Včera jsme měli velké klání. Zůčastnili se ho absolventi lukostřeleckých kurzů tohoto semestru. Organizátoři střeleckou halu vyšperkovali gumovejma divočákama, jezevcema, bobrama a zajícema, různě poschovávanýmah ve falešným trní a seně, na který jsme pak stříleli krz květináčovou zeleň, která znevýhodňovala výhled na cíl. Zpestřením byla střelba z pokleku nebo střelba z dvojpařezu. Problém byl na něm stát, natož v takovým postoji sřílet. Nechyběla ani hra na Viléma Tella (prostřelit plyšovému krtečkovi balónek velikosti jablka na hlavě). Zajímavou disciplínou bylo vyloupení sejfu pěti přesnými zázahy na určená místa běhen jedné minuty (byl to hec, nikomu se to nepodařilo, ani učitelům ne (ikdyž jen velmi těsně)).
Žofka a já jsme klání vyhráli stejným počtem bodů. O rozstřel o absolutního vítěze jsme oba nestáli, dobře si uvědomujeme že jsme to vyhráli s nezanedbatelnou dávkou štěstí. Ale i tak nás to oba moc potěšilo.
Učitel lukostřelby se mi pak úpřímě svěřil, že když mě viděl první tři hodiny střílet nikdy by si nepomyslel, že se ze mě stane docela dobrej střelec. Klíčovým zlomem v mý úspěšnosti byl zákrok druhý instruktorky, která mou začátečnickou pa-techniku a divně zkroucenej postoj zkritizovala tak moc, až mě to pořádně zdeprimovalo. Zároveň mi ale řekla, co a jak si mám cvičit abych to zlepšil. A já si to cvičil. Ovoce to přineslo hned další hodinu, hlavně to, že mě za to pochválila. A na mých střeleckých výsledcích to bylo taky znát, což mě ujistilo v tom, že to se mnou myslela opravdu dobře a že dobrou technikou zle leccos zlepšit.
"Co dál?" Ptali se instruktoři. Oni sami žádnej další kurz příští semestr nabízet nebudou, chtějí z toho lukostřeleckýho spolku vystoupit, nesnesou se s ostatníma. Až se vrátím z Afriky, asi se zapíšu na sportovní lukostřelbu v Gohlis (Lipská čtvrť). Chci se naučit střílet z moderního luku (compoundu) se zaměřovačem a spoustou technických vymožeností.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat