pondělí, května 05, 2008
Python editor a debugger
Už mě nebaví psát python ve standardním IDLE. Zkusím to od teďka v SPE. Taky se učím používat Winpdb při odstraňování chyb.
O proměnných v Pythonu
Minulej týden jsem se musel hodně přiučit o proměnných v pythonu. Nejhorší na tom je, že se o tom v nápovědě nikde moc nepíše. Ještě že se toho ujal jeden šikovný blogger.
středa, dubna 23, 2008
úterý, dubna 15, 2008
Lukostřelba
Dneska byla první hodina lukostřelby. Stříleli jsme z reflexního luku. Střílím jako pravák, protože mám dominantní pravý oko. Napřed jsem střílel z 22 librovýho luku a Soňa z 18 librovýho, ale 22 liber bylo na mě moc. Těžko se mi natahoval a Soňa často přetahovala. Tak jsme si je vyměnili. Pak už nám to oběma šlo líp.
Zničil jsem jim tam jeden šíp. Zamířil jsem moc vysoko, šíp se odrazil od rámu terčovnice, uvolnila se mu špička a roztříštil končík.
Zničil jsem jim tam jeden šíp. Zamířil jsem moc vysoko, šíp se odrazil od rámu terčovnice, uvolnila se mu špička a roztříštil končík.
Python, Unicode a jiné drobnosti
Byl jsem zase pěkně naštvanej, když jsem zjistil, že Python neumí pořádně Unicode. Naštěstí nás lingvisty v pythoňáckým kurzu odkázali na tuhle stránku. Je už dost zastaralá, protože je napsaná o pythonu 2.1, ale je napsaná opravdu hezky, takže i já, naprostý začátečník s pythonem, jsem tomu porozumněl a spoustu se toho přiučil.
Ocenil jsem, jak blbuvzdorně její autor Frank napsal readme ke Gnosis Utils, takže jsem to mohl bez problémů nainstalovat. Nevim, jak bych byl jinak přišel na to, že se to instaluje povelem python setup.py install.
Taky jsem byl rád, když jsem se tady dozvěděl, co znamená to %s v pythoňáckým zrojáku HTML. Je to užitečná věcička.
Ocenil jsem, jak blbuvzdorně její autor Frank napsal readme ke Gnosis Utils, takže jsem to mohl bez problémů nainstalovat. Nevim, jak bych byl jinak přišel na to, že se to instaluje povelem python setup.py install.
Taky jsem byl rád, když jsem se tady dozvěděl, co znamená to %s v pythoňáckým zrojáku HTML. Je to užitečná věcička.
neděle, dubna 13, 2008
Konfigurujeme funkci Fast Forward v Opeře
Jako okouňákovi by se mi hodilo, kdyby opera při povelu fast forward rozpoznala linknutý slovo "Novější" na okouních stránkách.
Našel jsem návod jak to udělat. Prostě se musí do souboru fastforward.ini zapsat do jazyků, který používáte klíčový slovo Novější.
Našel jsem návod jak to udělat. Prostě se musí do souboru fastforward.ini zapsat do jazyků, který používáte klíčový slovo Novější.
Požární poplach v MPI
Dneska jsem byl v MPI a měli jsme požářní poplach. Vrátnej říkal, že hoří v jedný z laboratoří. Tak jsem to tam zabalil a šel domů.
sobota, dubna 12, 2008
Ebay a PayPal
Nedávno jsem si zařídil PayPalovský konto, a teď jsem se přihlásil na Ebay. Našel jsem tam totiž modelovej vláček, kterej už se rok nevyrábí, ale kterej takže jsem ho prostě musel koupit na ebayi.
čtvrtek, dubna 10, 2008
Vim, R
Včera jsem nainstaloval Vim 7.1. Vyřešil jsem problém s unicodovým písmem. Baltazar mi doporučil volná písma DejaVu. Mají i neproporcionální písmo, který má poměrně dost znaků, takže je můžu používat i v gvimu. Je to opravdu hezkej textovej editor. Ještě se v něm mám hodně co učit. Ale líbí se mi moc. Je takovej, že uživatel může nechat ruce furt na klapkách a pracovat velmi rychle. nepotřebuje ani šipky ani Homy, Endy, PgUpy, PgDny, nic.
Na MPI jsou teď kurzy programování v Pythonu, tak na ně chodím, protože to je mezi korpusovejma lingvistama nejzoršířenější programovací jazyk. Na univerzitě navštěvuju kurzy R (progr. jazyk pro statistický výpočty.).
Na MPI jsou teď kurzy programování v Pythonu, tak na ně chodím, protože to je mezi korpusovejma lingvistama nejzoršířenější programovací jazyk. Na univerzitě navštěvuju kurzy R (progr. jazyk pro statistický výpočty.).
pondělí, března 17, 2008
Jsem nemocnej
Včera jak jsem jel těch 30 nebo kolik kilometrů v deště a větru jsem se nějak nachladil. Škrábe mě v krku a je mi všelijak nemocno. Od rána ležím v posteli. Teplotu už teď nemám.
neděle, března 16, 2008
Výstava modelové železnice
Výstava modelové železnice nebyla nic moc. Byla to spíš burza, každej shrábl z půdy starý rezavý vagónky zbytky rozebranejch kolejišť, rozložil si to ve Schkeuditz na stoleček a čekal, až mu to někdo odkoupí.
Byly tam ale dvě zajímavý věci. Velká Spur 1 řízená vysílačkou, a malý kolejišťátko (pavděpodobně TT) řízený přes Rautenhaus. Vypadalo to pěkně, s ovládacím softwarem na notebooku, ale nic pro mě. Rautenhaus vyvinul přístroje pro selectrix data BUS. Ale vlstně nic pro mě. Já už data BUS mám, daleko lepší v Märklin systems. Jen už konečně musí bejt software, kterej ho umí využívat.
Byly tam ale dvě zajímavý věci. Velká Spur 1 řízená vysílačkou, a malý kolejišťátko (pavděpodobně TT) řízený přes Rautenhaus. Vypadalo to pěkně, s ovládacím softwarem na notebooku, ale nic pro mě. Rautenhaus vyvinul přístroje pro selectrix data BUS. Ale vlstně nic pro mě. Já už data BUS mám, daleko lepší v Märklin systems. Jen už konečně musí bejt software, kterej ho umí využívat.
neděle, března 09, 2008
Číslování linek MHD
Dneska mě napadlo zase něco mimořádně užitečnýho. Napsal jsem to do vynalézavýho blogu, tak šup šup, jdetě si to tam přečíst.
Jsem profesionální uživatel
Soňa si jednoho dne kupovala lístek v automatu LVB (Lipských dopravních podniků), a zjistila, že když se nezmáčkne žádná z voleb, ale začne se zadávat číslo na numerický klávesnici, tak vás automat na jízdenky pozdraví lichotkou, že jste Profi-Bediener. Lístky si pak lze kupovat zadáním tajnýho kódu. Dneska jsme se vraceli z představení dvou skupin improvizovanýho divadla a jak jsme měli na tramvajový zastávce dlouhou chvíli, zkoušel jsem zadávat různý kódy.
Měl jsem po ruce starou jízdenku, tak jsem prostě zkoušel zadávat různý nicneříkající čísla, který jsou na ní porůznu natištěný. Tak jsem přišel na to, že obyčejnej lístek lze ke koupi zvolit zadáním tajnýho kódu 7277701, čtyřjízdovou jízdenku pak zadáním 7277702 a krátkej lístek má kód 7277703.
Měl jsem po ruce starou jízdenku, tak jsem prostě zkoušel zadávat různý nicneříkající čísla, který jsou na ní porůznu natištěný. Tak jsem přišel na to, že obyčejnej lístek lze ke koupi zvolit zadáním tajnýho kódu 7277701, čtyřjízdovou jízdenku pak zadáním 7277702 a krátkej lístek má kód 7277703.
Fyzikální hrátky
Dneska jsme byli se Soňou na zábavný přednášce o fyzikálních hrátkách a podíleli se na masově ovládaný hře. Bylo to docela fajn, ale physikalische Weihnachtsvorlesung na chemnitzký univerzitě byla o trochu lepší.
pátek, března 07, 2008
Test browserů Acid 3
Už je na světě test Acid 3, při kterým zatím neobstojí ani jeden ze známých browserů.
Vyzkoušet si ho lze snadno na příslušném místě
Vyzkoušet si ho lze snadno na příslušném místě
čtvrtek, března 06, 2008
Trable začínajícího LaTeXáka
Vlastně jsem používám XeTeX, ale to je to samý, jen lepší, protože je to v unicodu. Udělal jsem si na to blog, kam budu psát řešení všech nečekaných problémů, který musím při psaní doktorský práce v XeTeXu řešit. Píšu to anglicky, protože všichni TeXaři, který by to mohlo zajímat, beztak anglicky uměj.
Nokia E65: druhé dojmy
Když jsem konečně zjistil, kde si naprogramuju dva tlačítka rychlých přístupů a rychloikonky na desktopu (proč je jich jen 6?) tak už se mi s mobilem pracuje docela pohodlně.
Kontakty jsem si do skupin pořád ještě nerozházel, protože to je opravdu šikana.
400 MB MPtrojek, který jsem si tam nakopíroval na mobilu nemůžu poslouchat, protože jsem se svýma sluchátkama 100 let za opicema. Mobil nemá jack-out, počítá jen s bluetoothovejma sluchátkama, který si pro jejich vysokou cenu zatím nehodlám koupit. Ani tak bych ty MPtrojky neměl kdy poslouchat. Když už si udělám čas na poslech, můžu si rovnou sednout k počítači a poslouchat je tam.
Ovšem MPtrojky na mobilu jsou vzásadě výbornej nápad. Člověk si sedne s mobilem do auta, tam má pochopitelně bluetoothový rádio, na kterým bude poslouchat hudbu z mobilu. Nebo i takovej učitel folklorních tanců ke kterýmu se Soňou chodíme, chudák běhá přes celou tělocvičnu k notebooku a rychle zpět do kola aby vybral další taneček a stihl jeho začátek. Všechny nahrávky by mohl mít pohodlně na mobilu, a posílat je přímo z něj do bluetoothovejch repráků.
Vlastně jsem objevil krásu a užitečnost bluetoothovýho rozhraní, AVRCP a A2DP. Je to všechno moc fajn. Ale jak psali na lupě, Bluetooth by se měl činit, aby zvýšil svou přenosovou rychlost. (A možná i trošku ten dosah.)
Zatím jsem nezjistil, jak dostat video do telefonu. Zeptám se na to Mirka, ten se na E65 kouká na filmy. Ne že bych to potřeboval, ale zajímá mě to, jak to technicky udělat.
Taky mi schází program na PC, přes kterej bych mohl ovládat všechny funkce telefonu. Prostě všechny tlačítka (snad jen kromě vypnutí a zapnutí) by se přeci měla dát taky nějak ovládat dálkově. Nebo alespoň nějakej emulátor Nokie E65, něco na způsob emulátoru, kterej jsem měl pro Palma trojku. Nahrál jsem si do něj obsah Palmovy interní paměti a vše, co bych byl zkoušel na Palmu, jsem si mohl napřed nanečito (a hlavně rychleji) odzkoušet na emulátoru.
Zatím Horymíra (tak se moje Nokia jmenuje) využívám hlavně k tomu, abych si večer nebo u snídaně pročetl mejly. Soňa má wifinu, tak to jde. Myslím si, že 99.999 % provozu mobilního internetu je právě z Wifi. Skoro nikdo v Německu si nemůže lajsnout si jen tak zavolat na internet.
Kontakty jsem si do skupin pořád ještě nerozházel, protože to je opravdu šikana.
400 MB MPtrojek, který jsem si tam nakopíroval na mobilu nemůžu poslouchat, protože jsem se svýma sluchátkama 100 let za opicema. Mobil nemá jack-out, počítá jen s bluetoothovejma sluchátkama, který si pro jejich vysokou cenu zatím nehodlám koupit. Ani tak bych ty MPtrojky neměl kdy poslouchat. Když už si udělám čas na poslech, můžu si rovnou sednout k počítači a poslouchat je tam.
Ovšem MPtrojky na mobilu jsou vzásadě výbornej nápad. Člověk si sedne s mobilem do auta, tam má pochopitelně bluetoothový rádio, na kterým bude poslouchat hudbu z mobilu. Nebo i takovej učitel folklorních tanců ke kterýmu se Soňou chodíme, chudák běhá přes celou tělocvičnu k notebooku a rychle zpět do kola aby vybral další taneček a stihl jeho začátek. Všechny nahrávky by mohl mít pohodlně na mobilu, a posílat je přímo z něj do bluetoothovejch repráků.
Vlastně jsem objevil krásu a užitečnost bluetoothovýho rozhraní, AVRCP a A2DP. Je to všechno moc fajn. Ale jak psali na lupě, Bluetooth by se měl činit, aby zvýšil svou přenosovou rychlost. (A možná i trošku ten dosah.)
Zatím jsem nezjistil, jak dostat video do telefonu. Zeptám se na to Mirka, ten se na E65 kouká na filmy. Ne že bych to potřeboval, ale zajímá mě to, jak to technicky udělat.
Taky mi schází program na PC, přes kterej bych mohl ovládat všechny funkce telefonu. Prostě všechny tlačítka (snad jen kromě vypnutí a zapnutí) by se přeci měla dát taky nějak ovládat dálkově. Nebo alespoň nějakej emulátor Nokie E65, něco na způsob emulátoru, kterej jsem měl pro Palma trojku. Nahrál jsem si do něj obsah Palmovy interní paměti a vše, co bych byl zkoušel na Palmu, jsem si mohl napřed nanečito (a hlavně rychleji) odzkoušet na emulátoru.
Zatím Horymíra (tak se moje Nokia jmenuje) využívám hlavně k tomu, abych si večer nebo u snídaně pročetl mejly. Soňa má wifinu, tak to jde. Myslím si, že 99.999 % provozu mobilního internetu je právě z Wifi. Skoro nikdo v Německu si nemůže lajsnout si jen tak zavolat na internet.
středa, března 05, 2008
Vposledku, šiř se!
Slyšeli jste někdy slovo vposledku? Já jsem ho dneska poprvé četl v příšpěvku Patricka Zandla na Marigoldu:
„Letošní rok bude ještě více rokem videa, než ten loňský. Soudí tak nejenom zahraniční odborníci, ale vposledku i tuzemský tisk, …“
Je to zajímavý slovo, který se zdá být něčím takovým jako německé letztendlich. Uvidíme, jak rychle se bude šířit do obecného povědomí. Patrick Zandl je v český blogosféře docela kabrňák, takže se určitě najdou mnozí, kdo to slovo začnou používat. Kdo ví, kde to pochytil on.
Přiznám se, že jsem se — omámen vposledkovou praktičností — musel podívat, jak takové německé letztendlich překládat. Jednoduše: koneckonců (nebo nakonec). Páťa mohl napsat „Soudí tak koneckonců i tuzemský tisk, …“.
„Letošní rok bude ještě více rokem videa, než ten loňský. Soudí tak nejenom zahraniční odborníci, ale vposledku i tuzemský tisk, …“
Je to zajímavý slovo, který se zdá být něčím takovým jako německé letztendlich. Uvidíme, jak rychle se bude šířit do obecného povědomí. Patrick Zandl je v český blogosféře docela kabrňák, takže se určitě najdou mnozí, kdo to slovo začnou používat. Kdo ví, kde to pochytil on.
Přiznám se, že jsem se — omámen vposledkovou praktičností — musel podívat, jak takové německé letztendlich překládat. Jednoduše: koneckonců (nebo nakonec). Páťa mohl napsat „Soudí tak koneckonců i tuzemský tisk, …“.
úterý, března 04, 2008
Soňa udělala zkoušky
Dneska měla Soňa velký závěrečný zkoušky z vedlejšího předmětu. Pilně se učila a zkoušky udělala za 1,0 (-: Máme velkou radost, jdeme to dneska někam oslavit. Čím lepší celkový vysvědčení bude mít, tím snáz najde někde práci.
sobota, března 01, 2008
Mám novej telefon: Nokia E65 první dojmy
Bránil jsem se tomu dlouho zuby nehty, prtože mě můj starej Siemens C55 slouží dobře. Ale v práci u tatínka zakázali telefony s foťákem, a tak mu jeho zbrusu nová Nokie E65 je na nic. Tak jsem si ji vzal. Přecijen mu vydrží baterka dýl než tomu mýmu Siemensu.
Z Ovládání moc nadšenej nejsem. Chodí děsně pomalu. I obyčejná SMSka se někdy načíta dlouho, asi 3 s. Nechápu proč. To je dneska takovej problém na tak nadupanejch telefonech naprogramovat rychlý prostředí? Touchscreen by byl lepší volba než nějaký titěrný tlačítka.
Většinu funkcí, který jsem na Siemensu dělal dvěma až třema zmáčknutíma tady dlouho hledám někde hluboko v menu. Například přiřazování jednotlivých kontaktů do skupin. Já vím, že se to dělá jen jednou u každýho kontaktu, ale když jsem si importoval 50 kontaktů ze sim karty, přiřadil jsem jich asi 6 a vykašlal se na to. Přece nebudu u každýho dolovat někde v meníčkách a scrollovat tři stránky povelů abych vybral že chci kontakt přiřadit do skupiny.
Vývojáři by dneska měli počítat právě s tím, že si uživatelé do novýho mobilu kontakty importujou z toho starýho. Tak když maj tak blbě strukturovaný meníčka, mohli udělat nějakou zkratkovou utilitku na přiřazování kontaktů do skupin.
Komunikace s počítačem přes Bluetooth je dobrá. Náši domácí bezdrátovou LAN to taky našlo, ale brouzdání na internetu jsou muka, přestože používám Operu mini. Myslím že slepci se na slepeckým internetovým terminálu brouzdá rychlejc než vidoucím lidem na nokii.
Z Ovládání moc nadšenej nejsem. Chodí děsně pomalu. I obyčejná SMSka se někdy načíta dlouho, asi 3 s. Nechápu proč. To je dneska takovej problém na tak nadupanejch telefonech naprogramovat rychlý prostředí? Touchscreen by byl lepší volba než nějaký titěrný tlačítka.
Většinu funkcí, který jsem na Siemensu dělal dvěma až třema zmáčknutíma tady dlouho hledám někde hluboko v menu. Například přiřazování jednotlivých kontaktů do skupin. Já vím, že se to dělá jen jednou u každýho kontaktu, ale když jsem si importoval 50 kontaktů ze sim karty, přiřadil jsem jich asi 6 a vykašlal se na to. Přece nebudu u každýho dolovat někde v meníčkách a scrollovat tři stránky povelů abych vybral že chci kontakt přiřadit do skupiny.
Vývojáři by dneska měli počítat právě s tím, že si uživatelé do novýho mobilu kontakty importujou z toho starýho. Tak když maj tak blbě strukturovaný meníčka, mohli udělat nějakou zkratkovou utilitku na přiřazování kontaktů do skupin.
Komunikace s počítačem přes Bluetooth je dobrá. Náši domácí bezdrátovou LAN to taky našlo, ale brouzdání na internetu jsou muka, přestože používám Operu mini. Myslím že slepci se na slepeckým internetovým terminálu brouzdá rychlejc než vidoucím lidem na nokii.
sobota, února 23, 2008
Výlet do Kolína
S Mertensovýma jsme si dneska udělali výlet do Kolína nad Rýnem. Líbilo se mi to. Fotky jsou tady.
čtvrtek, února 21, 2008
neděle, února 17, 2008
Tetris factor
Tetris factor is defined as
tf = ( lpm × field_width ) / ( 4 × tpm )
Where tf is tetris factor, lpm is number of cleared lines per minute, field_width is the width of the tetris playfield, and tpm is the number of tetriominoes per minute. In a standard tetris game where the field_width variable is 10, the formula simplifies to:
tf = 2.5 × lpm / tpm
The tetris factor is the percentage of tetrominoes which were built to fill the lines (cleared lines). Tetris factor is 1 in case where all the lines in the playfield are cleared (no garbage left).
Normally, a tetris game ends with a playfield full of incomplete lines. Hence
1 − Tetris factor
is the percentage of the left-over tetrominoes in the playfield relative to all other tetrominoes in the game which were successfully stacked to cleared lines. The longer the tetris game lasted, the more tetris factor converges towards 1 because the left-over tetrominoes become a relatively small percentage of all the tetrominoes played.
Tetris factor is therefore also usable as am additional measure of tetris gameplay skill.
tf = ( lpm × field_width ) / ( 4 × tpm )
Where tf is tetris factor, lpm is number of cleared lines per minute, field_width is the width of the tetris playfield, and tpm is the number of tetriominoes per minute. In a standard tetris game where the field_width variable is 10, the formula simplifies to:
tf = 2.5 × lpm / tpm
The tetris factor is the percentage of tetrominoes which were built to fill the lines (cleared lines). Tetris factor is 1 in case where all the lines in the playfield are cleared (no garbage left).
Normally, a tetris game ends with a playfield full of incomplete lines. Hence
1 − Tetris factor
is the percentage of the left-over tetrominoes in the playfield relative to all other tetrominoes in the game which were successfully stacked to cleared lines. The longer the tetris game lasted, the more tetris factor converges towards 1 because the left-over tetrominoes become a relatively small percentage of all the tetrominoes played.
Tetris factor is therefore also usable as am additional measure of tetris gameplay skill.
sobota, února 16, 2008
32 TPM
Dneska jsem si chvíli hrál Tetris. Jsem už trochu rychlejší zvládám teď 30 TPM (kostiček za minutu, tetrominos per minute)
pátek, února 15, 2008
Modrej plněnej řízek
Minule jsem si v menze dal „Cordon bleu“. Divil jsem se, proč se to nejmenuje gefülltes Schnitzel. Soňa ani já jsme nevěděli ani co cordon bleu fransozsky přesně znamená, ani jak to vzniklo.
Dnes jsem se podíval do Wikipedie. Znamená to modrý pás. Ještě než jsem si přečetl o možné etymologii, ptala se mě Soňa v chatu, proč se to tak jmenuje. Pohotově jsem odpověděl, že dřív toho sýru, kterej je v tom řízku, dávali modrý barvivo, takže řízek po rozkrojení měl modrej proužek. Usmála se, ale vypadalo, že na to skočila (-: Schválně kdy přijde na to, že jsem si z ní vystřelil.
Doufám, že to způzobí alespoň takový rozruch jako spící dudek nebo koza Natálka.
Dnes jsem se podíval do Wikipedie. Znamená to modrý pás. Ještě než jsem si přečetl o možné etymologii, ptala se mě Soňa v chatu, proč se to tak jmenuje. Pohotově jsem odpověděl, že dřív toho sýru, kterej je v tom řízku, dávali modrý barvivo, takže řízek po rozkrojení měl modrej proužek. Usmála se, ale vypadalo, že na to skočila (-: Schválně kdy přijde na to, že jsem si z ní vystřelil.
Doufám, že to způzobí alespoň takový rozruch jako spící dudek nebo koza Natálka.
Šup šup
Včera jsem přemýšlel, zda-li české popohnání šup šup nepochází náhodou z Němčiny. Třeba ze Schub. Nevím. Jdu to prodiskutovat s okounama.
čtvrtek, února 14, 2008
XeTeX: LaTeX jaký měl být už dávno
Občas mě to popadne, a vyzkouším Latex. Naposled jsem ho instaloval v zimě 2004. Asi týden jsem studoval dostupnou literaturu než jsem zjistil, že Unicode a Latex se prostě nesnesou, asi tak jako se nesnese Latex a OpenType. Skomírající Omega a Aleph (průkopníci v podpoře cizích písem v Latexu) fungovaly tenkrát zhruba tak málo jako fungujou dnes.
Minulej týden mi přišla pozvánka na kurz Latex für Einsteiger. Něco mi říkalo, že by se za ta uplynulá léta přeci jen mohlo konečně něco stát a že to třeba teď s tím unicodem půjde. Na Wiki jsem si všiml, že už se objevil nativně unicodovej Latex: říká se mu Xetex [zítech]. Nadšeně jsem zhlédl slajdy z Brněnské přednášky o Xetexu. A mnoho příjemného jsem se dozvěděl z tohohle článku (doprovázející přednášku na 27. konferenci o internacionalizaci a Unicodu v Berlíně v dubnu 2005).
Ještě větší štěstí mě potkalo, když jsem zjistil, že Xetex už jede i pod Windows a dokonce je od prosince 2007 součáští userfriendly MiKTeXu, který jsem instaloval tenkrát v roce 2004. Zklamal mě známý TeXnicCenter, který usnul na vavřínech a stále ještě nepodporuje unicode. (A jak to vypadá, v dohledné době ho podporovat nebude.) Naštěstí jsem našel zmínku o Texmakeru, takže je situace zachráněna. Miktex se mi na pracovním notebooku nainstaloval bez problémů, takže jsem krátce v něm potom dokázal konečně vytvořit PDFko, psaný truetypovým Gentiem a unicodově kódovaný, a tudíž není problém v něm najít speciální znaky. Takhle jsem si to představoval už dávno před léty.
Tex zroják:
Minulej týden mi přišla pozvánka na kurz Latex für Einsteiger. Něco mi říkalo, že by se za ta uplynulá léta přeci jen mohlo konečně něco stát a že to třeba teď s tím unicodem půjde. Na Wiki jsem si všiml, že už se objevil nativně unicodovej Latex: říká se mu Xetex [zítech]. Nadšeně jsem zhlédl slajdy z Brněnské přednášky o Xetexu. A mnoho příjemného jsem se dozvěděl z tohohle článku (doprovázející přednášku na 27. konferenci o internacionalizaci a Unicodu v Berlíně v dubnu 2005).
Ještě větší štěstí mě potkalo, když jsem zjistil, že Xetex už jede i pod Windows a dokonce je od prosince 2007 součáští userfriendly MiKTeXu, který jsem instaloval tenkrát v roce 2004. Zklamal mě známý TeXnicCenter, který usnul na vavřínech a stále ještě nepodporuje unicode. (A jak to vypadá, v dohledné době ho podporovat nebude.) Naštěstí jsem našel zmínku o Texmakeru, takže je situace zachráněna. Miktex se mi na pracovním notebooku nainstaloval bez problémů, takže jsem krátce v něm potom dokázal konečně vytvořit PDFko, psaný truetypovým Gentiem a unicodově kódovaný, a tudíž není problém v něm najít speciální znaky. Takhle jsem si to představoval už dávno před léty.
Tex zroják:
\documentclass{article}a výsledné PDF.
\usepackage{fontspec}
\setmainfont{Gentium}
\begin{document}
\par Si sng ǁʼaa see tyoa, si, ǃxoenka tyuku nǀa ǃxoenka ǀaake hng ǀquu hng nǁa, ǂxoaki a ku ǀuake.
\end{document}
Bravo. Na kurz se teď už moc těším. Měl jsem obrovskou kliku, že jsem se na něj ještě vůbec dostal, protože byl okamžitě plnej. Já měl to štěstí, že když jsem se šel přihlásit, paní pár hodin před tím dostala mejla, že jeden z přihlášených se nebude úšastnit.
neděle, února 10, 2008
Projížďka
sobota, února 09, 2008
Märklin mě štve
Dokoupil jsem si pár kolejí k vláčkům Märklin a rozradostněn jsem o tom začal psát blog (německy). Jenže se ukazuje, že Märklin, světový gigant na poli modelové železnice, nepovažuje za nutný informovat svoje zákazníky ani prodejce o zásadních změnách ve svém sortimentu a klamavě vydává starší modely za shodné s novějšími. Zkazil mi tím už druhej víkend.
pátek, února 08, 2008
Konečně včas
Dneska se mi konečně podařilo přijít do práce před šestou. Zatím jsem tu byl vždycky mezi šestou a půl desátou. Dneska tu snad ještě ani nebyl vrátnej. Jsem tu sám. Většina lidí chodí až po devátý.
Nemohl jsem dospat, jak se těším do Chemnitz. (-:
Nemohl jsem dospat, jak se těším do Chemnitz. (-:
čtvrtek, února 07, 2008
Sluchátka dorazily
Na Chucka Norrise je Google krátkej
Je to sice hodně specializovaný vtip, ale myslím, že se z něj všichni okouni potrhaj smíchy:
Napište do googlu „find chuck norris“ a klikněte na „Zkusím štěstí“ (-:
Napište do googlu „find chuck norris“ a klikněte na „Zkusím štěstí“ (-:
středa, února 06, 2008
Konečně pořádnej Tetris
Minulej rok jsem se tak trochu věnoval Tetrisu. Hodně jsem o něm četl, hodně jsem obdivoval bleskurychlý Mistry tetrisu na Youtube a přál jsem si mít Tetris, kterej by měl:
Moc si cením tetrisový wikipedie. Z ní jsem se dozvěděl o Tetris Zone. Vyvíjela ho firma kterou teď vlastní jeden z programátorů původního Tetrisu. Na platformě PC i na Macu je Tetris Zone asi nejvíc poplatnej oficiálním soutěžním fíčurám tetrisu. A není drahej. Za 10 $ jsou k mání dvě přenosné licence.
Včera jsem si Tetris Zone koupil a nelituju. Hraje se dobře. Je to zatím nejlepší tetris, jakej jsem kdy měl.
- definovatelný ovládání
- otáčení kostičky na obě strany
- postupný rychlý spouštění kostičky i úplný okamžitý spuštění
- hrací pole 10 x 20 (+2 řady nad viditelným výřezem hracího pole)
- multiplayer po internetu i na jednom počítači
- kostičky ve stejných barvách, jako je měl první tetris nebo podle oficiálních ustanovení
- ghost piece, hold, 7-bag randomizer, wall kick, floorkick a t-spin
Moc si cením tetrisový wikipedie. Z ní jsem se dozvěděl o Tetris Zone. Vyvíjela ho firma kterou teď vlastní jeden z programátorů původního Tetrisu. Na platformě PC i na Macu je Tetris Zone asi nejvíc poplatnej oficiálním soutěžním fíčurám tetrisu. A není drahej. Za 10 $ jsou k mání dvě přenosné licence.
Včera jsem si Tetris Zone koupil a nelituju. Hraje se dobře. Je to zatím nejlepší tetris, jakej jsem kdy měl.
čtvrtek, ledna 31, 2008
Bahncard se rentuje od 438 € ročně
Chytře si to hoši od Deutsche Bahn vymysleli. Jejich systém slev je tak komplexní, že se v něm nevyznaj ani jejich odborní pracovníci, natož pak jejich zákazníci. Bahncard 50, poskytující 50% slevu na vše, je už tak drahá, že se mi na těch mých pár jízd který projedu než zase poletím do Afriky, nevyplatí. Počítal jsem to. Bahncard 50 se vyplatí někomu, kdo ročně dá za dráhu alespoň 438 €. BahnCard 25 poskytující slevu 25 %, se vyplatí teprve od 440 €, takže se vlastně nevyplatí nikomu, protože kdo si koupí dvakrát dražší BahnCard 50, jezí už od 438. eura za polovic. Kdežto ten s Bahncard 25 teprve od 440. eura jezdí za tři čtvrtiny ceny. (Ovšem má možnost to kombinovat s jinejma slevama, takže tenhle výpočet není až zas tak směroplatnej.)
Kazimír má novej harddisk
Kazimírkovi už přišel disk. Samozřejmě že ho doručili ne mě, ale sousedovi, kterej bydlí na stejný koleji, jen o 4 čísla vedle. Naštěstí se mě předvčerejšího večera dovolal, a disk mi předal.
Disk chodí dobře, byl hned správně rozpoznán a ani se nijak znatelně víc nezahřívá. Namlouvám si, že teď je Kazimír o něco rychlejší. Asi je. Rozhodně mám teď víc místa, abych měl jak Windows XP tak Fedoru 8, a možná ještě Ubuntu, ale to zatím neplánuju instalovat.
Disk chodí dobře, byl hned správně rozpoznán a ani se nijak znatelně víc nezahřívá. Namlouvám si, že teď je Kazimír o něco rychlejší. Asi je. Rozhodně mám teď víc místa, abych měl jak Windows XP tak Fedoru 8, a možná ještě Ubuntu, ale to zatím neplánuju instalovat.
pondělí, ledna 28, 2008
How to terminate explorer.exe
- Click on Windows Start button and click on the item you normally use to shut down Windows. (Menu item name depends on your configuration, so I don't know.)
- Press and hold the keys Ctrl+Alt+Shift on left side of your keyboard and additionally press with left mouse button on button Cancel.
To terminate explorer.exe is necessary if you want to edit some critical system files which are used by the process explorer.exe and therefore blocked for all kinds of manipulations.
If you want to run explorer again, press Ctrl+Shift+Esc. Windows Task manager will appear. There you may execute explorer.exe again through File/New Task (Run...) and typing explorer.exe.
I stumbled upon this procedure here. Thanks go to Mofi.
neděle, ledna 27, 2008
Unicode, unicode, proč tě programátoři nechtějí?
Dlouho, dlouho už hledám textový editor, který by podporoval Unicode. Mám teď na mysli editory neformátovaného textu, prostě něco jako Poznámkový blok ve Windows XP. Jen použitelnější. Vývojově nejdále jsou na tom editory, které používají programátoři. Textových editorů jsem zkoušel hodně. Nejblíže mým požadavkům je Emeditor a UltraEdit 32, který ale zase neumí moc s Unicodem. Chtěl bych takovou kombinaci toho nejlepšího z TextWrangleru a UltraEditu.
Editor, který potřebuju, musí umět:
Byl jsem vzhůru asi do půl čtvrtý, a hledal jsem jak tuhle blbost obejít. Našel jsem.
Rozhodně nechápu, proč ještě svět nepřešel k obecný kódovací normě UTF-32. Já vím, že je to pro naši latinku neekonomický. Ale to je jako by Američani lpěli na 7-bitovým ASCII, s odůvodněním, že kódovat jejich 2 × 26 písmenek osmi bitama je neekonomický. Tak teď když mají národy píšící latinkou víceméně vystaráno, tak nechtěj přejít na UTF-32. Proč kódovat jeden znak 4 bajtama, když stačí jeden nebo tu a tam dva?
Editor, který potřebuju, musí umět:
- Regular expressions
- Zobrazovat texty volitelným (tedy i nepropocionálním) unicodovým písmem
- Skriptování, např. v JavaScriptu
Byl jsem vzhůru asi do půl čtvrtý, a hledal jsem jak tuhle blbost obejít. Našel jsem.
Rozhodně nechápu, proč ještě svět nepřešel k obecný kódovací normě UTF-32. Já vím, že je to pro naši latinku neekonomický. Ale to je jako by Američani lpěli na 7-bitovým ASCII, s odůvodněním, že kódovat jejich 2 × 26 písmenek osmi bitama je neekonomický. Tak teď když mají národy píšící latinkou víceméně vystaráno, tak nechtěj přejít na UTF-32. Proč kódovat jeden znak 4 bajtama, když stačí jeden nebo tu a tam dva?
čtvrtek, ledna 24, 2008
Příkazovej řádek má navrch
většina programů, které používáme mají grafické uživatelské rozhraní, tzv. GUI (Graphical User Interface). Vypadá to hezky, je to přehledný a člověk jaksi hned intuitivně ví, co má dělat.
Linuxákům není cizí primitivní CLI (Command Line Interface) neboli příkazový řádek. Ano, ten příkazový řádek, kterého se všichno od dob Windows 95 tak moc štítíme.
Pracuju ve Windows XP, a v posledních dnech jsem si uvědomil, jak ohromě mocný nástroj příkazový řádek je. Stál jsem před úkolem, vyextrahovat zvukovou stopu asi ze dvou tisíc souborů MPEG-2 vnichž byly uloženy jako AC3, které pak bylo nutné převézt do WAV.
Dvě hodiny jsem sháněl a zkoušel Freeware a Adware programy na podobný úkol. Říkal jsem si, že něco takového přece musí existovat a musí to být natolik jednoduchý, že i moje kolegyně bude vědět kam tam kliknout. Našel jsem hrstku programů, které se tvářili jako že by to mohli umět, ale neuměli. Většinou to skočilo 1 KB velkým wavíkem, který nešel otevřít.
Musel jsem tedy sáhnout ke komplikovanějším, ale standardním freewarovým nástrojům. DGIndex, umí oddělit zvuovou stopu od vidoestopy (demuxing). BeSweet umí převést AC3 do WAV. Jenže v nich to jsou úkony poněkud komplexní, a provádět je v GUI by u takového množství souborů nebylo pranic příjemného.
Proto jsem byl rád, že jsem k oboum programům našel podrobný popis jejich CLI, tedy návod, jak s nimi pracovat pomocí příkazového řádku.
Pak už jsen stačilo si v Total Commanderu zkopírovat jména a cesty souborů, které je potřeba překonvertovat, a v inteligentním textovým editoru z nich za pomoci regular expressions nadělat 2000 povelů do příkazovýho řádku. To vše uloženo jako dávkový soubor .bat a spuštěno z příkazového řádku ty zvukové stopy MPEGů (přes noc) vyextrahovalo. Stejným způsobem jsem nechal 2000 souborů AC3 překódovat do WAV.
Uvědomil jsem si, kolik hodin práce strávených u programu s grafickým uživatelským rozhraním to ušetřilo.
Linuxákům není cizí primitivní CLI (Command Line Interface) neboli příkazový řádek. Ano, ten příkazový řádek, kterého se všichno od dob Windows 95 tak moc štítíme.
Pracuju ve Windows XP, a v posledních dnech jsem si uvědomil, jak ohromě mocný nástroj příkazový řádek je. Stál jsem před úkolem, vyextrahovat zvukovou stopu asi ze dvou tisíc souborů MPEG-2 vnichž byly uloženy jako AC3, které pak bylo nutné převézt do WAV.
Dvě hodiny jsem sháněl a zkoušel Freeware a Adware programy na podobný úkol. Říkal jsem si, že něco takového přece musí existovat a musí to být natolik jednoduchý, že i moje kolegyně bude vědět kam tam kliknout. Našel jsem hrstku programů, které se tvářili jako že by to mohli umět, ale neuměli. Většinou to skočilo 1 KB velkým wavíkem, který nešel otevřít.
Musel jsem tedy sáhnout ke komplikovanějším, ale standardním freewarovým nástrojům. DGIndex, umí oddělit zvuovou stopu od vidoestopy (demuxing). BeSweet umí převést AC3 do WAV. Jenže v nich to jsou úkony poněkud komplexní, a provádět je v GUI by u takového množství souborů nebylo pranic příjemného.
Proto jsem byl rád, že jsem k oboum programům našel podrobný popis jejich CLI, tedy návod, jak s nimi pracovat pomocí příkazového řádku.
Pak už jsen stačilo si v Total Commanderu zkopírovat jména a cesty souborů, které je potřeba překonvertovat, a v inteligentním textovým editoru z nich za pomoci regular expressions nadělat 2000 povelů do příkazovýho řádku. To vše uloženo jako dávkový soubor .bat a spuštěno z příkazového řádku ty zvukové stopy MPEGů (přes noc) vyextrahovalo. Stejným způsobem jsem nechal 2000 souborů AC3 překódovat do WAV.
Uvědomil jsem si, kolik hodin práce strávených u programu s grafickým uživatelským rozhraním to ušetřilo.
středa, ledna 23, 2008
Obštrukce s DHL
DHL má po celým Německu Packstationen. Je to supr věc, když si necháš poslat balík, a víš, že v době, kdy přijde nebudeš pravděpodobně zrovna doma. Pošťák to šoupne do nejbližší Packstation a tobě dá do schránky lístek s čárkovým kódem, kterej si u Packstation necháš ověřit a ona ti otevře přihrádku s tvým balíkem. Většinou je balík v Packstation ale až večer nebo druhej den, když ho pošťák nemohl předat osobně.
Amazon, aby tohle urychlil, nabízí zaslání balíku ne domů, ale přímo do Packstation. Je to i levnější (o 1 €). K jeho vyzvednutí pak ale potřebuješ kartu a PIN. Já mám Packstation přímo přede dveřma, takže když jsem si teď v Amazonu objednal sluchátka, nechal jsem si je zaslat přímo do Packstation na Sonino jméno. Soňa má kartu DHL, takže si to můžu vyzvednout hned jak to přijde (pošlou Soně SMSku).
Včera přišla SMSka. Soňa měla ale zrovna vybitej mobil a tak mi to řekla až večer, když jsem si postěžoval, že už by ty shluchátka mohli konečně přijít.
Dneska ráno jsem stál před Packstation se Soninou kartou. Jen ten pin byl trochu problém. Soňa ho nemohla najít a přesně vzpomenout si nemohla. Napsala mi dvě varianty, znichž jedna to určite musí bejt. Zadám provní pin: špatně. Zadám druhej pin: špatně. Volám Soně, jestli to nemůže bejt něco třetího. Něco plácla, já to zadám: špatně. DHL karta zablokovaná. Nashledanou. Volejte hotline.
Myslíte si, že na tu kartu napíšou tel. č. hotline? Nebo že vám ho ten pitomej automat řekne? Neřekne! To byste po něm chtěli moc. Hupky šupky zpátky domů, k internetu. (Já jsem to dál nechal řešit Soňu.)
Tak Soňa volá na hotline. No myslíte si, že jí řeknou novej pin? Neřeknou. Jo, pani, to vám pošlem poštou, doporučeně. Do vlastních rukou. Za 3 dny to máte doma. Říkáme si, že to snad nemůže bejt pravda. Vždyť Soňa má na webu DHL taky účet, kde si může kartu zablokovávat, měnit pin (za předpokladu, že zná starej), atd. Tak znova volá na hotline (už je ale u jiný báby), vysvětluje, říká, že se může prokázat údajema z internetu. Jméno, emailová adresa, heslo účtu, kontrolní otázka proti zapomění hesla, to ona všechno věděla. Jen ne pin. No myslíte si, že jí řekli novej pin do telefonu? Nebo zaslali mejlem? Ne. Nemůžou. To se nesmí, to je tajný číslo. Volala tam pak asi ještě dvakrát, ale pracovnice byli neoblomné. Mají svoje Vorschriften. Zdravej lidskej rozum tu není vítán.
Takže čekáme na doporučený dopis, který přijde nejdřív v pátek, kdy je Soňa ve škole, a až si ho bude moct kdovíkde na poště v pondělí vyzvednout, bude mít už balík namále, protože ho pošťák už možná vezme z Packstation a pošle ho zpátky odesílateli, poněvadž balíky v Packstation čekají na vyzvednutí maximálně sedm dní.
Když šla později Soňa kolem mý Packstation 106, stáli tam tři rozhořčení lidi a mobilama volali hotline. Taky jim to zablokovalo kartu. A hned na první pokus. Z hotliny nakonec vypadlo, že je to chyba softwaru, že se jim ta Packstation před mejma dveřma (už zase) rozbila a každýmu přichozímu vejdovi to zablokuje kartu, ikdyž by zadável správnej pin. Všem se omlouvaj. Ale protože jim to taky zablokovalo karty, tak taky čekat, až jim velká mašinérie DHL pošle doporučeně do vlastních rukou novej pin dopisem. Jediný slitování, kterýho se nám nešťastníkům dostalo, je to, že tam ty balíky nechaj devět dní místo sedmi, než je pošlou zpátky odesílateli.
No řekněte sami, nemaj oni to blbě vymyšlený? Místo toho, aby tam bleskově poslali pošťáka nebo maníka, kterej má správcovskej přístup do Packstation, a (čekajícím) lidem balíčky vydali nebo zaslali jinou cestou, oni posílaj doporučenej dopis s novým přísně tajným pinem. To že v jiný situaci dá pošťák balík každýmu, kdo mu zrovna otevře dveře od bytu, případně tomu, kdo otevře u sousedů, to nikomu z organizátorů nevadí. Ale pitomej čtyřmístnej pin, kterej můžeš na internetu zkoušet zadávat libovolně často, dokud na něj nepřijdeš ti pošlou doporučeným dopisem. Z Packstation ti balík prostě nevydaj.
Amazon, aby tohle urychlil, nabízí zaslání balíku ne domů, ale přímo do Packstation. Je to i levnější (o 1 €). K jeho vyzvednutí pak ale potřebuješ kartu a PIN. Já mám Packstation přímo přede dveřma, takže když jsem si teď v Amazonu objednal sluchátka, nechal jsem si je zaslat přímo do Packstation na Sonino jméno. Soňa má kartu DHL, takže si to můžu vyzvednout hned jak to přijde (pošlou Soně SMSku).
Včera přišla SMSka. Soňa měla ale zrovna vybitej mobil a tak mi to řekla až večer, když jsem si postěžoval, že už by ty shluchátka mohli konečně přijít.
Dneska ráno jsem stál před Packstation se Soninou kartou. Jen ten pin byl trochu problém. Soňa ho nemohla najít a přesně vzpomenout si nemohla. Napsala mi dvě varianty, znichž jedna to určite musí bejt. Zadám provní pin: špatně. Zadám druhej pin: špatně. Volám Soně, jestli to nemůže bejt něco třetího. Něco plácla, já to zadám: špatně. DHL karta zablokovaná. Nashledanou. Volejte hotline.
Myslíte si, že na tu kartu napíšou tel. č. hotline? Nebo že vám ho ten pitomej automat řekne? Neřekne! To byste po něm chtěli moc. Hupky šupky zpátky domů, k internetu. (Já jsem to dál nechal řešit Soňu.)
Tak Soňa volá na hotline. No myslíte si, že jí řeknou novej pin? Neřeknou. Jo, pani, to vám pošlem poštou, doporučeně. Do vlastních rukou. Za 3 dny to máte doma. Říkáme si, že to snad nemůže bejt pravda. Vždyť Soňa má na webu DHL taky účet, kde si může kartu zablokovávat, měnit pin (za předpokladu, že zná starej), atd. Tak znova volá na hotline (už je ale u jiný báby), vysvětluje, říká, že se může prokázat údajema z internetu. Jméno, emailová adresa, heslo účtu, kontrolní otázka proti zapomění hesla, to ona všechno věděla. Jen ne pin. No myslíte si, že jí řekli novej pin do telefonu? Nebo zaslali mejlem? Ne. Nemůžou. To se nesmí, to je tajný číslo. Volala tam pak asi ještě dvakrát, ale pracovnice byli neoblomné. Mají svoje Vorschriften. Zdravej lidskej rozum tu není vítán.
Takže čekáme na doporučený dopis, který přijde nejdřív v pátek, kdy je Soňa ve škole, a až si ho bude moct kdovíkde na poště v pondělí vyzvednout, bude mít už balík namále, protože ho pošťák už možná vezme z Packstation a pošle ho zpátky odesílateli, poněvadž balíky v Packstation čekají na vyzvednutí maximálně sedm dní.
Když šla později Soňa kolem mý Packstation 106, stáli tam tři rozhořčení lidi a mobilama volali hotline. Taky jim to zablokovalo kartu. A hned na první pokus. Z hotliny nakonec vypadlo, že je to chyba softwaru, že se jim ta Packstation před mejma dveřma (už zase) rozbila a každýmu přichozímu vejdovi to zablokuje kartu, ikdyž by zadável správnej pin. Všem se omlouvaj. Ale protože jim to taky zablokovalo karty, tak taky čekat, až jim velká mašinérie DHL pošle doporučeně do vlastních rukou novej pin dopisem. Jediný slitování, kterýho se nám nešťastníkům dostalo, je to, že tam ty balíky nechaj devět dní místo sedmi, než je pošlou zpátky odesílateli.
No řekněte sami, nemaj oni to blbě vymyšlený? Místo toho, aby tam bleskově poslali pošťáka nebo maníka, kterej má správcovskej přístup do Packstation, a (čekajícím) lidem balíčky vydali nebo zaslali jinou cestou, oni posílaj doporučenej dopis s novým přísně tajným pinem. To že v jiný situaci dá pošťák balík každýmu, kdo mu zrovna otevře dveře od bytu, případně tomu, kdo otevře u sousedů, to nikomu z organizátorů nevadí. Ale pitomej čtyřmístnej pin, kterej můžeš na internetu zkoušet zadávat libovolně často, dokud na něj nepřijdeš ti pošlou doporučeným dopisem. Z Packstation ti balík prostě nevydaj.
Nábytek
Máme v plánu se se Soňou sestěhovat, a maminka zrovna náhodou mluvila s naším známým, kterej nám nabídl nábytek do celýho bytu, i s kuchyňskou výbavou za pár babek. Přichází nám to akorát vhod. Můžeme ho přechovávat u Soni na půdě, než si někde něco najdem.
úterý, ledna 22, 2008
Disk se očividně osvědčil
Protože mi napsali ohledně novýho disku i z tý druhý prodejny v Lipsku, kde jsem si ho chtěl nechat objednat a zabudovat. Taky už disk nemůžou objednat. Koukal jsem se dneska znova do obchodu, kde ho včera nabízeli, a ejhle, už ho nemaj. Mají už ho jen jako SATA. Ty IDE se asi moc osvědčili a přestali se vyrábět, dodávat a prodávat.
V obou dvou prodejnách mě měli za blázna, proč si chci do 7 let starýho notebooku kupovat novej disk. Asi mají nějakou podivnou představu o 7 let starým notebooku. A taky říkali, že mi to nevyměněj.
Tak jsem se porozhlídl po internetu po jinejch prodejnách a naštěstí jsem našel ještě věrohodnej elektronickej obchod, kde ten disk mají.
Pak jsem koukal do servisních příručky pro Inspiron 8200, jak komplikovaný je, vyměnit harddisk. Je to brnkačka:

Takže si disk objednám a vyměním na vlastní pěst. Než tak učiním, vymontuju ten disk co tam mám teď a podívám se, má li 44 pinů.
V obou dvou prodejnách mě měli za blázna, proč si chci do 7 let starýho notebooku kupovat novej disk. Asi mají nějakou podivnou představu o 7 let starým notebooku. A taky říkali, že mi to nevyměněj.
Tak jsem se porozhlídl po internetu po jinejch prodejnách a naštěstí jsem našel ještě věrohodnej elektronickej obchod, kde ten disk mají.
Pak jsem koukal do servisních příručky pro Inspiron 8200, jak komplikovaný je, vyměnit harddisk. Je to brnkačka:
Takže si disk objednám a vyměním na vlastní pěst. Než tak učiním, vymontuju ten disk co tam mám teď a podívám se, má li 44 pinů.
pondělí, ledna 21, 2008
Rychlejší disk pro Kazimíra
Rozhod jsem se, že Kazimírovi (tak se jmenuje můj laptop) koupím rychlejší disk. Teď jak jsem o víkendu instaloval Fedoru, zjistil jsem, jak pomalej disk je a jak málo to je, když na něm chci mít ještě Windows XP a nějaký místo na data. Poohlížel jsem se tedy dneska ráno po discích pro notebooky. Zjistil jsem, že buď jsou velký nebo jsou rychlý. Rychlý notebookácký disky (2.5") mají dneska 7200 otáček za minutu. Ale dělají se jen do velikosti 100 GB. Nebo se dělaj velký (WD Scorpio 320 GB) ale pomalý, a navíc mají moderní rozhraní SATA, který Kazimír nemá.
Nakonec jsem si řekl, že mě jde o rychlost. Až budu chtít velkej disk, koupím si Bichli. Takže jsem hledal disk na IDE s 7200 otáčkama za minutu. Pokud možno co největší. Mým požadavkům odpovídaj dva disky.
Hitachi Travelstar 7K100 (100 GB)
a Seagate Momentus 7200.1 (80 GB)
Jelikož Kazucha má teď v sobě 60 GB, upgrade na 80 GB by nebyl moc znát. Proto chci Hitachi Travelstar 7K100. Ten se dá pořídit za 100 €. Napsal jsem mejla K&M, který tady v Lipsku opravujou notebooky. Uvidíme, kolik si řeknou za objednání a zabudování. Možná využiju příležitosti a Kazimírkovi dokoupím RAMku (má teď 1x 512 MB), takže druhej modul se doň než zastrčí. A taky by nebylo na škodu nechat mu dát novou DVD mechaniku. Musím používat náhradní výměnnou DVD mechaniku, která zabírá místo, kde by mohl mít vsazenej druhej 40 GB disk, kterej se mi teď akorát válí v šuplíku.
Update: Z K&M mi odpověděli, že disk nemůžou objednat, a že si vůbec nejsou jistí, půjde-li do 7 let starýho notebooku vůbec zabudovat.
Tak jsem mejl poslal ještě jinam, třeba mi poraděj tam.
Nakonec jsem si řekl, že mě jde o rychlost. Až budu chtít velkej disk, koupím si Bichli. Takže jsem hledal disk na IDE s 7200 otáčkama za minutu. Pokud možno co největší. Mým požadavkům odpovídaj dva disky.
Hitachi Travelstar 7K100 (100 GB)
a Seagate Momentus 7200.1 (80 GB)
Jelikož Kazucha má teď v sobě 60 GB, upgrade na 80 GB by nebyl moc znát. Proto chci Hitachi Travelstar 7K100. Ten se dá pořídit za 100 €. Napsal jsem mejla K&M, který tady v Lipsku opravujou notebooky. Uvidíme, kolik si řeknou za objednání a zabudování. Možná využiju příležitosti a Kazimírkovi dokoupím RAMku (má teď 1x 512 MB), takže druhej modul se doň než zastrčí. A taky by nebylo na škodu nechat mu dát novou DVD mechaniku. Musím používat náhradní výměnnou DVD mechaniku, která zabírá místo, kde by mohl mít vsazenej druhej 40 GB disk, kterej se mi teď akorát válí v šuplíku.
Update: Z K&M mi odpověděli, že disk nemůžou objednat, a že si vůbec nejsou jistí, půjde-li do 7 let starýho notebooku vůbec zabudovat.
Tak jsem mejl poslal ještě jinam, třeba mi poraděj tam.
neděle, ledna 20, 2008
Windows XP and Fedora 8 Dual Boot
This is how I installed Fedora 8 and Windows XP on my laptop Dell Inspiron 8200.
I had to install both OSes on a single physical drive. I wanted a kind of installation which will allow me to comfortably delete all linux partitions without affecting Windows. Practically that meant to use the Windows boot manager NTLDR to give me the option between booting Windows XP or Fedora 8.
I began with a clean drive, made a 10 GB partition and installed Windows onto it. Windows made it the Master Boot Record (MBR).
Then I booted from the Fedora 8 DVD. To preserve the Windows XP partition and the NTLDR, I created custom partition layout. The partitions on the disk were:
/dev/sda1 (NTFS) already created by Windows XP (10 GB)
/dev/sda2 (ext3) mounted in /boot (78 MB)
then a LVM volume group of 16 GB consisting of two additional partitions:
2 GB swap partition (no mount point)
and the actual linux harddrive (14 GB) mounted in /
The rest of the harddrive was free unpartitioned space which I want to use later in Windows XP
Since I am going to use the Windows XP bootloader, I selected in advanced boot loader options that GRUB shall be installed to the first boot sector of the /boot partition and not into the MBR.
When Fedora finished installing laptop booted again to Windows, just as expected.
To tell Windows XP about the second OS on the hard drive, it was necessary to extract the first 512 bytes of the linux /boot partition. To do that, I booted again from the Fedora 8 installation DVD but selected to rescue OS. The previously installed Fedora was found and mounted in /mnt/sysimage
I changed the root path for more comfortable navigation
chroot /mnt/sysimage
then I checked which partition is mounted in /boot by typing
df
There I saw /dev/sda2 mounted in /boot (as I set up when installing Fedora 8)
To extract the first bytes of this boot partition i typed
dd if=/dev/sda2/ of=/boot/lost+found/fedora.bin bs=512 count=1
The first bytes of /boot partition were saved in the file fedora.bin located on the /boot partition itself in the folder /lost+found
I quit the linux rescue console by typing twice
exit
I booted again to Windows XP. I used Total Commander with the Ext2+/Reiser file system plugin to access the /boot partition. Certainly there is also another software around, which allows access to linux partitions from Windows XP. The file system plugin for Total Commander allows only access to partitions which are not part of a LVM volume group. Therefore it was necessary for me to save the fist bytes of the /boot partition on itself, since I cannot access any other ext3 disk in Windows XP. As soon as I found there the file fedora.bin I copied it to the root of the Windows drive C:
Then I edited C:\boot.ini with Emeditor and added the line
c:\fedora.bin="Fedora 8"
at the end of it which enables NTLDR to choose between Windows XP (default) or Fedora 8 when booting.
Thatʼs all.
When figuring out how to manage the whole operation I found these sites particularly helpful:
I had to install both OSes on a single physical drive. I wanted a kind of installation which will allow me to comfortably delete all linux partitions without affecting Windows. Practically that meant to use the Windows boot manager NTLDR to give me the option between booting Windows XP or Fedora 8.
I began with a clean drive, made a 10 GB partition and installed Windows onto it. Windows made it the Master Boot Record (MBR).
Then I booted from the Fedora 8 DVD. To preserve the Windows XP partition and the NTLDR, I created custom partition layout. The partitions on the disk were:
/dev/sda1 (NTFS) already created by Windows XP (10 GB)
/dev/sda2 (ext3) mounted in /boot (78 MB)
then a LVM volume group of 16 GB consisting of two additional partitions:
2 GB swap partition (no mount point)
and the actual linux harddrive (14 GB) mounted in /
The rest of the harddrive was free unpartitioned space which I want to use later in Windows XP
Since I am going to use the Windows XP bootloader, I selected in advanced boot loader options that GRUB shall be installed to the first boot sector of the /boot partition and not into the MBR.
When Fedora finished installing laptop booted again to Windows, just as expected.
To tell Windows XP about the second OS on the hard drive, it was necessary to extract the first 512 bytes of the linux /boot partition. To do that, I booted again from the Fedora 8 installation DVD but selected to rescue OS. The previously installed Fedora was found and mounted in /mnt/sysimage
I changed the root path for more comfortable navigation
chroot /mnt/sysimage
then I checked which partition is mounted in /boot by typing
df
There I saw /dev/sda2 mounted in /boot (as I set up when installing Fedora 8)
To extract the first bytes of this boot partition i typed
dd if=/dev/sda2/ of=/boot/lost+found/fedora.bin bs=512 count=1
The first bytes of /boot partition were saved in the file fedora.bin located on the /boot partition itself in the folder /lost+found
I quit the linux rescue console by typing twice
exit
I booted again to Windows XP. I used Total Commander with the Ext2+/Reiser file system plugin to access the /boot partition. Certainly there is also another software around, which allows access to linux partitions from Windows XP. The file system plugin for Total Commander allows only access to partitions which are not part of a LVM volume group. Therefore it was necessary for me to save the fist bytes of the /boot partition on itself, since I cannot access any other ext3 disk in Windows XP. As soon as I found there the file fedora.bin I copied it to the root of the Windows drive C:
Then I edited C:\boot.ini with Emeditor and added the line
c:\fedora.bin="Fedora 8"
at the end of it which enables NTLDR to choose between Windows XP (default) or Fedora 8 when booting.
Thatʼs all.
When figuring out how to manage the whole operation I found these sites particularly helpful:
středa, ledna 09, 2008
Jedl jsem prickley pears
úterý, ledna 08, 2008
Foto na rozloučenou
Opice
De Wittů Datsun
pondělí, ledna 07, 2008
Jedl jsem prickley pears
Neboli pichlavý hrušky. Rostou na kaktusu u De Wittů na zahradě. Ty žlutý jsou zralý. Mám i videjko jejich sklizně a loupání. (Dodám později na juťubu.) Nedá se jich dotknout, prtože bolestivě a svědivě píchaj. Chutnaj asi jako granátový jablko křížený s banánem.
čtvrtek, ledna 03, 2008
Při práci
Dneska jsem půjčil Collinovi videokameru. Nebyl problém ji ho naučit ovládat. Spoustu věcí jsem mu ani neříkal, přišel si na ně sám. Ten kluk má talent na ovládání technickejch zařízení. Na natočeným materiálu je hodně znát, že drží zoomovací kaeru poprvé v ruce, ale na úvod do technik filmování nebyl čas. Dělal taky pár fotek (aniž bych mu říkal jak se to přepíná na focení a jakým knoflíkem se fotí). Takže mám na památku aspoň jednu fotku, kde jsem při práci s Andriesem.
úterý, ledna 01, 2008
Hitler vyfocen
Vyfotil jsem Hitlera. Tak se totiž správně jmenuje De Wittovic pes, kterýmu říkám Torpédo. Je černobíle flekatej jak kráva a má černou skvrnu na čumáku, jako Hitlerovy fousy.


Teď se hodí, abych porovnal svoje psí názvosloví s De Wittovským:
Váleček = Pantoffel
Cuketka = Doors [čti: důeř] (je to nějak odvozeno od Dorotey (jakej má Dorotea akuzativ?), prostě Dorka, no.
Bobík = Kitte [čti kt, tedy kətə]
Torpédo = Hitler
Minka = Minke [čti: minka]
Nálinka = Nala [čti: nála]


Teď se hodí, abych porovnal svoje psí názvosloví s De Wittovským:
Váleček = Pantoffel
Cuketka = Doors [čti: důeř] (je to nějak odvozeno od Dorotey (jakej má Dorotea akuzativ?), prostě Dorka, no.
Bobík = Kitte [čti kt, tedy kətə]
Torpédo = Hitler
Minka = Minke [čti: minka]
Nálinka = Nala [čti: nála]
pondělí, prosince 31, 2007
Stránky z deníku XLI
Andriesovi jsem dneska předal dárky, který jsem mu chtěl dát před Vánocema. Byl rád. Pracovalo se nám dobře, byl poměrně klid, přestože byl plnej barák příbuzenstva. Andries vnuky ale často napomínal a malej Collin ho strašně dožíral, ikdyž asi ne schválně. Je to takový technicky zvídavý dítě. Když on by se rád naučil ovládat notebook a nahrávač, ale tohle právě Andriese vytáčí, když se vyptává co je co a co to dělá. Asi tam někdy zůstanu přesčas ať si zkusí nahrávat a otevřít to v počítači.
Nakonec mi Andries ještě vyprávěl hezky n|uusky cosi o přípravě jídla, což jsem hned natočil zase pěkně pohotově z ruky, žádný přesedávání do rádobyklidnýho pokoje a štelování stojánku. Ruchy na pozadí tam sice jsou a vaděj, ale já nejsem nahrávací studio. Tady jsou polní podmínky.
Když jsem jel zpátky, bylo děsný horko. Tipuju to na 40 °C. Příště si s sebou vezmu teploměr. Ale to tu bude zima a nebude to tak extrémní jako teď. Je tu spousta tepla, ale nikdo ho tu neměří. U nikoho jsem teploměr neviděl.
Sotva jsem dojel, volali na mě De Wittovi ze zahrady, že maj čtyři štěňata. Vypadaj jak koťata (-: Vyfotil jsem.
Nakonec mi Andries ještě vyprávěl hezky n|uusky cosi o přípravě jídla, což jsem hned natočil zase pěkně pohotově z ruky, žádný přesedávání do rádobyklidnýho pokoje a štelování stojánku. Ruchy na pozadí tam sice jsou a vaděj, ale já nejsem nahrávací studio. Tady jsou polní podmínky.
Když jsem jel zpátky, bylo děsný horko. Tipuju to na 40 °C. Příště si s sebou vezmu teploměr. Ale to tu bude zima a nebude to tak extrémní jako teď. Je tu spousta tepla, ale nikdo ho tu neměří. U nikoho jsem teploměr neviděl.
Sotva jsem dojel, volali na mě De Wittovi ze zahrady, že maj čtyři štěňata. Vypadaj jak koťata (-: Vyfotil jsem.
sobota, prosince 29, 2007
Objeveno dýmkařství v Upingtonu
Když jsem byl minule s paní De Wittovou v Upingtonu, vešli jsme do obchůdku koupit rasky (jihoafrická specialita) a co nevidím. U kasy stojí zamknutej prosklenej regálek plnej fajfek petersonek. Většinou to byly Aran, ale i pár systémovek a jedna nebo dvě ze sady Sherlock Holmes. Zajímal jsem se o tuhle. Ale já jsem si ji maminko nekoupil. Abych si koupil další fajfku, to by se mi musela moc a moc líbit. Ty co teď mám ty mi bohatě stačej.
Oblečení DKW
De Wittovi říkali, že mám oblečení DKW. Je to jejich interní rodinná zkratka pro oblečení pro Dans, Kerk a Werk. čili takový, který někdo nosí k tanci, do kostela i do práce. Vidí mě tu totiž jen v zelenejch kraťasech a zeleným tričku. Nic jinýho nenosím. Na dlouhý kalhoty je tu přece jen dost velkej hic.
pátek, prosince 28, 2007
Bissl fíkn
úterý, prosince 25, 2007
Vánoce u De Wittů

Takovejhle vánoční stromek maj De Wittovi. Hezky jim svítí. Na štědrej večer nešli spát, čekali až do půlnoci, a když bylo 25.12., tak si nadělili dárky, poobjímali se, a popřáli si šťastný a veselý Vánoce. Mě paní De Wittová nadělila malou cestovní osmidílnou soupravu s nůžkama na nehty, a všelijakejma šťourátkama, kleštičkama a pilníčkama na manikúru, který jsem částečně v žívotě neviděl a ani nevím, jak je používat. Musel jsem si z popisu na obale napsat k nářadíčkům co je co, abych to vůbec věděl. (-:
pondělí, prosince 24, 2007
Poslední dobou
Poslední dobou se toho moc neděje. Kaluž u De Wittů na příjezdový cestě je pořád, zásobována vydatnými obdenními deštíky. Žáby, který jsem onehdy natáčel z toho maj líheň, je to plný pulců. Vídám je vždy když kaluží projíždím, rostou jako z vody.
V sobotu jsem se k Andriesovi nedostal. Snaha byla, ale nedostal. Trochu jsem zaspal, vyjel jsem bez klobouku, což by mi tolik nevadilo, ale neměl jsem s sebou ani peníze pro Andriese za pátek a sobotu. Tak jsem to za prvním kopcem obrátil, vyšlapal ho zase zpátky, zase v kaluž probrodil, vzal jsem si klobouk a peníze, a znova vyjel. Vyšlapal jsem první kopec, a když ho sjíždím dolů, najel jsem na nějakej trn, ktere se zabod do kola s takovou radostí, že jsem přímo slyšel jak syší unikající vzduch. To, že mám ty trnuvrzdorný duše se nijak moc neprojevilo. Trn byl střední až menší, a přesto to propíchl. Jenže opravovat a montovat a pumpovat tlustý trnuvzdorný duše není žádnej med tou malou ruční pumpičkou, takže jsem to obrátil, zajel zase k De Wittům, a začal opravovat. Asi za třičtvrtě hodiny bylo hotovo. Ale pak jsem si uvědomil, že než k Andriesovi dojedu, bude už pozdě a zbylo by něco přes 2 h na práci, což už by se moc nevyplatilo. Proto jsem poslal vnukovi SMSku, že nepřijedu, že až za týden.
V sobotu odpoledne jsem jel s De Wittovejma do města nakoupit trochu zásob. Zjistil jsem, že jogurty se tu daj taky kupovat. Prodával se v asi litrovejch kyblíčkách a nejsou drahý. Koupil jsem si i osvěžující meloun. Venku bylo 37 °C.
V neděli se mi paní De Wittová chlubila, jak hezky jim zrajou fíky. Část fíků na stromě dozrává podstatně dřív než zbytek. Tyhle první už jsou teď právě jedlý. Ukazovala mi, jako to utrhnout, oloupat, a jíst. Když se jí první dozrálej fík v roce, má si člověk něco přát. Tak jsem si něco přál. (-: Fíky jsou moc dobrý, sladký. Já je znal jen jako sušený, který teda moc nemusím. Ale tyhle čerstvý mi chutnaj.
V pondělí jsem seděl u počítače, a kdyby mě paní De Wittová neoznámila, že mě večer zvou ke sváteční tabuli, ani bych si neuvědomil, že jsou Vánoce a že je dneska štědrej den. Tak upřímě a docela jsem na to snad ještě nikdy nezapomněl.
V sobotu jsem se k Andriesovi nedostal. Snaha byla, ale nedostal. Trochu jsem zaspal, vyjel jsem bez klobouku, což by mi tolik nevadilo, ale neměl jsem s sebou ani peníze pro Andriese za pátek a sobotu. Tak jsem to za prvním kopcem obrátil, vyšlapal ho zase zpátky, zase v kaluž probrodil, vzal jsem si klobouk a peníze, a znova vyjel. Vyšlapal jsem první kopec, a když ho sjíždím dolů, najel jsem na nějakej trn, ktere se zabod do kola s takovou radostí, že jsem přímo slyšel jak syší unikající vzduch. To, že mám ty trnuvrzdorný duše se nijak moc neprojevilo. Trn byl střední až menší, a přesto to propíchl. Jenže opravovat a montovat a pumpovat tlustý trnuvzdorný duše není žádnej med tou malou ruční pumpičkou, takže jsem to obrátil, zajel zase k De Wittům, a začal opravovat. Asi za třičtvrtě hodiny bylo hotovo. Ale pak jsem si uvědomil, že než k Andriesovi dojedu, bude už pozdě a zbylo by něco přes 2 h na práci, což už by se moc nevyplatilo. Proto jsem poslal vnukovi SMSku, že nepřijedu, že až za týden.
V sobotu odpoledne jsem jel s De Wittovejma do města nakoupit trochu zásob. Zjistil jsem, že jogurty se tu daj taky kupovat. Prodával se v asi litrovejch kyblíčkách a nejsou drahý. Koupil jsem si i osvěžující meloun. Venku bylo 37 °C.
V neděli se mi paní De Wittová chlubila, jak hezky jim zrajou fíky. Část fíků na stromě dozrává podstatně dřív než zbytek. Tyhle první už jsou teď právě jedlý. Ukazovala mi, jako to utrhnout, oloupat, a jíst. Když se jí první dozrálej fík v roce, má si člověk něco přát. Tak jsem si něco přál. (-: Fíky jsou moc dobrý, sladký. Já je znal jen jako sušený, který teda moc nemusím. Ale tyhle čerstvý mi chutnaj.
V pondělí jsem seděl u počítače, a kdyby mě paní De Wittová neoznámila, že mě večer zvou ke sváteční tabuli, ani bych si neuvědomil, že jsou Vánoce a že je dneska štědrej den. Tak upřímě a docela jsem na to snad ještě nikdy nezapomněl.
pátek, prosince 21, 2007
Stránky z deníku XL
Ráno mi paní De Wittová otevřela sejf abych si mohl vybrat peníze pro Andriese na tenhle týden. Jednu stovku jsem potřeboval rozměnit, tak jsem zastavil v Luisvale Supermark a prosil paní u kasy. Ta ale řekla že si musím něco koupit, aby jí šla kasa otevřít. Koupil jsem si lízátko za 1 R (-:
U Andriese se to dalo dneska vydržet. Dcery se v deset strašně navoněly, vyfintili a někam odešly, zbylo tam jen pár vnoučat a malej prcek. Pořád by se bylo nedalo nahrávat, ale už alespoň bylo rozumnět, co přehrávám. Zapomněl jsem si kabel k notebooku, tak jsem jel dnes jen na baterky. Collin, to zvídavý vnouče, někde splašil DVDčko Tai Chi II, tak chtěl zkusit, zda to na mým laptopu lze přehrát. Šlo to. Kupodivu nebylo DVDčko poškrábaný, takže nebyl problém.
S Andriesem jsem přepisoval Pear Story, který namlouval před rokem kolegům. Šlo to docela dobře. Andries se i velice snažil to přesně překládat. Na jednom místě mi dokonce vysvětloval, že oni pro uvázání kozy používaj sloveso =khaqa, pověsit. To mi hodně pomohlo, protože jsem se moc divil, když jsem text připravoval, proč říká, že věší kozu na strom. Andries pak trochu i filozofoval o jazycích a říkal že nestačí znát jen překlady slovíček, ale celý jejich spektrum významu v daný řeči. Kx’am ke, kx’am ke.
Odpoledne paní De Wittová zase pekla plný plechy obalovanýho kuřecího masa asi 80 lidí na nějakou žranici v kostele.
U Andriese se to dalo dneska vydržet. Dcery se v deset strašně navoněly, vyfintili a někam odešly, zbylo tam jen pár vnoučat a malej prcek. Pořád by se bylo nedalo nahrávat, ale už alespoň bylo rozumnět, co přehrávám. Zapomněl jsem si kabel k notebooku, tak jsem jel dnes jen na baterky. Collin, to zvídavý vnouče, někde splašil DVDčko Tai Chi II, tak chtěl zkusit, zda to na mým laptopu lze přehrát. Šlo to. Kupodivu nebylo DVDčko poškrábaný, takže nebyl problém.
S Andriesem jsem přepisoval Pear Story, který namlouval před rokem kolegům. Šlo to docela dobře. Andries se i velice snažil to přesně překládat. Na jednom místě mi dokonce vysvětloval, že oni pro uvázání kozy používaj sloveso =khaqa, pověsit. To mi hodně pomohlo, protože jsem se moc divil, když jsem text připravoval, proč říká, že věší kozu na strom. Andries pak trochu i filozofoval o jazycích a říkal že nestačí znát jen překlady slovíček, ale celý jejich spektrum významu v daný řeči. Kx’am ke, kx’am ke.
Odpoledne paní De Wittová zase pekla plný plechy obalovanýho kuřecího masa asi 80 lidí na nějakou žranici v kostele.
Sen
Byl jsem jeden z diplomatů, kteří měli ňáký mezinárodní jednání, měli něco koupit za strašně moc peněz, nějaký učebnice nebo co. Jenže v tom byly všelijaký podvody. Nakonec se koupilo něco, co jen tak slibně vypadalo, ale ve skutečnosti to bylo něco úplně jinýho, co prospěje úplně někomu jinýmu, totiž tomu kdo celej ten klamavej podvod zorganizoval. Pak jsme všichni seděli u dlouhýho stolu s papežem a jednali jsme o něčem. Papež pak každýmu z nás vystavil potrvrzení, asi o tom, že jednání proběhlo. Jedna mladá diplomatka měla pochybnosti, zda je potvrzení pravý. Ptala se: Jse opravdu papež? Mlčel. Jinej diplomat, už zkušenější, podotkl: Papež je přeci Johan Paul II. A vy jste se podepsal jako ... a papež to dokončil: Johannes Paul II. Velice se vám omlouvám, ta potvrzení jsou prakticky bezcenná, a já nejsem skutečný papež. A mladá diplomatka se ozvala: No tak pane to já vám to musím oplatit: Já se totiž nejmenuju Lída (jak stálo psáno v tom potvrzení), ale Lenka. Dál byl sen furt ještě z tohohle prostředí podvodů a intrik, ale bylo to už takový nesouvislý, chaotický, už si to nepamatuju.
čtvrtek, prosince 20, 2007
Sny
Byl jsem synem černošskýho bojovníka. Nosil rytířský brnění. Jednoho dne se nepřítel naší rodiny rozhodl, že tátu i mě zabije. Nabil do foukačky otrávený šipky a do každýho z nás zasáhl. Oba jsme padli mrtvý do jezírka nebo močálu, kde nám postupně od těla odpadávaly údy. Brnění tam rezivělo. Já jsem ale už dvakrát předtím ochutnával jed, který byl v šipkách v menším množství, takže jsem byl proti němu trochu imunní. Uvědomil jsem si, že to nebyla rytířská smrt a že tátu pomstím. Vstal jsem z močálu zase celej zdravej, ikdyž trochu slabej. Vzal jsem do ruky dřevěnou bojovou hůl (ale vypadala přesně jako postranní lišta v našem obývákovým nábytku) a šel jsem vyhledat nepřítele. Vyzval jsem ho k boji muže proti muži. On si vzal taky dřevěnou hůl, ale ta byla delší a silnější. Bylo to trochu jak ten souboj v Cimrmanově Blaníku. Pokaždý, když na mě zaútočil, přišláp jsem mu tu jeho hůl k zemi, doběhl k němu a udeřil. Jeho hůl se postupně lámala, až žádnou neměl. Vytáhl ale ještě odněkud druhou záložní. Z ní nakonec zbyl kus dlouhej jako ruka s velkým dřevěným bodcem do strany na konci (asi jako měli meče uruk-hai ve zfilmovaným Pánu Prstenů). Podařilo se mi ho odzbrojit a přemoct, takže když pak ležel přede mnou v písku na zemi, chtěl jsem mu rozpárat břicho tím jeho bodcem na holi, ale když jsem to zkoušel, tak to nešlo, takže jsem dělal jako bych to ani byl nechtěl vyzkoušet. Okolo bylo dost svědků, kteří souboj sledovali, a budu-li chtít, přemohl bych ho znova.
Stránky z deníku XXXIX - Já chci háziki!
V noci byla zase bouřka. Muselo pršet o moc víc než minule, protože malá říčka dole u silnice se vylily z koryta, tekla po silnici, zaplavila De Wittovic kravám pastvinu a zaplavila taky dole u silnice příjezdovou cestu k De Wittovic domkům. Když jsem tu hlubokou kaluž projížděl, bylo kolo celý ponořený v blátivý vodě, vyčuhovaly jen řidítka, štangle a sedlo. Měl jsem sandále a kraťasy, tak to nebylo tak hrozný.
U Andriese se zase pracovalo strašně těžko. Plno ruchu kolem. Prostě prosinec není dobrý měsíc na práci u Andriese. Sbíhá se tam všechno jeho příbuzenstvo, děcka mají prázdniny a je tam hlučno. Andries co chvíli napomíná vnoučata, odvádí to jeho pozornost, a je z toho celej nevrlej. Dneska tam i Taloe na ně hulákala, no prostě hrůza. Dodělali přepsali jsme jakž takž ty jeho pitomý heořekující texty o Mandelovi, o tom jak byl život těžkej. Mluví tam půl minuty afrikánsky a pak prohodí pár slov n|uusky. A někdy to je něco v tom smyslu jako No jo, no, takový to tenkrát bylo.. Takže to von ani pořádně nemůže přeložit do afrikánštiny, je tam plno částic, o jejichž významu zatím nemáme ani šajna.
Já chci háziki! (-: To Martina v Olifantshoeku si zase stěžovala že s tou její babkou musí přepisovat spoustu bajek o králíčkách (háziki), pštrosech, gazelách a takový tý zdejší havěti. Že nemá žádný osobní vyprávění. Tak říkala Ich will keine Haasiki-Stories mehr. Pro mě by byl jeden takovej příběh vítanou změnou. Je fakt, že to opravdu je těžký s nima takovýhle bajky přepisovat. Oni je totiž všichni navzájem znají popředu i pozpátku, takže vynechávaj spostu věcí, který považujou za obecně známý a samozřejmý. Nám pak při přepisu chybí klíčový body a změny v jednání, takže těžko vytušíme, o čem je asi příští věta nebo nechápem, jak navazuje obsahově na tu předchozí. Martina to krásně ilustrovala na pohádce o Červené Karkulce: Je to jako kdyby ta babka vyprávěla: Karkulka šla do lesa navštívit svou babičku. Myslivec uviděl v posteli vlka a rozpáral mu břicho. V nějakým takovýmhle stavu jsou ty její bajky. Martina pak při notný dávce štěstí a doptávání z tý svý babky nakonec dostane, proč myslivec vlkovi rozpáral břicho, co dělal vlk v posteli, a všechno to dění mezitím, ale není to žádná slast to přepisovat, protože to jsou silně nekoherentní. Často to vyprávěj napřeskáčku, na prostě prase aby se v tom vyznalo.
Když jsem jel domů, bylo horko, 35 °C. Vody v kaluži ale neubylo. Už se mi ji ale nepodařilo projet. Uprostřed jsem musel seskočit z kola a doprobrodit se.
Osprchoval jsem se a šel si lehnout cesta domů byla v tom vedru namáhavá, jel jsem proti větru a spotřeboval na to čtyři bombónky (místo běžných dvou). Spal jsem docela dlouho, zase se mi něco zdálo.
Potom jsem ale už neměl chuť projít si znova ty protivný texty, tak jsem si ohřál svou rejži s rajčatovým protlakem a šel jsem si natrhat misku moruší. To jsou rajský plody. Kdybych byl básníkem, používal bych ve svých básních obraz sladká jako moruše.
Odpoledne se De Wittovi odněkud vrátili a přinesli mi s sebou večeři, pravděpodobně z KFC nebo jinýho fastfoodu. Ani jsem to všechno nesnědl, sytila mě ještě pořád rýže. Zbytek si ohřeju ráno.
U Andriese se zase pracovalo strašně těžko. Plno ruchu kolem. Prostě prosinec není dobrý měsíc na práci u Andriese. Sbíhá se tam všechno jeho příbuzenstvo, děcka mají prázdniny a je tam hlučno. Andries co chvíli napomíná vnoučata, odvádí to jeho pozornost, a je z toho celej nevrlej. Dneska tam i Taloe na ně hulákala, no prostě hrůza. Dodělali přepsali jsme jakž takž ty jeho pitomý heořekující texty o Mandelovi, o tom jak byl život těžkej. Mluví tam půl minuty afrikánsky a pak prohodí pár slov n|uusky. A někdy to je něco v tom smyslu jako No jo, no, takový to tenkrát bylo.. Takže to von ani pořádně nemůže přeložit do afrikánštiny, je tam plno částic, o jejichž významu zatím nemáme ani šajna.
Já chci háziki! (-: To Martina v Olifantshoeku si zase stěžovala že s tou její babkou musí přepisovat spoustu bajek o králíčkách (háziki), pštrosech, gazelách a takový tý zdejší havěti. Že nemá žádný osobní vyprávění. Tak říkala Ich will keine Haasiki-Stories mehr. Pro mě by byl jeden takovej příběh vítanou změnou. Je fakt, že to opravdu je těžký s nima takovýhle bajky přepisovat. Oni je totiž všichni navzájem znají popředu i pozpátku, takže vynechávaj spostu věcí, který považujou za obecně známý a samozřejmý. Nám pak při přepisu chybí klíčový body a změny v jednání, takže těžko vytušíme, o čem je asi příští věta nebo nechápem, jak navazuje obsahově na tu předchozí. Martina to krásně ilustrovala na pohádce o Červené Karkulce: Je to jako kdyby ta babka vyprávěla: Karkulka šla do lesa navštívit svou babičku. Myslivec uviděl v posteli vlka a rozpáral mu břicho. V nějakým takovýmhle stavu jsou ty její bajky. Martina pak při notný dávce štěstí a doptávání z tý svý babky nakonec dostane, proč myslivec vlkovi rozpáral břicho, co dělal vlk v posteli, a všechno to dění mezitím, ale není to žádná slast to přepisovat, protože to jsou silně nekoherentní. Často to vyprávěj napřeskáčku, na prostě prase aby se v tom vyznalo.
Když jsem jel domů, bylo horko, 35 °C. Vody v kaluži ale neubylo. Už se mi ji ale nepodařilo projet. Uprostřed jsem musel seskočit z kola a doprobrodit se.
Osprchoval jsem se a šel si lehnout cesta domů byla v tom vedru namáhavá, jel jsem proti větru a spotřeboval na to čtyři bombónky (místo běžných dvou). Spal jsem docela dlouho, zase se mi něco zdálo.
Potom jsem ale už neměl chuť projít si znova ty protivný texty, tak jsem si ohřál svou rejži s rajčatovým protlakem a šel jsem si natrhat misku moruší. To jsou rajský plody. Kdybych byl básníkem, používal bych ve svých básních obraz sladká jako moruše.
Odpoledne se De Wittovi odněkud vrátili a přinesli mi s sebou večeři, pravděpodobně z KFC nebo jinýho fastfoodu. Ani jsem to všechno nesnědl, sytila mě ještě pořád rýže. Zbytek si ohřeju ráno.
Sny
Zdály se mi čtyři sny
1. Včelojed a brundibár. Viděl jsem v klícce (spíš to byla taková samostatná přihrádka pro králíky vypletená jemným šestiúhelníkovým pletivem) žlutýho ptáka. Bylo to ještě mládě, rozcuchaný peří a bříško bledě žlutý. Nevím přesně jak přesně vypadá včelojed, ale tomuhle jsem včelojed říkal. V jeho klícce totiž poletovala včela, kterou se snažil ulovit do zobáčku. Z horní strany byla ta jeho klícka vypolstrovaná včelíma plástvema a ta včela na nich přistála. Tu ji chytil. Sotva ji měl ale v zobáčku ukázalo se, že to není včela, ale brouk kterýho jsem pracovně pojmenoval brundibár, když jsem ho včera pozoroval na odkvetlý okrasný popínavý rostlině zdobící De Wittům plot. Je dlouhej asi pět cm a když zvedne krovky a letí, má vidět tlustý rubínově červený dýchající tělíčko. Dělá dost kravál, když lítá, ale ne takovej jako zdejší velký černý kobylky. Ty jsou skoro jak vrtulník. Nu a tohohle velkýho brouka tržel ten ptáček v zobáčku a když ho spolkl, říkal jsem si, že má na pár dnů vystaráno.

2. Fībha’. Stēru za ŋı u Fībdza’. Zfēťare nja. Ğuoberı zŋa za zbura fa feja, gta zı ŋı za’re tu ğrīme e ňazťıre ŋı buhfwo bu bamızo duğo’n zaŋ mafızdřīchr. Aňeğurē’n břızdē’r me uğleňı femı, Fībdza me lodza e fa frezah. Njare sefŗamī udžı, dechža du chma’n mafıťarə. Gtıž du sbuzulufere, mefwoğre za e vızdwobıre s femı. Onīfer zan uğleň femo duera’jīŋ bebīlaŋ. Beğ zŋa njrı nī’n fadžaŗi, era ňē zaŋ za blupoťiŕ e zğumdlurufe’r ňazdrı zaŋ ňažďa zohaň. Ňu. Mapiŕ du nuğlī za’ŋ.
3. Pak se mi zdálo o Soně. Sledovali jsme jejího tátu, někde na německým nádraží. Vypadal jako učitel angličtiny, ke kterýmu jsem chodil na kurzy když jsem byl v Lipsku na vojně. Balil nějakou o 17 let mladší holku, chodil s ní po nádraží a mluvil s ní. Sledovali jsme to a bavili se tím.
4. Pak ale Soňa už nevypadala jako Soňa: Měla úplně jinej obličej, jako naše matikářka na ZŠ, hnědočerný vlasy, buclatější tváře a kůře na nic byla nerovná, taková jak posypaná krupicí. Probudil jsem se. Později jsem si uvědomil, že takový tváře měla žena toho novýho řidiče včera u večeře.
1. Včelojed a brundibár. Viděl jsem v klícce (spíš to byla taková samostatná přihrádka pro králíky vypletená jemným šestiúhelníkovým pletivem) žlutýho ptáka. Bylo to ještě mládě, rozcuchaný peří a bříško bledě žlutý. Nevím přesně jak přesně vypadá včelojed, ale tomuhle jsem včelojed říkal. V jeho klícce totiž poletovala včela, kterou se snažil ulovit do zobáčku. Z horní strany byla ta jeho klícka vypolstrovaná včelíma plástvema a ta včela na nich přistála. Tu ji chytil. Sotva ji měl ale v zobáčku ukázalo se, že to není včela, ale brouk kterýho jsem pracovně pojmenoval brundibár, když jsem ho včera pozoroval na odkvetlý okrasný popínavý rostlině zdobící De Wittům plot. Je dlouhej asi pět cm a když zvedne krovky a letí, má vidět tlustý rubínově červený dýchající tělíčko. Dělá dost kravál, když lítá, ale ne takovej jako zdejší velký černý kobylky. Ty jsou skoro jak vrtulník. Nu a tohohle velkýho brouka tržel ten ptáček v zobáčku a když ho spolkl, říkal jsem si, že má na pár dnů vystaráno.

2. Fībha’. Stēru za ŋı u Fībdza’. Zfēťare nja. Ğuoberı zŋa za zbura fa feja, gta zı ŋı za’re tu ğrīme e ňazťıre ŋı buhfwo bu bamızo duğo’n zaŋ mafızdřīchr. Aňeğurē’n břızdē’r me uğleňı femı, Fībdza me lodza e fa frezah. Njare sefŗamī udžı, dechža du chma’n mafıťarə. Gtıž du sbuzulufere, mefwoğre za e vızdwobıre s femı. Onīfer zan uğleň femo duera’jīŋ bebīlaŋ. Beğ zŋa njrı nī’n fadžaŗi, era ňē zaŋ za blupoťiŕ e zğumdlurufe’r ňazdrı zaŋ ňažďa zohaň. Ňu. Mapiŕ du nuğlī za’ŋ.
3. Pak se mi zdálo o Soně. Sledovali jsme jejího tátu, někde na německým nádraží. Vypadal jako učitel angličtiny, ke kterýmu jsem chodil na kurzy když jsem byl v Lipsku na vojně. Balil nějakou o 17 let mladší holku, chodil s ní po nádraží a mluvil s ní. Sledovali jsme to a bavili se tím.
4. Pak ale Soňa už nevypadala jako Soňa: Měla úplně jinej obličej, jako naše matikářka na ZŠ, hnědočerný vlasy, buclatější tváře a kůře na nic byla nerovná, taková jak posypaná krupicí. Probudil jsem se. Později jsem si uvědomil, že takový tváře měla žena toho novýho řidiče včera u večeře.
středa, prosince 19, 2007
Stránky z deníku XXXVIII
U Andriese se pracovalo blbě, bylo tam děsně rušno, plno lidí, plno hluku. Ale to je tím, že tu teď mají od začátku prosince děti Vánoční prázdniny, tak se zdržujou doma u Andriese, protože tak se teď furt něco děje a smrdí to tam penězma. Byly jsme z toho z Andriesem oba na nervy, ale nic jsme neříkali. Pracovali jsme jak se dalo, dlouho.
Když jsem přijel šel jsem si lehnout. Něco se mi zdálo, ale zapomněl jsem to.
Pak jsem až do večera pracoval na textech, který jsem s Andreisem zatím nepřepisoval, protože obsahují tuze mnoho afrikánštiny. Tu už jsem ale teď zdárně přepsal s Máriem v Upingtonu, takže se do nich konečně můžu pustit. Dneska jsme s Andriesem začali jeden z nich. Teď odpoledne jsem tam toho ještě mnoho upravil a připravil zbytek textu na zítřek. Už toho mám ale plný zuby, teď jdu na internet, třeba bude Soňa online.
Paní De Wittová uvařila včera volskej ocas, tak jsme ho měli dneska k večeři zase. Není to špatný jídlo, ale je na tom ocasu hodně tlustýho masa, takže pro mě žádná vyslovená pochoutka. Ale bylo to vesměs dobrý.
U večeře byla ještě návštěva. Zřejmě De Wittovic novej řidič kamionu se svou ženou. Mladej pár, řekl bych že i mladší než já (no jo, už jsem starej dědek). Jeho žena nebyla nijak hezká, což je na zdejší poměry normální. Akorát De Wittovi maj to štěstí, že by se obě jejich děti i Evropanům líbily. Když jsme byli s Lenou a Martinou na pizze v Upingtonu, bavili jsme se o tom, proč ti afričtí běloši vypadaj všichni tak divně a proč je tady tak strašně málo hezkejch holek. Za celou dobu jsem v Upingtonu viděl jen asi tři nebo čtyři hezký holky, a to si nejsem jistej, zda polovina z nich nebyly turistky. Vyslovil jsem domněnku, že sem kdysi z Holandska (nebo odkud) přišli asi jen ti nešťastníci, kteří tam nemohli výhodně provdat své dcery, jednoduše proto, že se nelíbily. Tak to odtáhlo všechno sem a tady vznikl genofond z takovejch těch holek co se nelíběj. No ale tady ty holky chce nechce na ocet nezbyly, tak se to tu udrželo.
Když jsem přijel šel jsem si lehnout. Něco se mi zdálo, ale zapomněl jsem to.
Pak jsem až do večera pracoval na textech, který jsem s Andreisem zatím nepřepisoval, protože obsahují tuze mnoho afrikánštiny. Tu už jsem ale teď zdárně přepsal s Máriem v Upingtonu, takže se do nich konečně můžu pustit. Dneska jsme s Andriesem začali jeden z nich. Teď odpoledne jsem tam toho ještě mnoho upravil a připravil zbytek textu na zítřek. Už toho mám ale plný zuby, teď jdu na internet, třeba bude Soňa online.
Paní De Wittová uvařila včera volskej ocas, tak jsme ho měli dneska k večeři zase. Není to špatný jídlo, ale je na tom ocasu hodně tlustýho masa, takže pro mě žádná vyslovená pochoutka. Ale bylo to vesměs dobrý.
U večeře byla ještě návštěva. Zřejmě De Wittovic novej řidič kamionu se svou ženou. Mladej pár, řekl bych že i mladší než já (no jo, už jsem starej dědek). Jeho žena nebyla nijak hezká, což je na zdejší poměry normální. Akorát De Wittovi maj to štěstí, že by se obě jejich děti i Evropanům líbily. Když jsme byli s Lenou a Martinou na pizze v Upingtonu, bavili jsme se o tom, proč ti afričtí běloši vypadaj všichni tak divně a proč je tady tak strašně málo hezkejch holek. Za celou dobu jsem v Upingtonu viděl jen asi tři nebo čtyři hezký holky, a to si nejsem jistej, zda polovina z nich nebyly turistky. Vyslovil jsem domněnku, že sem kdysi z Holandska (nebo odkud) přišli asi jen ti nešťastníci, kteří tam nemohli výhodně provdat své dcery, jednoduše proto, že se nelíbily. Tak to odtáhlo všechno sem a tady vznikl genofond z takovejch těch holek co se nelíběj. No ale tady ty holky chce nechce na ocet nezbyly, tak se to tu udrželo.
úterý, prosince 18, 2007
Stránky z deníku XXXVII
Andries byl zezačátku príma. Mluvil hodně a mluvil n|uusky. Ale nestačil jsem tomu porozumět. Musím se to intenzivnějc učit. Hlavně takový ty běžný věci. Už bych si to kurňa moh pamatovat. Ale já se slovíčka tak nerad učím. Respektive se je neučím vůbec. Čím častěji je hledám ve slovníku, tím spíš si je zapamatuju.
Prošel jsem s ním ještě to málo, co jsem měl připraveno, pak jsem vyhmát nějakej text, kde se projevuje stařecká nechopnost myšlenku udržet a myšlenku opustit. Andries se má totž jako úniokový téma Nelsona Mandelu, a o něm on dokáže dlouze vyprávět. Žel zatím jen v Afrikánštině, protože mu jde o to, abych tomu hned rozumněl. No a stačilo abych před přehrátím textu oznámil, že se tam povídá o Mandelovi, tak už spustil, a zastavil jsem to až za hodinu. Ale to už byl tak nějak v tom svým nahořklým rozjímání, že pak ta práce za moc nestála.
Nějak jsme to tam doodseděli. Alespoň jsem vyzvěděl, co by se mu šiklo jako dárek k Vánocům. Košile. Když se dostanu do města ještě než bude sobota, po nějaký se mu podívám. Nejsou tu moc drahý.
Odpoledne jsem znova procházel přepisy a opravoval starý a neplatný analýzy.
Prošel jsem s ním ještě to málo, co jsem měl připraveno, pak jsem vyhmát nějakej text, kde se projevuje stařecká nechopnost myšlenku udržet a myšlenku opustit. Andries se má totž jako úniokový téma Nelsona Mandelu, a o něm on dokáže dlouze vyprávět. Žel zatím jen v Afrikánštině, protože mu jde o to, abych tomu hned rozumněl. No a stačilo abych před přehrátím textu oznámil, že se tam povídá o Mandelovi, tak už spustil, a zastavil jsem to až za hodinu. Ale to už byl tak nějak v tom svým nahořklým rozjímání, že pak ta práce za moc nestála.
Nějak jsme to tam doodseděli. Alespoň jsem vyzvěděl, co by se mu šiklo jako dárek k Vánocům. Košile. Když se dostanu do města ještě než bude sobota, po nějaký se mu podívám. Nejsou tu moc drahý.
Odpoledne jsem znova procházel přepisy a opravoval starý a neplatný analýzy.
Sny
Byl jsem nějakej jednatel nebo agent nebo něco takovýho. Někam jsem letěl letadlem a někde jsme přestupovali. Nebyl čas, proto jsem se musel do dalšího letadla dostat co nejrychlejc. Vlezl jsem si do takový tý klasický německý popelnice na sklo. I s mým velkým kufrem (nevím kudy jsem tam vešel, prostě to šlo). Věděl jsem, že tu popelnici co nevidět odvezou do toho letadla. Nějakej špión či co mi byl v patách a vlezl si do popelnice vedle mě. Já jsem to ale objevil, a začal jsem ho pronásledovat. Najednou jsme byli z popelnic venku, já ho honil takovou chodbou která vypadala jako podchod na nádraží. Tam byl i policajt. Byl to Šťopík. snažil se ho zastavit. Ale pak mi řekl, že policejní zásah by trval dlouho, a mě za tři minuty letí to letadlo. To už mě ale vezl zavazadlovej vozík i s popelnicí do letadla. Z popelnice jsem vylezl přímo v prostoru pro cestující. Pak jsem si říkal: ano, takhle to teda dělaj ty lidi, kteří se nedostavujou včas k nástupu do letadla a který pak musej vyvolávat letištním hlášením.
pondělí, prosince 17, 2007
Stránky z deníku XXXVI
S Andriesem se pracovalo divně, dneska toho moc nenamluvil. Procházeli jsme ale už víceměné hotový věci, měl to být jen takovej fajnšlif. Ale nebyl. Zjistil jsem, že jsem pochopil mnohem více slovíček a konstrukcí, který jsem předtím neuměl analyzovat. Resp. uměl, ale nepomyslel na ně.
Odpoledne jsem pak celej text přehodnosoval. V Předvečer jsem poměrně dlouho seděl u internetu, povídal si se Soňou. Mluvili jsme o jejím domácím úkolu a opravovali ho.
Než jsem šel spát, jel jsem se podívat s De Wittovejma do Upingtonu na Vánoční výzdobu. Měl jsem s sebou foťák i stativ, tak jsem fotil dlouhý expozice.
Odpoledne jsem pak celej text přehodnosoval. V Předvečer jsem poměrně dlouho seděl u internetu, povídal si se Soňou. Mluvili jsme o jejím domácím úkolu a opravovali ho.
Než jsem šel spát, jel jsem se podívat s De Wittovejma do Upingtonu na Vánoční výzdobu. Měl jsem s sebou foťák i stativ, tak jsem fotil dlouhý expozice.
Sny
Rozhodl jsem se, že sem budu psát svoje sny. Pamatuju si na svou profesorku sumerštiny, která intenzivně zkoumala sumerský sny zapsaný na hliněných tabulkách a jejich výklady. Taky si svoje sny zapisuje. Je to totiž jediný způsob, jak sny obsahově zkoumat. Je nutné je nejprve zapsat. Možná se tyhle zápisky snů budou jednou někomu hodit. Zápisky se sny budu štítkovat jako "sny", aby je bylo možný všechny rychle najít.
Dneska ráno jsem snil poměrně hodně. Pamatuju si na čtyři sny:
1. Šlo o přípravu nějaký taneční vložky na školní oslavu, kterou připravoval učitel společenskýho tance, u kterýho jsem měl asi před rokem a půl kurz. Vybral devět párů, u kterých si měl tanečník nasadit na hlavu ten můj slamák co tu mám s sebou. Měl jsem radost, a hned jsem jim devět takových slamáků rozdal.
2. Lena vyprávěla, že když měla jednou letět do jižní Afriky, seděla už v letadle, a tu jí volala kolegyně Nannette z Andriesvale, že Afrika se politicky rozdělila sever a jich (zhruba tam, kde je rovník) a je tam moc nepokojů, skoro občanská válka. Lena tak raději zůstala v Rusku, kde měla původně jen přestoupit na další let.
3. Tatínek jednou pozval k nám domů tolik hostů, že neměl kde spát, tak šel spát k tetě Soně. Vzal si tam s sebou toho svýho bílýho budíka, co se rozsvítí, když se nahoře zamáčkne. Teta Soňa se bála, že ho ze spaní na nočním stolku vedle tatínka vypne a pak ráno nebude zvonit. Přikryla proto budík svým zimníkem. Jenže to se tatínkovi vůbec nelíbilo. Neviděl by na budík, ani na světýlko, kterým budík svítí (když se zmáčkne). Teta Soňa teda řekla, že teda zavolá anonymě na město, jestli by nemohl jednu noc přespat někde v noclehárnách pro bezdomovce. Ale to taky nebylo hezký řešení, tak tatínek radši nespal vůbec.
4. Ve Francii v polovině 19. století žili dva lesníci. Tedy lesník a lesnice. Byly sousedé, ne manželé. (Lesník byl ten herec, co hrál faráře ve filmu Slunce, seno erotika.) Lesnice měla krásný dlouhý tmavohnědý vlasy. Jednou si je stříhala na krátko a dávala ustřižený vlasy do kbelíku. Šel kolem ten lesník, hrábl do kbelíku, pak prozkoumal zbytek lesničiných vlasů na hlavě a pravil: „No to je teda materiál, z toho by se daly dělat dělový koule! Když by se vlasy pořádně zašmodrchaly a slisovaly, byly by z nich dělový koule jedna radost. Alespoň takový cvičný, který toho moc neponičej, když někam dopadnou.“ Doporučil jí, aby šla s vlasama někam do hospody, kde je prý může výhodně odprodat. Až budou zavírat, má je po pracovní době nabídnout panu vrchnímu. Tak šla i se svou dcerkou, krátkovlasou hlavu si ovázala kapesníkem, a pár kroků před hospodou si na ni nasadila širokej černej klobouk, upletenej z vlny. Vešla dovnitř, sedla si ke stolu, a aby ji tam nechali sedět než někdo přijde i přestože neměla čím platit, vyndala na stůl pár bombónků. Číšník se radoval, říkal, že ji teda z hospody nevyhoděj, protože má bombónky rád.
Dneska ráno jsem snil poměrně hodně. Pamatuju si na čtyři sny:
1. Šlo o přípravu nějaký taneční vložky na školní oslavu, kterou připravoval učitel společenskýho tance, u kterýho jsem měl asi před rokem a půl kurz. Vybral devět párů, u kterých si měl tanečník nasadit na hlavu ten můj slamák co tu mám s sebou. Měl jsem radost, a hned jsem jim devět takových slamáků rozdal.
2. Lena vyprávěla, že když měla jednou letět do jižní Afriky, seděla už v letadle, a tu jí volala kolegyně Nannette z Andriesvale, že Afrika se politicky rozdělila sever a jich (zhruba tam, kde je rovník) a je tam moc nepokojů, skoro občanská válka. Lena tak raději zůstala v Rusku, kde měla původně jen přestoupit na další let.
3. Tatínek jednou pozval k nám domů tolik hostů, že neměl kde spát, tak šel spát k tetě Soně. Vzal si tam s sebou toho svýho bílýho budíka, co se rozsvítí, když se nahoře zamáčkne. Teta Soňa se bála, že ho ze spaní na nočním stolku vedle tatínka vypne a pak ráno nebude zvonit. Přikryla proto budík svým zimníkem. Jenže to se tatínkovi vůbec nelíbilo. Neviděl by na budík, ani na světýlko, kterým budík svítí (když se zmáčkne). Teta Soňa teda řekla, že teda zavolá anonymě na město, jestli by nemohl jednu noc přespat někde v noclehárnách pro bezdomovce. Ale to taky nebylo hezký řešení, tak tatínek radši nespal vůbec.
4. Ve Francii v polovině 19. století žili dva lesníci. Tedy lesník a lesnice. Byly sousedé, ne manželé. (Lesník byl ten herec, co hrál faráře ve filmu Slunce, seno erotika.) Lesnice měla krásný dlouhý tmavohnědý vlasy. Jednou si je stříhala na krátko a dávala ustřižený vlasy do kbelíku. Šel kolem ten lesník, hrábl do kbelíku, pak prozkoumal zbytek lesničiných vlasů na hlavě a pravil: „No to je teda materiál, z toho by se daly dělat dělový koule! Když by se vlasy pořádně zašmodrchaly a slisovaly, byly by z nich dělový koule jedna radost. Alespoň takový cvičný, který toho moc neponičej, když někam dopadnou.“ Doporučil jí, aby šla s vlasama někam do hospody, kde je prý může výhodně odprodat. Až budou zavírat, má je po pracovní době nabídnout panu vrchnímu. Tak šla i se svou dcerkou, krátkovlasou hlavu si ovázala kapesníkem, a pár kroků před hospodou si na ni nasadila širokej černej klobouk, upletenej z vlny. Vešla dovnitř, sedla si ke stolu, a aby ji tam nechali sedět než někdo přijde i přestože neměla čím platit, vyndala na stůl pár bombónků. Číšník se radoval, říkal, že ji teda z hospody nevyhoděj, protože má bombónky rád.
neděle, prosince 16, 2007
Stránky z deníku XXXV
V noci jsem se probouzel. Byla ukrutná bouřka. Jeden blesk za druhým. U mě v pokoji to vypadalo jako na ňáký diskotéce se stroboskopem. Někdy uhodil blesk tak blízko, že mi připadalo, jako by to bylo u De Wittů na zahradě.
Ráno jsem zjistil, že mě večerní události rozhodili natolik, že jsem zapomněl dát nažrat psům. Nastěstí na to pomyslel Edru, protože když jsem vyšel ven, měli psi v miskách žrádlo.
Bodná rána pořád bolí, dokonce bych řekl že to teď bolí víc, protože to asi začíná hnisat. Asi tam zůstala špička trnu. Nezdá se být příliš hluboko, ale nedovedu ji vyndat. Rejpal jsem se v tom nůžkama na nehty tak dlouho až se to zalilo krví a pak jsem už vůbec neviděl, kde by ten trn mohl bejt. Asi to budu muset nechat vyhnisat.
Připravoval jsem si práci na pondělí, procházel starý transkripce textů, opravoval je.
Odpoledne přijel Edru zase s tou svojí. Valný mínění o ní nemám, připadá mi taková moc fintivá a nepraktická. Edru telefonoval když odemykala. Jak tam zápasila s klíčem v zámku, seběhli se k ní psi a dychtivě čmuchali a motali se jí u nohou. Snažila se je odhánět, ale nedařilo se. Celá se z toho rozčílila, asi toho na ni bylo moc, taška s nákupem v ruce, klíče nešli vydnat ze zámku, psi ji očuchávali nohy, Edru ji nevěnoval pozornost... Řekl jsem jí, že jdou klíče vyndat jen když je zamčíno.
Dál jsem pracoval, pouštěl jsem si Andriesovi texty, učil se výslovnost epiglotalizovaných samohlásek a kontroloval transkripce. V jednom textu jsem našel ještě spoustu nejasností, který chci v pondělí s Andriesem prověřit.
Ráno jsem zjistil, že mě večerní události rozhodili natolik, že jsem zapomněl dát nažrat psům. Nastěstí na to pomyslel Edru, protože když jsem vyšel ven, měli psi v miskách žrádlo.
Bodná rána pořád bolí, dokonce bych řekl že to teď bolí víc, protože to asi začíná hnisat. Asi tam zůstala špička trnu. Nezdá se být příliš hluboko, ale nedovedu ji vyndat. Rejpal jsem se v tom nůžkama na nehty tak dlouho až se to zalilo krví a pak jsem už vůbec neviděl, kde by ten trn mohl bejt. Asi to budu muset nechat vyhnisat.
Připravoval jsem si práci na pondělí, procházel starý transkripce textů, opravoval je.
Odpoledne přijel Edru zase s tou svojí. Valný mínění o ní nemám, připadá mi taková moc fintivá a nepraktická. Edru telefonoval když odemykala. Jak tam zápasila s klíčem v zámku, seběhli se k ní psi a dychtivě čmuchali a motali se jí u nohou. Snažila se je odhánět, ale nedařilo se. Celá se z toho rozčílila, asi toho na ni bylo moc, taška s nákupem v ruce, klíče nešli vydnat ze zámku, psi ji očuchávali nohy, Edru ji nevěnoval pozornost... Řekl jsem jí, že jdou klíče vyndat jen když je zamčíno.
Dál jsem pracoval, pouštěl jsem si Andriesovi texty, učil se výslovnost epiglotalizovaných samohlásek a kontroloval transkripce. V jednom textu jsem našel ještě spoustu nejasností, který chci v pondělí s Andriesem prověřit.
Úvaha o křesťanství a manželství
Vrtá mi hlavou, jak si počíná Edru (viz zde). Chápu, že chce využít příležitosti, když rodiče nejsou doma, aby si tam pozval holku, ale proč jim to tají? To jim to nemůže říct? Hele, když budete v sobotu pryč, nemohl bych tu bejt s tou a tou? Nevím. A co mě ještě víc zaráží je to, že s ní vůbec spí. To von mi říkal, jakej je křesťan, ale nevadí mu s ní spát když není jeho manželka a nevadí mu s ní spát přestože nechtěj plodit děti. Pomyslel jsem si, že rozdíl mezi křesťanem a ateistou je ten, že oba souloží ještě před manželstvím a odhodláním mít děti, akorát že to křesťan před ostatníma musí tajit. A dost možná i sám před sebou. Připadá mi to celý na hlavu postavený. Zbytečně si tím křesťani komplikujou výběr partnera a život.
Zastávám názor, že volbě partnera pro manželství musí předcházet společný milostný vztah, tak dlouhý, dokud po sexuální stránce nezevšední. Jedině pak se milostná láska proměnila v maželskou, když si každý z partnerů pro sebe může říct: Teď bych se zase mohl čerstvě zamilovat do někoho jinýho, ale protože všechno ve vztahu funguje tak, jak bych to chtěl napořád, je lepší zůstat spolu. Čili asi tak jak to píše Plzák.
Zastávám názor, že volbě partnera pro manželství musí předcházet společný milostný vztah, tak dlouhý, dokud po sexuální stránce nezevšední. Jedině pak se milostná láska proměnila v maželskou, když si každý z partnerů pro sebe může říct: Teď bych se zase mohl čerstvě zamilovat do někoho jinýho, ale protože všechno ve vztahu funguje tak, jak bych to chtěl napořád, je lepší zůstat spolu. Čili asi tak jak to píše Plzák.
sobota, prosince 15, 2007
Stránky z deníku XXXIV
U Andriese jsem dneska byl jen do půl jedenáctý. Víc jsem toho připravenýho neměl, a byl jsem tak unavenej, že jsem sotva dojel zpátky domů. Zpotil jsem se hodně, vypil půl litru vody, šel se osprchovat a lehnout. Spal jsem asi do dvou. Pak jsem opravil zadní kolo, který mi drhlo o brzdy a naolejoval řetěz, protože už začínal pískat.
De Wittovic známej byl u nich na návštěvě, bude se dnes ženit, tak jeli odpoledne do Upingtonu, vrátěj se až pozdě vnoci, nebo ráno, takže mi to tam zase svěřili na starosti. Paní De Wittová říkala, že si tam mám vzít z ledničky bramborovej salát a včera večer ugrilovaný maso (který grilovali už když jsem spal). Celý odpoledne jsem hodně pil, protože jsem měl dojem že zase slábnu. Poslední dny tu bylo nad 35 °C, takže jsem toho víc vypotil než vypil.
Byl jsem si zase natrhat hrst moruší. Je to slast. Možná proto se z moruší nic nedělá, protože samy chutnaj tak dobře. Na mošt jich je škoda, píct z nich koláč taky, prostě nejlíp asi když se snědí jen tak.
Cuketka si dneska vyžádala hodně pozornosti. Občas ji normální hlazení nestačí. To na ní vidím. To za mnou do kuchyně vejde tak poloplaze a dělá tulicí oči. Zvednu se ze židle, radostně ji vyženu ven, kde si hned za prahem lehne na záda, a drbací orgie můžou začít. Většinou to vidí Bobík nebo Torpédo, a přijdou taky. To se pak sobecká Cuketka zvedne a všechny je odežene, jakmile se jí nedostává hlavní pozornosti. De Wittovic jméno pro Cuketku nevím jak se píše, ale zní Dúeř. (Afrikánci říkaj neznělé [ř] tam kde píšou rs.) Vůbec těm jejich psím jménům nerozumím a nevím proč je tak pojmenovali. Musím to někdy zjistit. Vím to zatím jen u Válečka. Ten se jmenuje Pantoffel. Když byl malý štěně, nemohli ho najít, protože si vlezl do pantofle, kde pak usnul.
U De Wittů na zahradě povolil spoj zavlažovací hadice, takže se voda začala rozolejvat po trávníku. Chtěl jsem to opravit, ale nedroželo to. Nářadí, abych to pořádně utěsnit jsem nenašel. Zavolal jsem De Wittům, kde a jak mám vypnout tu pumpu. Přitom jsem z neopatrnosti šlápl na trávě na trnitou větvičku, a zabod jsem si trn nepříjemně hluboko do chodidla. Je to jen malá ranka, ale moc to bolí.
Večer jsem byl online, pokecal jsem se Soňou. Byla ráda, že má tenhle semestr už všechny referáty za sebou. Z češtiny má za úkol zapsat dialog u telefonátu s přítelem, profesorem a někým dle libosti. Hned jsem ji poslal znění Nohavicovy telefonovací básničky Haló haló. Tak si to moc chválila a odborně usoudila, jak hezky se taková jednoduchá a úsměvná básnička hodí pro výuku češtiny. Říkala, že ji vezme s sebou na hodinu češtiny. Pak šla tancovat. Basistka Sára (tedy ona je především veterinářka) zorganizovala nějakou tancovačku kam pozvala všechny známý z tanečních kroužků.
S Pepou jsem se potkal na StudiVZ, říkal, že v sobotu pojede domů a že se nerad učí Chemii.
A na závěr ještě pár drbů pro pro zvědavé mámy: Krátce před osmou přijel Edru [Ijedry] a přitáh si s sebou nějakou babu. Seděl jsem tam, kudy vešli, zrovna u internetu, takže nezbývalo než se vzájemně představit. Zřejmě to byla ta jeho holka z Kimberley, o který jeho rodiče oficialně nic neví. (Ale De Wittovi mi onehdy říkali, když musel Edru pracovně odjet na víkend do Kimberley, že si myslej, že tam někoho má a že jen nápadně často hledá záminku proč tam jet. Takže o tom stejně vědí.) Edru za mnou hned zase přišel, a poprosil mě, abych o tom, že tu dnes v noci bude (budou) spát jeho rodičům nic neříkal. (Ti si totiž myslej, že je pracovně v Kimberley.) Neboj, nic neřeknu. Pak jsem ale už šel spát, abych tam zbytečně dlouho nepřekážel. Edru se ještě výslovně ujistil, zda nebudu dnes později ještě jednou chtít na internet a jestli se opravdu uvidíme nejdřív zítra ráno. No to víš že jo (-;
De Wittovic známej byl u nich na návštěvě, bude se dnes ženit, tak jeli odpoledne do Upingtonu, vrátěj se až pozdě vnoci, nebo ráno, takže mi to tam zase svěřili na starosti. Paní De Wittová říkala, že si tam mám vzít z ledničky bramborovej salát a včera večer ugrilovaný maso (který grilovali už když jsem spal). Celý odpoledne jsem hodně pil, protože jsem měl dojem že zase slábnu. Poslední dny tu bylo nad 35 °C, takže jsem toho víc vypotil než vypil.
Byl jsem si zase natrhat hrst moruší. Je to slast. Možná proto se z moruší nic nedělá, protože samy chutnaj tak dobře. Na mošt jich je škoda, píct z nich koláč taky, prostě nejlíp asi když se snědí jen tak.
Cuketka si dneska vyžádala hodně pozornosti. Občas ji normální hlazení nestačí. To na ní vidím. To za mnou do kuchyně vejde tak poloplaze a dělá tulicí oči. Zvednu se ze židle, radostně ji vyženu ven, kde si hned za prahem lehne na záda, a drbací orgie můžou začít. Většinou to vidí Bobík nebo Torpédo, a přijdou taky. To se pak sobecká Cuketka zvedne a všechny je odežene, jakmile se jí nedostává hlavní pozornosti. De Wittovic jméno pro Cuketku nevím jak se píše, ale zní Dúeř. (Afrikánci říkaj neznělé [ř] tam kde píšou rs.) Vůbec těm jejich psím jménům nerozumím a nevím proč je tak pojmenovali. Musím to někdy zjistit. Vím to zatím jen u Válečka. Ten se jmenuje Pantoffel. Když byl malý štěně, nemohli ho najít, protože si vlezl do pantofle, kde pak usnul.
U De Wittů na zahradě povolil spoj zavlažovací hadice, takže se voda začala rozolejvat po trávníku. Chtěl jsem to opravit, ale nedroželo to. Nářadí, abych to pořádně utěsnit jsem nenašel. Zavolal jsem De Wittům, kde a jak mám vypnout tu pumpu. Přitom jsem z neopatrnosti šlápl na trávě na trnitou větvičku, a zabod jsem si trn nepříjemně hluboko do chodidla. Je to jen malá ranka, ale moc to bolí.
Večer jsem byl online, pokecal jsem se Soňou. Byla ráda, že má tenhle semestr už všechny referáty za sebou. Z češtiny má za úkol zapsat dialog u telefonátu s přítelem, profesorem a někým dle libosti. Hned jsem ji poslal znění Nohavicovy telefonovací básničky Haló haló. Tak si to moc chválila a odborně usoudila, jak hezky se taková jednoduchá a úsměvná básnička hodí pro výuku češtiny. Říkala, že ji vezme s sebou na hodinu češtiny. Pak šla tancovat. Basistka Sára (tedy ona je především veterinářka) zorganizovala nějakou tancovačku kam pozvala všechny známý z tanečních kroužků.
S Pepou jsem se potkal na StudiVZ, říkal, že v sobotu pojede domů a že se nerad učí Chemii.
A na závěr ještě pár drbů pro pro zvědavé mámy: Krátce před osmou přijel Edru [Ijedry] a přitáh si s sebou nějakou babu. Seděl jsem tam, kudy vešli, zrovna u internetu, takže nezbývalo než se vzájemně představit. Zřejmě to byla ta jeho holka z Kimberley, o který jeho rodiče oficialně nic neví. (Ale De Wittovi mi onehdy říkali, když musel Edru pracovně odjet na víkend do Kimberley, že si myslej, že tam někoho má a že jen nápadně často hledá záminku proč tam jet. Takže o tom stejně vědí.) Edru za mnou hned zase přišel, a poprosil mě, abych o tom, že tu dnes v noci bude (budou) spát jeho rodičům nic neříkal. (Ti si totiž myslej, že je pracovně v Kimberley.) Neboj, nic neřeknu. Pak jsem ale už šel spát, abych tam zbytečně dlouho nepřekážel. Edru se ještě výslovně ujistil, zda nebudu dnes později ještě jednou chtít na internet a jestli se opravdu uvidíme nejdřív zítra ráno. No to víš že jo (-;
pátek, prosince 14, 2007
Stránky z deníku XXXIII
Ráno jsem se pomstil asi pěti přeživším komárům . V osum jsem jel pro Martinu, všechno už měla sbalený, jen tak tak se nám to i s jejím kolem do toho malýho autíčka vešlo. S babkama to bylo jako včera. Ke konci jsme natočili ještě nějaký vyprávění.
Pak jsme jeli rovnou do Upingtonu. Ani jsem netankoval. Nádrž měla ještě tři čtvrtě. Jeli jsme v tom největším popoledním vedru, a v autě nefungovala klimatizace. Dneska bylo 37 °C: hrůza. Ale darovanému koni na zuby nekoukej. Takhle vypadá to prdítko, VW Velociti. Motor to nemá nic moc. Zrychlení ze stovky na 130 to nemá veškerý žádný, takže by se tím u nás blbě přejíždělo. Tady to byla pohodička. Silnice rovný jako když střelí, a neuvěřitelně prázdný. Jede to zkopce po větru 170.

V Upingtonu jsem se zajel zeptat, zda už přišli objednaný duše. Nepřišli. Nejsou na skladě. Možná příští rok. Poslal mě ale do jinýho kolařství hned pár kroků vedle. Tam je měli skladem, tak jsem hned dvě koupil. Chtěl jsem hned koupit i pro Marinu, ale nechtěla. Prej že je tady v Upingtonu už nebude potřebovat. Tak ne, vnucovat je jí nebudu. Ale vsadím se, že co nevidět stejně píchne. Mohla mít klid.
Pak jsem pobyl s Martinou chvíli u Grace, ředitelky South African San Institute, u který jsme v Upingtonu ubytovaný. Jen jsme zkopírovali natočený věci na externí disk, aby měla backup a já si mohl vzít k Andriesovi kameru. Na její kolo jsme zase namontovali kola, protože jsme ho museli v autě vízt rozebraný, aby se tam vůbec vešlo. Pak jsem jel natankovat a k De Wittům.
Celý to ježdění jsem přežil téměř bez úhony. Akorát jsem si popálil dlaně o volant a řadicí páku, protože tu chvíli kdy jsme kopírovali věci a montovali kolo muselo auto stát na sluníčku, a to víte, jak se takovej černej volant rozpálí. Kór když je takový vedro. Ale řídit a řadit jsem nějak musel.
Paní De Wittová mě radostně přivítala, říkala že musí jet ještě do města nakoupit, jestli něco nechci. Poprosil jsem ji o melouna. V Olifantshoeku jsem toho moc nepil, a měl jsem větší žízeň než jsem mohl najednou vypít.
Večer jsem stačil vymětit duše, abych tam měl ty trnuvzdorný, snědl jsem kus melounu, a šel brzo spát (asi v 7), protože jsem byl unavenej.
Pak jsme jeli rovnou do Upingtonu. Ani jsem netankoval. Nádrž měla ještě tři čtvrtě. Jeli jsme v tom největším popoledním vedru, a v autě nefungovala klimatizace. Dneska bylo 37 °C: hrůza. Ale darovanému koni na zuby nekoukej. Takhle vypadá to prdítko, VW Velociti. Motor to nemá nic moc. Zrychlení ze stovky na 130 to nemá veškerý žádný, takže by se tím u nás blbě přejíždělo. Tady to byla pohodička. Silnice rovný jako když střelí, a neuvěřitelně prázdný. Jede to zkopce po větru 170.

V Upingtonu jsem se zajel zeptat, zda už přišli objednaný duše. Nepřišli. Nejsou na skladě. Možná příští rok. Poslal mě ale do jinýho kolařství hned pár kroků vedle. Tam je měli skladem, tak jsem hned dvě koupil. Chtěl jsem hned koupit i pro Marinu, ale nechtěla. Prej že je tady v Upingtonu už nebude potřebovat. Tak ne, vnucovat je jí nebudu. Ale vsadím se, že co nevidět stejně píchne. Mohla mít klid.
Pak jsem pobyl s Martinou chvíli u Grace, ředitelky South African San Institute, u který jsme v Upingtonu ubytovaný. Jen jsme zkopírovali natočený věci na externí disk, aby měla backup a já si mohl vzít k Andriesovi kameru. Na její kolo jsme zase namontovali kola, protože jsme ho museli v autě vízt rozebraný, aby se tam vůbec vešlo. Pak jsem jel natankovat a k De Wittům.
Celý to ježdění jsem přežil téměř bez úhony. Akorát jsem si popálil dlaně o volant a řadicí páku, protože tu chvíli kdy jsme kopírovali věci a montovali kolo muselo auto stát na sluníčku, a to víte, jak se takovej černej volant rozpálí. Kór když je takový vedro. Ale řídit a řadit jsem nějak musel.
Paní De Wittová mě radostně přivítala, říkala že musí jet ještě do města nakoupit, jestli něco nechci. Poprosil jsem ji o melouna. V Olifantshoeku jsem toho moc nepil, a měl jsem větší žízeň než jsem mohl najednou vypít.
Večer jsem stačil vymětit duše, abych tam měl ty trnuvzdorný, snědl jsem kus melounu, a šel brzo spát (asi v 7), protože jsem byl unavenej.
čtvrtek, prosince 13, 2007
Stránky z deníku XXXII
Ráno jsem se sbalil a v půl sedmý jel do Olifantshoeku. Je to asi 160 km, byl jsem tam ve čtvrt na devět. Jeli jsme s Martinou hned za babkama. Přepisovala tam s nima texty, který s nima Tom před lety natočil. Než jsme skončili nechali jsme babky ještě půl hodinky spolu volně povídat a natáčeli jsme to stereofonně, máme i videozáznam. Ale zapomněl jsem tam na videu odtlesknout, abych měl něco podle čeho můžu synchronizovat.

Odpoledne jsme nejprve jeli hledat, kde se na tu noc ubytuju. Nemuseli jsme dlouho hledat. Pokoj byl za 220 R docela drahej, ale na tu jednu noc se to snese.
Byli jsme babkám koupit nějaký Vánoční dárky (Fresstüten) babkám, Martina s nima bude pracovat totiž až zase příště, tak se s nima chtěla nějak rozloučit. Sobě jsem koupil housky a osvědčený pilchards in chili sauce. Pak ještě pendreky a kus nugátu s oříškama, měl jsem chuť na sladkosti.
Zajeli jsme zase ke mně na pokoj, kde se dalo dobře pracovat. Porovnávali jsme Andriesovo nářečí s tím, který zná Martina od babky Hannie (to je ta ve žlutý bundě na týmový fotce v Upingtonu).
Celej večer až dlouho do noci jsem se snažil vymýtit hejno komárů v mým pokoji. Pozabíjel jsem jich asi 20 než mi došlo, že budu muset zavřít okno, který jsem pro záclonu neviděl. Po dalších deseti jsem našel ještě další okno otevřený. Myslím, že jsem jich celkem zabil asi 50, ale stejně mě přes noc nejmíň tři ješetě žrali. Holt tam nebyly třesavky, který by je vychytaly.

Odpoledne jsme nejprve jeli hledat, kde se na tu noc ubytuju. Nemuseli jsme dlouho hledat. Pokoj byl za 220 R docela drahej, ale na tu jednu noc se to snese.
Byli jsme babkám koupit nějaký Vánoční dárky (Fresstüten) babkám, Martina s nima bude pracovat totiž až zase příště, tak se s nima chtěla nějak rozloučit. Sobě jsem koupil housky a osvědčený pilchards in chili sauce. Pak ještě pendreky a kus nugátu s oříškama, měl jsem chuť na sladkosti.
Zajeli jsme zase ke mně na pokoj, kde se dalo dobře pracovat. Porovnávali jsme Andriesovo nářečí s tím, který zná Martina od babky Hannie (to je ta ve žlutý bundě na týmový fotce v Upingtonu).
Celej večer až dlouho do noci jsem se snažil vymýtit hejno komárů v mým pokoji. Pozabíjel jsem jich asi 20 než mi došlo, že budu muset zavřít okno, který jsem pro záclonu neviděl. Po dalších deseti jsem našel ještě další okno otevřený. Myslím, že jsem jich celkem zabil asi 50, ale stejně mě přes noc nejmíň tři ješetě žrali. Holt tam nebyly třesavky, který by je vychytaly.
středa, prosince 12, 2007
Stránky z deníku XXXI
Budík mi zvonil v půl šestý, ale zdál se mi zrovna tak zajímavej sen, že jsem ho musel dosnít. Vyplatilo se. Byl jsem totiž čarodějův učeň. Tedy možná ne přímo čarodějův, ale nějakýho astrologa nebo věštce. Rovnal jsem mu kouzelný knihy v knihovně v jeho pracovně a učil se věštit z karet. Četl jsem si návod k věšteckým kartám. Byl psán pseudostarou češtinou. Vlastně tam říkali, že to je čeština, která je zkomolená tak, aby to neznalcům znělo hodně staře a tajemně. Že to je taková umělá forma, ve který se mají zákazníkům odříkávat věštby z karet, taková komunikační norma. Nahlas jsem si četl pár řádků, byl to krásnej srozumitelnej text, který oslovoval všechny ty, kdo se chtějí učit věštit z karet. Žel skoro všechno už jsem zapomněl. Pamatuji si jen na tvar řikéž místo říkáš a any místo ani. Myslím že jedna věta byla
Za časův dávných, kdy nebylo na zemi any Čechův any českých bravenců, ...
A u slova bravenců jsem byl etymologicky osvícen. Říkal jsem si (pořád ještě ve snu): ano, dnes je z toho slovo brabenec resp. mravenec, ale vlastně je v tom kořen brav znamenající ‘dobytek’, tak jako to Nohavica zpívá bravkum daval žrať. Tedy za časů, kdy nebylo Čechů ani českého dobytka.
To by mě zajímalo, nakolik je to etymologicky pravda, že mravenec má spojitost s dobytkem, bravem.
Pak jsem jel k Andriesovi, přijel jsem asi ve čtvrt na devět, ale Andries byl u doktorky. Přišel asi za čtvrt hodinky. Bolí ho čelist, nemůže pořádně kousat. Doktorka mu tam ale nic divnýho nenašla. Dala mu na to ale nějaký kapky a tabletky, a má se někdy přijít ukázat na kontrolu. Zatím co jsme čekali na Andriese, zaučoval jsem jeho vnuka Collina na počítači. On vždycky tak zvídavě kouká, co tam kde mačkám, co kde dělám, kam co zapojuju, atp. Ukazoval jsem mu, co jak se v tom Auditionu dá všemožně poslouchat. Ukazoval jsem mu jak otevřít soubor, zavřít, soubor, multitasking. Otevřeli jsme si nahrávku hlasů ptáků, kterou jsem natáčel v Upintgonu, a ukázal jsem mu, jak vypadají formanty ptačího zpěvu, jak je může sledovat při přehrávání ve frekvenčním histogramu a jak to zní zajímavě, když si to pustí zpomaleně. Měl jsem natočeno i jak mi moucha dosedá na mikrofon a zase odlítá. To když jsme si pustili dvanáctkrát zpomaleně, bylo krásně slyšet každý mávnutí muších křídel.
S Andriesem jsme toho dneska stihli hodně. Vyprávěl mi nakonec ještě Streitgespräch koně s velbloudem (jak je česky Streitgespäch? Taková rozepře, jako bylo o lišce a džbánu) . Vyprávěl ale afrikánsky. To nevadilo. Někdy jindy ho poprosím, nepřevyprávěl-li by mi to i n|uusky, abych to natočil. Dneska stejně nebyl na nahrávání klid.
Dnes se potvrdila domněnka, kterou jsem měl už včera odpoledne, že vyprávění o koni a Měsíci je to, který už máme zpracovaný z nahrávky z roku 1936. Andriesovo vyprávění je ale dost zkrácený, Měsíc se tam skoro vůbec nevyskytuje. Dneska mi všechen ten důležitej materiál o Měsíci doplnil jen tak mezi řečí, když jsme tu jeho nahrávku přepisovali. Jenže to mi je málo platný, že? Pak jsme ještě jednou procházeli tu nahrávku, kde si Andries stěžuje, že mu málo platím. Tu chci poslat Tomovi.
Dneska se mi zase podařilo nepíchnout. Asi už jsem všechny trny vysbíral, nebo spíš pomalu ale jistě končí sezóna, kdy je ty keře trousej. Teď, když mám objednaný neprůstřelný duše a mám supr ďupr pumpičku.
Na zítřek a na pozítří jsem se u Andriese odhlásil, protože musím za Martinou do Olifantshoeku. Musí se dostat zpátky do Upingtonu a nemůže jet autobusem, protože ji nechtěj vzít s sebou kolo. Už při dopravě kola do Olifantshoeku měla problémy. Martina nemá v Olifantshoeku nic čím by mohla nahrávat (kdo to říkal? já jsem to říkal!), proto mám s sebou vzít H4ku a mikrofon, případně – povede-li se mi to nějak zorganizovat – i to, co má teď Lena v Upingtonu. Zítra Lena letí domů, tak to stejně už nebude potřebovat.
Odpoledne jsem si byl natrhat plnou misku slaďoulinkých moruší. Mmmm, teď už chápu, proč je má tatínek tak rád. Je to pravděpodobně to nejhezčí a nejchutnější co může na zahrádce růst. Stromě vypadá opravdu krásně, a zralý moruše maj rajskou chuť. Akorát je kolem zrající moruše na zemi plno svinstva. Utrhneš jednu moruši, další dvě spadnou, rozšlapou se, ... a strašně barvěj a nejde to vyprat, pročež by je člověk měl trhat jen spoře oblečen, nebo v maskáčích, kde se nějakej ten rudej flek ztratí.
Foto: Většina moruší v misce není ještě úplně zralá. Ty zralý se v ruce přímo rozpadaj, proto jsem je rovnou jedl. Čím černější, tím sladší a chutnější. Nezralý chutnaj kysele.

Umyl jsem s panem De Wittem auto, jel do Upingtonu natankovat, popřát Leně příjemný let a vyzvedl jsem si tam zubní karáček, pastu a šmrdlátko. Vzal jsem s sebou i nahrávací výbavu.
Večer jsem ještě psal emaily.
Za časův dávných, kdy nebylo na zemi any Čechův any českých bravenců, ...
A u slova bravenců jsem byl etymologicky osvícen. Říkal jsem si (pořád ještě ve snu): ano, dnes je z toho slovo brabenec resp. mravenec, ale vlastně je v tom kořen brav znamenající ‘dobytek’, tak jako to Nohavica zpívá bravkum daval žrať. Tedy za časů, kdy nebylo Čechů ani českého dobytka.
To by mě zajímalo, nakolik je to etymologicky pravda, že mravenec má spojitost s dobytkem, bravem.
Pak jsem jel k Andriesovi, přijel jsem asi ve čtvrt na devět, ale Andries byl u doktorky. Přišel asi za čtvrt hodinky. Bolí ho čelist, nemůže pořádně kousat. Doktorka mu tam ale nic divnýho nenašla. Dala mu na to ale nějaký kapky a tabletky, a má se někdy přijít ukázat na kontrolu. Zatím co jsme čekali na Andriese, zaučoval jsem jeho vnuka Collina na počítači. On vždycky tak zvídavě kouká, co tam kde mačkám, co kde dělám, kam co zapojuju, atp. Ukazoval jsem mu, co jak se v tom Auditionu dá všemožně poslouchat. Ukazoval jsem mu jak otevřít soubor, zavřít, soubor, multitasking. Otevřeli jsme si nahrávku hlasů ptáků, kterou jsem natáčel v Upintgonu, a ukázal jsem mu, jak vypadají formanty ptačího zpěvu, jak je může sledovat při přehrávání ve frekvenčním histogramu a jak to zní zajímavě, když si to pustí zpomaleně. Měl jsem natočeno i jak mi moucha dosedá na mikrofon a zase odlítá. To když jsme si pustili dvanáctkrát zpomaleně, bylo krásně slyšet každý mávnutí muších křídel.
S Andriesem jsme toho dneska stihli hodně. Vyprávěl mi nakonec ještě Streitgespräch koně s velbloudem (jak je česky Streitgespäch? Taková rozepře, jako bylo o lišce a džbánu) . Vyprávěl ale afrikánsky. To nevadilo. Někdy jindy ho poprosím, nepřevyprávěl-li by mi to i n|uusky, abych to natočil. Dneska stejně nebyl na nahrávání klid.
Dnes se potvrdila domněnka, kterou jsem měl už včera odpoledne, že vyprávění o koni a Měsíci je to, který už máme zpracovaný z nahrávky z roku 1936. Andriesovo vyprávění je ale dost zkrácený, Měsíc se tam skoro vůbec nevyskytuje. Dneska mi všechen ten důležitej materiál o Měsíci doplnil jen tak mezi řečí, když jsme tu jeho nahrávku přepisovali. Jenže to mi je málo platný, že? Pak jsme ještě jednou procházeli tu nahrávku, kde si Andries stěžuje, že mu málo platím. Tu chci poslat Tomovi.
Dneska se mi zase podařilo nepíchnout. Asi už jsem všechny trny vysbíral, nebo spíš pomalu ale jistě končí sezóna, kdy je ty keře trousej. Teď, když mám objednaný neprůstřelný duše a mám supr ďupr pumpičku.
Na zítřek a na pozítří jsem se u Andriese odhlásil, protože musím za Martinou do Olifantshoeku. Musí se dostat zpátky do Upingtonu a nemůže jet autobusem, protože ji nechtěj vzít s sebou kolo. Už při dopravě kola do Olifantshoeku měla problémy. Martina nemá v Olifantshoeku nic čím by mohla nahrávat (kdo to říkal? já jsem to říkal!), proto mám s sebou vzít H4ku a mikrofon, případně – povede-li se mi to nějak zorganizovat – i to, co má teď Lena v Upingtonu. Zítra Lena letí domů, tak to stejně už nebude potřebovat.
Odpoledne jsem si byl natrhat plnou misku slaďoulinkých moruší. Mmmm, teď už chápu, proč je má tatínek tak rád. Je to pravděpodobně to nejhezčí a nejchutnější co může na zahrádce růst. Stromě vypadá opravdu krásně, a zralý moruše maj rajskou chuť. Akorát je kolem zrající moruše na zemi plno svinstva. Utrhneš jednu moruši, další dvě spadnou, rozšlapou se, ... a strašně barvěj a nejde to vyprat, pročež by je člověk měl trhat jen spoře oblečen, nebo v maskáčích, kde se nějakej ten rudej flek ztratí.
Foto: Většina moruší v misce není ještě úplně zralá. Ty zralý se v ruce přímo rozpadaj, proto jsem je rovnou jedl. Čím černější, tím sladší a chutnější. Nezralý chutnaj kysele.

Umyl jsem s panem De Wittem auto, jel do Upingtonu natankovat, popřát Leně příjemný let a vyzvedl jsem si tam zubní karáček, pastu a šmrdlátko. Vzal jsem s sebou i nahrávací výbavu.
Večer jsem ještě psal emaily.
úterý, prosince 11, 2007
Stránky z deníku XXX
Dneska jsem spal až do půl osmý. Zdálo se mi o univerzitě. Psal jsem nějakou velkou písemnou zkoušku z předmětu, na kterej jsem vůbec nechodil. Dozor byl děsně přísnej, chodil mezi lavicema kde studenti psali. Měl jsem napsáno asi jeden a půl stránky, on jde kolem mě a povídá: „Co je to tady v tom levým horním rohu na kraji za čmáranici?!“ bylo tam napsáno „AA“ prvňáčkovským písmem. Říkal jsem: „No to jste nám přece řekl abysme tam napsali.“ „Říkal jsem vám AI, ne AA! Odevzdejte práci, je to za pět. Můžete jít.“ „Ale to je omyl, vy jste říkal AA.“ „Mlčte! Jděte.“ Tak jdu, a vídím, že za mnou v lavici seděla Zuzanka! Moje ochraňovatekla z gymnázia. Říkala dozorci: „Tak to mě to teda vemte taky. Jednáte nespravedlivě a za takových okolností já zkoušky dělat nebudu.“ Tak jsme šli spolu, příhodu jsme oznámili na Prüfungsamtu, a řekli nám, že ty zkoušky budeme opakovat u jinýho dozorce.
S Andriesem se dneska pracovalo špatně. Taloe dneska odeška brzo, a nechala nás tam asi s pěti hlučnejma Andriesováma vnukama. Andries je furt napomínal, a pořád to odvádělo jeho pozornost od práce. Po hodině a půl jsme z toho byli oba úplně hotový. Pak jsme ale měli přestávku na jídlo a po ní se to jakžtakž uklidnilo. Pustil jsem Andriesovo naučný vyprávění o jedovatých hadech, který je skoro celý v afrikánštině, takže se část vnoučat sesedla okolo a poslouchali. To Andriese očividně potěšilo, a jal se vyprávět příběh kterýmu jsem moc nerozumněl, ale zdá se, že jsou v něm nějaký paralely mezi koňskou tlamou a srpkem Měsíce. Poprosil jsem ho, aby mi to převyprávěl znova a jen n|uusky. Ani jsme nešli do obýváku. Vytáh jsem nahrávač, zapnul, a držel jsem mikrofon Andriesovi u pusy. Myslím že kvalita nahrávky je lepší než kdyby jsme byli šli do obýváku. Nastavil jsem nejnižší citlivost ale zase jsem držel mikrofon blíž Andriese než by byl kdyby seděl v obýváku u stolu, proto ruchy na pozadí nejsou tolik slyšet. Ale zase mi to kazil vítr, co, vítr, průvan, vánek! Já chci pořádnýho medvěda!! Dál už byla atmosféra příjemná, ale stejně ta nahrávka, na který jsem chtěl pracovat nějak nešla přepisovat. Tak jsem toho nechal o hodinu dřív a odjel domů už v jedenáct. Andries mě poprosil, zda bych mu ve městě příležitostně nekoupil tabák.
Když jsem přijel, volal jsem na policii panu vyšetřovateli, aby mi faxnul to potvrzení. Zrovna nebyl v kanceláři, ale říkal, že to zejtra faxne. Taky jsem při tý příležitosti zkontroloval mejly. Soňa mi poslala svoje zápisky z deníku a jeden mejl, kterým mě moc potěšila. (To je něco na naši zvědavou maminku.) (-:
Odpoledne jsem zpracovával nahrávku, zapsal metadata a časy kdy se v ní mluví. Čekal jsem na paní De Wittovou, nepojede-li do Upingtonu. Nakonec řekla, že se věci vyvinuli tak, že ve městě nic zařídit nepotřebuje, ale že si můžu půjčit jejich auto a zajet si tam sám. Slyšíš to, maminko? Cizí lidi, a půjčej Tejínkovi auto. Vlastní rodiče, a Tejínkovi auto půjčovat nechtěli. Tak jsem jel. Zařídil jsem skoro všechno co jsem potřeboval, i jsem De Wittům třináct litrů (za 100 projektovejch cestovních randů) do auta přitankoval. Koupil jsem novou pumpičku, dokonce jsem v tom krámu nečekaně viděl přišlapovací obouručnou pumpičku, tak jsem neváhal a hned ji taky koupil. Pak jsem si koupil 10 l stolní vody a Andriesovi tabák. (Ani po něm ty 2 € nebudu chtít.) Zajel jsem taky tam, kde je v Upingtonu ubytovaná Lena a doufal jsem, že si tam vyzvednu zubní pastu, kartáček a šmrdlátko, ale ukázalo se, že věci uklízečka uklidila, dala je Leně, ta je měla zamčený na pokoji, a zrovna nebyla doma. )-: Syn bytný se divil, že mi zubní pasta a kartáček stojí za to, abych si je vyzvedával, ale ano, stojí! Ne tolik ta zubní pasta, ale ten kartáček Reach je naprosto perfektní. Maminko, zase mi, prosím, takovej v Čechách kup, klidně 10 kusů, abych měl zásobu. Osvědčej se, přestanou se vyrábět, a co já potom? A šmrdlátko tady taky nikde neseženu. Nešmrdlám se a za půl dne tady v tom horku smrdím jak pes.
Když jsem přijel, ptala se mě panímáma De Wittová, jestli znám moerbeie [murbeje]. Nevěděl jsem, ale když mě přivedla u nich na zahradě ke stromu, kterej stál vedle fíkovníku, na kterým jsem fotil ty zelený ptáky, bylo mi jasný, co to je: moruše! Právě první dozrávaj. Když jsem fotil ptáky, byly moruše ještě zelený, některý lehce načervenalý. Nepoznal jsem je. Říkal jsem si: „to bude určitě něco okrasnýho jedovatýho.“ Nevím kterej z těch dvou druhů to je, ale vyfotím je a později dodám fotky. Natrhal jsem si hrst. Mňam. Baie lekker.
Pak jsem s radostí dopumpoval kolo, který se mi dneska podařilo nepíchnout. Příšlapná pumpička je sice čtyřikrát dražší, ale člověk se tolik neunaví když pumpuje. Žel, je neskladná a nevejde se do baťohu. Proto jsem pro jistotu koupil ještě jednou ten krám, co jsem měl, abych ho vozil s sebou pro případ nouze. Tu rozbitou jsem hned vyhodil.
Večer jsem ještě trochu internetil, stáhl jsem si asi na třetí pokus naši oblíbenou koncoroční písničku, kterou mi Soňa poslala mejlem. Volal tatínek, zařídil konferenci s maminkou a tak jsme se zase slyšeli všichni pohromadě.
Maminka mě pověřila výzvědným úkolem, tak tedy: De Wittovi se oba narodili v Jižní Africe, a za celou dobu jejich života byl jedinej pantáta De Witt kousek za hranicema v Botswaně, když ještě dělal u policie. Jinak celou Jižní Afriku maj proježděnou křížem krážem (to dá rozum, když maj špaditérskou firmu), ale nikde jinde nikdy nebyli. Ani v Evropě ne. Holandsky neuměj. Jejich syn Edru [čti: Ijedry] byl párkrát v Londýně.
S Andriesem se dneska pracovalo špatně. Taloe dneska odeška brzo, a nechala nás tam asi s pěti hlučnejma Andriesováma vnukama. Andries je furt napomínal, a pořád to odvádělo jeho pozornost od práce. Po hodině a půl jsme z toho byli oba úplně hotový. Pak jsme ale měli přestávku na jídlo a po ní se to jakžtakž uklidnilo. Pustil jsem Andriesovo naučný vyprávění o jedovatých hadech, který je skoro celý v afrikánštině, takže se část vnoučat sesedla okolo a poslouchali. To Andriese očividně potěšilo, a jal se vyprávět příběh kterýmu jsem moc nerozumněl, ale zdá se, že jsou v něm nějaký paralely mezi koňskou tlamou a srpkem Měsíce. Poprosil jsem ho, aby mi to převyprávěl znova a jen n|uusky. Ani jsme nešli do obýváku. Vytáh jsem nahrávač, zapnul, a držel jsem mikrofon Andriesovi u pusy. Myslím že kvalita nahrávky je lepší než kdyby jsme byli šli do obýváku. Nastavil jsem nejnižší citlivost ale zase jsem držel mikrofon blíž Andriese než by byl kdyby seděl v obýváku u stolu, proto ruchy na pozadí nejsou tolik slyšet. Ale zase mi to kazil vítr, co, vítr, průvan, vánek! Já chci pořádnýho medvěda!! Dál už byla atmosféra příjemná, ale stejně ta nahrávka, na který jsem chtěl pracovat nějak nešla přepisovat. Tak jsem toho nechal o hodinu dřív a odjel domů už v jedenáct. Andries mě poprosil, zda bych mu ve městě příležitostně nekoupil tabák.
Když jsem přijel, volal jsem na policii panu vyšetřovateli, aby mi faxnul to potvrzení. Zrovna nebyl v kanceláři, ale říkal, že to zejtra faxne. Taky jsem při tý příležitosti zkontroloval mejly. Soňa mi poslala svoje zápisky z deníku a jeden mejl, kterým mě moc potěšila. (To je něco na naši zvědavou maminku.) (-:
Odpoledne jsem zpracovával nahrávku, zapsal metadata a časy kdy se v ní mluví. Čekal jsem na paní De Wittovou, nepojede-li do Upingtonu. Nakonec řekla, že se věci vyvinuli tak, že ve městě nic zařídit nepotřebuje, ale že si můžu půjčit jejich auto a zajet si tam sám. Slyšíš to, maminko? Cizí lidi, a půjčej Tejínkovi auto. Vlastní rodiče, a Tejínkovi auto půjčovat nechtěli. Tak jsem jel. Zařídil jsem skoro všechno co jsem potřeboval, i jsem De Wittům třináct litrů (za 100 projektovejch cestovních randů) do auta přitankoval. Koupil jsem novou pumpičku, dokonce jsem v tom krámu nečekaně viděl přišlapovací obouručnou pumpičku, tak jsem neváhal a hned ji taky koupil. Pak jsem si koupil 10 l stolní vody a Andriesovi tabák. (Ani po něm ty 2 € nebudu chtít.) Zajel jsem taky tam, kde je v Upingtonu ubytovaná Lena a doufal jsem, že si tam vyzvednu zubní pastu, kartáček a šmrdlátko, ale ukázalo se, že věci uklízečka uklidila, dala je Leně, ta je měla zamčený na pokoji, a zrovna nebyla doma. )-: Syn bytný se divil, že mi zubní pasta a kartáček stojí za to, abych si je vyzvedával, ale ano, stojí! Ne tolik ta zubní pasta, ale ten kartáček Reach je naprosto perfektní. Maminko, zase mi, prosím, takovej v Čechách kup, klidně 10 kusů, abych měl zásobu. Osvědčej se, přestanou se vyrábět, a co já potom? A šmrdlátko tady taky nikde neseženu. Nešmrdlám se a za půl dne tady v tom horku smrdím jak pes.
Když jsem přijel, ptala se mě panímáma De Wittová, jestli znám moerbeie [murbeje]. Nevěděl jsem, ale když mě přivedla u nich na zahradě ke stromu, kterej stál vedle fíkovníku, na kterým jsem fotil ty zelený ptáky, bylo mi jasný, co to je: moruše! Právě první dozrávaj. Když jsem fotil ptáky, byly moruše ještě zelený, některý lehce načervenalý. Nepoznal jsem je. Říkal jsem si: „to bude určitě něco okrasnýho jedovatýho.“ Nevím kterej z těch dvou druhů to je, ale vyfotím je a později dodám fotky. Natrhal jsem si hrst. Mňam. Baie lekker.
Pak jsem s radostí dopumpoval kolo, který se mi dneska podařilo nepíchnout. Příšlapná pumpička je sice čtyřikrát dražší, ale člověk se tolik neunaví když pumpuje. Žel, je neskladná a nevejde se do baťohu. Proto jsem pro jistotu koupil ještě jednou ten krám, co jsem měl, abych ho vozil s sebou pro případ nouze. Tu rozbitou jsem hned vyhodil.
Večer jsem ještě trochu internetil, stáhl jsem si asi na třetí pokus naši oblíbenou koncoroční písničku, kterou mi Soňa poslala mejlem. Volal tatínek, zařídil konferenci s maminkou a tak jsme se zase slyšeli všichni pohromadě.
Maminka mě pověřila výzvědným úkolem, tak tedy: De Wittovi se oba narodili v Jižní Africe, a za celou dobu jejich života byl jedinej pantáta De Witt kousek za hranicema v Botswaně, když ještě dělal u policie. Jinak celou Jižní Afriku maj proježděnou křížem krážem (to dá rozum, když maj špaditérskou firmu), ale nikde jinde nikdy nebyli. Ani v Evropě ne. Holandsky neuměj. Jejich syn Edru [čti: Ijedry] byl párkrát v Londýně.
pondělí, prosince 10, 2007
Stránky z deníku XXIX
Vstával jsem brzo, v šest. Připravil jsem texty, který chci s Andriesem probrat, De Wittů jsem zaplatil za ubytování a vydal se na cestu. jelo se krásně rychle po větru. Auta veškerý žádný. Vyplatí se jet k Andriesovi na osmou. Když zaspím a jedu jen o půl hodinky pozdějc, aut už jezdí mnohem víc. Přijel jsem přesně včas.
Andriese jsem potkal na rohu ulice, jak se odněkud vracel. Byl ale střízlivej, ostříhanej a měl vypranej svůj plstěnej klobouk. Do běla už to nešlo vyprat, ale byl o moc světlejší.
Po úvodním oprášení pozdravovacích frází jsem mu sdělil novinu o vyšší odměně. Byl rád.
Pracovalo se nám dobře, ale před jedenáctou na nás oba padla únava. Já bych to byl vydržel, ale Andries už tam jen tak klimbal a když chtěl něco říct, jen mumlal. Tak jsme se na půl hodinky uvelebili v drátěných židlích a odfrkli si. Pak to šlo s Andriesem zase trochu líp, ale do dvanácti už jsme toho moc neudělali, jen velmi povrchně pár vět.
Mluvili jsme o návštěvě Olifantshoeku, dokonce jsem volal Martině z hendíku a nechal Andriese domlouvat se s jeho dcerou. Vyšlo najevo, že tehnle rok asi ne, nejdřív až v lednu, ale spíš až tam budu příští rok znova. Nijak se jim to tam v Olifantshoeku nehodí. Ani aby přijel Andries ani aby oni přijeli do Upingtonu.
Zpátky jsem jel v pravý poledne, proti větru a ve strašvým horku přijel jsem strašně zpocenej, chtěl jsem si dát studenou sprchu, ale voda byla tak ohřátá že tekla skoro horká. Vypil jsem pak v průběhu odpoledne asi 2 l vody. Ohřál jsem si fazole v konzervy a jedl kornflejky, který tam v kuchyni paní De Wittová pro mě připravila. Musel jsem je nechat napřed pořádně promočit. Nemám rád, když moc křupou. Naneštěstí se skoro všechny druhy vyráběj tak, aby do sebe to mlíko nevsakovaly.
Teprve večer až se ochladilo jsem zalepoval píchlý kolo (přední). Zjistil jsem, že mám rozbitou pumpičku. Šlaušek už moc netěsní. Asi mu neprospělo když jsem jednou na cestě do Raaswateru musel lepit duši na písčitým odstavným pruhu pro auta, kde se mu do závitů dostali zrnka písku. Od tý doby to skřípe když to utahuju a nejde to dotáhnout. A aby toho nebylo málo, myslím, že kolem toho točítka, kterým se to utahuje k ventilku to taky netěsní, a to z úplně jinýho důvodu. Zítra jedou De Wittovi do Upingtonu, tak jim řeknu, aby mi koupili pumpičku. Doufám že tímhle rozbitým krámem nebudu muset zítra nouzově někde pumpovat.
Odpoledne jsem ty nejhorší vedra proležel a prospal v posteli. Alespoň jsem si odpočal. Pak jsem procházel zápisky z dnešní práce s Andriesem.
Večer se postupně přišli nechat podrbat a pohladit všichni psi (kromě pyšný Minky). Cuketce a Bobíkovi jsem vymyslel dělávat motorku. Chytnu jim do každý ruky jedno ucho a kroutím a řídím jako na motorce a dělám „rrrrrrrrr“. (-:
Andriese jsem potkal na rohu ulice, jak se odněkud vracel. Byl ale střízlivej, ostříhanej a měl vypranej svůj plstěnej klobouk. Do běla už to nešlo vyprat, ale byl o moc světlejší.
Po úvodním oprášení pozdravovacích frází jsem mu sdělil novinu o vyšší odměně. Byl rád.
Pracovalo se nám dobře, ale před jedenáctou na nás oba padla únava. Já bych to byl vydržel, ale Andries už tam jen tak klimbal a když chtěl něco říct, jen mumlal. Tak jsme se na půl hodinky uvelebili v drátěných židlích a odfrkli si. Pak to šlo s Andriesem zase trochu líp, ale do dvanácti už jsme toho moc neudělali, jen velmi povrchně pár vět.
Mluvili jsme o návštěvě Olifantshoeku, dokonce jsem volal Martině z hendíku a nechal Andriese domlouvat se s jeho dcerou. Vyšlo najevo, že tehnle rok asi ne, nejdřív až v lednu, ale spíš až tam budu příští rok znova. Nijak se jim to tam v Olifantshoeku nehodí. Ani aby přijel Andries ani aby oni přijeli do Upingtonu.
Zpátky jsem jel v pravý poledne, proti větru a ve strašvým horku přijel jsem strašně zpocenej, chtěl jsem si dát studenou sprchu, ale voda byla tak ohřátá že tekla skoro horká. Vypil jsem pak v průběhu odpoledne asi 2 l vody. Ohřál jsem si fazole v konzervy a jedl kornflejky, který tam v kuchyni paní De Wittová pro mě připravila. Musel jsem je nechat napřed pořádně promočit. Nemám rád, když moc křupou. Naneštěstí se skoro všechny druhy vyráběj tak, aby do sebe to mlíko nevsakovaly.
Teprve večer až se ochladilo jsem zalepoval píchlý kolo (přední). Zjistil jsem, že mám rozbitou pumpičku. Šlaušek už moc netěsní. Asi mu neprospělo když jsem jednou na cestě do Raaswateru musel lepit duši na písčitým odstavným pruhu pro auta, kde se mu do závitů dostali zrnka písku. Od tý doby to skřípe když to utahuju a nejde to dotáhnout. A aby toho nebylo málo, myslím, že kolem toho točítka, kterým se to utahuje k ventilku to taky netěsní, a to z úplně jinýho důvodu. Zítra jedou De Wittovi do Upingtonu, tak jim řeknu, aby mi koupili pumpičku. Doufám že tímhle rozbitým krámem nebudu muset zítra nouzově někde pumpovat.
Odpoledne jsem ty nejhorší vedra proležel a prospal v posteli. Alespoň jsem si odpočal. Pak jsem procházel zápisky z dnešní práce s Andriesem.
Večer se postupně přišli nechat podrbat a pohladit všichni psi (kromě pyšný Minky). Cuketce a Bobíkovi jsem vymyslel dělávat motorku. Chytnu jim do každý ruky jedno ucho a kroutím a řídím jako na motorce a dělám „rrrrrrrrr“. (-:
neděle, prosince 09, 2007
Stránky z deníku XXVIII
Zase jsem dlouho spal, a zase jsem cejel den jenom četl a pobýval na internetu. Převážně nějaký soukromý věci, který se netýkaj projektu. Bylo hrozný vedro, v podvečer pak silnej vítr a malá přeháňka.
Když se De Wittovi odpoledne vrátili, vypravovali, že jim jeden jejich řidič vykradl kamion. Prostě ho nechal někde stát, vzal s sebou drahou výbavu (GPS apod.), trochu vevnitř poničil kabinu a odešel. Nedal ani pořádnou výpověď, kterou on něj čekali až koncem měsíce. No, pak tady někoho zaměstnej. Dospělej člověk, táta čtyř dětí, a jedná takhle.
Večer byla Soňa online, tak jsem byl rád, že jsme si popovídali.
Tom se za celej víkend nevyjádřil k vyšší odměně informantům, takže od zítřka platím Andriesovi víc.
Když se De Wittovi odpoledne vrátili, vypravovali, že jim jeden jejich řidič vykradl kamion. Prostě ho nechal někde stát, vzal s sebou drahou výbavu (GPS apod.), trochu vevnitř poničil kabinu a odešel. Nedal ani pořádnou výpověď, kterou on něj čekali až koncem měsíce. No, pak tady někoho zaměstnej. Dospělej člověk, táta čtyř dětí, a jedná takhle.
Večer byla Soňa online, tak jsem byl rád, že jsme si popovídali.
Tom se za celej víkend nevyjádřil k vyšší odměně informantům, takže od zítřka platím Andriesovi víc.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)






