Ráno jsem v Raaswateru potkal Andriese na rohu před domem, jak se plouží o holi z krámku, kde koupil kilo cukru. Když jsem vybaloval, připravil jsem si židli blízko něj, abych ho líp slyšel, když mi něco opakuje nebo předříkává. Ale odsunul si svoje křesílko zase do bezpečný vzdálenosti ode mně. Škoda. Na dědu se holt nesmí zhurta. Babky v Upingtonu už Toma znaj a přijali nás s otevřenou náručí, ale Andries s náma ještě nepracoval, a asi se furt ještě cítí ukřivděně. Holt jsem si musel vždycky povysednout z židle a naklonit se k němu, když jsem potřeboval odposlechnout výslovnost. Minulý dva dny jsem ho ani pořádně neslyšel, natož abych mu rozuměl. V jeho domácnosti je nepříjemně rušno. Malej capart vnouče so chvíli bulí, dcera vaří, pere, starší si hraje a pokřikuje se soudovic dětma na dvorku, a z dálky k nám doléhá dunění basáků vyťuněný rezavý káry ňákýho machra (které se žel podepsalo i na předvčerejší nahrávce).
Práce nám šla od ruky dobře, o Andriesových penězích jsme už nemluvili.
O přestávce měli Andriesovci vydatnej játrovej guláš, jakej by mu mohli babky z Upingtonu závidět. Rozhodně za víc než 15 randů. Ale coby ne, ať si daj, když na to maj. K polednímu už Andries mhouřil oči a byl ospalej, tak jsme skončili o půlhodinky dřív. Velkej vnuk pomocník se mě ptal, proč dostává jen 10 R a ne víc, jako N|uuáci. Řekl jsem, že máme stanovený peníze jen pro mluvčí n|uuštiny. Ty, co nám pomáhaj platíme podstatně míň, protože je to práce, kterou může dělat kdekdo. Těch pár slovíček, který mi za ty čtyři hodiny přeříká nebo přeloží za víc nestojej, původně bych si je byl stejně musel, najít ve slovníku. sám.
Než jsem odešel, vyzvěděl jsem od Andriese přesné znění toho pozdravu, kterým se se mnou včera rozloučil: g!’hoo ha ďa. Došlo mi, že to je vlastně to samý, co znám od babek z Upintgonu (!’huua ng ki a), jen je to v Andriesově nářečí.
Pak když jsem balil petflašku s vody do baťohu, vykoktal jsem ng |i !oo botlsi (zvedám flašku), a Andries hned pookřál a poopravil mě. Řekl tam přesnější sloveso a dodal ještě něco ve významu ... a dávám ji do baťohu. Musím to zejtra vyzvědět a zapsat.
U De Wittů jsem cvičil jejich psy. Mají jich dost, ani nevím, viděl-li jsem je už všechny. Tři z nich se každou chvíli motaj před mými dveřmi a lezou mi přes práh do kuchyně. Paní De Wittová říkala, že je tam nemám pouštět. Tak je cvičím, aby čekali před prahem a nelezli mi dovnitř když jsou otevřený dveře. Už jim to jde, jen Bobík si zkouší vydobýt privilégium ležet nataženej na prahu. Nevím, mám-li mu to trpět. Psy pojmenovávám pěkně česky. De Wittovi na ně volaj jmény, kterým nerozumím a nemůžu si je zapamatovat. Už jsem pojmenoval čtyřy psy (z šesti nebo sedmi): Bobík, Váleček, Torpédo a Cuketka (inspirován jménem oblíbeného kuchařského blogu). Říkal jsem paní De Wittový, že Cuketka a Bobík mají klíšťata velký jak fazole. Myslel jsem, že má někde to vytahovátko na klíšťata, ale ne. Říkala něco v tom smyslu, že je maj co chvíli. Ty hodně nacucaný jsme normálně vytáhli, ty málo nacucaný ne, ty říkala že rukou nejdou a bez tý speciální pinzety se to ani nemá zkoušet.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat