Stránky z deníku XI

Ukradli mi 160 €. Nevím kdo, nevím kdy, ale 1600 R je fuč.

Mám podezření, že to byl Vnuk pomocník. Když si chtěl dneska půjčit kolo, musel jsem s Andriesem zrovna do kuchyně, abysme natočili novou nahrávku. Kolo bylo píchlý, a tak se vnuk pomocník nabídl, že ho opraví. Tak jsem ho tam nechal kolo opravovat. Z kuchyně jsem ho tu a tam skrz otevřený dveře sledoval, protože mě rušilo nahrávku, když pumpoval. Ale pro pumpičku a pro nářadí si musel sáhnout do mýho baťohu, a já tam měl peněženku i obálku s penězma pro Andriese. Když jsem přijel domů, něco mi říkalo, že ty peníze musím zkontrolovat. Nezmizeli všechny. Z obálky, ze který jsem platil Andriese 500 R a z mý peněženky, kde jsem měl čerstvě vybraný peníze pro nocleh u De Wittů, 1100 R. V obálce i v peněžence zbylo ještě dost peněz, aby to na první pohled nebylo nápadný. Ale 1600 je prostě fuč.

Já nevím, vzal-li je Vnuk pomocník. Myslím že jo, ale dokázat to nemůžu. Neviděl jsem ho. Nevim, zmizely-li ty peníze když kolo opravoval nebo když byl pryč nakoupit. Bylo to ode mě krajně neopatrný, nechat ho tam s penězma jen tak, kór když mi bylo jasný, že do baťohu poleze pro pumpičku a nářadí. Ale když já jsem takovej důvěřivej vůl.

Zrovna včera mi paní De Wittová říkala, ať si tady dám set sakra bacha, ať s sebou nenosím zbytečně moc peněz, protože stačí, když se rozkřikne, že s sebou vozím peníze, tak si klidně na mě někde počkaj. A já jsem zrovna ty peníze pro dneska, včera, ani předevčírem Andriese nepotřeboval, protože říkal, že mu mám zaplatit až v pátek. A svou peněženku jsem už vůbec nepotřeboval mít tak narvanou, ale já to ze zvyku pořád vozil s sebou. No, už nebudu.

Škoda, přeškoda, že mě tahle zkušenost stála 160 €.

Vnuk pomocník, pokaždý když si půjčil kolo, si dával sedlo níž, ale utahoval to tak strašně na krev a bezcitně, až strhnul závit. Minulý tři dny to ještě z posledních sil drželo, ale dneska to už nešlo. Takže mi vrátil kolo rozbitý. Vrátil mi ho naposled. Už mu ho nebudu půjčovat. Mám toho dost. Třikrát jsme spolu lepili duši, třikrát mu říkám, že to lepidlo tam musí nejmíň 5 minut schnout, než se tam připlácne záplata. Je to jasně vidět z piktogramů v návodu. Hádal se se mnou, že se to nemusí. Dneska, když to dělal sám, tak to samozřejmě nenechal zaschnout. Doma jsem to kontroloval, ty záplaty se odlepovaly. Ale měl jsem už v zásobě jen jednu poslední, takže jsem si musel napřed jet koupit nový

Využil jsem příležitosti a s paní De Wittovou jsem sjel do Upingtonu. V Baumarktu Midas, kde jsem kupoval kola (pro mě a Martinu) si mě ještě pamatovali a tam mi náhradní šroub a matku na dotažení sedla dali zadarmo. Pak jsem šupajdil do nejbližšího kolařství abych koupil 20 záplat, tubu lepidla a tři náhradní duše za 88 R. Píchlý kolo tu budu mít asi co chvíli. Krabička sedmi záplat stačila tak akorát ty dva týdny co tu jsem. Chtěl jsem taky lepší pumpičku, protože ten krám, co mám teď musím držet při pumpování v ruce. Šlaušek vede přímo zespod, je nepříjemně krátkej a pumpička nemá nožičku, kterou bych ji mohl přišlápnout. Je to běs, je to běs. Ale lepší pumpičku prostě nemaj. Nemaj. Přišlapávací pumpičky na kolo se nevyráběj. Neměli ani žádnou lepší velkou neskladnou, jako mám v Lipsku, s tlakoměrem. Prostě se asi dál budu pachtit s tím krámem co mám teď. Aspoň do tý doby, než v Lipsku koupím něco lepšího.

Byl jsem pak u paní De Wittový v práci, kde jsme bědovali nad ukradenýma penězma, ale seznali jsme, že si za to všechno můžu sám, asi už ty peníze víckrát neuvidím. Uklidňovala mě, že ona je taky taková důvěřivá nána, která by taky věřila, že když cizí člověk vidí v mým baťohu peníze, že je tam nechá. No, tady ne, tady nenechá. Já už teď tady s těma černochama nemůžu jednat bez předsudků. Měli možnost zachovat se jako slušní lidé, měli, nezachovali se tak. Můžou si za to sami. Paní De Wittová říkala, že si můžu peníze uložit u nich doma do sejfu, když bude třeba. Možná že tak udělám. Minulý dva dny jsem zpozoroval, že místní lidi z Louisvale a Raaswateru už stejně vystopovali, kde bydlím. Není těžký vypozorovat dobu, kdy tu nikdo není. Bohužel, nejcennější věci, o který můžu přijít jsou moje vlastní: foťák, mikrofony a doklady. Čert vem ty tři nebo čtyři stovky eur, co mám maximálně na hotovosti. Jen foťák, blesk, objektiv a mikrofony je hodně přes 2000. Trápení se ztracenýma dokladama bych taky nechtěl mít.

Pan De Witt se právě vracel ze závozu z Askhamu, takže mě vzal s sebou z Upingtonu náklaďákem, ještě než paní De Wittový skončila práce. Dělal dřív u policie, tak cestou volal známýmu, co v týhle situaci dělat. Zatím to vypadá tak, že peníze už sice neuvidím, ale alespoň mužu vzít s sebou do Lipska papír s policejním oznámením, že mi ty peníze asi ukradli. Jak to tak vidím, tak i tohle lejstro mi nakonec na nic nebude a ty peníze budu muset zaplatit ze svýho.

No ale když už se to tak rozjelo, musím od Andriese zpátky už v 10 h, protože v tu dobu má k De Wittům někdo přijít to vyšetřovat. U Andriese zítra řeknu, že se mi ztratilo hodně peněz, že musím proto brzo pryč. Volal totiž Tom, říkal, že to bylo ode mne krajně neopatrný a neuvážený, vozit s sebou tolik peněz. A že jestli to nechci platit ye svýho, musím to na policii nahlásit. Ze svýho to platit nechci.

Tak. Teď jdu strhnout ty šlendrijáncky přilepený záplaty na duši předního kola, a jdu to znova zalepit pořádně. Všiml jsem si, jak když Vnuk pomocník bezcitně sundával přední kolo, jak ho dostatečně neuvolnil, prostě ho hrubým násilím vyškub a ohnul přitom pacičku pojistný podložky, která chrání právě napůl povolený přední kolo před vypadnutím nebo vyškubnutím se z vidlice. Buran jeden. Když jsme spolu opravovali kolo u Andriese, prsil se, jak to všechno zná, jak s tím vyrůstal, ale technickej jemnej cit nemá žádnej. Dneska než jsem od Andriese odjel jsem musel přední kolo taky doštelovávat, aby ve vidlici sedělo rovně, pěkně v ose, aby nedřelo o vidlici ani o brzdy.