pátek, března 05, 2010
Stopky
Občas potřebuju stopky. Hlavně ty odpočítávací. Třeba když mám pizzu v troubě atp. Bězně si proto nastavuju budíka na mobilu, ale našel jsem teď i dobrý jednoduchý stopky rovnou k použití online: online-stopwatch.com.
Jak odstranit desktop z Alt-Tab menu
Na jednu věc jsem si u Windows 7 nemohl zvyknout: nepraktické menu Alt-Tab pro multitasking. To, že bylo s těmi efekty o chlup pomalejší mi tolik nevadilo jako to, že se mi v něm zobrazovala pracovní plocha jako položka. Plochu ve Windows nepoužívám, a když už ji chci vidět, znám pro její zobrazení zkratku Win-D. Při listování mezi otevřenými programy v Alt-Tab mi položka s pracovní plochou vysloveně vadila, protože jsem ji musel obcházet a přitom se vždy divil, co je to za divný program, protože si nevzpomínám, že bych ho byl někdy otvíral.
V komentářích k tomuto článku jsem našel způsob, jak se desktopu v přepínacím menu zbavit. Je nutné připsat něco do registrů Windows:
Spusťte si Editor registrů (Win-R) regedit
a ve stromu vyhledejte adresář Computer\HKEY_CURRENT_USER\Software\Microsoft\Windows\CurrentVersion\Explorer. V pravém rámečku Editoru registrů pak klikněte pravým tlačíkem, a vytvořte novou hodnotu DWORD. Pojmenujte ji AltTabSettings.
Pak na AltTabSettings klikněte pravým tlačítkem a nastavte hodnotu na 1.
Potvrďte, ukončete Editor registrů, a už můžete přepínat mezi programy jako jste byli zvyklí ve Windows XP.
V Alt-Tab menu se tak sice připravíte o aero-efekt i mini-náhled okna otevřeného programu, ale zmizí z něj desktop, což je oč tu běží. Vše se dá vrátit do původního stavu. Stačí celou hodnotu AltTabSettings, kterou jsme přidali zase odstranit. Nelekejte se, když pak po odstranění a zavření editoru registrů Windows 7 hned nezačnou používat zase jejich standardní Alt-Tab menu. Za pár sekund si změny všimnou a vše bude zase jako při starém.
A nakonec ještě pár tipů pro používání Alt-Tab menu: Pokud je vyvoláte omylem anebo si během vybírání programu uvědomíte, že nikam přepnout nechcete, nemusíte v něm vyhledávat program, ze kterého přepínáte. Lze je opustit stiskem Ctrl bez přepnutí do právě zvoleného programu. A ještě jeden daleko praktičtější tip, který nevidím používat téměř nikoho, je přídavné stisknutí klávesy Shift, což způsobuje listování programy v opačném pořadí. Když v menu nechtěně minete program, do kterého chcete přepnout, stačí se tam vrátit Alt-Shift-Tabem a nemusíte procházet nabídku programů celou znovu.
V komentářích k tomuto článku jsem našel způsob, jak se desktopu v přepínacím menu zbavit. Je nutné připsat něco do registrů Windows:
Spusťte si Editor registrů (Win-R) regedit
a ve stromu vyhledejte adresář Computer\HKEY_CURRENT_USER\Software\Microsoft\Windows\CurrentVersion\Explorer. V pravém rámečku Editoru registrů pak klikněte pravým tlačíkem, a vytvořte novou hodnotu DWORD. Pojmenujte ji AltTabSettings.
Pak na AltTabSettings klikněte pravým tlačítkem a nastavte hodnotu na 1.
Potvrďte, ukončete Editor registrů, a už můžete přepínat mezi programy jako jste byli zvyklí ve Windows XP.
V Alt-Tab menu se tak sice připravíte o aero-efekt i mini-náhled okna otevřeného programu, ale zmizí z něj desktop, což je oč tu běží. Vše se dá vrátit do původního stavu. Stačí celou hodnotu AltTabSettings, kterou jsme přidali zase odstranit. Nelekejte se, když pak po odstranění a zavření editoru registrů Windows 7 hned nezačnou používat zase jejich standardní Alt-Tab menu. Za pár sekund si změny všimnou a vše bude zase jako při starém.
A nakonec ještě pár tipů pro používání Alt-Tab menu: Pokud je vyvoláte omylem anebo si během vybírání programu uvědomíte, že nikam přepnout nechcete, nemusíte v něm vyhledávat program, ze kterého přepínáte. Lze je opustit stiskem Ctrl bez přepnutí do právě zvoleného programu. A ještě jeden daleko praktičtější tip, který nevidím používat téměř nikoho, je přídavné stisknutí klávesy Shift, což způsobuje listování programy v opačném pořadí. Když v menu nechtěně minete program, do kterého chcete přepnout, stačí se tam vrátit Alt-Shift-Tabem a nemusíte procházet nabídku programů celou znovu.
čtvrtek, března 04, 2010
Grafická karta nebude
Přisel mi email, že tu grafickou kartu, kterou jsem si objednal, asi v dohledné době nedostanou. Takže jsem objednávku zrušil. Počkám si, až někdy vyjde něco středně silnýho na architektuče Fermi, co ještě utáhne můj 500 W zdroj.
středa, března 03, 2010
Úvaha o velkých monitorech
Až doteď jsem pracoval na 15″ notebooku, občas na 19″ širokoúhlém desktopu, takže když jsem se rozmýšlel jaký si koupit velký monitor, neměl jsem vůbec žádnou představu o tom, jak velký takový ten „velký“ monitor ve skutečnosti je. Chtěl jsem co největší rozlišení na co největším monitoru, ale za přijatelné peníze. Rozmýšlel jsem se mezi úhlopříčkou 27″ a rozlišením 1920 × 1200 a úhlopříčkou 30″ s rozslišením 2560 × 1600. Znázornit si, o kolik je ve skutečnosti ta třicítka větší a zda-li mi to za ty peníze stojí, nebyl tak úplně triviální úkol. O svoje poznatky a zkušenosti se tu chci podělit.
Ukážeme si, že rozhodovat se na základě samotné úhlopříčky nebo samotného rozlišení monitoru je v každém z obou případů zavádějící a že pravda je někde uprostřed. Ta nalezená pravda je vyjádřitelná jedním přehlíženým parametrem v technických specifikacích monitoru — jakým, to si řekneme ke konci příspěvku.
Uvažujeme-li jen úhlopříčku monitoru, nejsnáze si uděláme představu o velkikosti odměřením. Odměříme si 27″, odměříme si 30″ a máme jakous takous představu, jak velká ta úhlopříčka vlastně je. Žel, je to představa, která je nejdále od reality, protože monitor je z pohledu uživatele především plocha a ne jen nějak dlouhá nebo krátká úhlopříčka. A plocha, jak známo, je přímo úměrná čtverci úhlopříčky.
Nezbývá, než si představu upřesnit výkresem, ale nakreslit si plochu monitoru v nějakém příjemném měřítku nám už dá víc práce. Zvlášť, když nevíme, jak dlouhé jsou vlastně jeho strany. V technických specifikacích monitorů výšku a šířku viditelné pracovní plochy bězně nenajdeme. Co tam ale najdeme je poměr stran. Z úhlopříčky a poměru stran si lze délky stran vypočítat. Stačí znát Pythagorovu větu a pár goniometrických funkcí abychom si odvodili tyto rovnice:
šířka = úhlopřícka * cos (arctan (poměr kratší strany ku delší))
výška = úhlopřícka * sin (arctan (poměr kratší strany ku delší))
Výšku a šířku viditelných ploch obou monitorů jsem nechal spočítat Google. Oba monitory měly poměr stran 8:5, takže např. pro úhlopříčku 686 mm (27″) vypadaly výpočty takto: šířka a výška. Stejným způsobem jsm spočítal i rozměry 30″ monitoru, a pak už nebyl problém si oba monitory nakreslit, třeba v měřítku 1 pixel na 1 mm:
A zde při úvaze nad úhlopříčkou monitoru můžeme snadno dojít k závěru, že rozdíl mezi oběma modely je prakticky zanedbatelný. Připadá nám, jako by ten třicetipalcový monitor byl zbytečně drahý na to o jak malý kousek je větší.
Velikost displeje je ovšem jen jednou z věcí, která v mém rozhodování hrála roli. Tou druhou, pro mě možná důležitější věcí, je rozlišení. Pro rozlišení monitorů a televizí existují praktické zkratky a proto budu pro 1920 × 1200 nadále používat zkratku WUXGA (Widescreen Ultra eXtended Graphics Array) a pro 2560 × 1600 WQXGA (Wide Quad eXtended Graphics Array). Pod těmi zkratkami budu mít příležitostně na mysli i plochu, kterou by obdélník takových rozměrů v pixelech zabíral.
Pracovní plochy monitorů s WUXGA a WQXGA jsem si nakreslil v takovém měřítku, aby WUXGA dalo stejnou plochu jako 27″ monitor na předchozím obrázku.
Jak je z obrázku patrné, rozdíl v rozlišení je dramatický. WUXGA zabírá pouhých 56 % plochy WQXGA. Z tohoto hlediska je představa monitoru s WQXGA velmi lákavá. A už nám nastává dilema. Zatímco úhlopříčka a rozměry viditelné plochy nám připadají skoro stejné, rozlišení WQXGA a WUXGA jsou jako nebe a dudy.
Když mě táta upozornil, že při tak velkém rozlišení jako je WQXGA (na prakticky stejné ploše) se všechno zobrazuje nesnesitelně droboučký, cítil jsem potřebu si to přesně znázornit. Kladl jsem si tři otázky: O kolik menší by se zobrazovala pracovní plocha sedmadvacetipalcového monitoru na tom třicetipalcovém? Kolik místa navíc tam vlastně bude? Bude drobné písmo ještě dostatečně čitelné? Abych to zjistil, vrátil jsem se k měřítku 1 px na 1 mm a nakreslil si pracovní plochu sedmadvacetipalcového monitoru s rozlišením WUXGA a na ní čtverec s délkou strany 1000 pixelů:
Přidal jsem mimo jiné i údaj který byl v technických specifikacích a který jsem si výpočtem ověřil, že 1 pixel na té sedmadvacítce má ve skutečnosti stranu dlouhou přibližně 0,3 mm.
Potom jsem ve stejném měřítku nakreslil třicetipalcovou plochu WQXGA. Následující obrázek je proto stejně velký jako náš první obrázek, kde jsme porovnávali úhlopříčky. Avšak pixely toho třicetipalcového monitoru jsou drobnější, proto se jich do těch jěho rozměrů vejde stejné množství kolik jich bylo na druhém obrázku, kde jsme porovnávali WUXGA a WQXGA. Je to víceméně druhá obrázek zmenšený na rozměry prvního.
Celá pracovní plocha sedmadvacítky se tam pohodlně vejde, ale zobrazí se nám zmenšená. Na obrázku je vyznačena žlutým obdélníkem. Její reálné rozměry by byly 22.5″ (úhlopříčka). Lze si je jednoduše spočítat právě z poměru rozměrů 1 pixelu, což je ten zmíněný přehlížený údaj v technických specifikacích. Uvažovaný sedmadvacetipalcový monitor má pixel velký 0,3 mm a třicetipalcový monitor 0,25 mm. Poměr jejich velikostí je tedy 5/6, a právě 27″ * 5/6 je 22.5″. (Lze si to spočítat i bez znalosti rozměrů jednoho pixelu: úhlopříčka * odmocnina z (poměr menšího rozlišení ku většímu), viz zde.)
Takže teď teprve názorně vidíme, že tak strašně to s tím zmenšením ani nevypadá. Ovšem jak pohodlně by se mi dlouhodobě četlo drobné písmo, opravdu nevím. Tady i ten můj poslední obrázek může navozovat falešný dojem. Sedím teď před monitory s pixely velkými 0.3 mm a o moc menší už bych je skoro nechtěl. Představím-li si plochu zmenšenou na pět šestin, mohlo by to pro mě být už na hranici pohodlné čitelnosti, zvlášť když rád sedím od monitoru trochu dál.
Nakonec jsem se tedy, ne neovlivněn tatínkovou radou, rozhodl ve prospěch 27″ monitoru. Do peněz, které jsem měl připravené pro tu třicítku se vešly dokonce dva, a i na pěkný SSD pro svižnější chod operačního systému ještě zbylo.
Proto bych tuto úvahu zakončil tak, že názorné výkresy, které jsem si tu dělal leccos napovídají, ale nakonec je kromě úhlopříčky pro představivost o velikosti displeje údaj o rozměru jednoho pixelu důležitější než rozlišení. Žel, málo lidí, včetně mě má konkrétní představu o tom, jak vypadají pixely 0.3 mm velké, o kolik menší jsou 0,25 mm nebo 0,20 mm a z jaké vzdálenosti a jakou dobu se na takové pixely vydrží bez problémů dívat. Asi budu v následujících měsících zjišťovat, jak velké jsou pixely na monitorech, před které sedám, abych si vytvořil dobrou představu o tom, na jak velké pixely se mi z jak pohodlné vzdálenosti jak kouká.
Před lety jsem se z neznalosti téhož pořádně spálil při koupi notebooku, kdy jsem volil UXGA (1600 × 1200), nedbaje toho, že je to na 15″ displeji, kde se 1 pixel musel vměstnat na pouhých 0,19 mm. Oči z toho nepříjemě bolely.
Možná není tak úplně rozhodující absolutní velikost pixelu, ale jeho úhlová velikost, která pochopitelně závisí na vzdálenosti, z jaké na monitor hledíme. Dospěl jsem k této rovnici pro výpočet úhlové velikosti jednoho pixelu (v radiánech):
úhlová velikost jednoho pixelu =
2 * arctan(délka strany jednoho pixelu / (4 * vzdálenost očí od monitoru))
Já sedím od svých sedmadvacítek necelých 90 cm daleko, tudíž se mi pixely jeví dobrých 34 vteřin velké. Někdy se rád přiblížím až na 45 cm, čím se jejich úhlová velikost přibližně zdvojnásobí.
Dost možná se člověk k monitoru vždy přiblíží na takovou vzdálenost, aby mu úhlová velkost pixelů byla příjemná. Jak dobře se mu na takovou vzdálenost ostří a jak dlouho je to pro jeho oči příjemné je asi věc druhá. Určitě někdo něco takového už zkoumal. Zajímaly by mě výsledky té studie.
Ukážeme si, že rozhodovat se na základě samotné úhlopříčky nebo samotného rozlišení monitoru je v každém z obou případů zavádějící a že pravda je někde uprostřed. Ta nalezená pravda je vyjádřitelná jedním přehlíženým parametrem v technických specifikacích monitoru — jakým, to si řekneme ke konci příspěvku.
Uvažujeme-li jen úhlopříčku monitoru, nejsnáze si uděláme představu o velkikosti odměřením. Odměříme si 27″, odměříme si 30″ a máme jakous takous představu, jak velká ta úhlopříčka vlastně je. Žel, je to představa, která je nejdále od reality, protože monitor je z pohledu uživatele především plocha a ne jen nějak dlouhá nebo krátká úhlopříčka. A plocha, jak známo, je přímo úměrná čtverci úhlopříčky.
Nezbývá, než si představu upřesnit výkresem, ale nakreslit si plochu monitoru v nějakém příjemném měřítku nám už dá víc práce. Zvlášť, když nevíme, jak dlouhé jsou vlastně jeho strany. V technických specifikacích monitorů výšku a šířku viditelné pracovní plochy bězně nenajdeme. Co tam ale najdeme je poměr stran. Z úhlopříčky a poměru stran si lze délky stran vypočítat. Stačí znát Pythagorovu větu a pár goniometrických funkcí abychom si odvodili tyto rovnice:
šířka = úhlopřícka * cos (arctan (poměr kratší strany ku delší))
výška = úhlopřícka * sin (arctan (poměr kratší strany ku delší))
Výšku a šířku viditelných ploch obou monitorů jsem nechal spočítat Google. Oba monitory měly poměr stran 8:5, takže např. pro úhlopříčku 686 mm (27″) vypadaly výpočty takto: šířka a výška. Stejným způsobem jsm spočítal i rozměry 30″ monitoru, a pak už nebyl problém si oba monitory nakreslit, třeba v měřítku 1 pixel na 1 mm:
A zde při úvaze nad úhlopříčkou monitoru můžeme snadno dojít k závěru, že rozdíl mezi oběma modely je prakticky zanedbatelný. Připadá nám, jako by ten třicetipalcový monitor byl zbytečně drahý na to o jak malý kousek je větší.
Velikost displeje je ovšem jen jednou z věcí, která v mém rozhodování hrála roli. Tou druhou, pro mě možná důležitější věcí, je rozlišení. Pro rozlišení monitorů a televizí existují praktické zkratky a proto budu pro 1920 × 1200 nadále používat zkratku WUXGA (Widescreen Ultra eXtended Graphics Array) a pro 2560 × 1600 WQXGA (Wide Quad eXtended Graphics Array). Pod těmi zkratkami budu mít příležitostně na mysli i plochu, kterou by obdélník takových rozměrů v pixelech zabíral.
Pracovní plochy monitorů s WUXGA a WQXGA jsem si nakreslil v takovém měřítku, aby WUXGA dalo stejnou plochu jako 27″ monitor na předchozím obrázku.
Jak je z obrázku patrné, rozdíl v rozlišení je dramatický. WUXGA zabírá pouhých 56 % plochy WQXGA. Z tohoto hlediska je představa monitoru s WQXGA velmi lákavá. A už nám nastává dilema. Zatímco úhlopříčka a rozměry viditelné plochy nám připadají skoro stejné, rozlišení WQXGA a WUXGA jsou jako nebe a dudy.
Když mě táta upozornil, že při tak velkém rozlišení jako je WQXGA (na prakticky stejné ploše) se všechno zobrazuje nesnesitelně droboučký, cítil jsem potřebu si to přesně znázornit. Kladl jsem si tři otázky: O kolik menší by se zobrazovala pracovní plocha sedmadvacetipalcového monitoru na tom třicetipalcovém? Kolik místa navíc tam vlastně bude? Bude drobné písmo ještě dostatečně čitelné? Abych to zjistil, vrátil jsem se k měřítku 1 px na 1 mm a nakreslil si pracovní plochu sedmadvacetipalcového monitoru s rozlišením WUXGA a na ní čtverec s délkou strany 1000 pixelů:
Přidal jsem mimo jiné i údaj který byl v technických specifikacích a který jsem si výpočtem ověřil, že 1 pixel na té sedmadvacítce má ve skutečnosti stranu dlouhou přibližně 0,3 mm.
Potom jsem ve stejném měřítku nakreslil třicetipalcovou plochu WQXGA. Následující obrázek je proto stejně velký jako náš první obrázek, kde jsme porovnávali úhlopříčky. Avšak pixely toho třicetipalcového monitoru jsou drobnější, proto se jich do těch jěho rozměrů vejde stejné množství kolik jich bylo na druhém obrázku, kde jsme porovnávali WUXGA a WQXGA. Je to víceméně druhá obrázek zmenšený na rozměry prvního.
Celá pracovní plocha sedmadvacítky se tam pohodlně vejde, ale zobrazí se nám zmenšená. Na obrázku je vyznačena žlutým obdélníkem. Její reálné rozměry by byly 22.5″ (úhlopříčka). Lze si je jednoduše spočítat právě z poměru rozměrů 1 pixelu, což je ten zmíněný přehlížený údaj v technických specifikacích. Uvažovaný sedmadvacetipalcový monitor má pixel velký 0,3 mm a třicetipalcový monitor 0,25 mm. Poměr jejich velikostí je tedy 5/6, a právě 27″ * 5/6 je 22.5″. (Lze si to spočítat i bez znalosti rozměrů jednoho pixelu: úhlopříčka * odmocnina z (poměr menšího rozlišení ku většímu), viz zde.)
Takže teď teprve názorně vidíme, že tak strašně to s tím zmenšením ani nevypadá. Ovšem jak pohodlně by se mi dlouhodobě četlo drobné písmo, opravdu nevím. Tady i ten můj poslední obrázek může navozovat falešný dojem. Sedím teď před monitory s pixely velkými 0.3 mm a o moc menší už bych je skoro nechtěl. Představím-li si plochu zmenšenou na pět šestin, mohlo by to pro mě být už na hranici pohodlné čitelnosti, zvlášť když rád sedím od monitoru trochu dál.
Nakonec jsem se tedy, ne neovlivněn tatínkovou radou, rozhodl ve prospěch 27″ monitoru. Do peněz, které jsem měl připravené pro tu třicítku se vešly dokonce dva, a i na pěkný SSD pro svižnější chod operačního systému ještě zbylo.
Proto bych tuto úvahu zakončil tak, že názorné výkresy, které jsem si tu dělal leccos napovídají, ale nakonec je kromě úhlopříčky pro představivost o velikosti displeje údaj o rozměru jednoho pixelu důležitější než rozlišení. Žel, málo lidí, včetně mě má konkrétní představu o tom, jak vypadají pixely 0.3 mm velké, o kolik menší jsou 0,25 mm nebo 0,20 mm a z jaké vzdálenosti a jakou dobu se na takové pixely vydrží bez problémů dívat. Asi budu v následujících měsících zjišťovat, jak velké jsou pixely na monitorech, před které sedám, abych si vytvořil dobrou představu o tom, na jak velké pixely se mi z jak pohodlné vzdálenosti jak kouká.
Před lety jsem se z neznalosti téhož pořádně spálil při koupi notebooku, kdy jsem volil UXGA (1600 × 1200), nedbaje toho, že je to na 15″ displeji, kde se 1 pixel musel vměstnat na pouhých 0,19 mm. Oči z toho nepříjemě bolely.
Možná není tak úplně rozhodující absolutní velikost pixelu, ale jeho úhlová velikost, která pochopitelně závisí na vzdálenosti, z jaké na monitor hledíme. Dospěl jsem k této rovnici pro výpočet úhlové velikosti jednoho pixelu (v radiánech):
úhlová velikost jednoho pixelu =
2 * arctan(délka strany jednoho pixelu / (4 * vzdálenost očí od monitoru))
Já sedím od svých sedmadvacítek necelých 90 cm daleko, tudíž se mi pixely jeví dobrých 34 vteřin velké. Někdy se rád přiblížím až na 45 cm, čím se jejich úhlová velikost přibližně zdvojnásobí.
Dost možná se člověk k monitoru vždy přiblíží na takovou vzdálenost, aby mu úhlová velkost pixelů byla příjemná. Jak dobře se mu na takovou vzdálenost ostří a jak dlouho je to pro jeho oči příjemné je asi věc druhá. Určitě někdo něco takového už zkoumal. Zajímaly by mě výsledky té studie.
úterý, března 02, 2010
Windows 7 krotit netřeba
Moc se mi líbil článek na pctuningu o tom, jak už není potřeba nové Windows 7 všelijak krotit a osekávat, vypínat eye-candy, atp.. Prostě doba pokročila, pro průměrný nový počítač nejsou Windows 7 žádnou zátěží, takže není důvod jim něco zakazovat.
Jedinou výjimkou je, že by si uživatelé SSD disků měli vypnout automatickou týdenní defragmentaci, protože ta SSDčku nic nepřinese, spíš jen zbytečně sníží jeho životnost.
Jedinou výjimkou je, že by si uživatelé SSD disků měli vypnout automatickou týdenní defragmentaci, protože ta SSDčku nic nepřinese, spíš jen zbytečně sníží jeho životnost.
pondělí, března 01, 2010
Pořídil jsem si desktopové hodiny
Na dvou monitorech není nouze o místo, tak jsem si pořídil desktopové hodiny. Lištu Windows totiž nechávám schovávat, protože ji skoro na nic nepotřebuju, takže nemůžu jen tak juknout na hodiny, který na ni jsou. Netrvalo mi dlouho vygůglit desktopový hodiny, který lahodí mému oku a jsou zadarmo, dokonce se nemusí ani instalovat, jen se spustí.
CrossGL Surface Clock doporučuji každému, kdo má na desktopu kousíček nevyužitého místa. Hodiny jsou plně vektorové, takže si je není problém nastavit přesně na velikost, jaká se vám líbí.
CrossGL Surface Clock doporučuji každému, kdo má na desktopu kousíček nevyužitého místa. Hodiny jsou plně vektorové, takže si je není problém nastavit přesně na velikost, jaká se vám líbí.
pondělí, února 22, 2010
Jak slouho se vám bootuje počítač?
Tak jsem měřil, jak dlouho se mi počítač bootuje (studený start). 73 sekund. Windows se načítaj asi 45 sekund. Není to nic světobornýho, a určitě se to bude zhoršovat. Jak slouho se vám bootuje počítač (s Windows 7?
úterý, února 16, 2010
Novej počítač: Patrik
Tak už mi přišel počítač. Dnes má svátek Gizela a to se nepěkně tluče s českým gramatickým rodem slova počítač. Proto jsem ho pojmenoval podle zítřejšího svátku: Patrik. Stejně bude pořádně v provozu až zítra. Disk můžu pojmenovat Gizela. Ten je aspoň v němčině ženskýho rodu.
Koupil jsem ho za 2500 € na computeruniverse.net. Je to obyčejná mainstreamová herka za 800 € (i5 750, 2.66 GHz, 6 GiB RAM), ale přiobjednal jsem do něj od výroby přetaktovanou EVGA 260 GTX (Superclocked) (za 190 €) a za dalších 380 € jsem přikoupil Intelovský SSD X25-M druhé generace (160 GB). Ta grafická karta bohužel zatím není k dostání, takže mi ji pošlou pozdějc.
Monitor jsem chtěl mít původně 30" s rozlišením 2560x1600, ale dal jsem na tatínkovu radu a koupil jsem si za míň peněz dvě 27" (1920x1200) od Aceru. Zkombinovaná pracovní plocha (3840x1200) je tak o 12 % větší. Pro psaní textů by sice bývala byla lepší 2560x1600, ale dvoumonitorový řešení bylo o 400 € levnější, pročež jsem si mohl dovolit koupit to SSDčko, který mě moc a moc lákalo.
Navíc jsem si dokoupil Windows 7 Ultimate (64 bitů, anglicky ofkoz). Jen tak pro srandu jsem si spočítal, kolik by mě něco podobnýho stálo s Macintoshem, o kterým jsem taky vážně uvažoval. Tak úplně stejný řešení mít nelze, ale našel jsem srovnatelný, o málo horší, ale taky bych se s ním spokojil. Stálo by mě 3800 €. Byl by to high-endovej Mac Pro (NB: hardwarově horší než současný mainstream PC).
Taky softvéreček jsem si koupil: Zoner PhotoStudio (místo Photoshopu) a na Steamu dvě hry (Dirt 2, Guild Wars - dohromady 13 GiB, stahovalo se mi to tady 2 dny).
Koupil jsem ho za 2500 € na computeruniverse.net. Je to obyčejná mainstreamová herka za 800 € (i5 750, 2.66 GHz, 6 GiB RAM), ale přiobjednal jsem do něj od výroby přetaktovanou EVGA 260 GTX (Superclocked) (za 190 €) a za dalších 380 € jsem přikoupil Intelovský SSD X25-M druhé generace (160 GB). Ta grafická karta bohužel zatím není k dostání, takže mi ji pošlou pozdějc.
Monitor jsem chtěl mít původně 30" s rozlišením 2560x1600, ale dal jsem na tatínkovu radu a koupil jsem si za míň peněz dvě 27" (1920x1200) od Aceru. Zkombinovaná pracovní plocha (3840x1200) je tak o 12 % větší. Pro psaní textů by sice bývala byla lepší 2560x1600, ale dvoumonitorový řešení bylo o 400 € levnější, pročež jsem si mohl dovolit koupit to SSDčko, který mě moc a moc lákalo.
Navíc jsem si dokoupil Windows 7 Ultimate (64 bitů, anglicky ofkoz). Jen tak pro srandu jsem si spočítal, kolik by mě něco podobnýho stálo s Macintoshem, o kterým jsem taky vážně uvažoval. Tak úplně stejný řešení mít nelze, ale našel jsem srovnatelný, o málo horší, ale taky bych se s ním spokojil. Stálo by mě 3800 €. Byl by to high-endovej Mac Pro (NB: hardwarově horší než současný mainstream PC).
Taky softvéreček jsem si koupil: Zoner PhotoStudio (místo Photoshopu) a na Steamu dvě hry (Dirt 2, Guild Wars - dohromady 13 GiB, stahovalo se mi to tady 2 dny).
neděle, února 07, 2010
sobota, ledna 23, 2010
Tivoli
Tatínek mě upozornil na jednu zajímavou hračku, která se dnes zase vyrábí. Doufám, že jsme ještě nevyhodili tu co jsme měli (od pradědečka?) v Liberci.
Jednoduchá dřevěná hračka Tivoli pochází z Krušných hor. Nyní ji znají po celém světě.
Hra Tivoli bavila už šlechtu, teď se v původní podobě znovu vrací
Společenská hra TIVOLI se vyráběla v krušnohorských hračkářských výrobnách již v první polovině minulého století.
Jednoduchá dřevěná hračka Tivoli pochází z Krušných hor. Nyní ji znají po celém světě.
Hra Tivoli bavila už šlechtu, teď se v původní podobě znovu vrací
Společenská hra TIVOLI se vyráběla v krušnohorských hračkářských výrobnách již v první polovině minulého století.
středa, ledna 13, 2010
Rozchodil jsem Kazimíra
Kazimír mi zase chodí. Už jsem zjistil, v čem byla chyba. Nějak blbnul zdroj, a přídavnej disk. Když jsem zdroj vyměnil (měl jsem k němu dva zdroje) a disk vyndal, normálně se nabootoval. Jsem rád.
pondělí, ledna 04, 2010
pondělí, prosince 28, 2009
Shortbus
Viděl jsem film Shortbus a velice se mi líbil. Je to film o film o sexu a sexuálním vyžití různých lidí. Je srandovní, smutnej i osvětovej. Sexu je ve filmu hodně, ale ne proto, aby tam nějakej byl, ale proto, protože film o něm je. Přestože jsou erotické scény explicitnější než u kdejakého porna, film na nich nestojí. Děj sleduje osudy několika lidí nebo párů a vývoj jejich vztahů. Hledají způsob, jak si nejlíp užít nebo taky jak to zkloubit se stávajícím milostným vztahem. Film se pochopitelně nezaměřuje pouze na heterosexualitu, ale předkládá ji jen jako jednu z nesčetných jiných sexualit a choutek, kterých ve filmu najdeme nezvykle velké množství.
(500) Days of Summer
Když jsem letěl z Káhiry do Mnichova, viděl jsem zajímavej film: (500) Days of Summer. Je zajímavě udělanej. Jsou v něm hezky zpracovaný narážky na klasický filmy. Počítačový triky jsou moc pěkně a decentně využitý.
středa, prosince 23, 2009
Jak ukončit wuauclt.exe
Znáte to: necháte Windows nainstalovat pár nových updatů, a co chvíli na vás vyskakuje okénko, zda chcete restartovat teď nebo později. Klikat opakovaně na později mě nebavilo, tak jsem okénko prostě nechával otevřené, jen jsem je odsunul tak, aby nepřekáželo (úplně dolů aby u dolního okraje monitoru čouhal jen kus záhlaví toho protivnýho okna).
Jenže teď na nás ignorovače tohoto superdůležitýho okna Microsoft zase vyzrál. Dneska se mi updatovaly windows, a neobjevil se klasický výběr zda chci restartovat teď nebo později. Místo toho se objevilo okénko, že buď restartuju počítač teď, nebo se mi restartuje sám za 5 minut, a čas se pořád odpočítával, a ukazatel postupu se nezadržitelně naplňoval. To mě velmi nas…štvalo.
Nakoukl jsem do procesů (Ctrl-Shift-Esc a přepnout do tabu Procesy) a usoudil, že okno, které mě takhle otravuje je proces wuauclt.exe. Asi to znamená Windows Update Automatic Update Client. Tedy jsem ukončil proces wuauclt.exe, ale to nic nevyřešilo za chvilku na mě okno vyskočilo zas a doba po kterou bylo pryč se přesto odpočítala.
Tu jsem počal hledat řešení, a našel jsem ho. Je nutné spustit (Win R, nebo Start/Spustit) net stop wuauserv. Tenhle povel ukončí službu (server) Windows update, kterej běží někde na pozadí a asi řídí objevování otravných oken a vynucuje restart počítače.
Po spuštění příkazu se na chvilenku objevilo černé okno terminálu ale pak služba skončila, otravné okno zmizelo a počítač se nerestartoval.
Zachránilo mě to od kvapného ukončování desítky programů, restartu, a následného otvírání otevřených dokumentů, hledání míst, kde jsem na nich přestal pracovat. Stálo by mě to nervy a dobrých 20 minut. Takhle jsem to hned ukončil a bez starostí jsem strávil dobrou hodinu tím, že jsem vám o tom psal. (-;
Jenže teď na nás ignorovače tohoto superdůležitýho okna Microsoft zase vyzrál. Dneska se mi updatovaly windows, a neobjevil se klasický výběr zda chci restartovat teď nebo později. Místo toho se objevilo okénko, že buď restartuju počítač teď, nebo se mi restartuje sám za 5 minut, a čas se pořád odpočítával, a ukazatel postupu se nezadržitelně naplňoval. To mě velmi nas…štvalo.
Nakoukl jsem do procesů (Ctrl-Shift-Esc a přepnout do tabu Procesy) a usoudil, že okno, které mě takhle otravuje je proces wuauclt.exe. Asi to znamená Windows Update Automatic Update Client. Tedy jsem ukončil proces wuauclt.exe, ale to nic nevyřešilo za chvilku na mě okno vyskočilo zas a doba po kterou bylo pryč se přesto odpočítala.
Tu jsem počal hledat řešení, a našel jsem ho. Je nutné spustit (Win R, nebo Start/Spustit) net stop wuauserv. Tenhle povel ukončí službu (server) Windows update, kterej běží někde na pozadí a asi řídí objevování otravných oken a vynucuje restart počítače.
Po spuštění příkazu se na chvilenku objevilo černé okno terminálu ale pak služba skončila, otravné okno zmizelo a počítač se nerestartoval.
Zachránilo mě to od kvapného ukončování desítky programů, restartu, a následného otvírání otevřených dokumentů, hledání míst, kde jsem na nich přestal pracovat. Stálo by mě to nervy a dobrých 20 minut. Takhle jsem to hned ukončil a bez starostí jsem strávil dobrou hodinu tím, že jsem vám o tom psal. (-;
pátek, listopadu 27, 2009
Jedna nehoda za druhou
Boural jsem. Už zase, a zase při couvání. Už je to asi měsíc, ale paní Grace jsem zničil plůtek před brankou domu, když jsem couval, ... jeepu se nestalo nic, ale železnej, betonem plněnej sloupek držící okrasnej řetěz před brankou se zlomil a celej položil. (Byl už hodně rezavej.)
A dnes, když jsem si couvnul, v postranním parkovacím pruhu, abych to naráz popředu vytočil, neuvědomil jsem si, jak je ten jeep dlouhej, a odchlípl jsem lak na autě za mnou. Laku jen co by se za nehet vešlo, ale odchlípl jsem — Koulí na vozejk. Bohužel se to nedalo spravit nějakým bakšišem, protože to bylo auto policejní (ikdyž vypadalo jako civilní, bylo detektivní).
Konstábl mě hned zastavil, a napřed jsem si myslel, že si dělá šoufky, ale ukázal mi průkazku, i odchlíplej lak, a vysvětlil mi, že nemám co platit, ale že musíme na policejní stanici sepsat protokol o dopravní nehodě. To naštěstí netrvalo dlouho. Vzal si můj řidičák a občanku, a řekl, ať jedu za ním. Na stanici jsme to sepsali, on si zkopíroval můj řidičák a občanku, nafotil si obě auta po nehodě, a moh jsem zase jet, ani ne za hodinku.
Bylo to ale nepříjemný zdržení. Škoda, že mi nevzali otisky prstů, rád bych věděl, jak to dělaj.
A dnes, když jsem si couvnul, v postranním parkovacím pruhu, abych to naráz popředu vytočil, neuvědomil jsem si, jak je ten jeep dlouhej, a odchlípl jsem lak na autě za mnou. Laku jen co by se za nehet vešlo, ale odchlípl jsem — Koulí na vozejk. Bohužel se to nedalo spravit nějakým bakšišem, protože to bylo auto policejní (ikdyž vypadalo jako civilní, bylo detektivní).
Konstábl mě hned zastavil, a napřed jsem si myslel, že si dělá šoufky, ale ukázal mi průkazku, i odchlíplej lak, a vysvětlil mi, že nemám co platit, ale že musíme na policejní stanici sepsat protokol o dopravní nehodě. To naštěstí netrvalo dlouho. Vzal si můj řidičák a občanku, a řekl, ať jedu za ním. Na stanici jsme to sepsali, on si zkopíroval můj řidičák a občanku, nafotil si obě auta po nehodě, a moh jsem zase jet, ani ne za hodinku.
Bylo to ale nepříjemný zdržení. Škoda, že mi nevzali otisky prstů, rád bych věděl, jak to dělaj.
Zničil jsem si pracovní laptop
Dnes jsem si rozbil pracovní notebook. Potřeboval jsem něco zkopírovat na microSD v mobilu. Můj adaptér z USB na microSD je už hodně rozbitej, celej obal je pryč, zbyla z něj jen destička s tištěnými obvody a elektronikou. Pořád ještě funguje, ale zasunout do USB už se nedá. To jsem ovšem zjistil, až když jsem to do svýho USB cpal, a to tak neopatrně, že jsem cosi zkratovoval, pročež se mi v pracovním laptopu odpálil datovej bus USB. Zástrčky USB ještě dávaj proud, ale data už nepřenášej.
To je teď docela problém, protože většinu dat, se kterýma musím pracovat mám na externím USB disku. Tak teď honem, babo raď, Andries čeká, já nemám přístup k datům. Zavolal jsem teda Martině, aby pro mě přijela, protože Dewittům se do města zrovna nechtělo. Pak jsem zavolal Andriesovi, kterej se ze svýho třetího infarktu záhadným způsobem zase dostal, že teda bohužel dnes nemůžu přijet, že musím do města opravit počítač.
Uvažoval jsem o třech možnostech:
Dojel jsem do města, a zjistil, že
Ale nevzdával jsem se. Technik v počítačový opravně zkusil kartu PCMCIA, která by mi dala další dva USB porty. Žel, nechodila. Počítač ji rozpoznal, ale nemohl si pro ní nainstalovat drivery, ani číst data z jejího USB. Asi jsem zničil v notebooku i datovej bus PCMCIA. Tak jsem teda řek, ať mi na tom mým externím disku zmenšej pártyšnu, a přikopírojou tam tu systémovou z notebooku, a řeknou tam těm mejm Windows, aby sebootovaly z druhý místo z první pártyšny, a pak ať mi ten externí 500 GB disk daj do počítače jako interní (místo toho 250 GB, kterej tam je teď). To naštěstí možný je, protože jak notebookův interní tak ten externí disk jsou SATA.
Musel jsem na tom externím ale smazat všechny filmy, který jsem tam měl, abych uvolnil místo. Nedalo se nic dělat. Nakonec jsem byl rád, že mi tatínek do Afriky koupil tak velkej externí disk, na kterej se všechno důležitý vešlo, a že problém šel vyřešit. — No, šel, zatím ještě nevím, povedlo-li se to. To zmenšení a překopírování nějakou dobu trvá, tak zatím čekám a doufám, že se to povede. Hlavně aby ten technik nic nezvoral. Na tý systémový pártišně mám data ještě důležitější než na tom externím disku.
To celý mi ale teď dělá dost čáru přes rozpočet, protože si asi budu muset koupit novej laptop už letos nebo po novým roce a ne jak jsem plánoval, až napíšu dizertačku. Takže Lukadlo, tatínku a Pepo, podívejte se mi po nějakým notebooku v rozmezí 1000–2000 €, nejlépe už s tou žhavě novou generací procesorů, teď jim nemůžu přijít na jméno. Podmínky (seřazeny od nevyšší do nejnižší priority):
A samozřejmě WiFi (libo mi norma n) a Bluetooth, ale to je snad dnes už samozřejmost. Budu tam chtít anglický Windows, to si však už můžu zařídit pozdějc sám, to většinou při koupi nenabízej.
Tak hledejte. myslím, že moje první priorita vám výběr dramaticky zůží.
To je teď docela problém, protože většinu dat, se kterýma musím pracovat mám na externím USB disku. Tak teď honem, babo raď, Andries čeká, já nemám přístup k datům. Zavolal jsem teda Martině, aby pro mě přijela, protože Dewittům se do města zrovna nechtělo. Pak jsem zavolal Andriesovi, kterej se ze svýho třetího infarktu záhadným způsobem zase dostal, že teda bohužel dnes nemůžu přijet, že musím do města opravit počítač.
Uvažoval jsem o třech možnostech:
- koupit adaptér z USB na FW, abych disk USB připojil na FW, kterej so doufám nepokazil
- koupit external harddrive enclosure na FW, kam bych moh přendat svůj externí disk
- koupit novej externí disk na FW a na martině laptopu si na něj zkopírovat data
Dojel jsem do města, a zjistil, že
- takovej adaptér z FW na USB zde nikdo neprodává ani nedodává
- jen v jediným obchodě měli harddrive enclosure na FW, ale ta vyžadovala 3.5" IDE disk, nikoliv můj 2.5" SATA, a navíc se enclosure připojujovala do počítače velkým konektorem FW, kterej to i napájí, a ne tim malinkým FW, jako jsem potřeboval.
- externí disky na FW nikdo neprodává, protože jsou dražší a nikdo by je nekupoval.
Ale nevzdával jsem se. Technik v počítačový opravně zkusil kartu PCMCIA, která by mi dala další dva USB porty. Žel, nechodila. Počítač ji rozpoznal, ale nemohl si pro ní nainstalovat drivery, ani číst data z jejího USB. Asi jsem zničil v notebooku i datovej bus PCMCIA. Tak jsem teda řek, ať mi na tom mým externím disku zmenšej pártyšnu, a přikopírojou tam tu systémovou z notebooku, a řeknou tam těm mejm Windows, aby sebootovaly z druhý místo z první pártyšny, a pak ať mi ten externí 500 GB disk daj do počítače jako interní (místo toho 250 GB, kterej tam je teď). To naštěstí možný je, protože jak notebookův interní tak ten externí disk jsou SATA.
Musel jsem na tom externím ale smazat všechny filmy, který jsem tam měl, abych uvolnil místo. Nedalo se nic dělat. Nakonec jsem byl rád, že mi tatínek do Afriky koupil tak velkej externí disk, na kterej se všechno důležitý vešlo, a že problém šel vyřešit. — No, šel, zatím ještě nevím, povedlo-li se to. To zmenšení a překopírování nějakou dobu trvá, tak zatím čekám a doufám, že se to povede. Hlavně aby ten technik nic nezvoral. Na tý systémový pártišně mám data ještě důležitější než na tom externím disku.
To celý mi ale teď dělá dost čáru přes rozpočet, protože si asi budu muset koupit novej laptop už letos nebo po novým roce a ne jak jsem plánoval, až napíšu dizertačku. Takže Lukadlo, tatínku a Pepo, podívejte se mi po nějakým notebooku v rozmezí 1000–2000 €, nejlépe už s tou žhavě novou generací procesorů, teď jim nemůžu přijít na jméno. Podmínky (seřazeny od nevyšší do nejnižší priority):
- Klapky Insert, Delete, Home, End, PgUp, PgDn rozmístěny v klasické šestici, jako na desktopový klávesnici.
- Levej Ctrl v levým rohu dole. Nechci tam mít to Fň, to ať je třeba vlevo vedle toho Ctrlu.
- Numerická klávesnice.
- Rozlišení displeje nejméně 1920x1080 pixelů (full HD)
- Dva velký fyzický disky, nejméně 5400/min, co nejvíc a co nejrychlejší RAM, co nejrychlejší procesor, čtečka SD karet, DVI out.
A samozřejmě WiFi (libo mi norma n) a Bluetooth, ale to je snad dnes už samozřejmost. Budu tam chtít anglický Windows, to si však už můžu zařídit pozdějc sám, to většinou při koupi nenabízej.
Tak hledejte. myslím, že moje první priorita vám výběr dramaticky zůží.
pátek, října 23, 2009
Rozumíte svým modlitbám?
Ředitelka SASI (South African San Institue) nás zase žádala o překlad nějakejch modliteb a sestavení slovníku. Odmítli jsme. Dvě modlitby jsme z babek vymámili minulej rok, a bylo to práce až až, a nikdo se nǀuusky nemodlí.
Ač se nemodlím, vytanulo mi kvůli tomu včera večer na mysli slovo zdrávas ze Zdrávas Marie. Uvědomil jsem si teprve teď, že je to vlastně zkrácené zdráva jsi Marie tedy v dnešní češtině: zdravá jsi, Marie, protože krátká přídavná jména už vyšla z módy.
Ruku na srdce, milí biblezpytci, kolik z vás vědělo, že Zdrávas Marie na nebesích je plnohodnotná česká věta s podmětem a přísudkem a nejen oslovení typu Nazdar Marie na nebesích (jak jsem jsi to až doposud vykládal).
Ač se nemodlím, vytanulo mi kvůli tomu včera večer na mysli slovo zdrávas ze Zdrávas Marie. Uvědomil jsem si teprve teď, že je to vlastně zkrácené zdráva jsi Marie tedy v dnešní češtině: zdravá jsi, Marie, protože krátká přídavná jména už vyšla z módy.
Ruku na srdce, milí biblezpytci, kolik z vás vědělo, že Zdrávas Marie na nebesích je plnohodnotná česká věta s podmětem a přísudkem a nejen oslovení typu Nazdar Marie na nebesích (jak jsem jsi to až doposud vykládal).
středa, září 23, 2009
Potřetí do Afriky
Dnes odlétám potřetí do Afriky. Balím teď na poslední chvíli. Mám na to ale škycle, takže jen dávám do kufru a odškrtávám. Letím s Egyptairem přes Káhiru. To jsem zvědavej.
středa, září 16, 2009
PC AT 386 DX, 40 MHz, 4 MB RAM
Tam kde bydlím, jsme nemohli najít klíč od sklepa, někdo ho někam zašantročil, protože nikdo z nás do našeho sklepa jak živ nemusel. Teď jsme se ale rozhodli koupit si na sklep novej visací zámek a říct domovníkovi, aby starej zámek přeštípl.
Spolubydlící mi říkal, že ve sklepě, který léta nikdo nepoužíval, máme spoustu harampádí, který buď vyklidíme, nebo tam necháme těm, co tu budou bydlet po nás.
Byl jsem se tam podívat, a co to nevidí, oko mé modravé: Starej počítač PC Big Tower. Vypadal hodně staře. Dvě disketovky, 3,5" a 5,25", myš na COM portu, klávesnice s pětikolíkovým DIN konektorem, bez soudblasteru, ale nějakou síťovku na koaxiál měl. Knoflík TURBO a dvouciferný digitální displej na bedně mi napovídali, že to bude hodně starý. Nejvejš první Pentium spíš ale 486 DX, hádal jsem. Třiosumšestky přece už dávno nikde nejsou. Byl tam k tomu 14" noname monitor (ale s chlubivým nápisem „low radiation“!!!, myš, klávasnice, i nějaká tiskárna na LPT. Všechno zaprášený letitým prachem, opředený pavučinama.
Kruci, kraksna stará, zdalipak ještě chodí? Vytáhl jsem to vše kromě tý tiskárny k sobě do pokoje do čtvrtýho patra, omyl léty zažloutlý plast, rozšrouboval, vysál prach vevnitř. A co bylo v něm? Procesor AMD 386 DX! Nevěřil jsem svým očím. Jeden harddisk na 40ti-drátovým IDE s kapacitou 130,7 MB. Trident VGA karta, která má neuvěřitelných 512 KB. Na motherboardu čtyři SIMMy plně osazený paměťovejma modulama.
Když jsem to zapojil, a zapnul, koukám, jak se na displeji rozsvítilo 40 a jak se ťukavě kontrolujou necelé 4 MB RAM. Skočil jsem do BIOSu, a koukám, že se nám systémový ukazatel času poněkud přetočil na rok 1902 - tak jsem nastavil přesný čas, a rok 2009 (kupodivu to šlo). Pak jsem tu herku nechal bootovat.
Pochlubil se mi 64 KB cache paměti. Naběhl německej MS-DOS 5.0, smartdrive, německá klávesnice pod DOS, ovladač na myš, a už disk ze sebe zoufale kopal Windows 3.11. Paráda. Odklikl jsem dvě chybová hlášení, něco že se nemoh přihlásit do sítě, a pak už se na mě Windows smály. Je v nich nainstalovanej Microsoft Word 6.0 (v adresáři C:\WINWORD). Na disku pár zapomenutých dokumentů, jedna žádost o zaměstnání, jinak nějaký opsaný článečky o imperializmu a něco odborně chemickýho o barvivech.
DOS i Windows byly na tom disku nainstalovány 08.06.1995, nejnovější soubor na disku byl z léta 1996. Třináct let ten počítač nikdo nezapnul. Windows for Workgroups teď mají poněkud problém se současným systémovým časem. Na nově vytvořeným souboru mi hlásí datum „17.01.19:9“.
Jsem uchvácen. Jel jsem si koupit 3.5" diskety, disketovku na USB, kterou připojím k notebooku, abych mohl přenášet data, a zaběhl do Retro-Games obchodu koupit další dva IDE disky (kupodivu měli i jeden přesně takovej, kterej byl v počítači. Ten jsem vzal, stál 2 €) a ještě jsem přikoupil mechaniku CD-ROM na IDE (5 €), abych mohl třeba i něco vypálit na CD a přenášet po cdčkách, podaří-li se mi tam tu CD-ROMku rozchodit. Hrůza. Jedno CDčko má 5x víc než tam celej ten harddisk.
Tak teď si tam na ten novej disk zkusím nainstalovat Small Linux. (Speciální distro pro starý herky s pod 5 MB RAM.)
Spolubydlící mi říkal, že ve sklepě, který léta nikdo nepoužíval, máme spoustu harampádí, který buď vyklidíme, nebo tam necháme těm, co tu budou bydlet po nás.
Byl jsem se tam podívat, a co to nevidí, oko mé modravé: Starej počítač PC Big Tower. Vypadal hodně staře. Dvě disketovky, 3,5" a 5,25", myš na COM portu, klávesnice s pětikolíkovým DIN konektorem, bez soudblasteru, ale nějakou síťovku na koaxiál měl. Knoflík TURBO a dvouciferný digitální displej na bedně mi napovídali, že to bude hodně starý. Nejvejš první Pentium spíš ale 486 DX, hádal jsem. Třiosumšestky přece už dávno nikde nejsou. Byl tam k tomu 14" noname monitor (ale s chlubivým nápisem „low radiation“!!!, myš, klávasnice, i nějaká tiskárna na LPT. Všechno zaprášený letitým prachem, opředený pavučinama.
Kruci, kraksna stará, zdalipak ještě chodí? Vytáhl jsem to vše kromě tý tiskárny k sobě do pokoje do čtvrtýho patra, omyl léty zažloutlý plast, rozšrouboval, vysál prach vevnitř. A co bylo v něm? Procesor AMD 386 DX! Nevěřil jsem svým očím. Jeden harddisk na 40ti-drátovým IDE s kapacitou 130,7 MB. Trident VGA karta, která má neuvěřitelných 512 KB. Na motherboardu čtyři SIMMy plně osazený paměťovejma modulama.
Když jsem to zapojil, a zapnul, koukám, jak se na displeji rozsvítilo 40 a jak se ťukavě kontrolujou necelé 4 MB RAM. Skočil jsem do BIOSu, a koukám, že se nám systémový ukazatel času poněkud přetočil na rok 1902 - tak jsem nastavil přesný čas, a rok 2009 (kupodivu to šlo). Pak jsem tu herku nechal bootovat.
Pochlubil se mi 64 KB cache paměti. Naběhl německej MS-DOS 5.0, smartdrive, německá klávesnice pod DOS, ovladač na myš, a už disk ze sebe zoufale kopal Windows 3.11. Paráda. Odklikl jsem dvě chybová hlášení, něco že se nemoh přihlásit do sítě, a pak už se na mě Windows smály. Je v nich nainstalovanej Microsoft Word 6.0 (v adresáři C:\WINWORD). Na disku pár zapomenutých dokumentů, jedna žádost o zaměstnání, jinak nějaký opsaný článečky o imperializmu a něco odborně chemickýho o barvivech.
DOS i Windows byly na tom disku nainstalovány 08.06.1995, nejnovější soubor na disku byl z léta 1996. Třináct let ten počítač nikdo nezapnul. Windows for Workgroups teď mají poněkud problém se současným systémovým časem. Na nově vytvořeným souboru mi hlásí datum „17.01.19:9“.
Jsem uchvácen. Jel jsem si koupit 3.5" diskety, disketovku na USB, kterou připojím k notebooku, abych mohl přenášet data, a zaběhl do Retro-Games obchodu koupit další dva IDE disky (kupodivu měli i jeden přesně takovej, kterej byl v počítači. Ten jsem vzal, stál 2 €) a ještě jsem přikoupil mechaniku CD-ROM na IDE (5 €), abych mohl třeba i něco vypálit na CD a přenášet po cdčkách, podaří-li se mi tam tu CD-ROMku rozchodit. Hrůza. Jedno CDčko má 5x víc než tam celej ten harddisk.
Tak teď si tam na ten novej disk zkusím nainstalovat Small Linux. (Speciální distro pro starý herky s pod 5 MB RAM.)
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)