pondělí, února 27, 2006

Takzvaný pták loskuták?

Možná se mýlím, ale na tohohle ptáka jsme se byli přece podívat ve zverimexu. Tatínek ho s pohotovostí sobě vlastní označil za ptáka loskutáka, s čímž se spokojil i náš vrchní ornitolog Pepa. Nevím, zda je to opravdu pták loskuták, vím však, že je tu tak častý jako u nás kos, že má poměrně velký repertoár uchu libých popěvků a že je příliš plachý na to abych jej mohl lépe vyfotit. Tohle je zatím nejzdařenější fotka. Vídám tu ještě dva další velmi zajímavé druhy, ale ty jsou ještě plašší. :-(
  Posted by Picasa

neděle, února 26, 2006

Tržní ulice v Biratnagaru

Zase jedna z typicky turistickejch nicneříkajících fotek. Tohle je jedna z hlavních biratnagarských tržnicových ulic. To jsou takové, kde jsou po obou stranách obchůdky a příbytky řemeslníků jeden vedle druhýho. Jezdí se tu vlevo. Tady v Biratnagaru je mnohem míň motorových vozidel než v Kathmandu. Nejsou tu kopce, lautr rovina, takže kolo je ideální dopravní prostředek. Zato v takovém Kathmandu, v údolí mezi strmými horami, by se rikšové hodně nadřeli, ikdyž jablonečák Píďa by si to tam na kole mohl klidně rozdat i s motocyklistou ;-)
  Posted by Picasa

Svastiky

V Nepálu je Němec jako uvytržení, protože tu téměř na každým rohu vidíte hákové kříže, neboli svastiky. K vidění jsou oba druhy, tenhle je zrovna ten pravej nacistickej. Málokdo tu ví, že to je v Německu přísně zakázaný symbol. Tady je to prostě znak štěstí a úrody. Zvlášť pikantní je, když vidíte svastiku hned vedle Davidovy hvězdy.
 Posted by Picasa

Všeliká havěť 3 – barevnej brouk

Než jsme se s klukama šli projít po městě, aby mi ukázali, jak vypadá Biratnagar, podařilo se mi (po asi 15minutovém snažení) jakžtakž zveřejnitelně vyfotit tohohle hezkýho brouka. Byl docela velkej, asi jako klapka na myši. Pepo určuj!
  Posted by Picasa

sobota, února 25, 2006

Všeliká havěť 2 – pavouci

Tenhle plochej pavouk je ještě z hotelu
Kirtipur Hillside. Vylezl mi tenkrát přede dveřma zpod rohožky. Měl tloušťku asi 1 mm. Div, že se nepoláme.
 

Tadyten druhej je častej i u nás v Evropě. Málokdy ovšem je k vidění tak velkej exemplář. Zas tam nemáte nic pro srovnání. Prst jsem tam k němu strkat nechtěl. To né, že bych se ho přímo štítil, ale abych ho nevyplašil, víte? ;-)   Posted by Picasa

Všeliká havěť 1 – švábi

Když už se mi nedaří fotit ptáky, fotím alespoň hmyz a jinou havěť, která neutíká, když na ní vytasím foťák. Tohle všechno nám tu v Biratnagaru leze od večera do rána po stropě a po zdech. Hlavně ve sprše a na záchodě.
Švábi tu jsou normální (jako u nás) ...

... i strakatý (toho jsem měl tady v pokoji), ...

... ale ve sprše a na záchodě se v noci potulujou i takový obrovský, macatý, tělo mají dlouhý nejmíň na tři prsty, takže takovejch 5 cm (to nepřehánim. Na fotce bohužel není nic, ve srovnání s čím by vynikla velikost tohohle exempláře). Takový jsem zatím viděl jen v chemnitzký zoo.

Jednou se jdu takhle sprchovat, obhlídnu zdi, není-li tam novej druh, kterej jsem ještě nevyfotil, všimnu si jen jednoho téměř nehybnýho švába, kterej je trochu odloučenej od skupinky ostatních. Po osprchování jsem si všimnul, že mu zjevně v tý jeho schránce bylo těsno, a že z ní právě leze. Tak jsem to hned patřičně zdokumentoval. Nečekal jsem až vyleze, a když jsem si chtěl ráno prohlídnout tu jeho starou schránku, už tam nebyla. :-( Asi ji naše kuchařka při ranním úklidu smetla. Posted by Picasa

pátek, února 24, 2006

Zlepšení

Zlepšení se dostavilo. V noci jsem místo kašlání klidně spal, probudil jsem se s volným nosem, v krku mě skoro neškrábalo, a i přes den jsem kašlal jen velmi málo. Postupně se zmírňuje i průjem způsobený antibiotikama. Odpoledne jsem prospal, protože jsem se necítil dost silný na to, abych pracoval. Myslím, že jsem udělal dobře, že jsem šel k doktorovi. Kdo ví, co by se z toho bývalo mohlo vyvrbit.

čtvrtek, února 23, 2006

U doktora

Protože jsem již třetí noc hodně kašlal, musel pořád smrkat, a škrábalo mě v krku, přesvědčil mě Arjun, abych tu šel k dokrorovi. Doktor a zároveň lékárník tu je hned na první křižovatce, asi 300 m od baráku, kde máme kancelář. Měl tam takový kiosk, bez oken a dveří, připomínající autobusovou zastávku. V něm psací stůl a regály plný léků. Uměl dobře anglicky, takže jsem se s ním domluvil i bez Arjunovy pomoci. Řekl jsem mu o své teplotě v pondělí, o škrábání v krku, který začlo třetí den v Kathmadu, o nosu a plicích produkujících obivuhodné množství hlenu (asi aby se zbavili prachu?). Pan doktor si mě prohlídl, poslechl a nakázal mi dvakrát denně kloktat horkou vodu. Dal mi ještě pár prášků proti alergii, sirup proti kašli, a ňáký antibiotika, který mám brát dvakrát denně vždy po jídle. (V Nepálu jedí jen dvakrát denně.) Stálo to 250 rupií, tedy asi 3,5 $.

středa, února 22, 2006

Nepálský záchod a koupelna

Takhle vypadá náš záchod. V Nepálu najdete dva typy záchodů. Jednak ten náš evropský sedací nebo tenhle dřepěcí. Můžu hovořit o štěstí, že je splachovací, (tzn. je u něj kohoutek s vodou a kbelíkem). Ať už vám připadá jakkoli hrozně, musím říct, že se mi na něm v dřepu kaká pohodlnějc než na tom evropském v sedě. Konečník a pánev jsou naprosto přirozeně nastaveny do takové polohy, ve které to z vás leze o poznání snáz, ba i čistějc. I malou potřebu radno vykonávat dřepě, neb to tak moc necáká všude okolo. V Nepálu nemají bězně toaletní papír, zadek si daleko líp umejete levou rukou vodou z kohoutku. V hotelu na to byla dokonce i praktická ruční spršička s ohebnou hadicí. Je to daleko čistčí způsob než to patlat nasucho nějakým papírem.
 
Sprchu potřebuju denně, protože se tu člověk při těch teplotách (den: 25–30 °C, noc: 20–25 °C) opravdu potí. Vadí vám, že neteče teplá? Nejezděte do Nepálu. Ani v hotelu pro zhýčkané hosty netekla (přestože tam na ni byl druhej kohoutek). Mně to nevadí, protože se i doma beztak sprchuju studenou vodou, ale jinýho to může třeba zaskočit. Teplá voda z kohoutku bude tady v Nepálu asi takovej luxus jako u nás v vlastní bazén ve sklepě. (Ostatně při zdejších teplotách je tu ta jejich studená "jak kafe". V Kathmandu ještě alespoň byla svěže studená, ikdyž pořád teplejší než u nás.) Výška umístění menšího kohoutku je volena tak, abyste si snáze umyli intimní partie a opláchli nohy. Velmi praktické, nemáte-li sprchu s hadicí. 

Prádlo si tu pereme v tom kovovým kbelíku pod sprchou a taky tam přímo na zemi. Vůbec: pokud jakkoli lpíte na luxusu, nejezděte do Nepálu. To byste se museli pohybovat jen v móóc nóbl hotelích, utratili byste spoustu peněz, a pravého Nepálu byste si neužili. Chybí vám tu v koupelně kachlíky? Mně ne. V celém stavení jsou jen holé stěny a nikomu to nepřijde divný. (Ostatně měli i Uma s Gomou doma převážně holé stěny.) Je vám tvrdá postel? Kdepak, to jste jen vy zaujali tlačivou polohu. I spát se musí umět. Posted by Picasa

úterý, února 21, 2006

Komáři

Takhle vypadá místnost, ve které spím. Moje postel je ta s bílou sítí, kterou jsem si přivezl z Lipska. Druhá postel patří kolegovi Narayanovi, který je teď nepřítomen, protože musel nečekaně odletět do Pokhary do nemocnice za otcem. Na jeho posteli pod jeho sítí sedávám přes den a hloubám nad kořeny pumských sloves a jejich rozličnými tvary. V místnosti jsou dva stolky. U jednoho z nich sedává den co den Sri notebooku a transkribuje záznamy z notýsků jednotlivých výzkumníků do počítačově zpracovatelné podoby. Je to fajn, protože se ho můžu ptát na spoustu věcí kolem pumštiny, což je z Lipska možno jen formou dlouhých mejlů, kde je třeba dlouho čekat na odpověď, poněvadž je tady telefonická dosažitelnost kanceláře mnohem důležitější než internet a taky tu co chvíli nejde proud. Zrovna tu začla pískat UPSka, který za 10 min dojde proud. Komáři tu opravdu jsou. Víc je jich v noci než ve dne. Jen pár hodin po tom, co jsem sem přiletěl mě už jeden kousl. Doufám, že nebyl ničím nakaženej, a že mě už nic nekousne. Jsem buď pod sítí nebo postříkanej silným kůži škodlivým repelentem.
  Posted by Picasa

pondělí, února 20, 2006

Biratnagarská výzkumní kancelář

Tak v tohmle stavení nedaleko centra Biratnagaru pronajímáme celé druhé patro. V současný chvíli tu jsme čtyři. Arjun Rai, Sri Kumar, já a kuchařka Sarika, jíž se zde říká bhajni "sestra", což je běžné přátelské oslovení ženské osoby, která je stará asi jako vaše sestra. Bhajni tu poklízí, chodí nakupovat a vaří pro Arjuna a mě. (Sri a kuchařka s námi nejí, protože jejich pracovní smlouva s projektem nezahrnuje stravu.) Jí se dvakrát děnně, dopoledne kolem desáté a večer kolem sedmé. Jíme venku na terase.  Posted by Picasa

S teplotou do Biratnagaru

Když jsem dnes k polednímu čekal na kathmandském letišti na letadlo do Biratnagaru (mělo 3 h zpoždění), seděl jsem v čekárně a dělal si starosti o svoje zdraví. Měl jsem teplotu, a nevěděl jsem, co to je. Jestli to je začátek něčeho zlýho nebo jen obranná reakce proti obrovskému množství špinavého prachu, které jsem za těch pár dní v Kathmandu navdýchal. Přemýšlel jsem, zda odlet nezrušit a nevrátit se zpátky do hotelu, kde by mi zajistili velmi slušný lékařský ošetření, jakého by se mi jinde v Nepálu asi těžko dostalo. Po telefonickém rozhovoru s kolegou v kanceláři, jsme se shodli na tom, že nemusí být nic vážnýho, a že se můžu z Biratnagaru vrátit v případě nouze kdykoliv, protože lety mezi Biratnagarem a Kathmandu trvají slabou třičtvrtěhodinku a je jich několik denně. Po přistání v Biratnagaru mi už bylo mnohem líp, po teplotě skoro ani stopy. Na letišti mě čekal Arjun Rai (biratnagarský research assistant) a Sri Kumar (taky research assistant, pumský rodilý mluvčí). Sjednali pro mě rikšu, a zavedli ho na kolách do naší projektové kanceláře v Biratnagaru. Na fotce je Sri (ten u počítače) a Arjun. Centrální kancelářský počítač s vestavěným modemem 33,6 kbit/s, který se dělí o telefonní kabel s telefonem je stará herka, ale musí zvládá Windows XP, stříhá video, komprimuje (nerealtimově) do MPEGu, a archivuje je spolu s výsledky lingvistického výzkumu na DVD. Mým prvním a nejdůležitějsím úkolem v Biratnagaru bylo, sesíťovat tenhle počítač se servery lipské univerzity, na kterých má náš profesor zbytek projektového materiálu. Naštěstí byl časový posun mezi Německem a Nepálem na naší straně, a správce serverů byl na Lipské univerzitě zrovna přítomen, takže se nám asi po 20 mejlech roztroušených v úseku pěti hodin podařilo konečně zjistit, který věci je potřeba na univerzitním firewallu povolit, aby jsme z Biratnagaru měli přístup k ostatním datům. Nebyla to těžká práce, ale chtělo to znalosti, který nikdo z projektových lidí neměl. V Nepálu prakticky nikdo nerozumí počítačům. Jakžtakž počítačově a síťově gramotní (asi jako můj tatínek - toť zdravě, vážně myšlený odhad) jsou správci internetových kaváren v Kathmandu.  Posted by Picasa

neděle, února 19, 2006

Táboráku plápolej, táboráku jásej

Dnešek byl opravdu dnem plným zážitků. Večer nějak přišla řeč na to, že Vijayův syn hraje na kytaru (na fotce to je ten s kytarou), tak jsme ho se Sindy po večeři poprosili, zda by nám nezahrál a nezazpíval pár nepálských písniček. Samozřejmě že jsem i já pak musel zahrát nějakou tu českou. Za chvíli si k nám přisedlo celé hotelové osazenstvo. Když jsem jim u jedný trampský, řekl, že se takovýhle písničky u nás hrajou u táboráku, hned to operativně vyřešili. (Venku na dvoře nebylo místo, protože se vedle hotelu na dvoře, kde byl dřív trávníček staví novej barák, takže byl táboráček na hotelové terase, kde vždy snídáme a večeříme.) Na fotce jsou zleva doprava: Sindy, Vijayova žena, kuchař, Vijayova dcera, Vijayův syn, [jména doplním pozdějc], Ajaya (Vijayův bratr). Majitel hotelu Vijaya na fotce není, přišel až později, kdy už byla taková tma, že se nedalo fotit (foťáček nemohl ostřit a na fotky si domýšlel podivné sněhové vločky). Všechny nepálský písničky jsem pohotově natáčel na MDčko :-), takže později budou ke stažení i OGGčka. Kuchtík uměl zpívat daleko líp než my všichni dohromady, a po dvou třech pivech předváděl na reprodukovanou nepálskou populární hudbu i perfektně improvizovaný free-style tanec. Bylo to asi něco mezi tradičním nepálským tancem, kozáčkem, latinsko-americkým merenge a něčím modernějším. Popíjeli jsme raksi a na úplný závěr (krátce před půlnocí) jsme si s Vijayou připili drahé whisky Red Label, která se na mě smála z exkluzivních výloh bezdaňových obchodů na letištích. Chutnala hodně podobně jako 18letá Glennfiddich. Posted by Picasa

Holič

Ještě jeden zážitek z turistické procházky po Kathmadu. Šli jsme se Sindy a Ajayou (bratr majitele hotelu) po městě kolem holiče. Sindy říkala, že bych se mohl nechat ostříhat, že tak levně mě v životě už nikdo neostříhá. Tu jsem si vzpomněl, že mi to rodiče doma říkali taky, a že když budou v Biratnagaru takový vedra, že bude lepší nemít tak dlouhý vlasy. Pod podmínkou, že Sindy návštěvu holiče fotograficky reportážně zdokumentuje, jsem se za 25 rupií (asi 30 centů) nechal ostříhat. Líbilo se mi to tak, že pomýšlím na to, nechat se po návratu z Biratnagaru ve stejným holičství i oholit. Ještě nikdy mě neholil holič pravou břitvou. V Německu tahleta kdysi tak rutinní službička vyjde dnes na pár desítek eur. Ovšem má chytrá kniha turistického průvodce po Nepálu varuje, poněvadž je tu riziko: nedbale vydezinfikovaná břitva, malé škrábnutí... Na druhou stranu mi holič při stříhání vlasů taky břitvou holil ty malý vlásky a nic se nestalo. Posted by Picasa

