Možná se mýlím, ale na tohohle ptáka jsme se byli přece podívat ve zverimexu. Tatínek ho s pohotovostí sobě vlastní označil za ptáka loskutáka, s čímž se spokojil i náš vrchní ornitolog Pepa. Nevím, zda je to opravdu pták loskuták, vím však, že je tu tak častý jako u nás kos, že má poměrně velký repertoár uchu libých popěvků a že je příliš plachý na to abych jej mohl lépe vyfotit. Tohle je zatím nejzdařenější fotka. Vídám tu ještě dva další velmi zajímavé druhy, ale ty jsou ještě plašší. :-(
Zase jedna z typicky turistickejch nicneříkajících fotek. Tohle je jedna z hlavních biratnagarských tržnicových ulic. To jsou takové, kde jsou po obou stranách obchůdky a příbytky řemeslníků jeden vedle druhýho. Jezdí se tu vlevo. Tady v Biratnagaru je mnohem míň motorových vozidel než v Kathmandu. Nejsou tu kopce, lautr rovina, takže kolo je ideální dopravní prostředek. Zato v takovém Kathmandu, v údolí mezi strmými horami, by se rikšové hodně nadřeli, ikdyž jablonečák Píďa by si to tam na kole mohl klidně rozdat i s motocyklistou ;-)
V Nepálu je Němec jako uvytržení, protože tu téměř na každým rohu vidíte hákové kříže, neboli svastiky. K vidění jsou oba druhy, tenhle je zrovna ten pravej nacistickej. Málokdo tu ví, že to je v Německu přísně zakázaný symbol. Tady je to prostě znak štěstí a úrody. Zvlášť pikantní je, když vidíte svastiku hned vedle Davidovy hvězdy.
Než jsme se s klukama šli projít po městě, aby mi ukázali, jak vypadá Biratnagar, podařilo se mi (po asi 15minutovém snažení) jakžtakž zveřejnitelně vyfotit tohohle hezkýho brouka. Byl docela velkej, asi jako klapka na myši. Pepo určuj!
Tenhle plochej pavouk je ještě z hotelu 
Tadyten druhej je častej i u nás v Evropě. Málokdy ovšem je k vidění tak velkej exemplář. Zas tam nemáte nic pro srovnání. Prst jsem tam k němu strkat nechtěl. To né, že bych se ho přímo štítil, ale abych ho nevyplašil, víte? ;-)
Když už se mi nedaří fotit ptáky, fotím alespoň hmyz a jinou havěť, která neutíká, když na ní vytasím foťák. Tohle všechno nám tu v Biratnagaru leze od večera do rána po stropě a po zdech. Hlavně ve sprše a na záchodě.
... i strakatý (toho jsem měl tady v pokoji), ...
... ale ve sprše a na záchodě se v noci potulujou i takový obrovský, macatý, tělo mají dlouhý nejmíň na tři prsty, takže takovejch 5 cm (to nepřehánim. Na fotce bohužel není nic, ve srovnání s čím by vynikla velikost tohohle exempláře). Takový jsem zatím viděl jen v chemnitzký zoo. 
Jednou se jdu takhle sprchovat, obhlídnu zdi, není-li tam novej druh, kterej jsem ještě nevyfotil, všimnu si jen jednoho téměř nehybnýho švába, kterej je trochu odloučenej od skupinky ostatních. Po osprchování jsem si všimnul, že mu zjevně v tý jeho schránce bylo těsno, a že z ní právě leze. Tak jsem to hned patřičně zdokumentoval. Nečekal jsem až vyleze, a když jsem si chtěl ráno prohlídnout tu jeho starou schránku, už tam nebyla. :-( Asi ji naše kuchařka při ranním úklidu smetla.
Takhle vypadá náš záchod. V Nepálu najdete dva typy záchodů. Jednak ten náš evropský sedací nebo tenhle dřepěcí. Můžu hovořit o štěstí, že je splachovací, (tzn. je u něj kohoutek s vodou a kbelíkem). Ať už vám připadá jakkoli hrozně, musím říct, že se mi na něm v dřepu kaká pohodlnějc než na tom evropském v sedě. Konečník a pánev jsou naprosto přirozeně nastaveny do takové polohy, ve které to z vás leze o poznání snáz, ba i čistějc. I malou potřebu radno vykonávat dřepě, neb to tak moc necáká všude okolo. V Nepálu nemají bězně toaletní papír, zadek si daleko líp umejete levou rukou vodou z kohoutku. V hotelu na to byla dokonce i praktická ruční spršička s ohebnou hadicí. Je to daleko čistčí způsob než to patlat nasucho nějakým papírem.
Sprchu potřebuju denně, protože se tu člověk při těch teplotách (den: 25–30 °C, noc: 20–25 °C) opravdu potí. Vadí vám, že neteče teplá? Nejezděte do Nepálu. Ani v hotelu pro zhýčkané hosty netekla (přestože tam na ni byl druhej kohoutek). Mně to nevadí, protože se i doma beztak sprchuju studenou vodou, ale jinýho to může třeba zaskočit. Teplá voda z kohoutku bude tady v Nepálu asi takovej luxus jako u nás v vlastní bazén ve sklepě. (Ostatně při zdejších teplotách je tu ta jejich studená "jak kafe". V Kathmandu ještě alespoň byla svěže studená, ikdyž pořád teplejší než u nás.) Výška umístění menšího kohoutku je volena tak, abyste si snáze umyli intimní partie a opláchli nohy. Velmi praktické, nemáte-li sprchu s hadicí.
Takhle vypadá místnost, ve které spím. Moje postel je ta s bílou sítí, kterou jsem si přivezl z Lipska. Druhá postel patří kolegovi Narayanovi, který je teď nepřítomen, protože musel nečekaně odletět do Pokhary do nemocnice za otcem. Na jeho posteli pod jeho sítí sedávám přes den a hloubám nad kořeny pumských sloves a jejich rozličnými tvary. V místnosti jsou dva stolky. U jednoho z nich sedává den co den Sri notebooku a transkribuje záznamy z notýsků jednotlivých výzkumníků do počítačově zpracovatelné podoby. Je to fajn, protože se ho můžu ptát na spoustu věcí kolem pumštiny, což je z Lipska možno jen formou dlouhých mejlů, kde je třeba dlouho čekat na odpověď, poněvadž je tady telefonická dosažitelnost kanceláře mnohem důležitější než internet a taky tu co chvíli nejde proud. Zrovna tu začla pískat UPSka, který za 10 min dojde proud. Komáři tu opravdu jsou. Víc je jich v noci než ve dne. Jen pár hodin po tom, co jsem sem přiletěl mě už jeden kousl. Doufám, že nebyl ničím nakaženej, a že mě už nic nekousne. Jsem buď pod sítí nebo postříkanej silným kůži škodlivým repelentem.
Tak v tohmle stavení nedaleko centra Biratnagaru pronajímáme celé druhé patro. V současný chvíli tu jsme čtyři. Arjun Rai, Sri Kumar, já a kuchařka Sarika, jíž se zde říká bhajni "sestra", což je běžné přátelské oslovení ženské osoby, která je stará asi jako vaše sestra. Bhajni tu poklízí, chodí nakupovat a vaří pro Arjuna a mě. (Sri a kuchařka s námi nejí, protože jejich pracovní smlouva s projektem nezahrnuje stravu.) Jí se dvakrát děnně, dopoledne kolem desáté a večer kolem sedmé. Jíme venku na terase.
Když jsem dnes k polednímu čekal na kathmandském letišti na letadlo do Biratnagaru (mělo 3 h zpoždění), seděl jsem v čekárně a dělal si starosti o svoje zdraví. Měl jsem teplotu, a nevěděl jsem, co to je. Jestli to je začátek něčeho zlýho nebo jen obranná reakce proti obrovskému množství špinavého prachu, které jsem za těch pár dní v Kathmandu navdýchal. Přemýšlel jsem, zda odlet nezrušit a nevrátit se zpátky do hotelu, kde by mi zajistili velmi slušný lékařský ošetření, jakého by se mi jinde v Nepálu asi těžko dostalo. Po telefonickém rozhovoru s kolegou v kanceláři, jsme se shodli na tom, že nemusí být nic vážnýho, a že se můžu z Biratnagaru vrátit v případě nouze kdykoliv, protože lety mezi Biratnagarem a Kathmandu trvají slabou třičtvrtěhodinku a je jich několik denně. Po přistání v Biratnagaru mi už bylo mnohem líp, po teplotě skoro ani stopy. Na letišti mě čekal Arjun Rai (biratnagarský research assistant) a Sri Kumar (taky research assistant, pumský rodilý mluvčí). Sjednali pro mě rikšu, a zavedli ho na kolách do naší projektové kanceláře v Biratnagaru. Na fotce je Sri (ten u počítače) a Arjun. Centrální kancelářský počítač s vestavěným modemem 33,6 kbit/s, který se dělí o telefonní kabel s telefonem je stará herka, ale musí zvládá Windows XP, stříhá video, komprimuje (nerealtimově) do MPEGu, a archivuje je spolu s výsledky lingvistického výzkumu na DVD. Mým prvním a nejdůležitějsím úkolem v Biratnagaru bylo, sesíťovat tenhle počítač se servery lipské univerzity, na kterých má náš profesor zbytek projektového materiálu. Naštěstí byl časový posun mezi Německem a Nepálem na naší straně, a správce serverů byl na Lipské univerzitě zrovna přítomen, takže se nám asi po 20 mejlech roztroušených v úseku pěti hodin podařilo konečně zjistit, který věci je potřeba na univerzitním firewallu povolit, aby jsme z Biratnagaru měli přístup k ostatním datům. Nebyla to těžká práce, ale chtělo to znalosti, který nikdo z projektových lidí neměl. V Nepálu prakticky nikdo nerozumí počítačům. Jakžtakž počítačově a síťově gramotní (asi jako můj tatínek - toť zdravě, vážně myšlený odhad) jsou správci internetových kaváren v Kathmandu.
Dnešek byl opravdu dnem plným zážitků. Večer nějak přišla řeč na to, že Vijayův syn hraje na kytaru (na fotce to je ten s kytarou), tak jsme ho se Sindy po večeři poprosili, zda by nám nezahrál a nezazpíval pár nepálských písniček. Samozřejmě že jsem i já pak musel zahrát nějakou tu českou. Za chvíli si k nám přisedlo celé hotelové osazenstvo. Když jsem jim u jedný trampský, řekl, že se takovýhle písničky u nás hrajou u táboráku, hned to operativně vyřešili. (Venku na dvoře nebylo místo, protože se vedle hotelu na dvoře, kde byl dřív trávníček staví novej barák, takže byl táboráček na hotelové terase, kde vždy snídáme a večeříme.) Na fotce jsou zleva doprava: Sindy, Vijayova žena, kuchař, Vijayova dcera, Vijayův syn, [jména doplním pozdějc], Ajaya (Vijayův bratr). Majitel hotelu Vijaya na fotce není, přišel až později, kdy už byla taková tma, že se nedalo fotit (foťáček nemohl ostřit a na fotky si domýšlel podivné sněhové vločky). Všechny nepálský písničky jsem pohotově natáčel na MDčko :-), takže později budou ke stažení i OGGčka. Kuchtík uměl zpívat daleko líp než my všichni dohromady, a po dvou třech pivech předváděl na reprodukovanou nepálskou populární hudbu i perfektně improvizovaný free-style tanec. Bylo to asi něco mezi tradičním nepálským tancem, kozáčkem, latinsko-americkým merenge a něčím modernějším. Popíjeli jsme raksi a na úplný závěr (krátce před půlnocí) jsme si s Vijayou připili drahé whisky Red Label, která se na mě smála z exkluzivních výloh bezdaňových obchodů na letištích. Chutnala hodně podobně jako 18letá Glennfiddich.
Ještě jeden zážitek z turistické procházky po Kathmadu. Šli jsme se Sindy a Ajayou (bratr majitele hotelu) po městě kolem holiče. Sindy říkala, že bych se mohl nechat ostříhat, že tak levně mě v životě už nikdo neostříhá. Tu jsem si vzpomněl, že mi to rodiče doma říkali taky, a že když budou v Biratnagaru takový vedra, že bude lepší nemít tak dlouhý vlasy. Pod podmínkou, že Sindy návštěvu holiče fotograficky reportážně zdokumentuje, jsem se za 25 rupií (asi 30 centů) nechal ostříhat. Líbilo se mi to tak, že pomýšlím na to, nechat se po návratu z Biratnagaru ve stejným holičství i oholit. Ještě nikdy mě neholil holič pravou břitvou. V Německu tahleta kdysi tak rutinní službička vyjde dnes na pár desítek eur. Ovšem má chytrá kniha turistického průvodce po Nepálu varuje, poněvadž je tu riziko: nedbale vydezinfikovaná břitva, malé škrábnutí... Na druhou stranu mi holič při stříhání vlasů taky břitvou holil ty malý vlásky a nic se nestalo.
Z turistické procházky po Kathmandu mám ale jeden hezký úlovek. Nad jedním chrámem lítali tihle ptáci tak nízko a tak pomalu, že se mi povedlo jednoho z nich vyfotit. Co to je zač, Pepo? Lítají jich tu nad Kathmandu - a já myslím, že to tu můžu říct otevřeně - celé rodiny.
Koupil jsem si cappal, tedy pantofle/sandály. V Biratnagaru mě čekají třicetistupňová vedra a být celý den v těch mých botách asi nebude nic příjemnýho. Cappalky mě vyšly na necelý tři dolary, ale jak jsem předpokládal, začaly se brzo rozkládat (začal se trhat řemínek přes patu), takže jsem je hned po denním zkušebním nošení zanesl k obuvníkovi opravit. Líp je na tom moje kolegyně Sindy, která se včera vrátila z Dhankuty. Ta si tam nehcala (v přepočtu za pár šprliků) dělat u obuvníka cappal na míru, z pravý kůže, a ty se samozřejmě nerozpadaj. Taky bych si nechal dělat pantoflíčky na míru, ale to trvá pár dní, a do Biratnagaru letím už pozítří.
Když jsem byl s Umou v Pharpingu, tak jsem se radši místo bloumání po chrámech vyšplhal na nedaleký kopec (my bychom řekli horu), kde jsem se po pěsinkách shrbený prodíral hustým porostem, odkud se mi chvílema naskytl výhled do údolí nebo na protější kopce. Doufal jsem, že se mi podaří vyfotit některě z rozmanitých druhů ptaků, které jsem všude kolem slyšel, aby měl doma Pepa nad čím žasnout, ale nepodařilo se mi to. Byli buď dobře schovaní, nebo daleko, nebo proti světlu a když ne, tak uletěli. Ti co neuletěli, dosahovali na mých fotkách velikosti deseti pixelů, takže pak letěli i s fotkama.
