neděle, září 09, 2007

Snadné zadávání URL v Opeře

Četl jsem článek který upozorňuje na novou fičurku v Firefoxu, že není třeba psát www. a .com. Stačí napsat to co je mezi a potvrdit stiskem Ctrl+Enter. Opera tohle už dávno má. Užívejte.

Opera 9.5 je prostě nejrychlejší browser

Snad jen applovské Safari se mu vyrovná. Říkají to nezávislé testy. Bravo, Opero, jen tak dál.

pátek, září 07, 2007

Záhada Siegmundových formantů

Právě jsem uskutečnil učinění objevu .... vlastně objevil záhadný vysokofrkvenční formanty v nahrávkách, který jsem pořídil při dnešním testování mikrofonů.

Mikrofony

Učili jsme se o mikrofonech. Ukázalo se, že mě tatínek v nahrávacích technikách tak moc vycvičil, že moje nahrávky byly v praktickým cvičení s odstupem ty nejlepší. Ostatní můžou mít v rukou zařízení za 1000 € a nemaj na mě. Ač měli za sebou víc praxe (z výzkumů jazyků), to prostě nesvedli. Nastavit hlasitost aby to nebylo ani přeřvaný, ani potichu, vypořádat se s větrem a hlukem na pozadí, držet mikrofon a nerušit přehmatáváním, volit správnou vzdálenost od pusy, atd...

Zkoušel jsem si o čajový přestávce nahrávat s interním mikrofonem na tom svým nahrávači.

Mluví Luisa (příjemná, hezká) a Steward



Pak jsem si zkoušel tenhle stereofonní skvost za 250 £, Røde NT4



Mluví jedna z Rusek (tady v popředí na fotce) a Krišna



Pak jsem ještě nahrával Martinu a sebe:



Na kolej mi půjčili shotgun Røde NTG-2 asi za (200 £) s medvědem za zhruba stejnou cenu. Ještě mi k tomu dali speciální odpruženej grif (taky drahej) aby se nepřenášely ni žádné vibrace na tělo mikrofonu. Divili jsme se s Martinou, že ani nechtěli podepsat žádný lejstro, že si tuhle drahou výbavu odnáším, půjčuju.



Bohužel venku jak na potvoru přestal foukat vítr, tak jsem si vítr alespoň dělal na pokoji:



Třeba zejtra ráno bude foukat.

Kolegé

Tohle jsou Yogendra, Krishna a Martina na cestě do SOAS. S Yogendrou (ten starší) jsem se setkal v Nepálu, je to ředitel lingvistiky na Kathmandský univerzitě.

SOAS

School of Oriental and African Studies



Tam má sídlo nadace Rausing, která nám celej projekt s n|uuštinou financuje a její archív ochrožených jazyků ELAR.

Vyučuje nás Peter K. Austin (jeden z ředitelů nadace, znám ho z přednášky v Lipsku) a David Nathan (vedoucí archívu, na fotce) přímo v pracovně archívu.

Autobus

Klasickej londýnskej autobus jsem ještě neviděl. Zahlídl jsem autobusů spousty, když metro stávkovalo, ale nepozoroval jsem je. Dneska ráno jsem si všimnul tohohle autobusu. Vypadá, že to je moderní nástupce toho klasickýho.

Taxi

Tohle je typickej Londýnskej taxík. Asi je předpis, že to auto musí vypadat právě takhle. Barevně se odlišujou, bejvaj polepený různejma reklamama, ale tenhle klasickej černej bez reklam se mi líbí nejvíc. Pak jsou ještě zajímavý růžový, ale ty vídám jen málo, a zatím se mi nepodařilo žádnýho vyfotit. Klienti jezděj v taxíku zásadně vzadu, nikdy ne na sedadle spolujezdce. Většinou mají ještě levou ruku ležérně položenou na zadní odkládací ploše.

Update 07.09. David Nathan říkal, že na to není předpis. Taxikáři mají v Londýně takovou svoji mafii. Je to prostě nepsaný pravidlo. Taxikář si nemůže dovolit mít jiný auto než to jejich. Taxikár musí bejt muž kolem 30-40 a nesmí být černej. Vyjímky lze spočítat na prstech jedný ruky. Zákazníci jezděj vzadu, protože to symbolizuje zámožnost a připomíná to drožkářský časy. Prostě taxíkem si jezděj jen bohatí.



Dátnšucáci sežerte si mě, nezamazal jsem SPZku.

Anglická snídaně

Ubytování

Jsem ubytovanej na studentský koleji International Hall (mapa).



Tohle je můj pokoj, 3N07. Záchod a sprchy na poschodí. Styl chodeb a dveří mi připomíná Šťopíkovu kolej v Praze.