Asi ňákej orel

Z turistické procházky po Kathmandu mám ale jeden hezký úlovek. Nad jedním chrámem lítali tihle ptáci tak nízko a tak pomalu, že se mi povedlo jednoho z nich vyfotit. Co to je zač, Pepo? Lítají jich tu nad Kathmandu - a já myslím, že to tu můžu říct otevřeně - celé rodiny. Posted by Picasa

sobota, února 18, 2006

Cappal

Koupil jsem si cappal, tedy pantofle/sandály. V Biratnagaru mě čekají třicetistupňová vedra a být celý den v těch mých botách asi nebude nic příjemnýho. Cappalky mě vyšly na necelý tři dolary, ale jak jsem předpokládal, začaly se brzo rozkládat (začal se trhat řemínek přes patu), takže jsem je hned po denním zkušebním nošení zanesl k obuvníkovi opravit. Líp je na tom moje kolegyně Sindy, která se včera vrátila z Dhankuty. Ta si tam nehcala (v přepočtu za pár šprliků) dělat u obuvníka cappal na míru, z pravý kůže, a ty se samozřejmě nerozpadaj. Taky bych si nechal dělat pantoflíčky na míru, ale to trvá pár dní, a do Biratnagaru letím už pozítří.
  Posted by Picasa

Prach, smrad, špína, odpadky

První, co vás v Kathmandských ulicích "ohromí" je kromě zpustošeně a nedostavěně vypadajících domků strašná špína a moře odpadků. Taky je tam všude smrad, protože domácí dobytek a drůbež žije tak nějak volně, pohybuje se mezi domácností a ulicí. Že je všude patřičné množství výkalů, netřeba zdůrazňovat. Na špínu smrad a odpadky si chtě nechtě zvyknete a budete je přehlížet. Co ovšem nejprve přehlížíte, bude vám později hodně nepříjemné: prach. Kathmandu je neuvěřitelně prašné město. Bylo to vidět, když mě vezli autem z letiště do hotelu, jak byla venku už tma, tak světla aut krásně nasvěcovala částečky prachu a špíny vznášející se všude ve vzduchu. Bylo to jak ve sklepě, kam se sváží uhlí. Třetí den ráno jsem se probudil se škrábáním v krku, ne však z nemoci, ale právě s prachu. Často vídáte v Kathmandu Nepálce s rouškou přes nos a pusu, zvlášť ty, kteří se pohybují blízko frekventovaných silnic. Asi si taky něco takovýho pořídím, ale myslím, že to bude mít malou účinnost.

pátek, února 17, 2006

Internet jak jej znali Tim Coleman a Arthur Brown

Mít přístup na internet v Nepálu znamená analogový modem, kterej přenese půl pátého kilobajtu za sekundu (zatím jsem víc neměl). Tyto high-speed chvilky si ovšem vychutnáte pouze za předpokladu, že zrovna jde proud a provider není přetíženej. Na vesnici poblíž Kathmandu u Umy a Gomy jde proud tak 3, 4, někdy i 11 hodin denně ;-). Tady v Kirtipuru je to s elektřinou mnohem lepší, vypadává jen asi na 2 hodinky, zrovna když vám zajdu do kavárny psát zprávy. Stejný přístup mají i vybrané kanceláře tribhuvanskě univerzity, největší to univerzity v Nepálu (prostě taková jejich cuni.cz). V některých internetových kavárnách tu takové připojení zásobuje asi 8-10 ... ehm "počítačů", takže brouzdáte jen když ostatní čtou.

čtvrtek, února 16, 2006

Džungle, neboli "wan" a čaj neboli [tśja]

Když jsem byl s Umou v Pharpingu, tak jsem se radši místo bloumání po chrámech vyšplhal na nedaleký kopec (my bychom řekli horu), kde jsem se po pěsinkách shrbený prodíral hustým porostem, odkud se mi chvílema naskytl výhled do údolí nebo na protější kopce. Doufal jsem, že se mi podaří vyfotit některě z rozmanitých druhů ptaků, které jsem všude kolem slyšel, aby měl doma Pepa nad čím žasnout, ale nepodařilo se mi to. Byli buď dobře schovaní, nebo daleko, nebo proti světlu a když ne, tak uletěli. Ti co neuletěli, dosahovali na mých fotkách velikosti deseti pixelů, takže pak letěli i s fotkama.   Posted by Picasa

středa, února 15, 2006

Dobře se obleč, bude zima.

Když jsem přespával v bytě u Umy a Gomy, pochopil jsem, proč tu nikde nepotřebujou topení. Nepálci totiž neřešej noční chlad topením. Když je v noci chladněji než je jim libo, choděj spát oblečení, ve spodkách, kalhotách, zimních svetrech, vlněných ponožkách, s šálou a s kulichem na hlavě a přikrejvaj se dvěma dekama. Víc těl coby zdrojů tepla pod jednou dekou taky není na škodu. Ovšem abyste nemeli zkreslenou představu, musím dodat, že Nepálci pod pojmem "zima" rozumí 20 °C. Kdyz mi Uma poprvé řekl "Dobře se obleč, bude zima", šel jsem v tričku, košili, svetru a bundě, ale brzo jsem chodil zase jen v košili. "Velká zima" znamená 15 °C a méně. O moc míň tu noc co jsem u nich spal nemohlo bejt, protože mi bylo pod dvěma dekama až moc teplo. A to jsem spal - vědom si rozdílněho vnímaní tepla a zimy - jen ve slipech a tričku. Přes den, kdy je tu teď v únoru příjemnejch 25 °C a sluníčko pěkně hřeje, tu Nepálci chodí v košilích a letních bundách, nebo svetrech. Nikde, ale skutečně nikde jsem tu ještě neviděl nikoho v krátkých rukávech. Když jsem si jednou po poledni směle zaskočil z kanceláře pro něco do hotelu jen tak v tričku, koukali na mě jak na nudistu, takže jsem šel zpátky radši v košili.

Pobyt u typické nepálské rodinky

Uma Nath Sharma, Gomin manžel, mě pozval k nim domů, že abych je poctil svou návštěvou, že by mě i jejich děti rádi viděli, že u nich mám přespat a zítra mě zase odvezou zpátky. No nakonec proč ne, byla to jedinečná příležitost poznat, jak si žije na vesnici Taudaha (poblíž Kathmandu) typická nepálska rodinka. Uma, učitel angličtiny v pharpingské Higher Secondary School, a Goma (research assistant, študovaná lingvistka s přislíbeným místem docentky) si nežijou na nepálský poměry špatně - tipuju to na středně nadprůměrný postavení. Jejich dvě děti, syn Atal a dcera Anuja (jejíž jmeno se vyslovuje skoro jako naše české "Honza"), si mě oblíbili. Jelikož bylo Sven pro ně (jako ostatně pro všechny Nepálce) těmeř nevyslovitelným jazykolamem, začali mi říkat Dzerman Ankal ("německej strejda", ano tak zní nepálská angličtina). V předvečer jsme trochu blbli s dětma, s Atalem jsem se učil z jeho slabikáře a číst a psát nepálský písmo, on mě učil u tý příležitosti nepálský slovíčka, já ho zas anglický.
Rodinka žije ve dvou pronajatých pokojích (kuchyň a obývák) v pěkném domku (na nepálské poměry). Koupelnu sdílí s ostatními obyvateli, jimiž jsou starší movití manželé, kterým patří celý dům, i s mnoha hektary okolních polí, jezírkem a několika dalšími domky a stavebními plochami, které pronajímají. Uma s Gomou mají povoleno uždibovat si z úrody tamních políček nějakou tu zeleninu pro vlastní potřebu. Je to asi tím, že Uma je dobrým přitelem syna těchto feudálů (na fotce je to ten bohatě oblečený [v bílé bundě adidas] s nalakovanými vlasy, Saroj Khadka). V těch dvou místnostech žijou ještě s dcerou Umova staršího bratra, která zove Durga Lamichhane. (Na fotce jsou všichni dosud zmínění, jak u nedalekýho jezírka, kam jsme se zašli podívat, házíme par drobků od večeře kachnám (super extra unikatní druhy, Pepo ;-)). Uma svou motorku odstavuje na chodbu [opět nechápu, jak to dělá když prší a je bláto]. V obýváku, kde mají knihovnu, komodu, stolek s počítačem (dokonce s přistupem na internet) a dvě postele, spali děti s Umou a se mnou, v kuchyni byla další postel, kde spaly Goma s Durgou. (Postele v Nepálu nemají matrace, jen pár dek, dohromady jen o málo tlustší než naše medvědice, na nich prostěradlo. Luxusnější hotelové postele, kde počitají se zhýčkanými hosty, mají matrace, ovšem ty se svou měkkostí vyrovnají třem dekám a dvoum prostěradlům.) Šlo se spát když se setmělo (zhruba v devět), vstávalo se krátce po rozbřesku. Po vydatné snídani v kuchyni na zemi mě Uma vzal s sebou do vesničky Pharphing, kde měl dopolední vyučování. Než začalo, zašli jsme se podívat do nedalekýho chrámu Dakshinkali, kterej naštěstí nebyl zaplaven věřícími ani turisty, jednak proto, že bylo ještě moc brzo ráno (asi půl sedmý), jednak pro to, že hlavní návaly jsou při oslavách, které se konají v jiné dny. Zatímco Uma vyučoval (od 0730 do 1050) pokoukal jsem po vesničce a dalších nedalekých chrámech i významných stavbách nechápaje proč obyčejně lákají tolik turistů. Zbytek času jsem se toulal nezkaženou přírodou. Když jsem se vrátil do Pharpingu, zašli jsme s Umou a jeho kolegou (taky angličtinářem) na čaj (samozrejmě s mlíkem a takovým tím kořením, jako když mi Šťopka tenkrát v Liberci uvařil másálu.) Pak mě Uma odvezl zase k sobě domů, kde jsme poobědvali a já s Gomou jsme se vypravili zpátky na univerzitu do kanceláře. Autobus, na který jsme čekali, nejel (nic neobvyklého), takže jsme si vzali taxíka, které tu nejsou drahé. (Cesta jak z Liberce do Jablonce vyšla asi na 50 rupií, tedy asi 70 centů, což je i na nepálský poměry snesitelný.) (Myslím, že aby si Němec udělal představu o tom, jak moc je pro Nepálce co drahý, musí si ceny vydělit deseti a myslet si je v eurech.) Další den jsem v kanceláři předal Gomě pro děti bomboniéru, kterou vezu jako dárek z Chemnitz a baťoh od Qatar Airways, o který jsem si prozřetelně řekl jedné milé letušce při letu z Dohy do Kathmandu vida že tam takové věci rozdávaj cestujícím s dětmi. Do baťohu mi letuška Simona přibalila od Qatar Airways ještě plátěnou peněženku, cestovní flašku na kolo, pastelky a sadu kapesních cestovních her, takový nejaký člověče nezlob se, mlejn, atd. ve velikosti obalu na CD. Takže jim to doma nezabere moc místa, a maj hned několik her, který si můžou hrát. Posted by Picasa

Goma v kanceláři

Goma přišla, později i její manžel, poobědvali jsme v menze (takovej kumbálek velkej jak novinovej stanek, kde vaří asi pro stovku studentů [nechápu jak to dělaj]). Studenti si s jídlem sedaj na okolní trávníček. Pohodička, nač zděnou budovu se stoly a židlemi, když se v Nepálu stejně jí tradičně na zemi. Netuším ale, jak si počínaj v období dešťů, když je všude bláto. Asi tam přistavěj něco jako hotel Krmelec v Bedřichově (jéé, to byl vejlet, viď, Šťopko ;-)). Na fotce je Goma Banjade v kanceláři CNAS tribhuvanske univerziy (CNAS = Center for Nepal and Asian Studies).  Posted by Picasa

Tribhuvanská univerzita

Ráno jsem zašel na Tribhuvan University, kde je jedna z projektových kanceláří. Tribhuvanská univerzita se nachází v Kathmandu, rovněž ve čtrvti Kirtipur, od hotýlku co by kamenem dohodil. Mé obavy, že přijdu pozdě (v 0930) byly zbytečné, budova byla ještě zavřená. Teprve v 10 to přisla nějáká vrátná otevřít a než jsem si začal dělat starosti, kde jsou mí spolupracovníci, volal Novel (jeden z vedoucích projektu) a uklidnil mě, že sice nemůže přijít, že ale odpoledne přijde Goma (research assistant). Posted by Picasa

Kirtipur Hillside hotel

Toto je Hotel Kirtipur Hillside. Té hromady odpadků vlevo dole si nevšímejte. To je tady normální. Vpravo nahoře, ten balkón s cedulí, to je terasa, na které se snídá a večeří.  Posted by Picasa

úterý, února 14, 2006

Můj pokoj v hotelu Kirtipur Hillside

Pak mi ukázali můj pokoj (č. 102), kde jsem se trochu umyl a pak jsem povečeřel na hotelovým balkóně s výhledem na večerní Kathmandu. S majitelem hotelu Vijayem a jeho bratrem Ajayou jsme se u večere smáli, že jsem tady v kathmandském údolí na úpatí kopce 1400 m nad mořem, což je výš než na hřebenech našich pohoří. Po večeři, znavenej dvoudenní cestou, jsem šel spát. Díky tomu že mě tatínek, jehož spolupracovnice byla na dovolený v Číně, připravil na to, že v těchto končinách nemají v bytech topení, mě to ani tady v hotelu nepřišlo divný. Pod dekou mi bylo za chvilku příjemě teploučko. Navíc jsem na svý koleji zvyklej spát v létě v zime při otevřeným okně a zbytečně netopit (aby nám - jak hrozili na nástěnce - nezvedli nájem), takže jsem se vyspal jako doma. Posted by Picasa

Nepálské přivítání

V hotelu se mi dostalo pravýho nepalskyho přivítání, majitelova žena upatlala z rýže, červenýho a žlutýho prášku majdu, a udělala mi na čelo "tika", na hlavu mi dala takovej žlutej kvíteček (kterej mi brzo někam spadl, takže na fotce není) a na krk mi dali voňavej věnec umě upletenej z baculatejch oranžovejch květů. Místo chleba a soli mi dali sníst uzenou, solenou a křupavě vyschlou rybku velikosti šprota (i s očičkama a ploutvičkama) a k tomu mi podali frťana raksi v malinké mělké hliněné misečce. Raksi je nějaká pálenka z rýže. Říkaj tomu rýžové víno a bude tady asi neméně populární než u nás slivovice. Posted by Picasa

Žirafa

Let do Nepálu probíhal překvapivě dobře, jen odlet z Dohy se opozdil asi o hodinu. Zato jsem však z okna Airbusu 330 viděl zajímavé věci. S kufrem jsem se v Kathmandu šťastně setkal, ikdyž trvalo dlouho, než jsem ho našel. U výstupu z letiště na mně se svym známým čekal majitel hotýlku, kde mi kolega sehnal levný ubytování, a ti mě odvezli z letiště přímo do hotelu. Provoz v kathmandských ulicích byl pro mně dost šokující. Každý, kdo navštívil nějaké asijské město, ví o čem mluvím. Snažil jsem se provoz natáčet jako videjko mým foťáčkem, ale protože nemá tak širokoúhlej objektiv, není vidět nic tak hroznýho. Ve městě se sice jezdí poměrně pomalu, asi 40 km/h ale bohužel se málokdy jede pomalejc a bezpečnostní odstup od ostatních aut a všudypřítomných motocyklistů a chodců je asi 5 cm (trošku jsem si zapřeháněl, ale pripadalo mi to tak). Posted by Picasa