Na nádraží jsme jeli na kolech, tak brzo ráno ještě nejezdily tramvaje. Ve 4:15 mě tam čekala kolegyně Martina, a Soňa mý kolo pak někdy dopoledne odvezla k sobě. Po půl pátý jsem už stál s Martinou na lipském letišti frontu na odbavení.
Šacovali mě tam teda důkladně, jako bych vypadal jak ňákej terorista. (Ne, maminko, neoholím se ;-) Největší podezření budil při kontrole asi nahrávač, protože ten vypadá jako ňákej supermoderní teroristickej elektro-shocker a lapač duší. Takže mi koukali i do foťáku, objektivu, mobilu, i propisku zrentgenovali (rozebrat se ji neodvážili). Nic netuše jsem si v kapse kromě kapesníku nechal i malej pytlíček, takovej škapulíř, kterej mi dala ráno na cestu Soňa. Říkala, že až mi bude v cizině ouzko, tak že ho mám rozdělat, nebo tak nějak. No nad ním se vám detektor rozkvílel tak, že už ochranka málem tasila zbraně. Polilo mě horko. Zrentgenovali to a vrátili mi to. Moh jsem letět. Říkal jsem si, ještě že jsem si nevzal GPS, to by bylo ještě o jeden rozruch navíc. Dost na tom, že pán u pasový kontroly v Londýně na mě mhouřil střídavě levé a pravé oko a přemýšlel, zda je možný, že to na fotce v pasu jsem opravdu já. (Kdo to říkal? Tys to říkal, viď tatínku! V Africe bude určitě ještě hůř, ba, ba.)
Žirafu na startovací dráze jsem tentokrát neviděl. )-:
Za letu mě letuška zaskočila otázkou, co chci pít. Vzpomněl jsem si na tetu Evu, která si ráda dávávala tonic. I dal jsem si ho. Díky, teto.
Žádné komentáře:
Okomentovat