Byli jsme si zastřílet

V neděli odpoledne si De Wittovic jeli zastřílet. Upozornili mě, že až uslyším rány, že to budou oni támhle na tom pozemku. Řek jsem, že to chci vyfotit, tak mě vzali s sebou a i jsem si zastřílel. Pozemek byl takovej kus pouště, skoro jak rumiště s valy písku a zeminy. Široko daleko nic. Tam jsme postavili dvě papundeklový krabice před jeden takovej val, a do nich se střílelo. Maj dvě stejný moderní pistole ráže 9 mm, zásobník má myslím 12 střel. Ukazovali mi i střelecký licence.

Pistolí se přetěžko míří. Asi jako z luku bez mířidel. Chce to hodně cviku. Do krabice jsem ještě jakžtakž ztrefoval, ale do bonusový plechovky na ní už ne.

Zázvorky hitem roku

De Wittovic ještě pořád básněj o zázvorkách. Příští rok jim je uděláme zase, jo tati? Paní De Wittová moc chce recept. Říkal jsem, že není vůbec jistý, jestli ho vydáš. Na oplátku ale chci přivýst recept na osvěžující letní pečivo, sladký, ale osvěžující. Jí se chlazený. Je moc dobrý.

Půjčil jsem foťák Colinovi

To je ten Andriesův technicky zvídavej (?pra-)vnuk. Zde je na fotce s dvěma kamarádama (vlevo).



Nasadil jsem mu tam velkej blesk, přepnul na automatiku a ukázal mu jak funguje spoušť a zoom a jak si může na fotky dívat na displeji.

Nechal jsem ho fotit tam na dvorku a u sousedů.

V pondělí to zhodnotíme:




Dáme lekci o výřezu


Ano, o výřezu. Tady nevím, co tohle gesto znamená. Pepo prozkoumej to.


Pochválím volbu formátu na šířku. I nevadí, že je to našikmo, protože postavy jsou rovně. Je to skoro jak of nějakýho fotoreportéra.


Tohle je docela povedenej portrét Andriese. Pochválím mu rozostřený popředí a pozadí. Že poklekl na úroveň (zde vlastně mírně pod úroveň) foceného udělal dobře. Taky to, že se Andries nedívá do objektivu tomu přidává.


I tohle ujde. Může si dát tátu a brášku do rodinnýho alba.


Zopakujeme tématiku výřezu a probereme ho v závislosti na směru pohledu.


Jeden z nepovedenejch výcvaků.


Nejmladší z Andriesovců. Poměrně pěkná fotka, jen trochu víc nožiček na úkor pozadí nad hlavou.


Fotit z televize není žádnej špás. Ale jak jsem vyrozuměl, tak tohle je asi ňákej zpěváckej idol mladejch kluků. Nejradši by si ho vytisk v plakátový velikosti.


Tak tady nevím. Dát větší výřez, tak to asi ztratí na pozoruhodnosti.


Tady je výřez už o poznání lepší.


A zakončíme lekcí o ksichtech. (Připomíná toho kašpárka z Gobliiins, že jo?)

Vynechal jsem fotky "umělecky" našikmo, fotky bez motivu a obyčejný nicneříkající výcvaky.

Proč je kohoutek šestihranej?

Zaobíral jsem se myšlenkou, proč je kohoutek zrovna šestihranej. Proč není třeba troj- čtyř- pěti- nebo sedmihranej.

Nemám na to uspokojující odpověď. Je to snad proto, že pěti a sedmiúhelník jde hůř spočítat, nakreslit a vyrobit? Proč tedy ne čtyřhranej kohoutek? A trojúhelník a čtverec že by hůř padly do dlaně? I se stejně zaoblenými rohy? Nebo to souvisí se strojírenstvím a šestihranými šrouby? To by pak Američani měli mít i čtyhraný kohoutky.

Fakt nevím. Čekám na vaše názory, myšlenky a fotky nešestihranejch kohoutků.
Jedinej nešestihranej kohoutek, je ten "dvouhrannej", lze-li tak nazvat takovej ten s prostrčenou osičkou.

Včely v De Wittovic garáži

Jsou tu každej rok. Akorát je De Wittovi nemaj moc rádi. Jednou odjeli na dovolenou a poprosili souseda aby chodil zaopatřovat jejich psy. Pouštět je z klece, dávat jim nažrat atp. Nenechavej soused ovšem rozzuřil včely a musel před nima utýct. Ovšem hned vedle garáží jsou klece pro psy a psi byli v nich. Pět z šesti psů tak včely ubodaly.

Hloupej je soused. Včely jsou mírumilovný. Opatrně jsem se příblížil asi na metr a nijak jim to nevadilo. Rád je chodím pozorovat. Myslím, že by mě včelařství bavilo. Jako koníček.

Jedl jsem Afval

Jedním z tradičních jídel Búrů je Afval. Jsou na to tady hrdí asi jako Rusové na soljanku. Německy to znamená Abfall 'odpadky'. Jsou to vlastně rozvařený zbytky ovce, co zbyde po zabíjačce: Hlava, žaludek a nohy. Vše pečlivě očištěno a odchlupeno, nahrubo rozsekáno, naházeno do vody, přikořeněno (třeba kari) a tři hodiny vařeno v papiňáku. Hlava se vším všudy, mozkem, očima, lebkou, čelistma, zubama. Z noh se myslím odseknou akorát kopýtka.

Jí se to s rýží nebo bílým toastovým chlebem (jinej chleba tu nemaj). My to jedli s chlebem. Očička jsme vyndali. Ty paní De Wittová nemusela. Já jich taky ani moc nelituju.

Snědl jsem asi čtvrtku mozečku, kus žaludku a něco z toho zbytku. Mozeček mi chutí trochu připomínal játra, byl akorát měkej a takovej rozplývavej. Žaludek, zvláště pak jeho vnitřní stěna vypadala pozoruhodně. Chutnal z toho všecho asi nejlíp. Zbytek nevím co byl, bylo to takový tlustý měkký mazlavý masoidní tučný hlenovitý cosi. Jedl jsem k tomu víc chleba. Jednou jsem porci na lžíci pořádně neprozkoumal, neprohrábl, a cejtím, že koušu do něčoho míň poddajnýho, ale rozkousatelnýho, skoro chrupkavýho. Nějaká chrupavka? Ne, ta je není na jazyku tak suchá. Svou konzistencí to připomínalo čokoládu s jemňounkejma vzduchovejma bublinkama. Akorát to chutnalo jako ten vývar, ve kterým se to všechno vařilo. Co by to mohlo být? Hledám na talíři, podobně tvarovaný předměty. Zkusím jeden takovej rozdrtit vidličkou. Ano! Byl to zub. Nevěděl jsem, že ovce má tak velký stoličky. Rozvařily se natolik, že šly rozkousat.

Tak není to tak úplně špatný jídlo, má to svůj rajc, ale myslím, že se bez toho obejdu. Škoda, že paní De Wittová neohlásila, že to bude dělat. Zavolala mě k večeři a já byl překvapenej. Neměl jsem s sebou ani foťák. Přál bych vám to vidět. Možná příští rok ji poprosím, aby to znova udělala, pak to vyfotím.

Fotky z práce v Upingtonu

Naše dvě babky a dvě z tamních posluhovaček (ty dvě v hnědým). Vpravo je bábi Ainki, moc milá, znalá tradičního léčitelstí, květeny a zvířeny, ale koktá. Vlevo Geelmeid.

Trocha hmyzu

Zdejší druhy škvorů mají hezky velký kleště.

Nejoblíbenější jídlo: spookasem

Kupuju si tady zdejší obdobu cukrový vaty. Jmenuje se spookasem. Je jedovatě barevná, jako ta naše, hustší a nelepí se tak moc na prsty. a to hlavní: Stojí v přepočtu jen 50 centů. Prodává se v nafouknutých pytlíkách. Nejlepší je, že je k dostání prakticky kdykoliv. U nás aby jeden čekal až zas bude jarmark.

Programování umělý inteligence

Dnes jsem musel oslavit významný krok v programování umělý inteligence v Naší hře. Napsal jsem stěžejní funkci která pomůže počítači odhadovat, jaký karty mají jeho soupeřové. (Nechci, aby se jim přímo podíval do karet. To by bylo podvádění.) Funkce je to rekurzívní. Dvanáct jednoduchejch řádků programu, ale je za tím 1,5 dne přemejšlení. Najít algoritmus, který by ty možný kombinace systematicky prošel a žádnou nevynechal, nebylo tak těžký protože byl rekurzivní, ale sepsat ho jako funkci mi dalo zabrat.

To, co jsem naprogramoval, řekne počítači všechny možný kombinace karet v rukou soupeřů. V Naší hře je před vynesením první karty 184 756 možností kombinací karet v rukou soupeřů. (Každý z hráčů totiž vidí svých 10 karet, a ví, které 2 karty byly odhozeny. Jeden soupeř má 10 z 20 zbylých karet a druhý soupeř má pak už jen to, co zbyde.) Z tohoto (z počítačovýho hlediska přehledně malýho) množství kombinací se v průběhu hry musí postupně vyškrtávat ty, který nezapadaj do průběhu sehrávky. Například není třeba zabývat se nadále možnostmi s žaludskými kartami v rukou soupeře, který nemohl ctít žaludskou barvu.

Zhruba polovinu času jsem musel věnovat stochastickým výpočtům. Karetní hry skýtají mnoho krásnejch matematickejch úkolů. Například jsem spočítal, že v Naší hře, tak jako v mariáši nebo skatu je 2 753 294 408 504 640 (2,75 biliard) možných rozdání (samozřejmě bez ohledu na pořadí karet). Nebo že sehrávek bez pravidel (kdy každý hraje libovolnout kartu) je přesně 2 375 880 867 360 000 (2,4 biliardy). Zatím nevím jak spočítat, kolik je možných sehrávek pokud se ctí barva. Je to totiž závislý na rozdání. Asi je třeba projít všechny možnosti a najít horní a dolní hranici. Ještě těžší by bylo to spočítat, kdyby se musela ctít barva a přebíjet (tak jako v Mariáši, v Naší hře se přebíjet nemusí.)

Úspěsný naprogramování jsem oslavoval tak, že jsem celou noc (8 hodin) nechal hrát počítač Naší hru. Zahrál 6,5 miliónů sehrávek (225 sehrávek za sekundu). Počítačový hráči zatím nepřemejšlej. Uměj jenom ctít barvu. Možnou kartu vybíraj náhodně. Jeden hráč tak v jedný hře uhraje průměrně 8 bodů. Z výpisu podrobných histogramů jsem zjistil, že systém bodování, který je v Naší hře zvýhodňuje štychy za 4 body. Vynásobím-li četnost štychů jejich bodovou hodnotou, jsou na tom nejlíp štychy za 4 body, hůř pak štychy za 3 nebo 5, pak za 2 nebo 6 bodů, a nejvíc podceněný jsou štychy za 1 nebo 7 bodů. Štychy za 1 bod se uhrajou často, ale jeden bod za ně je málo (rozhodně nejsou 4x častější než štychy za 4 body, aby se jim svou efektivitou vyrovnaly). Štychy za 7 bodů se podaří uhrát málokdy, a 7 bodů za ně je taky málo (jejich efektivita (četnost × hodnota) je zrovna tak malá jako u štychů za 1 bod).

Systém bodování zatím měnit nehodlám. Jsou to statistický výsledky náhodný hry a v reálu to je tak, že se nehraje náhodně. Počkám až jak se výsledky změní budou-li hrát inteligentnější přemejšlecí algoritmy.

Naše Hra 2.0 (beta)

V neděli jsem přepsal všechno, co jsem v pythonu až doposud k Naší hře naprogramoval. Opravdu chci zkusit naprogramovat umělou inteligenci. Abych mohl porovnávat různý přemýšlecí algoritmy, musel jsem Naší hru přeprogramovat tak, aby zgruntu počítala s automatickým hraním. Zachytávání statistickejch dat jsem taky vyřešil přehlednějc (ikdyž ne programátorsky efektivnějc). Během jedný hry mi patnáct histogramů zaznamenává nejrůznější data o rozhodování hráců a průběhu sehrávky. Teď můžu nechat automaticky sehrát třeba milión sehrávek a v něm nechat soutěžit různý premýšlecí algoritmy. V těch vyhodnovacích histogramech pak vidím, zdali nějaká malá změna v přemýšlecím algoritmu vede k průměrně lepším hráčovým bodovým výsledkům.