čtvrtek, září 06, 2007

Další nečekané výdaje

Dostal jsem se na pokoj, a ejhle, nebylo kam zapojit Kazimíra. Všude byly anglický zásuvky. Na to jsem úplně zapomněl. Takže jsem mazal zase pěkně do toho krámku kde jsem si koupil kabel, a dokoupil si ještě dva adaptéry na zásuvku, takže dalších 8 £. Hlavně že máme adaptéry doma, a že Pepa byl v Londýně a tudíž mě na to moh ze své lásky bratrské upozornit. Z celých 30 £, který jsem si na nádraží vybral mi zbylo 50 ¢.
Naštěstí zatím žádný další výdaje neplánuju, jídlo tu máme zdarma, nebo na stravenky. Zatím nevím, jak to bude s jídlem v neděli, ale uvidíme.

středa, září 05, 2007

Procházka po Londýně

Studentská kolej International Hall přijímala nový návštěvníky až od 2 hodin. Takže ikdyž nám trvalo 3 hodiny v dopravně zkolabovaným Londýně bez plánu měta dostat se ze Stanstedu až sem, měli jsme ještě asi 4 hodiny čas trajdat po městě.

Bohužel jsem si nevytiskl mail, kterej mi Píďa poslal, takže jsem nevěděl, kam jít a co si prohlídnout. Recepční na koleji říkal, že budu potřebovat vlastní ethernetovej kabel, že WiFi nemaj. Takže jsme se s Martinou vydali do nejbližšího obchodu koupit kabel. Dal jsem za něj 7 £. Pak další co jsem si koupil byl pořádnej plán Londýna. Za 5,50 £.

Šli jsme se podívat na Covent Garden, místo, který si Martina pamatovala ze svý návštěvy Londýna před lety. Moc mě nezaujalo, tudíž jsem tam nic nefotil. Bylo tam jedna malá, špatně zásobená, předražená, ale hezky staře stylová prodejna dýmek.

Cestou zpět jsem koukal po ulicích a mé fotografické vybíravé oko spočunulo zde na tomhle papírnictví



a na tomhle průchodu, do kterýho se smí jen s přísavkama:

Stávka metra

To, že Metro stávkuje, jsem se sice zavčas dozvěděl od tatínka, protože mi to volal ještě ten večer před odletem. Ale teprve teď mi došlo, co to znamená. Nějak jsem si furt myslel, že vyjdem z nádraží, přejdem ulici, zalezem do metra a pojedem až tam, kde se máme přihlásit. Jenže metro na Liverpool Street bylo zavřený. Prostě nebylo kam jít pod zem. Kolem samozřejmě zácpa na ulicích, přecpaný autobusy, všude samej taxík. My v tu chvíli neměli ani mapu. To jsme totiž poznali, jak na prd jsou připravený nám zaslaný plánky s načrtnutou příjezdovou trasou. Tam totiž bylo vidět jména ulic jen tu a tam, a se zakreslováním vedlejších ulic se tam nikdo nezatěžoval. No prostě jsme se řekli, že půjdem o kus dál, že třeba další stanice metra bude otevřená. Po slepu jsme došli na Moorgate. A měli jsme štěstí, protože tam byla zastávka metra alespoň otevřená. Vevnitř samozřejmě naprostej zmatek. Naštěstí tam stála jedna metrovská informační paní, tak tý jsme se zeptali, jak se odsud dostaneme na Russel Square. Zamyslela se, podívala se na plán sítě, a pak řekla, že máme štěstí. Protože dvě linky, kterýma jsme se mohli na Russel square z Moorgatu dostat zrovna začali znova fungovat. Koupil jsem dva lístky, což mě stálo 8 £. No nic, cestovný hraděj, jen taxíky ne. Celkem bez problémů jsme se dostali na přestupní stanici King’s Cross St. Pancrass, ale jelikož to byla přestupní stanice jediných dvou nestávkujících linek, bylo tam opravdu plno.

Chtěl jsem fotit, ale raději jsem zbytečně neprovokoval. Na místě byla i policie a pomáhala udržovat pořádek a prosazovala autoritu zamestnanců metra, kteří se snažili směřovat davy lidí tak, aby provoz linek odcejpal.

Samozřejmě jsem situaci natočil. Koordinátor davů se snažil nás rozmístit rovnoměrně po celým nástupišti, a některý hlupáky který to nechápali musela okřiknout i policie.

Poslechněte si. Klíčová fráze je Keep moving down the platform, postupte dál dozadu na nástupiště.



Dostali jsme se hned do druhýho metra který přijelo . Bylo přecpaný, ale dovezlo nás na Russel Square, kde jsme se měli přihlásit na ubytovně. Tu jsme po krátkým ale namáhavým bloudění bez mapy našli.

Nádraží Liverpool Street

Stansted expres přijel do Londýna na Liverpool Street. Na nádraží bylo strašně moc lidí.





Sotva jsem měl ale tyhle dva obrázky, už mě káral tamní dozorčí, že prej se tady nesmí na nádražích fotit. Když jsem se ptal proč, plácal něco o soukromým majetku, soukromí a vojenských strategických bodech. Tak jsem teda už na nádraží nefotil. Neříkal ale, abych ty fotky smazal. (-:

Bylo tam strašně moc lidí. Naprostej chaos. Asi tam měli mimořádně plno, protože stávkovalo Metro.

Vybral jsem si tam 30 £, protože na bankomatech stálo, že se tu neplatěj žádný poplatky za vybrání. To jsem ještě netušil, že se za krátkou chvíli se s nimi zase budu muset rozloučit.

úterý, září 04, 2007

Hurá, Lon... Stansted?

Ano Stansted Mountfitchet. Takovej zanedbanej, malebně ošklivej, industriální prdelákov 55 km SV od Londýna, ze kterýho se za tučné peníze (ušetřené na letence) jede tři čtvrtě hodiny Stansted Expresem do centra města. (Jízdenka za 36 € na osobu).

Hlavní a jediná (ano, slepá) kolej, sloužící letišti k přepravě 25 miliónů cestujících ročně, na mě velmi zapůsobila. Pohotově jsem zachytil i zvukovou kulisu Stanstedského nádraží. Angličan Martin mě na letišti upozornil na typycky londýnská nesrozumitelná hlášení. Jedno takové zazní v nahrávce. To co funí ve stanici a skřípe není vlak, nýbrž všelijaký potrubí a přístroje, který tam jsou. Kolem mě projde paní s vozíkem na kufry, kterýmu pajdá kolečko:



A ještě jsem vám natočil jízdu Stansted Expressem. Pražce drncaj, ale není to to melodické dú dá dú dá.

Náhodné setkání na letišti

Potkal jsem se při vystupování z letadla se svým známým, Angličanem Martinem, kterej organizoval zábavný večery u nás na koleji a i šotyš taneční večery. Stěžoval si, že ho nedávno v Lipsku pokousal tygrovanej komár (Tigermücke) a že má nohu moc opuchlou a že skoro nemůže chodit.

Cesta do Londýna

V půl čtvrtý ráno jsem se začal balit. Soňa se sice divila, říkala že by na takovýhle pozdní balení neměla nervy. Nebylo co balit. Měl jsem připravený škycle a věci, který si dám do baťohu. Kazuchu, podklady, foťák, nahrávač, košili, tričko, ponožky, slipy, doklady a letenku s sebou. Za čtvrt hodinky bylo sbaleno.

Na nádraží jsme jeli na kolech, tak brzo ráno ještě nejezdily tramvaje. Ve 4:15 mě tam čekala kolegyně Martina, a Soňa mý kolo pak někdy dopoledne odvezla k sobě. Po půl pátý jsem už stál s Martinou na lipském letišti frontu na odbavení.

Šacovali mě tam teda důkladně, jako bych vypadal jak ňákej terorista. (Ne, maminko, neoholím se ;-) Největší podezření budil při kontrole asi nahrávač, protože ten vypadá jako ňákej supermoderní teroristickej elektro-shocker a lapač duší. Takže mi koukali i do foťáku, objektivu, mobilu, i propisku zrentgenovali (rozebrat se ji neodvážili). Nic netuše jsem si v kapse kromě kapesníku nechal i malej pytlíček, takovej škapulíř, kterej mi dala ráno na cestu Soňa. Říkala, že až mi bude v cizině ouzko, tak že ho mám rozdělat, nebo tak nějak. No nad ním se vám detektor rozkvílel tak, že už ochranka málem tasila zbraně. Polilo mě horko. Zrentgenovali to a vrátili mi to. Moh jsem letět. Říkal jsem si, ještě že jsem si nevzal GPS, to by bylo ještě o jeden rozruch navíc. Dost na tom, že pán u pasový kontroly v Londýně na mě mhouřil střídavě levé a pravé oko a přemýšlel, zda je možný, že to na fotce v pasu jsem opravdu já. (Kdo to říkal? Tys to říkal, viď tatínku! V Africe bude určitě ještě hůř, ba, ba.)

Žirafu na startovací dráze jsem tentokrát neviděl. )-:



Za letu mě letuška zaskočila otázkou, co chci pít. Vzpomněl jsem si na tetu Evu, která si ráda dávávala tonic. I dal jsem si ho. Díky, teto.

pondělí, září 03, 2007

Nahrávač H4

V MPI jsem vyfasoval nahrávací zařízení Zoom H4 abych ho vzal s sebou na školení do Londýna. Musím ho mít perfektně v ruce, protože to bude pravděpodobně to, co si koupíme na nahrávání n|uuštiny do Afriky.

Doma jsem si hned ten večer zařízení zkoušel, naučil se ho ovládat, upevňovat na stativ a nahrál jsem se jak hraju na heligónku.

Poslechněte si: