Stránky z deníku XLI

Andriesovi jsem dneska předal dárky, který jsem mu chtěl dát před Vánocema. Byl rád. Pracovalo se nám dobře, byl poměrně klid, přestože byl plnej barák příbuzenstva. Andries vnuky ale často napomínal a malej Collin ho strašně dožíral, ikdyž asi ne schválně. Je to takový technicky zvídavý dítě. Když on by se rád naučil ovládat notebook a nahrávač, ale tohle právě Andriese vytáčí, když se vyptává co je co a co to dělá. Asi tam někdy zůstanu přesčas ať si zkusí nahrávat a otevřít to v počítači.

Nakonec mi Andries ještě vyprávěl hezky n|uusky cosi o přípravě jídla, což jsem hned natočil zase pěkně pohotově z ruky, žádný přesedávání do rádobyklidnýho pokoje a štelování stojánku. Ruchy na pozadí tam sice jsou a vaděj, ale já nejsem nahrávací studio. Tady jsou polní podmínky.

Když jsem jel zpátky, bylo děsný horko. Tipuju to na 40 °C. Příště si s sebou vezmu teploměr. Ale to tu bude zima a nebude to tak extrémní jako teď. Je tu spousta tepla, ale nikdo ho tu neměří. U nikoho jsem teploměr neviděl.

Sotva jsem dojel, volali na mě De Wittovi ze zahrady, že maj čtyři štěňata. Vypadaj jak koťata (-: Vyfotil jsem.

Objeveno dýmkařství v Upingtonu

Když jsem byl minule s paní De Wittovou v Upingtonu, vešli jsme do obchůdku koupit rasky (jihoafrická specialita) a co nevidím. U kasy stojí zamknutej prosklenej regálek plnej fajfek petersonek. Většinou to byly Aran, ale i pár systémovek a jedna nebo dvě ze sady Sherlock Holmes. Zajímal jsem se o tuhle. Ale já jsem si ji maminko nekoupil. Abych si koupil další fajfku, to by se mi musela moc a moc líbit. Ty co teď mám ty mi bohatě stačej.

Oblečení DKW

De Wittovi říkali, že mám oblečení DKW. Je to jejich interní rodinná zkratka pro oblečení pro Dans, Kerk a Werk. čili takový, který někdo nosí k tanci, do kostela i do práce. Vidí mě tu totiž jen v zelenejch kraťasech a zeleným tričku. Nic jinýho nenosím. Na dlouhý kalhoty je tu přece jen dost velkej hic.

Dorost na ceště

Nálinka je plná štěňat. Za dva týdny by je měla vrhnout. Toho se asi těsně nedočkám.

Bissl fíkn

Paní De Wittová říkala, že se má každý den brzo ráno jíst jeden fík. Dneska jsem ho stihl i vyfotit, než jsem ho smlsnul.

Vánoce u De Wittů

Takovejhle vánoční stromek maj De Wittovi. Hezky jim svítí. Na štědrej večer nešli spát, čekali až do půlnoci, a když bylo 25.12., tak si nadělili dárky, poobjímali se, a popřáli si šťastný a veselý Vánoce. Mě paní De Wittová nadělila malou cestovní osmidílnou soupravu s nůžkama na nehty, a všelijakejma šťourátkama, kleštičkama a pilníčkama na manikúru, který jsem částečně v žívotě neviděl a ani nevím, jak je používat. Musel jsem si z popisu na obale napsat k nářadíčkům co je co, abych to vůbec věděl. (-:

Poslední dobou

Poslední dobou se toho moc neděje. Kaluž u De Wittů na příjezdový cestě je pořád, zásobována vydatnými obdenními deštíky. Žáby, který jsem onehdy natáčel z toho maj líheň, je to plný pulců. Vídám je vždy když kaluží projíždím, rostou jako z vody.

V sobotu jsem se k Andriesovi nedostal. Snaha byla, ale nedostal. Trochu jsem zaspal, vyjel jsem bez klobouku, což by mi tolik nevadilo, ale neměl jsem s sebou ani peníze pro Andriese za pátek a sobotu. Tak jsem to za prvním kopcem obrátil, vyšlapal ho zase zpátky, zase v kaluž probrodil, vzal jsem si klobouk a peníze, a znova vyjel. Vyšlapal jsem první kopec, a když ho sjíždím dolů, najel jsem na nějakej trn, ktere se zabod do kola s takovou radostí, že jsem přímo slyšel jak syší unikající vzduch. To, že mám ty trnuvrzdorný duše se nijak moc neprojevilo. Trn byl střední až menší, a přesto to propíchl. Jenže opravovat a montovat a pumpovat tlustý trnuvzdorný duše není žádnej med tou malou ruční pumpičkou, takže jsem to obrátil, zajel zase k De Wittům, a začal opravovat. Asi za třičtvrtě hodiny bylo hotovo. Ale pak jsem si uvědomil, že než k Andriesovi dojedu, bude už pozdě a zbylo by něco přes 2 h na práci, což už by se moc nevyplatilo. Proto jsem poslal vnukovi SMSku, že nepřijedu, že až za týden.

V sobotu odpoledne jsem jel s De Wittovejma do města nakoupit trochu zásob. Zjistil jsem, že jogurty se tu daj taky kupovat. Prodával se v asi litrovejch kyblíčkách a nejsou drahý. Koupil jsem si i osvěžující meloun. Venku bylo 37 °C.

V neděli se mi paní De Wittová chlubila, jak hezky jim zrajou fíky. Část fíků na stromě dozrává podstatně dřív než zbytek. Tyhle první už jsou teď právě jedlý. Ukazovala mi, jako to utrhnout, oloupat, a jíst. Když se jí první dozrálej fík v roce, má si člověk něco přát. Tak jsem si něco přál. (-: Fíky jsou moc dobrý, sladký. Já je znal jen jako sušený, který teda moc nemusím. Ale tyhle čerstvý mi chutnaj.

V pondělí jsem seděl u počítače, a kdyby mě paní De Wittová neoznámila, že mě večer zvou ke sváteční tabuli, ani bych si neuvědomil, že jsou Vánoce a že je dneska štědrej den. Tak upřímě a docela jsem na to snad ještě nikdy nezapomněl.

Stránky z deníku XL

Ráno mi paní De Wittová otevřela sejf abych si mohl vybrat peníze pro Andriese na tenhle týden. Jednu stovku jsem potřeboval rozměnit, tak jsem zastavil v Luisvale Supermark a prosil paní u kasy. Ta ale řekla že si musím něco koupit, aby jí šla kasa otevřít. Koupil jsem si lízátko za 1 R (-:

U Andriese se to dalo dneska vydržet. Dcery se v deset strašně navoněly, vyfintili a někam odešly, zbylo tam jen pár vnoučat a malej prcek. Pořád by se bylo nedalo nahrávat, ale už alespoň bylo rozumnět, co přehrávám. Zapomněl jsem si kabel k notebooku, tak jsem jel dnes jen na baterky. Collin, to zvídavý vnouče, někde splašil DVDčko Tai Chi II, tak chtěl zkusit, zda to na mým laptopu lze přehrát. Šlo to. Kupodivu nebylo DVDčko poškrábaný, takže nebyl problém.

S Andriesem jsem přepisoval Pear Story, který namlouval před rokem kolegům. Šlo to docela dobře. Andries se i velice snažil to přesně překládat. Na jednom místě mi dokonce vysvětloval, že oni pro uvázání kozy používaj sloveso =khaqa, pověsit. To mi hodně pomohlo, protože jsem se moc divil, když jsem text připravoval, proč říká, že věší kozu na strom. Andries pak trochu i filozofoval o jazycích a říkal že nestačí znát jen překlady slovíček, ale celý jejich spektrum významu v daný řeči. Kx’am ke, kx’am ke.

Odpoledne paní De Wittová zase pekla plný plechy obalovanýho kuřecího masa asi 80 lidí na nějakou žranici v kostele.

Sen

Byl jsem jeden z diplomatů, kteří měli ňáký mezinárodní jednání, měli něco koupit za strašně moc peněz, nějaký učebnice nebo co. Jenže v tom byly všelijaký podvody. Nakonec se koupilo něco, co jen tak slibně vypadalo, ale ve skutečnosti to bylo něco úplně jinýho, co prospěje úplně někomu jinýmu, totiž tomu kdo celej ten klamavej podvod zorganizoval. Pak jsme všichni seděli u dlouhýho stolu s papežem a jednali jsme o něčem. Papež pak každýmu z nás vystavil potrvrzení, asi o tom, že jednání proběhlo. Jedna mladá diplomatka měla pochybnosti, zda je potvrzení pravý. Ptala se: Jse opravdu papež? Mlčel. Jinej diplomat, už zkušenější, podotkl: Papež je přeci Johan Paul II. A vy jste se podepsal jako ... a papež to dokončil: Johannes Paul II. Velice se vám omlouvám, ta potvrzení jsou prakticky bezcenná, a já nejsem skutečný papež. A mladá diplomatka se ozvala: No tak pane to já vám to musím oplatit: Já se totiž nejmenuju Lída (jak stálo psáno v tom potvrzení), ale Lenka. Dál byl sen furt ještě z tohohle prostředí podvodů a intrik, ale bylo to už takový nesouvislý, chaotický, už si to nepamatuju.

Sny

Byl jsem synem černošskýho bojovníka. Nosil rytířský brnění. Jednoho dne se nepřítel naší rodiny rozhodl, že tátu i mě zabije. Nabil do foukačky otrávený šipky a do každýho z nás zasáhl. Oba jsme padli mrtvý do jezírka nebo močálu, kde nám postupně od těla odpadávaly údy. Brnění tam rezivělo. Já jsem ale už dvakrát předtím ochutnával jed, který byl v šipkách v menším množství, takže jsem byl proti němu trochu imunní. Uvědomil jsem si, že to nebyla rytířská smrt a že tátu pomstím. Vstal jsem z močálu zase celej zdravej, ikdyž trochu slabej. Vzal jsem do ruky dřevěnou bojovou hůl (ale vypadala přesně jako postranní lišta v našem obývákovým nábytku) a šel jsem vyhledat nepřítele. Vyzval jsem ho k boji muže proti muži. On si vzal taky dřevěnou hůl, ale ta byla delší a silnější. Bylo to trochu jak ten souboj v Cimrmanově Blaníku. Pokaždý, když na mě zaútočil, přišláp jsem mu tu jeho hůl k zemi, doběhl k němu a udeřil. Jeho hůl se postupně lámala, až žádnou neměl. Vytáhl ale ještě odněkud druhou záložní. Z ní nakonec zbyl kus dlouhej jako ruka s velkým dřevěným bodcem do strany na konci (asi jako měli meče uruk-hai ve zfilmovaným Pánu Prstenů). Podařilo se mi ho odzbrojit a přemoct, takže když pak ležel přede mnou v písku na zemi, chtěl jsem mu rozpárat břicho tím jeho bodcem na holi, ale když jsem to zkoušel, tak to nešlo, takže jsem dělal jako bych to ani byl nechtěl vyzkoušet. Okolo bylo dost svědků, kteří souboj sledovali, a budu-li chtít, přemohl bych ho znova.

Stránky z deníku XXXIX - Já chci háziki!

V noci byla zase bouřka. Muselo pršet o moc víc než minule, protože malá říčka dole u silnice se vylily z koryta, tekla po silnici, zaplavila De Wittovic kravám pastvinu a zaplavila taky dole u silnice příjezdovou cestu k De Wittovic domkům. Když jsem tu hlubokou kaluž projížděl, bylo kolo celý ponořený v blátivý vodě, vyčuhovaly jen řidítka, štangle a sedlo. Měl jsem sandále a kraťasy, tak to nebylo tak hrozný.

U Andriese se zase pracovalo strašně těžko. Plno ruchu kolem. Prostě prosinec není dobrý měsíc na práci u Andriese. Sbíhá se tam všechno jeho příbuzenstvo, děcka mají prázdniny a je tam hlučno. Andries co chvíli napomíná vnoučata, odvádí to jeho pozornost, a je z toho celej nevrlej. Dneska tam i Taloe na ně hulákala, no prostě hrůza. Dodělali přepsali jsme jakž takž ty jeho pitomý heořekující texty o Mandelovi, o tom jak byl život těžkej. Mluví tam půl minuty afrikánsky a pak prohodí pár slov n|uusky. A někdy to je něco v tom smyslu jako No jo, no, takový to tenkrát bylo.. Takže to von ani pořádně nemůže přeložit do afrikánštiny, je tam plno částic, o jejichž významu zatím nemáme ani šajna.

Já chci háziki! (-: To Martina v Olifantshoeku si zase stěžovala že s tou její babkou musí přepisovat spoustu bajek o králíčkách (háziki), pštrosech, gazelách a takový tý zdejší havěti. Že nemá žádný osobní vyprávění. Tak říkala Ich will keine Haasiki-Stories mehr. Pro mě by byl jeden takovej příběh vítanou změnou. Je fakt, že to opravdu je těžký s nima takovýhle bajky přepisovat. Oni je totiž všichni navzájem znají popředu i pozpátku, takže vynechávaj spostu věcí, který považujou za obecně známý a samozřejmý. Nám pak při přepisu chybí klíčový body a změny v jednání, takže těžko vytušíme, o čem je asi příští věta nebo nechápem, jak navazuje obsahově na tu předchozí. Martina to krásně ilustrovala na pohádce o Červené Karkulce: Je to jako kdyby ta babka vyprávěla: Karkulka šla do lesa navštívit svou babičku. Myslivec uviděl v posteli vlka a rozpáral mu břicho. V nějakým takovýmhle stavu jsou ty její bajky. Martina pak při notný dávce štěstí a doptávání z tý svý babky nakonec dostane, proč myslivec vlkovi rozpáral břicho, co dělal vlk v posteli, a všechno to dění mezitím, ale není to žádná slast to přepisovat, protože to jsou silně nekoherentní. Často to vyprávěj napřeskáčku, na prostě prase aby se v tom vyznalo.

Když jsem jel domů, bylo horko, 35 °C. Vody v kaluži ale neubylo. Už se mi ji ale nepodařilo projet. Uprostřed jsem musel seskočit z kola a doprobrodit se.

Osprchoval jsem se a šel si lehnout cesta domů byla v tom vedru namáhavá, jel jsem proti větru a spotřeboval na to čtyři bombónky (místo běžných dvou). Spal jsem docela dlouho, zase se mi něco zdálo.

Potom jsem ale už neměl chuť projít si znova ty protivný texty, tak jsem si ohřál svou rejži s rajčatovým protlakem a šel jsem si natrhat misku moruší. To jsou rajský plody. Kdybych byl básníkem, používal bych ve svých básních obraz sladká jako moruše.

Odpoledne se De Wittovi odněkud vrátili a přinesli mi s sebou večeři, pravděpodobně z KFC nebo jinýho fastfoodu. Ani jsem to všechno nesnědl, sytila mě ještě pořád rýže. Zbytek si ohřeju ráno.

Sny

Zdály se mi čtyři sny

1. Včelojed a brundibár. Viděl jsem v klícce (spíš to byla taková samostatná přihrádka pro králíky vypletená jemným šestiúhelníkovým pletivem) žlutýho ptáka. Bylo to ještě mládě, rozcuchaný peří a bříško bledě žlutý. Nevím přesně jak přesně vypadá včelojed, ale tomuhle jsem včelojed říkal. V jeho klícce totiž poletovala včela, kterou se snažil ulovit do zobáčku. Z horní strany byla ta jeho klícka vypolstrovaná včelíma plástvema a ta včela na nich přistála. Tu ji chytil. Sotva ji měl ale v zobáčku ukázalo se, že to není včela, ale brouk kterýho jsem pracovně pojmenoval brundibár, když jsem ho včera pozoroval na odkvetlý okrasný popínavý rostlině zdobící De Wittům plot. Je dlouhej asi pět cm a když zvedne krovky a letí, má vidět tlustý rubínově červený dýchající tělíčko. Dělá dost kravál, když lítá, ale ne takovej jako zdejší velký černý kobylky. Ty jsou skoro jak vrtulník. Nu a tohohle velkýho brouka tržel ten ptáček v zobáčku a když ho spolkl, říkal jsem si, že má na pár dnů vystaráno.



2. Fībha’. Stēru za ŋı u Fībdza’. Zfēťare nja. Ğuoberı zŋa za zbura fa feja, gta zı ŋı za’re tu ğrīme e ňazťıre ŋı buhfwo bu bamızo duğo’n zaŋ mafızdřīchr. Aňeğurē’n břızdē’r me uğleňı femı, Fībdza me lodza e fa frezah. Njare sefŗamī udžı, dechža du chma’n mafıťarə. Gtıž du sbuzulufere, mefwoğre za e vızdwobıre s femı. Onīfer zan uğleň femo duera’jīŋ bebīlaŋ. Beğ zŋa njrı nī’n fadžaŗi, era ňē zaŋ za blupoťiŕ e zğumdlurufe’r ňazdrı zaŋ ňažďa zohaň. Ňu. Mapiŕ du nuğlī za’ŋ.

3. Pak se mi zdálo o Soně. Sledovali jsme jejího tátu, někde na německým nádraží. Vypadal jako učitel angličtiny, ke kterýmu jsem chodil na kurzy když jsem byl v Lipsku na vojně. Balil nějakou o 17 let mladší holku, chodil s ní po nádraží a mluvil s ní. Sledovali jsme to a bavili se tím.