Je to děsně napínavý. Sám totiž přesně nevím, jak a podle čeho se během sehrávky Naší hry rozhoduju a už vůbec nedokážu posoudit, má-li to kladný nebo záporný vliv na můj počet bodů. Jelikož v živých sehrávkách Pepa vždycky o fous vedl, dělal jsem asi něco špatně. Ale teď, když vymejšlím ty umělý mozky hráčů, určitě přijdu na něco dobrýho, a pak Pepu v utkání rozdrtím.

Novinky z Upingtonu

Martině se včera rozbil externí disk na zálohy. Ulomil se uvnitř krabičky s externím diskem samičí konektor USB. Pájený spoje povolili. Naštěstí můžu martin disk vyměnit s mým, takže data z něj můžeme zkopírovat. Musí teď někde v příštích dnech sehnat nějakej novej externí disk, na kterej ty data zkopírujem. To se tady v Upingtonu snadnějc řekne než udělá. Není tu žádnej Mediamarkt, kde by takový věco prodávali.

Dostal jsem mail od kolegy Matse, že v nahrávkách nǀuuštiny objevil novej foném ǀɢ. Až doposud jsme ho považovali za variantu ǀq, ale mylně. Je to opravdu úplně jiná samostatná hláska. Známe ji z prapříbuznýho jazyka ǃXóõ. Jsem zvědav, najdeme-li i ǁɢ ǃɢ ǂɢ a ʘɢ.

Posílám Matsovi CDčko s nahrávkama, který potřebuje pro dokončení fonetický analýzy nǀuuštiny.

Nabouraný auto mě bude stát asi 100 €. Celková škoda byla za 400.

Mautbufïtē

F buzra'jīh tmağ nı ťarē zdeluzďı Zuje. Se dždrmē'dzt tjī nı mamebzere ejı ŗēdğo. Nymoraň luğ nı buzïrere sēbizğı z tajīğo. Manōšo ňymağ maž zı nızra'n, ša ož nja bluzďa manē ḷēte'.

Maž ňzaŋ u'jaŕ tu Evlıği, ter ňzaŋ zı tu ňa'muğo džezubizo ımsaḷē'n, ša za hdzı zasmēni'n. Utbufňaťaŕı nı seďīŋ tfe'. Ňataŋ za nı ňafī farıdza seňïmefja. Bïža, ša ňa bzyhuruğ. Ďažīŋ za, ež seza otbufī. Zğulu fī'dz maž za ďažīŋ me utbufňať ut Zujı.

Andries s ostatníma natočen

Po dobrých zkušenostech z Andriesvale jsem včera zavezl ještě dvě Upingtonský babky do Raaswateru a přepadli jsme Andriese. Byl rád, že mě vidí, zeptal jsem se ho, nechce-li si pokecat s babkama, a moh-li bych to natáčet. Mluvili skoro dvě hodiny, máme zachycenou asi půlhodinku hezkých nǀuuských dialogů. Tři osoby se mi dvěma mikrofonama natáčeli špatně. Příště si na takový situace musím rozhodně půjčit Martin zoom. Mám je i na videu. Když jsme se na to video večer s Martinou koukali, bylo nám jasný, že je krásným důkazem toho, jak jistě a plynule ti tři ještě nǀuusky uměj. Tom nám říkal, že skoro všichni mluvčí už ten jazyk zapomínaj a nemluvěj jím tak snadno. Ne, to, co máme na tom videu je pravý opak. S naprostou samozřejmostí a lehkostí si spolu popovídali v nǀuuštině.

Bude to hrůza transkribovat. Často mluvěj všichni tři najednou.
Boomp3.com

Naboural jsem půjčený auto

Do Askamu jsme jeli půjčeným autem. Podařilo se mi ho v Andriesvale, uprostřed pouště, poblíž chatrčí z vlněnýho plechu, nabourat. Potřeboval jsem se obrátit, couval jsem, říkal jsem si, tady nemůžeš narazit, všude kolem nic než písek. Couvám, a narazil jsem. Do stromu. V poušti. Solitërní kousek, široko daleko, a já do něj narazím. /-: Půjčovna aut nebude mít radost. Já asi taky ne. Doufám, že to nebudu muset platit.

