Kolegyně Sindy, která svou praxi v Nepálu trávila především v Dhankutě tam zažila i útok maoistů. Vyprávěla mi, jak to probíhalo: To se mezi lidma napřed šuškalo, že budou útočit, pak to maoisti, pár dní před útokem oficiálně ohlásili, že chtěj na Dhankutu zaútočit, a pak zaútočili. Policie a armáda se při útoku rozprchla na všechny strany, maoisti jich pár postříleli, vyhodili pár důležitejch veřejných a správních budov do vzduchu, důležitý úřady vypálili, střelbou po ulicích a domech postrašili civilisty, a pak se zase stáhli do hor. Dům, kde máme kancelář schytal jen jednu zbloudilou kulku. Ale všude kolem bylo slyšet samopaly, kulomety, bomby. No chudák Sindy a Netra (taky lingvista, spolupracovník), kteří tam v kanceláři v tu dobu byli, se schovali v přízemí pod postel a přečkali útok bez úhony. Nejdramatičtější okamžik nastal, když jeden z maoistů zaklepal na dveře. To oni dělaj, když třeba potřebujou vodu, jídlo nebo tak. Bylo na majiteli domu, který byl taky přítomen, zda mu otevře nebo ne. Ovšem když mu otevřete, vystavujete se nebezpečí, že armáda postřílí všechno osazenstvo domu za to, že pomáhaj maoistům, a když neotevřete, může se stát, že se maoisti naserou, a udělaj to samý, jako varování pro ty, co nechtěj pomáhat maoistům. Dělali tedy jako že nikdo doma, a maoista odešel.
Já jsem tady nic takovýho nezažil, ikdyž by to určitě bylo pořádný vzrůšo. Když jsme se Sindy v Kathmanu v hotelu slyšeli někde na druhým konci města vybouchnout bombu, byla z toho celá rozrušená a rozpovídala se o svých zážitcích z Dhankuty. Za mýho pobytu v Biratnagaru jsem slyšel další dva výbychy bomb. To bylo i pro Sriho a Arjuna docela nezvyklý, protože Biratnagar maoisti nemají v merku, a města jsou dobře střežený - narozdíl od vesnic nebo menších městeček jako je Dhankuta.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat