvládá. Nevím jak to nakonec vykážou na účtence, protože jídlo pro informanty jaksi nebylo plánovaný. Ale řekl jsem si, že to není moje starost, za to může částečně Tom, že je nenaplánoval a částečně Chris, kterej Andriese stědře živil (zatímco babkám v Upingtonu prej platil o dost míň než my).

Usmyslel jsem si, že 105 R týdně (7 × 15) musí Andriesovi stačit i na jídlo a elektřinu. Jídlo ať mu koupěj vnoučata a uvaří dcera. Možná budu Andriesovu vnukovi taky něco dávat, když mi bude nápomocen s afrikánštinou.

Pak jsem ještě zpracovával natočený text, vytvořil IMDI s metadaty o nahrávce, zapisoval v jakých časových úsecích se v nahrávce mluví a přepisoval z bločku spěšnou transkripci do počítače.

Manželé De Wittovi jsou hodní, předplatil jsem pobyt na týden, doufaje, že to s Andriesem přeci jen nějak půjde. Přinejhorším bych mu musel platit víc a pracovat s ním kratší dobu.

Usínal jsem pln obav a ponaučení pro plánování výzkumných projektů.

Příprava na odjezd

Chtěl jsem nechat vytisknout fotky z Andriesvale, aby je naše bytná zítra přivezla Leně do Andriesvale, ale nikde všude kde jsou fotoautomaty je zavříno nebo fotoautomat nejde, takže nic nebude.

Půjčím Leně do Andriesvale síť na komáry. Je jich tam požehnaně. Já ji v Raaswateru stejně nemám za co přichytit.

Dnes je na dlouhou dobu můj poslední den tady v civilizovaným Upingtonu. Pořádně se sbalím, zásobím, a zítra ráno hurá za Andriesem do Raaswateru.

Jo, abych nezapomněl, tady jsou fotky pro Pepu. Soudruzi prominou vyvážení bílé, nemám tu fotošop a fotili to holky videokamerou.

Tak Pepo, co to je?







A tohle znáte?

Botswana se nekoná

Příprava na Z včerejším rozhovoru s |Unou a Griet vyšlo najevo, že po mluvčích v Botswaně už není ani vidu ani slechu. 4 roky stará zpráva o nich je rozporuplná. Když jsme si ji důkladně pročetli a promluvili z |Unou, která je jejich příbuznuá, vyšlo najevo, že vlastně nikdo, pořádně neví, kde mají být a zda ještě vůbec žijou. Místo, kde pravděpodobně naposled byly, jakási Khawa, leží neznámo kde a na to, abychom měli podrobnou mapu Botswany a GPSku, nebyly v projektu naplánovaný peníze. Sami se rozjet silničním sedanem bez rezervního kanistru po neznačených pouštních cestách doufaje, že potkáme nekoho, kdo nás nasměruje do Khawy, a tam že se zdárně doptáme po dvou stařenkách, které mluví křováčtinou je bláhová představa. V Botswaně to není jako tady v Jižní Africe. Tam není radno se zmiňovat o tom, co tam vlastně pohledáváme. Křováky tam prostě nemají rádi a lidi co mají s nima co do činění taky ne. Politicky je to tam v tomhle směru dost napjatý. Takže jsme pátrání zrušili nebo alepoň odložili do doby, kdy na to budeme informačně vybavení. Naději na úspěch nám rozptýlila i |Una, která říkala, že „už jsou pryč“ (mrtví?).

Holky si dneska zajeli do Kalahari Transfrontier Park, kam jsme se snažili dostat už s Tomem, ale pro veliké deště a blátivou silnici jsme tam nemohli dojet. Já jsem zůstal v Molopo Lodge. Návštěva Parku těch pár druhů gazel který to pohopkávaj jsem viděl už v oboře nedaleko Upingtonu, kde jsme byli na výletě ještě s Tomem.

Já jsem zůstal v Molopo Lodge, připravoval nahrávku Andriese pro transkripci, fotil a hrál tetris.

Povečeřeli jsme ve zdejší restauraci. Jídlo tu není nejlevnější, ale na ty dva dny se to dalo vydržet. Dvě střídmý večeře a dvě piva za 10 €.

V takovýhle chajdách jsme byli ubytovaní. Jsou dvoulůžkový, takže jsem měl jednu celou sám pro sebe.

Druhá návštěva Andreisvale

Martina a Lena si byli ráno na letišti koupit novou letenku. Lety z Upingtonu do Johannesburku mají totiž poslední dobou často zpoždění a tak se může stát, že by nestihly let do Frankfurtu. Přemýšlel jsem, zda si taky nezměním let, protože protože v mám v Johannesburku na přestup asi jen hodinku a půl, ale když jsem zjistil, že by mě to stálo asi 70 €, který bych musel zaplatit z vlastní kapsy, tak jsem si řek, že mi to za to nestojí. Dost na tom, že mi MPI neuhradilo Reiserücktrittversicherung stejné ceny, který jsem z dobré vůle koupil před odletem do Afriky, abych v případě nouze nejvyšší ušetril 1300 projektových eur.

Pak jsme jeli do Andriesvale, abysme ještě než se definitvně rozdělíme zkusili zapátrat po oněch dalších dvou mluvčích v Botswaně. Ubytovali jsme se na dvě noci v Molopo Lodge. Lena tu pak zůstane celý 3 týdny. Navštívili jsme |Unu, Simona a Griet Využili jedný z mála příležitostí, kdy máme v Andriesvale kameru a rozhohovor |Uny s Griet jsme natočili i na kameru. Simon moc nemluvil, jen tu a tam něco podotkl. Vítr nám po 20 minutách nahrávání začal spolehlivě kazit nahrávku. Naštěstí ten nejzajímavější text se stačil natočit. Musím si našetřit na pořádnýho medvěda na mikrofon, abych mohl nahrávat i venku. Mám tu fotku z nahrávání

Byli jsme taky v Andriesvale v obchůdku, kde se prodávalo všechno. V Andriesvale bydlí všehovšudy asi 100 lidí, a vše co potřebujou si koupěj právě v tom jenom obchůdku. Viděl jsem tam prodávat i „mački“ tetris, takovej jako jsme měli s Pepou když jsme byli v Limbachu. Stál v přepočtu necelý 2 €, tak jsem ho hned koupil. Samozřejmě že nechodil. Foch na baterky byl tak špatně odlitej, že do něj nešly dát. A Když jsem je tam silou nacpal, ani se to nedalo zapnout. Abych z toho baterky zase vydoloval, vzal jsem si na to dýmkařský náčiní, a ejhle! Sotva jsem do toho náčiním šťournul, display se rozsvítil, a přístroj se zapnul. Fungovalo to jen když byl ke špičce baterky píchnutej dýmkařskej píchlák. Překlenul totiž nepatrnou mezírku mezi pólem baterky a kontaktní ploškou, na kterou měl doléhat. Odlomil jsem tedy v přihrádce na baterky kousek plastický hmoty, kterej baterce bránil správně doléhat na kontakt, a už chodí to tak jak má (-: Nechť mi krátí dlouhé chvíle čekání v Johannesburku, kdybych opravdu propásnul let.

Zoom H4: improvement necessary

I am currently using Zoom H4 Handy recorder as my prior recording device in an endangered language documentation project. Until some more useful recorder becomes available Zoom is likely to be the choice number one for field linguists or all those who need a cheap device for recording audio in professional quality.

I am not going to praise the features and capabilities of this device. Google knows them. What it does not know are the features I miss on Zoom (or any other portable recording device priced below 500 €).

Most cons you are buying with a Zoom H4 concern the user-friendliness.

No time and date

Recorded files have all the timestamp of 09/16/2005 00:00. Yes, it is unbelievable, but it is true. You have to keep track of so much metadata manually so why not doing it for time and date, same as some 20 years ago.

No battery life info

You just have to guess how long will the batteries last. Some 20 s before powering off the display shows blinking text "Low Battery!". At least they could have made the display background light on when displaying this message to attract your attention. A pity they didn’t. Zoom really does not have battery life info anywhere in any of its confusing menus.
A recorder I’d like to buy should have the option of some extra flashing eye-catching light to attract my attention. Or it should send some acoustic alarm signal to my headphones so I can hear it while monitoring the recording. It should have the option of giving no externally audible alarm signal of low batteries because annn aaacccoooussstttiiiccc sssignal would be inevitably recorded. Battery life must be visible any time on the device. While recording I do not want to touch the device and navigate to the fifth sub-level of some mysterious menu just so see how much battery power I’ve got left.

No available recording time visible

Zoom keeps the information of available recording time hidden deep in a menu. If you know the place you can navigate there in 8 steps. You’ll need 3 steps out of that menu. This will add four loud clicks to your recording. A recorder I’d like must have available recording time all time visible and same clever alarming technique which does not audibly affect my recording.

Full card recordings hard to handle

If the SD card gets full (which happens very often with long studio quality recordings), all you get is a quiet little display message: Card Full. The record button still happily lights red as if Zoom would record further and you even hear in your headphones what it would have been recording if the card wouldn’t be full. You stay completely unaware of a full card if you monitor just the audio and not the display of Zoom H4. Luckily Zoom does not loose all the data recorded when the wave file ended abruptly. Less luckily these wav files either can’t be copied off the card or have problems to open in some software (because they are corrupt). One solution that worked for me was to read the wav directly off the card in Adobe Audition as far as possible and let save it on hard drive by the software.

Settings reset after SD-card format

Before the recording I have carefully set up Zoom 1. to record from my external microphones, 2. the voltage of the phantom power for them, 3. recording level for the left channel, 4. recording level for the right channel, 5. sampling rate of the wav file 6. bit rate of the wav file. All these settings distributed rather deep in all possible menus (since these settings aren’t really much related, are they?). It took quite some time. Then I checked the available recording time. (Of course somewhere else in another menu. Recording time has nothing to do with recording quality either, has it?) I then decided to put in a new fresh SD-card. I formatted it and alas, all my settings were reset to default. I had to set up again every single one. Very funny, indeed.

Confusing menus

I hope I could illustrate how confusing the menus of Zoom are in the cons described above. I was kidding you just a little bit; actually there are four handy and usable presets for recording quality which combine the sampling rate and bit rate. So it was 5 resettings instead of 6 theoretically possible.
Also, the navigation through the menus is extremely illogical and unintuitive. A technically skilled person need approximately 1 full day of using Zoom to effectively use the absurd controls without mistakes and staying cool when doing it.
The menus of a good recording device must allow quick navigation (what about using a mini-keyboard on the device or a touch screen?), have very fast response (no animation, please) and show related settings together in one place. Is it really that complicated for device developers to work it out? And keep the menu structure flat!

No mono recording

You want to record only one channel instead of two? Not with any of the two inbuilt microphones. But even if you record with an external mono microphone Zoom still records a stereo wav file. Even if there is no input on the other channel. This means for you half the recording time, double the file size, double the time copying to PC, and spending time editing the result file in a piece of software to save it as mono wav. I don’t like it a bit.

Either internal or external microphones

Zoom has two good internal microphones. You can make really decent recordings with them. (If you don’t touch Zoom while recording.) A pity you can’t use any of them in combination with an external microphone to make stereo recordings. Why the hell not? External microphones are expensive and it would really save money to record one speaker with an external microphone and another speaker with one of the internal microphones instead of buying another external microphone for that.

No pause while recording

You can only stop recording. When you start again, Zoom starts a new file. Then you end up with plenty of files. Happy merging! (But good software has a command Open append which opens them all in the proper sequence as one big file and it sets even markers at the merging points. Zoom can’t pause and mark it in the recorded file.) A good option would be if Zoom recorder could set markers to the recorded wave file at the place where recording was paused. Even better would be if it would use range markers in the wave file. You can very easily work with and batch process marked ranges of a wave file in a software like Adobe Audition.

No stand by

Even if you never know how long the batteries will last, they seldom can record much longer than 3 h. Have a battery pack with you for your all-day recording session. Zoom has no stand-by mode to save battery power. After you power it off it takes a lot of time to boot when switching back on, especially if the SD card contains much data.
I portable recorder I need should have some power saving technique while being ready to start recording immediately.

Short battery lifetime

3 h battery lifetime isn’t really that much. (Maybe they’d last longer if I wouldn’t need to record in 92 kHz 24 bit.) What about doubling or tripling the lifetime by using double or triple the amount of batteries? You have to have them anyway if you need to be portable with your Zoom H4. Luckily Zoom does not have its own special and expensive lithium ion battery. It uses normal AA batteries which you can buy almost anywhere, (which is really important if your recording site is far from civilization).

User-unfriendly record level setting

Yes, you can manipulate the recording level while recording. But if you want to navigate out of the menu, you are forced to do it by loudly clicking the menu button. Of course if you record with the internal microphones you hear also your hands on the device. Practically this means that you cannot change the recording level while recording because the manipulation affects your recording in either case.

Slow record level adjustment

Do you need to quickly change the recording level from the low to the high end? Not with Zoom. There it takes 30 s. (Not counting the menu navigation time there.) And you can’t change both left and right channel simultaneously when recording with external microphones. One after the other. Are you happy with that?

SD card slot hard to access

Sometimes the card is really hard to get out. Especially if your fingers are wet. Maybe the SD card slot was not designed to be accessible by human fingers.

Unmount off tripod

If you want to use Zoom H4 on a tripod, be prepared to unmount it each time you want to change the batteries or the SD card. And you also need to take the windshield off the internal microphone.

No lock-in plug for XLR

XLR cables are great, but they won’t lock in the connectors Zoom H4 has. Unintentionally unplugging the microphone cable does not only destroy the recording but also harms your expensive microphone.

File system on SD cards

SD cards on Zoom use the FAT (i.e. FAT 16) file system. Zoom officially supports SD cards up to 2 GB. This is about 57 min recording in the highest quality (92 kHz 24 bit). In our project this is the quality we need to use. But we also sometimes need to record longer than an hour. I think the FAT file system was chosen for compatibility reasons (Mac, PC ...). Zoom would be a much better recorder if it would support more modern file systems (also for Mac!) and allow recording media of 8 or 16 GB.

Only one SD card slot

O good option would be to have two or more SD card slots which would enable you to hot swap full SD cards with fresh ones while recording continuously. This needs to have the card slots easily and quietly accessible, of course.

Long WAV files not supported

The problem with wav files is that the format is very old. So old that people thought one would never reach a limit of 4 GB. Today this is very likely to happen in studio quality recordings. Good audio editing software can handle this. For a modern recorder it is necessary to handle this too. So have it on mind you developers when you want to release a good recorder. It isn’t a problem now, because Zoom H4 supports SD cards only up to 2 GB.

No recording to external hard drive

Well, there is some software which promises to do something like this, but it is only for Windows. Why do we need extra software nobody likes to install? Can’t I just plug an external hard drive to the USB of the recorder and record directly on that hard drive? Without intervening (and loudly cooling) PC or laptop. I want it. And I bet I’m not the only one.

No XLR plug for headphones.

Zoom H4 can do super-duper high quality recordings, but if you want to hear them, you have to do it by the noisy and loose 3 mm jack connector, Which gets unusable after some time. I’d like to see some additional XLR output for good studio headphones.

Thinking about a good recorder

Is there a way to make a recorder which would fulfill the above demands and sell it at the price of the current Zoom H4? I think there is. Probably we would have to give up the excellent internal microphones, but it would be worth the acceptable low price. Professionals who need to record sound have good microphones themselves and wouldn’t rely on internal microphones of a recording device which by itself costs as much as one good microphone. Still the upgraded Zoom H4 must be a field capable recorder. Handy, light, portable and not power hungry. Journalists, researchers, and musicians would like them a lot.

Dvě knihy o Richterově kotvové stavebnici kamenné

Tatínek mě upozornil, že George F. Hardy vydává vlastním nákladem knihu o stavebnici (ISBN: 0-9656288-0-9). Prodává ji za 50 $ (nebo 50 €). Protože jí pan Hardy tiskne sám doma na inkoustovce, má s tiskem ale hodně práce; tudíž nabízí knihu jako PDFko ke stažení anglicky nebo německy.

Další nově vydanou knihou je De geschiedenis van Richter’s Anker-steenbouwdozen (Dějiny Richterových kotvových kamenných stavebnic) od Petera A. Zwijnenberga (ISBN: 9789080951327). Zatím je k mání holandsky za 69,50 €, ale její autor už prý pracuje na německém a anglickém překladu.

Jsem magistrem lingvistiky

Dneska jsem si mohl konečně vyzvednout vysvědčení. Proces jeho vystavení se táhl měsíc. Teprve teď, den před odletem do Afriky můžu MPI doložit že jsem vystudoval. Brrr.