První spontánní dialogy zachyceny

Dnešní cesta do Askhamu nebyla úspěšná pro svůj původní účel. Lenu jsme nakonec sice našli, ale ukázalo se, že ač trochu rozumí, slovo se ze sebe vydat neodváží. Babka Ainki, která nám o ní vyprávěla a která s náma za ní jela, rozhodně budila dojem, jako by si s ní pokaždý když se viděj, krásně nǀuusky pokecala. No nic. I kdyby nám to byla bábi Ainki namlouvala jenom proto, abysme ji k jejím nevlastním dcerám zavezli (je to k jedný 100 a ke druhý 200 km), udělali jsme to rádi.



Stavili jsme se totiž v Andriesvale, asi 20 km za Askamem, kde bydlí ǀUna, Griet a Simon. Když jsme přijeli k ǀUně, bylo nám jasný, že se spustí smršť nǀuuskejch babskejch tlachů. Rok se neviděli. Nǀuuský pozdravení uběhlo rychle, a když si rozjařený babky táhly kempigový stoličky do stínu pod stromem a už kvákaly, řekli jsme, že to chceme narávat. Nic proti neměly, a tak se nahrávalo. Začátek jsem samozřejmě nestih. Spustily jak dva mlejny. Byla z toho asi půlhodina nenucenýho spontánního nǀuuskýho potlachu. Většinu času mluvěj o nešvarách ostatních mluvčích a příbuznejch nebo vzpomínaj na společně prožitý mládí v sukýnkách z gazelích kůží a kasaj se, jak právě ony jsou ty nejlepší a nejušlechtilejší mluvčí. Ty samochvalný pasáže jsou pak taky převážně arfikánsky, aby tomu jó každej rozumněl — i v případě, že by ta jejich nǀuuská slova nikdo nidky nepřekládal.



Po malým oddechu se zase sesedli a zase se jelo nanovo, ikdyž už pak hodně ubíhaly do Afrikánštiny. Ale i tak se tam najde tučná čtvrthodinka nǀuuštiny.
Audionahrávky se mi docela povedly (na to, kolik nežádoucího hluku bylo všude okolo), dřepěl jsem tam před nima v písku, sluchátka na uších, mikrofony v rukou roztažených k jejich pusám. Za deset minut mě nohy brněly, svaly na rukou bolely, ale to jsou situace, kdy se prostě musí vydržet. Martina pak po chvíli vzala kameru a filmovala. Napřed asi čtvrthodinku proti světlu, takže není vidět ani zbla, ale pak přešla na druhou stranu, kde už bylo něco vidět. Bohužel to pak už byly převážně afrikánský pasáže. Nastěstí jsme nepřišli o nic extra důležitýho, kromě přirozený gestikulace. Ikdyby jsme nakonec archivovali jen zvuk, má pro nás cenu zlata. Je to první nevyžádanej nǀuuskej dialog. Těm vyžádanejm chybí šťáva a přirozenost. Taky co si maj najednou povídat dvě babky, který spolu k nám denně choděj, a kvákaj spolu a s náma v poledne u stolu. Všechny zajímavý novinky si řekli. Ikdyž je poprosíme o nějaký zážitky z mládí, není to tak úplně přirozený: ty dialogy jsou bez bohatší zpětný vazby a zvídavosti.



Boomp3.com
Ukázka nahraného rozhovoru. Pozornému posluchači neujde Afrikánké Saterdag ‘sobota’. Kde by taky nǀuuáci vzali pojem pro sobotu, že?



Už totiž když jsme letos začali tady v Upingtonu, viděli jsme v prvních dnech, jak dvě babky, který se díky nám spolu setkávaj po dlouhý, dlouho se neviděly a spolu se dobře snesou, jak si hodně a rády popovídaj nǀuusky. Za dva nebo tři dny si řeknou co si říct chtěj, prodrbaj to spolu vod vlastních zážitků, přes úmrtí, nemoci, mládež až po pomluvy známejch a příbuznejch, to všechno nǀuusky a většinou ve chvílích, kdy od nich odběhneme. Afrikánsky mluvěj spíž ze zdvořilosti, aby jsme z družnýho rozhovoru u stolu taky něco měli. Ty další dny už je to jen to každodenní kvákání o prkotinách, a to je afrikánsky. Proto jsme byli tak natěšený na setkání Ainki a ǀUny, protože jsme přesně tenhle dlouhej dialog čekali. Žel, jeho značná část je až moc pomlouvačná a pomlouvaj jednu z upingtonskejch babiček (a jejího příbuznýho, nějakýho poskoka — se zvučným titulem u křovácko-kulturního výboru), která si svou už zapomenutou nǀuuštinu jen stěží osvěžila a z nemalý části se ji naučila znova zpětně jako cizí jazyk. Je to kulturně nejvíc agilní babka. Vyhřívá se na výslunní po boku předsedů jazykových výborů a pěnězodárců pro zachování křovácký kultury. Svý slabě podprůměrný znalosti nǀuuštiny umí ze všech nejlíp prodat. Je to ta, která vyučuje ve škole, dokonce teď teď po ní jednu školu pojmenovali. Budeme to tu nahrávku asi muset nějak anonymizovat, nebo veřejně zpřístupnit jen neškodný části. Kdyby se to ti pomluvení dozvěděli, mohlo by to výst k nepěkným hádkám a narušení vztahů. Ony to babky o sobě vědí která se z kterou nemá ráda a proč, a taky vědí, co si ostatní o nich za jejich zády povídají, ale pokud je to za jejich zády, tak to neškodí, když se ty dvě dotyčný babky u nás sejdou a my s nima na něčem pracujem. Jsou od sebe jen tak důstojně distancovaný. Kdybysme jim jejich vzájemný pomluvy naservírovali a ještě je zveřejnili, aby i ti výborový předsedové slyšeli, jací jsou marnotratní budižkničemové, nedělalo by to dobrotu.



Ale i tahle chudák pomluvená babička díky svejm znovunabytejm znalostem nǀuuštiny velkou cenu. Ona je totiž velice inteligentní a má obrovskej cit pro jazyk. Dokáže gramatický věci vysvětlit hezky a přesně ví, co chceme zjistit, a na co se ptáme. Bohužel, je tohle dvousečná zbraň. Když totiž sama neví, spléhá na logiku, a odkejve nám klidně gramatickou strukturu, která je logicky správně odvozená podle něčeho podobnýho, ale jako taková se v normální nǀuuštině nevyskytuje. Musí se na ni opatrně. Ale jsme rádi, že jednu takovou máme.

Umíraj nám pod rukama

Včerejší cesta do Grootdrinku byla marná. Ukázalo se, že Ráchel Andriesova sestra, kterou jsme tam hledali, nedávno umřela. Když mi o ní minulej rok Andries minulej rok vyprávěl, ještě žila. Žel, neříkal, že by uměla nǀuusky, tak jsem to dál nesledoval. Teprve bábi Ainki mi řekla, že taky mluví. Pozdě. Z rozhovorů s Grootdrinčany vyšlo najevo, že Andries pravděpodobně ani neví, že Ráchel umřela. Dneska jedeme Do Askamu za druhou (snad) ještě žijící Andriesovou dcerou Lenou. Uvidíme, jak to dopadne. Stavíme se cestou v Andriesvale, navštívit ǀUnu, Griet a Simona, oznámit jim, že tam za nima za pár tejdnů přijdem. Mezitím babky vyšlou Simona natrhat pouštního křoví, který potřebujou na něco v domácnosti.

Prtejkýř, prsatec a černonosci

Jak tu teď jsme v Africe podruhý, rozumíme afrikánsky o trochu víc. Minulej rok to bylo zoufalý: překládat nǀuuský texty a nerozumět ani nǀuusky ani afrikánsky. Když teď zpětně posloucháme naše natočený rozhovory z babkama, obdivujeme jejich svatej klid, s jakým nám znova a znova překládali jednoduchý, prostiný větičky, a my jsme se jich ptali znova a znova protože jsme nerozumněli ani slovo nǀůsky, a ani slovo afrikánsky. A protože do afrikánskýho pravopisu a do zdejšího nářečí těch nejspodnějších vrstev není jen tak lehké proniknout. Hodně slovíček je v běžný mluvě tak opotřebovanejch, že se nám těžko hledaj ve slovníku. Je to asi jako kdyby se cizinec snažil najít hovorové čéče, prže nebo třea.

Noční můrou nám bylo patejkýs. Celej minulej rok jsme nevěděli, co to znamená. Minulý týden to kolem nás zase lítalo nepříjemně často, až se Martina naprdla a trvala na tom, aby nám to chudák babička vysvětlila, který to nic zlého netuše zase vyšlo z úst. Když nám to řekla hodně spisovně, slyšeli jsme prtejkýř. Těžko se jí význam slova vysvětloval. Ale z jejích příkladů mi vyšlo, že to musí znamenat někdy. (No schválně si zkuste někomu vysvětlit slovo někdy.) Po těměř celovečerním pročítání slovníků jsme to v jednom z nich našli. Je to asi dost hovorový a píše se to partykeers. Bičoval bych pravopisce, ale hlavně slovníkáře, že to do slovníků nedávaj.

Další záhadou bylo často se vyskytující jméno Tidís nebo Titís. Psali jsme to jako Tities, protože jsme to tak někde viděli. Když vůbec nevíte, co takový jméno znamená, necháte se inspirovat fantazií. Já jsem si k anglosaskýmu prsu (tit) přifařil německé zdrobňovací -ie a moderní plurál -s a rázem se mi nositel jména Tities proměnil v tělnatého prsatce. Když jsem před pár dny ofocoval stromy předků těch našich křováků, viděl jsem to psaný hodněkrát jako Tities, ale jednou to bylo napsaný jako Titus, což mě pak teprve trklo, protože v Afrikánským pravopisu se u čte většinou jako i. Teď se mi ovšem černošskej prsatec proměnil v Cézara v tóze s věnečkem na hlavě.

A dneska jsme přišli o černonosce. Ano, o lidi s černými nosy. Tak jsem si totiž vysvětlil Andriesův pojem pro černochy. Nǀuuáci a křováci vůbec nejsou černý jako uhel. Pleť mají světle hnědou snad ještě světlejší než Indové a rozhodně světlejší než ostatní černoši. Pojmem čenonosci (afrikánským pravopisem jsem to odhadoval na swartnaasi) označoval Andries všeliký osatatní nekřovácký černochy. Říkal jsem si, jak je to skoro až láskyplně utvořenej pojem. Však proč ne. Sumerové si říkali černohlavci (měli černé vlasy), tak proč by tu nemohli být čenonosci. Martina se včera večer dívala na zprávy v afrikánštině, tam něco podobnýho zaslechla, a dneska při odposlechu nějaký naší nahrávky o zdejších národech a národnostech ji to došlo. Swartnaasi neznamená černonosci ani se to tak nepíše. Je to swartnasie a znamená to černý národ, politicky neutrální označení všech zdejších nebúrskejch národů (inu černá náce). (-;. Docela nás to zachránilo před lingvistickým faux pas. Moji černonosci se v našem pracovním kolektivu těšili nemalé oblibě a já jsem to glosoval v textech jako black.noses. Kdybych to někde přednášel, určitě bych byl chtěl vtipnou poznámkou o významu tohoto slova uvolnit a rozesmát posluchače.

Těším se na Metallus

Stavebnice Metallus se zdá být velmi zajímavá. Tatínek už má doma nějaký Merkury, ale stěžuje si na nepřesnost dílů. Metallus je hodně drahej, ale vypadá velice slibně.

Bude to kromě Kamenný stavebnice a Märklina další žrout peněz. Ale už se na to moc těším.

Na Vánoce přijedu do Chemnitz. Doufám, že budu mít hodně času si stavět. Chci o tom udělat jůťůbácký videjíčka.

Pak si potřebuju udělat pořádek v Märklinu. V březnu jsem objednal nějaký další věci, hlavně jeden nadupanej nákladní vagón, a ještě mi nepřišel. Tak nevím, co se děje. Byl slíbenej na letošní rok. Ovšem po skoro tříčtvrtěročním handrkování s upgradem řídící stanice mě u Märklina už nic moc nepřekvapuje.

Různé novinky

Tatínek objevil, kde se prodávaj stavebnice Merkur a hned nějaký objednal. Taky se dozvěděl o stavebnici Metallus. Nemůžu se tady na internetu vybrouzdávat, připojení je tu pomalý a drahý. Ale poslal mi o Metallusu 35 MB materiálu, tak se to tu snažím stáhnout a krátím si čekání.

Na pondělí a úterý si tu chceme půjčit auto a jet se podívat do Grootdrinku, Olifantshoeku a Askhamu. Dozvěděli jsme se od jedný ze zdejších Nǀuuskejch babiček, že prej v Grootdrinku a Askhamu žijou ještě další dva mluvčí, stařenky, o kterejch zatím nic nevíme. Doufám, že si to babka nevymyslela, a že opravdu Nǀuusky uměj. Pojede s náma, protože ví, kde bydlej.

A ještě jedna programátorská novinka. Kdysi jsem se v Pascalu snažil naprogramovat Naši Hru, karetní hru, kterou jsme s Pepou vymysleli. Naprogramoval jsem ji, ale počítačovej hráč nepřemejšlel. Naprogramovat umělou inteligenci jsem neuměl. Teď si po večerech krátím dlouhý chvíle tím, že se tu karetní hru snažím naprogramovat v Pythonu. Asi před čtvrt rokem jsem se naučil základy objektovýho programování, tak tu hru teď programuju objektově a ne procedurálně. Je to o něco zajímavější, realističtější. Mám zatím objekty pro hráče, karty a štychy. Jestli naprogramuju i umělou inteligenci, to zatím nevím. Bude to fuška.

Zbrīŋ

Tmazğe lēmu ňzaŋ nızrar me Zujo. Břyžru ny rīdu, ša ňzŋa ňaŋ ğenelēťı. Sedžēdğaŋ bupido f Evlıdza' ňzaŋ chu'ja džezdu' huťiŗ tu ymdalmadufī hefēlŋı ğumdlurufe'n, ňazdrı ny jagtu mabīža. Puŗē'n ňzaŋ nızrar, ša za vzdeğ z Karı srabžī e değı ňzaŋ za ďažiŗ me enaňrı ut Nelğoza'. Zuja ňzaŋ bzeŗ nēru. I ume ny nēru bzere'. Bu bēl tmağ ňzaŋ zı ufňatufıŗ, ša nı Nēlğoz ezı ňaŋ ňa'muo daňťja. Du nı břibetē chu'ja nēru. E Karı ŗağre, ša mahdza bī'n burienuḷjī, ša zı bludu manōša břadzdefı'n zza nmuo fēšjaŋžī vzdeğ. Spıre nı ňaŋ ğulasbumtaŋdza' sa Zujwo. Chazğē, nirē, era ma senirufemē. Zuja ňzaŋ bzer aneňŗı, era busťaňı ny nudz utbufïtere. Bludu ňzaŋ ledži me ymdalma'n nudz mahuťiŗ, epiğ za ďīŋ spidadžja madḷēpiŗ. Ňaŋša v bēdağ e f zupudo' ňzaŋ hďaŗ ňī'n zğumdlurufe'n aneňrı, eğulē'n ny du jykti mafıžru, bluduša piru chu'ja ňymaňh zdeluzďī. F maťaŗı neň ňeh mebu'fuḷo sefȓïmo, değža ňzaŋ seza mafňaťa'ȓ ňazdrı nı Zuje ož utbufňaťaḷa'. Pır ňzaŋ z duchu mažďez'maň. Dzīťiŗ ňzaŋ za manirufēŋ. Gtiž ňzaŋ utňīžďa'r s Janadzğe, dzīťiŗ ňzaŋ, ža za se Zujwo nēŋa ňažďa buȓē'ŋ ḷēťı'. E duchu ňzaŋ zı blēfja břazde'r pī'n ňyzda'ň, bu ďağ naňrağ zza Zujwo. Değ nja du ďīširu. Sefurerı ny luťidža', a ňē zaŋ sjar me daravumo chu'ja zno'ja. Ŗīğe'r ňzaŋ, ša du ňa ğfōḷi Zuja. E z duchu nja ňažďa fī'z sedžru puḷa'n o zldza', neğupih dzïťiŗ, ša zı za Zujwo ož mapotaıŋa bzē'ŋ e ša za ejı mapotaŋa mevžďavufe'n ež seza' poto f Janadzğo. Mebzeŗ jzaŋ Zuja sa swoveruzďı azaŋazğo, era maudbufjaťara ny. Ejy me zuoğlunī, ejı me bledzufjī džïzru'. Pıru ny tu plağo.