4. Pak ale Soňa už nevypadala jako Soňa: Měla úplně jinej obličej, jako naše matikářka na ZŠ, hnědočerný vlasy, buclatější tváře a kůře na nic byla nerovná, taková jak posypaná krupicí. Probudil jsem se. Později jsem si uvědomil, že takový tváře měla žena toho novýho řidiče včera u večeře.

Stránky z deníku XXXVIII

U Andriese se pracovalo blbě, bylo tam děsně rušno, plno lidí, plno hluku. Ale to je tím, že tu teď mají od začátku prosince děti Vánoční prázdniny, tak se zdržujou doma u Andriese, protože tak se teď furt něco děje a smrdí to tam penězma. Byly jsme z toho z Andriesem oba na nervy, ale nic jsme neříkali. Pracovali jsme jak se dalo, dlouho.

Když jsem přijel šel jsem si lehnout. Něco se mi zdálo, ale zapomněl jsem to.

Pak jsem až do večera pracoval na textech, který jsem s Andreisem zatím nepřepisoval, protože obsahují tuze mnoho afrikánštiny. Tu už jsem ale teď zdárně přepsal s Máriem v Upingtonu, takže se do nich konečně můžu pustit. Dneska jsme s Andriesem začali jeden z nich. Teď odpoledne jsem tam toho ještě mnoho upravil a připravil zbytek textu na zítřek. Už toho mám ale plný zuby, teď jdu na internet, třeba bude Soňa online.

Paní De Wittová uvařila včera volskej ocas, tak jsme ho měli dneska k večeři zase. Není to špatný jídlo, ale je na tom ocasu hodně tlustýho masa, takže pro mě žádná vyslovená pochoutka. Ale bylo to vesměs dobrý.

U večeře byla ještě návštěva. Zřejmě De Wittovic novej řidič kamionu se svou ženou. Mladej pár, řekl bych že i mladší než já (no jo, už jsem starej dědek). Jeho žena nebyla nijak hezká, což je na zdejší poměry normální. Akorát De Wittovi maj to štěstí, že by se obě jejich děti i Evropanům líbily. Když jsme byli s Lenou a Martinou na pizze v Upingtonu, bavili jsme se o tom, proč ti afričtí běloši vypadaj všichni tak divně a proč je tady tak strašně málo hezkejch holek. Za celou dobu jsem v Upingtonu viděl jen asi tři nebo čtyři hezký holky, a to si nejsem jistej, zda polovina z nich nebyly turistky. Vyslovil jsem domněnku, že sem kdysi z Holandska (nebo odkud) přišli asi jen ti nešťastníci, kteří tam nemohli výhodně provdat své dcery, jednoduše proto, že se nelíbily. Tak to odtáhlo všechno sem a tady vznikl genofond z takovejch těch holek co se nelíběj. No ale tady ty holky chce nechce na ocet nezbyly, tak se to tu udrželo.

Stránky z deníku XXXVII

Andries byl zezačátku príma. Mluvil hodně a mluvil n|uusky. Ale nestačil jsem tomu porozumět. Musím se to intenzivnějc učit. Hlavně takový ty běžný věci. Už bych si to kurňa moh pamatovat. Ale já se slovíčka tak nerad učím. Respektive se je neučím vůbec. Čím častěji je hledám ve slovníku, tím spíš si je zapamatuju.

Prošel jsem s ním ještě to málo, co jsem měl připraveno, pak jsem vyhmát nějakej text, kde se projevuje stařecká nechopnost myšlenku udržet a myšlenku opustit. Andries se má totž jako úniokový téma Nelsona Mandelu, a o něm on dokáže dlouze vyprávět. Žel zatím jen v Afrikánštině, protože mu jde o to, abych tomu hned rozumněl. No a stačilo abych před přehrátím textu oznámil, že se tam povídá o Mandelovi, tak už spustil, a zastavil jsem to až za hodinu. Ale to už byl tak nějak v tom svým nahořklým rozjímání, že pak ta práce za moc nestála.

Nějak jsme to tam doodseděli. Alespoň jsem vyzvěděl, co by se mu šiklo jako dárek k Vánocům. Košile. Když se dostanu do města ještě než bude sobota, po nějaký se mu podívám. Nejsou tu moc drahý.

Odpoledne jsem znova procházel přepisy a opravoval starý a neplatný analýzy.

Sny

Byl jsem nějakej jednatel nebo agent nebo něco takovýho. Někam jsem letěl letadlem a někde jsme přestupovali. Nebyl čas, proto jsem se musel do dalšího letadla dostat co nejrychlejc. Vlezl jsem si do takový tý klasický německý popelnice na sklo. I s mým velkým kufrem (nevím kudy jsem tam vešel, prostě to šlo). Věděl jsem, že tu popelnici co nevidět odvezou do toho letadla. Nějakej špión či co mi byl v patách a vlezl si do popelnice vedle mě. Já jsem to ale objevil, a začal jsem ho pronásledovat. Najednou jsme byli z popelnic venku, já ho honil takovou chodbou která vypadala jako podchod na nádraží. Tam byl i policajt. Byl to Šťopík. snažil se ho zastavit. Ale pak mi řekl, že policejní zásah by trval dlouho, a mě za tři minuty letí to letadlo. To už mě ale vezl zavazadlovej vozík i s popelnicí do letadla. Z popelnice jsem vylezl přímo v prostoru pro cestující. Pak jsem si říkal: ano, takhle to teda dělaj ty lidi, kteří se nedostavujou včas k nástupu do letadla a který pak musej vyvolávat letištním hlášením.

Stránky z deníku XXXVI

S Andriesem se pracovalo divně, dneska toho moc nenamluvil. Procházeli jsme ale už víceměné hotový věci, měl to být jen takovej fajnšlif. Ale nebyl. Zjistil jsem, že jsem pochopil mnohem více slovíček a konstrukcí, který jsem předtím neuměl analyzovat. Resp. uměl, ale nepomyslel na ně.

Odpoledne jsem pak celej text přehodnosoval. V Předvečer jsem poměrně dlouho seděl u internetu, povídal si se Soňou. Mluvili jsme o jejím domácím úkolu a opravovali ho.

Než jsem šel spát, jel jsem se podívat s De Wittovejma do Upingtonu na Vánoční výzdobu. Měl jsem s sebou foťák i stativ, tak jsem fotil dlouhý expozice.

Sny

Rozhodl jsem se, že sem budu psát svoje sny. Pamatuju si na svou profesorku sumerštiny, která intenzivně zkoumala sumerský sny zapsaný na hliněných tabulkách a jejich výklady. Taky si svoje sny zapisuje. Je to totiž jediný způsob, jak sny obsahově zkoumat. Je nutné je nejprve zapsat. Možná se tyhle zápisky snů budou jednou někomu hodit. Zápisky se sny budu štítkovat jako "sny", aby je bylo možný všechny rychle najít.

Dneska ráno jsem snil poměrně hodně. Pamatuju si na čtyři sny:

1. Šlo o přípravu nějaký taneční vložky na školní oslavu, kterou připravoval učitel společenskýho tance, u kterýho jsem měl asi před rokem a půl kurz. Vybral devět párů, u kterých si měl tanečník nasadit na hlavu ten můj slamák co tu mám s sebou. Měl jsem radost, a hned jsem jim devět takových slamáků rozdal.

2. Lena vyprávěla, že když měla jednou letět do jižní Afriky, seděla už v letadle, a tu jí volala kolegyně Nannette z Andriesvale, že Afrika se politicky rozdělila sever a jich (zhruba tam, kde je rovník) a je tam moc nepokojů, skoro občanská válka. Lena tak raději zůstala v Rusku, kde měla původně jen přestoupit na další let.

3. Tatínek jednou pozval k nám domů tolik hostů, že neměl kde spát, tak šel spát k tetě Soně. Vzal si tam s sebou toho svýho bílýho budíka, co se rozsvítí, když se nahoře zamáčkne. Teta Soňa se bála, že ho ze spaní na nočním stolku vedle tatínka vypne a pak ráno nebude zvonit. Přikryla proto budík svým zimníkem. Jenže to se tatínkovi vůbec nelíbilo. Neviděl by na budík, ani na světýlko, kterým budík svítí (když se zmáčkne). Teta Soňa teda řekla, že teda zavolá anonymě na město, jestli by nemohl jednu noc přespat někde v noclehárnách pro bezdomovce. Ale to taky nebylo hezký řešení, tak tatínek radši nespal vůbec.

4. Ve Francii v polovině 19. století žili dva lesníci. Tedy lesník a lesnice. Byly sousedé, ne manželé. (Lesník byl ten herec, co hrál faráře ve filmu Slunce, seno erotika.) Lesnice měla krásný dlouhý tmavohnědý vlasy. Jednou si je stříhala na krátko a dávala ustřižený vlasy do kbelíku. Šel kolem ten lesník, hrábl do kbelíku, pak prozkoumal zbytek lesničiných vlasů na hlavě a pravil: „No to je teda materiál, z toho by se daly dělat dělový koule! Když by se vlasy pořádně zašmodrchaly a slisovaly, byly by z nich dělový koule jedna radost. Alespoň takový cvičný, který toho moc neponičej, když někam dopadnou.“ Doporučil jí, aby šla s vlasama někam do hospody, kde je prý může výhodně odprodat. Až budou zavírat, má je po pracovní době nabídnout panu vrchnímu. Tak šla i se svou dcerkou, krátkovlasou hlavu si ovázala kapesníkem, a pár kroků před hospodou si na ni nasadila širokej černej klobouk, upletenej z vlny. Vešla dovnitř, sedla si ke stolu, a aby ji tam nechali sedět než někdo přijde i přestože neměla čím platit, vyndala na stůl pár bombónků. Číšník se radoval, říkal, že ji teda z hospody nevyhoděj, protože má bombónky rád.

Stránky z deníku XXXV

V noci jsem se probouzel. Byla ukrutná bouřka. Jeden blesk za druhým. U mě v pokoji to vypadalo jako na ňáký diskotéce se stroboskopem. Někdy uhodil blesk tak blízko, že mi připadalo, jako by to bylo u De Wittů na zahradě.

Ráno jsem zjistil, že mě večerní události rozhodili natolik, že jsem zapomněl dát nažrat psům. Nastěstí na to pomyslel Edru, protože když jsem vyšel ven, měli psi v miskách žrádlo.

Bodná rána pořád bolí, dokonce bych řekl že to teď bolí víc, protože to asi začíná hnisat. Asi tam zůstala špička trnu. Nezdá se být příliš hluboko, ale nedovedu ji vyndat. Rejpal jsem se v tom nůžkama na nehty tak dlouho až se to zalilo krví a pak jsem už vůbec neviděl, kde by ten trn mohl bejt. Asi to budu muset nechat vyhnisat.

Připravoval jsem si práci na pondělí, procházel starý transkripce textů, opravoval je.

Odpoledne přijel Edru zase s tou svojí. Valný mínění o ní nemám, připadá mi taková moc fintivá a nepraktická. Edru telefonoval když odemykala. Jak tam zápasila s klíčem v zámku, seběhli se k ní psi a dychtivě čmuchali a motali se jí u nohou. Snažila se je odhánět, ale nedařilo se. Celá se z toho rozčílila, asi toho na ni bylo moc, taška s nákupem v ruce, klíče nešli vydnat ze zámku, psi ji očuchávali nohy, Edru ji nevěnoval pozornost... Řekl jsem jí, že jdou klíče vyndat jen když je zamčíno.

Dál jsem pracoval, pouštěl jsem si Andriesovi texty, učil se výslovnost epiglotalizovaných samohlásek a kontroloval transkripce. V jednom textu jsem našel ještě spoustu nejasností, který chci v pondělí s Andriesem prověřit.

Úvaha o křesťanství a manželství

Vrtá mi hlavou, jak si počíná Edru (viz zde). Chápu, že chce využít příležitosti, když rodiče nejsou doma, aby si tam pozval holku, ale proč jim to tají? To jim to nemůže říct? Hele, když budete v sobotu pryč, nemohl bych tu bejt s tou a tou? Nevím. A co mě ještě víc zaráží je to, že s ní vůbec spí. To von mi říkal, jakej je křesťan, ale nevadí mu s ní spát když není jeho manželka a nevadí mu s ní spát přestože nechtěj plodit děti. Pomyslel jsem si, že rozdíl mezi křesťanem a ateistou je ten, že oba souloží ještě před manželstvím a odhodláním mít děti, akorát že to křesťan před ostatníma musí tajit. A dost možná i sám před sebou. Připadá mi to celý na hlavu postavený. Zbytečně si tím křesťani komplikujou výběr partnera a život.

Zastávám názor, že volbě partnera pro manželství musí předcházet společný milostný vztah, tak dlouhý, dokud po sexuální stránce nezevšední. Jedině pak se milostná láska proměnila v maželskou, když si každý z partnerů pro sebe může říct: Teď bych se zase mohl čerstvě zamilovat do někoho jinýho, ale protože všechno ve vztahu funguje tak, jak bych to chtěl napořád, je lepší zůstat spolu. Čili asi tak jak to píše Plzák.

Stránky z deníku XXXIV

U Andriese jsem dneska byl jen do půl jedenáctý. Víc jsem toho připravenýho neměl, a byl jsem tak unavenej, že jsem sotva dojel zpátky domů. Zpotil jsem se hodně, vypil půl litru vody, šel se osprchovat a lehnout. Spal jsem asi do dvou. Pak jsem opravil zadní kolo, který mi drhlo o brzdy a naolejoval řetěz, protože už začínal pískat.

De Wittovic známej byl u nich na návštěvě, bude se dnes ženit, tak jeli odpoledne do Upingtonu, vrátěj se až pozdě vnoci, nebo ráno, takže mi to tam zase svěřili na starosti. Paní De Wittová říkala, že si tam mám vzít z ledničky bramborovej salát a včera večer ugrilovaný maso (který grilovali už když jsem spal). Celý odpoledne jsem hodně pil, protože jsem měl dojem že zase slábnu. Poslední dny tu bylo nad 35 °C, takže jsem toho víc vypotil než vypil.

Byl jsem si zase natrhat hrst moruší. Je to slast. Možná proto se z moruší nic nedělá, protože samy chutnaj tak dobře. Na mošt jich je škoda, píct z nich koláč taky, prostě nejlíp asi když se snědí jen tak.

Cuketka si dneska vyžádala hodně pozornosti. Občas ji normální hlazení nestačí. To na ní vidím. To za mnou do kuchyně vejde tak poloplaze a dělá tulicí oči. Zvednu se ze židle, radostně ji vyženu ven, kde si hned za prahem lehne na záda, a drbací orgie můžou začít. Většinou to vidí Bobík nebo Torpédo, a přijdou taky. To se pak sobecká Cuketka zvedne a všechny je odežene, jakmile se jí nedostává hlavní pozornosti. De Wittovic jméno pro Cuketku nevím jak se píše, ale zní Dúeř. (Afrikánci říkaj neznělé [ř] tam kde píšou rs.) Vůbec těm jejich psím jménům nerozumím a nevím proč je tak pojmenovali. Musím to někdy zjistit. Vím to zatím jen u Válečka. Ten se jmenuje Pantoffel. Když byl malý štěně, nemohli ho najít, protože si vlezl do pantofle, kde pak usnul.

U De Wittů na zahradě povolil spoj zavlažovací hadice, takže se voda začala rozolejvat po trávníku. Chtěl jsem to opravit, ale nedroželo to. Nářadí, abych to pořádně utěsnit jsem nenašel. Zavolal jsem De Wittům, kde a jak mám vypnout tu pumpu. Přitom jsem z neopatrnosti šlápl na trávě na trnitou větvičku, a zabod jsem si trn nepříjemně hluboko do chodidla. Je to jen malá ranka, ale moc to bolí.

Večer jsem byl online, pokecal jsem se Soňou. Byla ráda, že má tenhle semestr už všechny referáty za sebou. Z češtiny má za úkol zapsat dialog u telefonátu s přítelem, profesorem a někým dle libosti. Hned jsem ji poslal znění Nohavicovy telefonovací básničky Haló haló. Tak si to moc chválila a odborně usoudila, jak hezky se taková jednoduchá a úsměvná básnička hodí pro výuku češtiny. Říkala, že ji vezme s sebou na hodinu češtiny. Pak šla tancovat. Basistka Sára (tedy ona je především veterinářka) zorganizovala nějakou tancovačku kam pozvala všechny známý z tanečních kroužků.

S Pepou jsem se potkal na StudiVZ, říkal, že v sobotu pojede domů a že se nerad učí Chemii.

A na závěr ještě pár drbů pro pro zvědavé mámy: Krátce před osmou přijel Edru [Ijedry] a přitáh si s sebou nějakou babu. Seděl jsem tam, kudy vešli, zrovna u internetu, takže nezbývalo než se vzájemně představit. Zřejmě to byla ta jeho holka z Kimberley, o který jeho rodiče oficialně nic neví. (Ale De Wittovi mi onehdy říkali, když musel Edru pracovně odjet na víkend do Kimberley, že si myslej, že tam někoho má a že jen nápadně často hledá záminku proč tam jet. Takže o tom stejně vědí.) Edru za mnou hned zase přišel, a poprosil mě, abych o tom, že tu dnes v noci bude (budou) spát jeho rodičům nic neříkal. (Ti si totiž myslej, že je pracovně v Kimberley.) Neboj, nic neřeknu. Pak jsem ale už šel spát, abych tam zbytečně dlouho nepřekážel. Edru se ještě výslovně ujistil, zda nebudu dnes později ještě jednou chtít na internet a jestli se opravdu uvidíme nejdřív zítra ráno. No to víš že jo (-;